Stalo se to dávno a možná nestalo a možná to nejsou ani mé stopy, ani Liščí i když jdou jedním směrem a prolínají se. Možná to jsou stopy každého z nás. Jen ty své stopy málokdy vidíme. Málokdy se ohlížíme těsně za sebe?

Moje stopy

Někdy mě z tý samoty už hrabe. Hrábne mi tak, že si dám inzerát a pak s údivem kroutím hlavou nad tím, co všechno si říká dominant. A ta samota s každým údivem roste a mě tím víc stýská po něm. Ty věčné rozchody a trucování mě vysilují, ale nějak nelogicky se mi nedaří zapomenout. Střídavě se zmítám mezi odpíráním, hrdostí a mezi oddaným pocitem mé náklonnosti k němu. Nejsem ale blázen. Chci žít. Moje touha je nepřekonatelné palivo. On má doma vanilku, já mám všude, kam se podívám, svou svobodu. A přátelé, takové veselé, milé přátelé. A strašně dobrého kamaráda, kterému občas kníknu Pane náš. Mám svobodu. Spoustu smutné svobody. Spoustu svobodné samoty.

A pak náhle příjde smska od něj: ?Už jsem Tě neviděl zase sto let a mám cestu do Prahy. Budeš na mě mít čas?"
Copak on se mnou mluví? Říkám si pro sebe. Srdce se mi rozbuší. Mám mu odpovědět? Mám ho ignorovat? Obojí chci udělat, ale jen jedno si musím vybrat. Posílám smsku: ?Jak by, pořád stejně."
Tak strašně moc chci napsat, že už nikdy mít čas nebudu, protože můj život utíká tak příliš rychle, až mě to děsí. Sedím na lavičce, v dlani se mi potí mobil a já nejsem schopna cokoliv napsat?.já nechci, aby mi svou přítomností špinil Prahu vyčištěnou od vzpomínek na něj.
Mnohem alibističtější je vyrazit do Plzně a plánovat si, že tam jedu jen fotit do aťasu?

Modifikované Liščí stopy (čubička, dáma nebo jen žena)?

Sedím v autobuse na Plzeň. Tolik známé pocity se ve mě mísí. Plánuji si jak budu krutá a tvrdá, jak mu už konečně řeknu, že je konec. A pak vidím v představách jeho vonící náruč a tvář s vousama, jeho pohled a vybavují se mi všechna jeho gesta?a chci podlehnout. A co ta hrdost? Co ona? Hej vzbuď se, snažím se zmobilizovat obranné síly proti své ženské poddajnosti. Musím, musím mu to dneska už říct. Že to takhle dál nejde. Že mne to ničí. Že?ale proč tedy sedím v autobuse?

Vystupuju na nádraží. Nechtěla jsem, aby na mě čekal. Tu cestu si ráda vychutnám. Tu trýzeň, kdy si říkám, že to mám za trest. Za trest za vlastní slabost. Máš co si chtěla holka, porochni se v tom! Dřív to bývalo potěšení. Každý kousek chodníku ve mně vyvolával blaženost jeho brzké přítomnosti. Dnes se blížím k jeho domu s tak smíšenými pocity. Vždyť nic se nestalo. A nějaký pradávný mail, který jsem mu o nás dvou psala? O tom, že už takhle dál nechci. O jeho dvojím neférovém životě. Kdepak, chlapi nechtějí nic rozebírat. Buď jim něco jde a nebo jim to nejde.

?už jen poslední schod a zadýchaná stojím za jeho dveřmi. Otvírá. Směje se jako sluníčko. (On je Slunce). Já jsem jako mrak. Usmívám se, ale uvnitř se celá mračím. On dělá, že to vůbec nevidí. Ještě, že je mezi námi rituál pití kávy. Sedím napjatě a křečovitě na pohovce. On sedí uvolněně v křesle, usmívá se a sleduje mě.
?Tak povídej, co je nového, kromě toho, že jsi se pěkně redakčně rozepsala a že sis dala inzerát."
Nejsem schopna mu vyčíst, že se tak dlouho neozval. Že mi neodpověděl na můj mail.

?Tys mě v tom inzerátu poznal?"
Je jediná věta, která místo všech výčitek vyplula na povrch. Usměje se na mě jako na malé dítě
?Jo. Ty jsi tak čitelná, že nejde Tě nepoznat. Neschováš se. Aspoň přede mnou ne. Už jsi někoho našla?"
Ptá se laskavým tónem. ?Vadí mi, že víš, jak já žiju, když já nevím, jak žiješ Ty!"
Odpovídám podrážděně, ale uvnitř se cítím polichocena.

?Přece jsem Ti říkal, že Tě budu vždycky z povzdálí sledovat a pomáhat Ti, pokud to půjde." Říká a sedá si ke mně na pohovku. Vezme pevně do ruky mé vlasy v zadu na šíji. Ví, že mne tím paralyzuje. Já vím, že stiskl čelisti a poteměly mu oči. Polknu a nemohu se pohnout. Jen bradavky snad nějaký pohyb pod tričkem signalizují. A pak mne pustí a masíruje za krkem. Obrací si mou hlavu tváří k sobě. Má hlava je teď jen jeho. I s myšlenkami. Nejsem schopná vzdorovat. Zavírám oči a vím, že je to v p?..

Jsem už dávno svlečená a krmím všechny své smysly celým jeho já. Když v tom mne pustí a docela vážně na mne hledí:
?Chtěl bych, abys byla šťastná a někoho si našla. Opravdu. Ale tady a teď buď moje. Pojď do kuchyně!" Ani nejde neposlechnout, protože si mne tam vede s rukou na místě, které poslouchá i bez mé vůle?
?Vzpomínáš?" Tady jsem si Tě označkoval. Povídá, ale prsty má pořád uvnitř toho místa. Ty prevíte, říkám si v duchu. Ale jeho prsty TAM jsou moc příjemné. ?A ten obojek" Pokračuje ?Ten je stále u mne v úschově."

Najednou i přes aktivované sexuální dráhy dojde k posunutí výhybky.
?No a co? Vykřiknu ?Lihový fix dlouho Tvůj podpis neudržel. Leda bys ho musel obnovovat každej tejden! Protože jednou za sto let to rozhodně nestačííí!" Syčím přes utlumenou touhu. A všechno je pryč. Ruka. Chtíč. Sedne si na židli.
?Daido, tohle jsme přece už probrali?."
Cítím, jak je nervózní. Vypadá najednou nešťastně. A já jsem také nervózní. Teď můžu udělat jen dvě věci. Jít k němu, kleknout si a dát mu hlavu do klína na znamení, že vím?.a nebo se obléknout a beze slova odejít.(čubička versus dáma). To není jeho volba. To je má volba. A odejít beze slova by znamenalo si za tím celý život stát. Jinak to nemá smysl. Tohle nechci udělat. Nedokážu?.ani kleknout už ne. Jsem jen žena.

Musíme začít znova. Já musím (nesubmisivně) začít znova. Musím začít číst knížku pozpátku od bodu G a pokračovat v klidu dál. Nepřeskakovat řádky. ABC jsou také písmenka?

Knížka pořád leží nedočtená?.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek