Zase jednou jsme si vyrazili na dobrou večeři. Kam jinam než do naší oblíbené hospůdky. Dobrá kuchyně, stejně tak i ceny, sympatické kóje a přítmí v nich, poskytující příjemnou míru soukromí. Dohodli jsme se, že vyzvednu Zdenu přímo z práce a procházkou to vezmeme rovnou za jídlem. Naplánoval jsem si, že u jídla probereme plány na dovolenou, respektive, že já oznámím plány na dovolenou a dostane se mi od Zdeny souhlasu, pokud možno tak nejlépe s nadšením.

Asi ji něco v práci zdrželo, no to se stává i mně. Na tom vcelku nevidím problém a uznávám akademickou čtvrthodinku. Nechce abych za ní chodil až do kanceláře, asi se bojí co by na mne řekly její kolegyně. Když ale čtvrthodinka uteče a ani nebere mobil, moje trpělivost dostává vážné trhliny. Přemisťuji se přes ulici do parčíku, na lavičku ze které mám výhled na dveře magistrátu. Normálně by si za tohle vysloužila trest, aspoň takových patnáct, dvacet ? nejlépe pětadvacet ran. Ale dneska jsem se rozhodl, že na ni budu maximálně hodnej a nějakou tu drobnost prostě přehlídnu.

Konečně, po pětadvaceti minutách se objevuje ve dveřích. Magické číslo pětadvacet, usmívám se pod vousy. Ale vlastně ne, říkal sem, že dneska ne. Přebíhám přes ulici a snažím se tvářit, jako že se nic neděje.

?Ten idiot si vzpomněl za deset šest, že potřebuje nějaký výkazy na zítra na jednání komise. Ví to aspoň měsíc, ale vzpomene si dneska. Už mě ten idiot fakt sere.?

?Ale no tak, tomuhle říkáš pozdrav??

?A jo?, ale ten idiot mě vážně tak nasral, že???

?Ale to pořád není ten pozdrav!? Skoro půl hodiny zpoždění a ani se nenamáhá pozdravit, natož omluvit.

?Aha, tak jo no. Ahoj.?

?No to už je lepší. Nazdar. Jdeme se najíst, tam tě ta zlost přejde.? Přesuneme se pomalu až do hospůdky a po cestě z ní ta zlost snad aspoň trochu vyprchala. Je nádherný jarní podvečer, po dešti, prostě ideál. To by bylo, aby se jí ta nálada nespravila. A já se snažím, aby přece jenom myslela na příjemnější věci. Hospůdka nezklamala, jsme tam sami, zabíráme si kóji v koutě, co nejdál od vchodu a uhnízdíme se do přítmí. Objednám vínko a začínám nastiňovat jak si vlastně představuji tu dovolenou. Mé představy jsou akceptovány, ale tak nějak vlažně, čekal jsem trochu víc nadšení. Kdybych věděl, jakou bude mít náladu, tak jsem počkal jen těch patnáct minut a doma bych zatím udělal inventuru v trestadlech.

Objednáme si jídlo a za chvíli Zdena začne trousit poznámky. ?Taky už by to jídlo mohlo být hotový, koho to má bavit furt na něco čekat.?

?Objednala sis jídlo na objednávku, takže musíš počítat s tím, že to chvilku trvá. Zatím to ještě není ani čtvrt hodiny.?

?Já mám pocit, že to už je aspoň hodina. Ten čas se tak vleče.?

?Tak hele, vážená, ty máš dneska co mluvit o čase, kterej se vleče. Jak dlouho jsem na tebe čekal já??

?Nooo, chviličku.?

?Vážně? Pěknou chviličku, vzhledem k tomu, že ses ani nenamáhala zvednout mobil, tak mi to jako chvilička moc nepřipadalo. Docela jsem začal mít o tebe strach. A bylo to přesně pětadvacet minut.?

?Jé, ty´s mně volal??

?Ano, já jsem ti volal!? Začínám se cítit jako natlakovaný hrnec, zvaný též papinův. ?Dokonce dvakrát.?

?No jo, fakt. V osmnáct šestnáct a osmnáct dvacet. To jsem asi nějak přeslechla.? Prohlašuje po shlédnutí zmeškaných hovorů.

?Tak to´s asi nějak přeslechla. Ale tohle mě fakt mrzí, že ses nenamáhala vůbec podívat, ještě máš zpoždění a ani ses neobtěžovala s pozdravem. Takže pětadvacet minut plus dva hovory, taky tak po pětadvaceti a pozdrav za dalších pětadvacet je rovných sto. Co ty na to??

?A není to trochu moc? Vždyť já jsem v podstatě hodná.?

?Není. Dneska jsem ti chtěl dát větší volnost a nepočítat ti. Ale bohužel vidím, že pořád potřebuješ aby tě někdo hlídal a vychovával. Nicméně na tebe budu hodnej a možná ti něco odečtu, jestli teda budeš skutečně hodná.?

Náš hovor přeruší číšník s jídlem a my se s chutí pouštíme každý do toho svého. Já do nádherného stejku a Zdena do kuřecích nudliček na víně. Já už mám v sobě skoro celých tři sta gramů a Zdena s těmi nudličkami pořád nějak zápasí.

Ještě si do toho něco brblá.

?Co si to brbláš??

?Ale nic.?

?Jestli mi chceš něco říct, tak mi to řekni.?

?Ale nic ti nechcu říct,? a mumlá si dál.

?Tak mně to buď řekni, nebo přestaň mumlat.?

?Ale nic, všichni mi dneska ubližujou.?

?Tak to teda ne! Co ti má kdo ubližovat? Na to mám monopol já. Nikdo jinej ti ubližovat nebude, jenom já a vždycky jenom trošku. Co ti kdo, udělal??

?Měl´s vidět holky v kanclu, jak se ráno tvářily na tyhle moje šaty, div že mě neroztrhaly, saně jedovatý. A přitom na nich není nic zvláštního, vždyť jsem si je spíchla sama.? To má pravdu, ušila si je sama, a moc se jí povedly. Určitě si to myslí i sama, už podle toho, jak se mi v nich předváděla.

?Holt seš holka šikovná a ty tvoje šedivé myšky ti to závidí. Ty šaty se ti fakt moc povedly.?

?Tak dík. A pak ještě šéf, celej den lítal po kancelářích a pořád chtěl něco, co mohlo bejt v klidu dávno hotový, pokud by nám řekl včas, že to máme udělat. Jenže nikomu nic neřek a dneska zjistil, že je pozdě. A teď ještě ty, taky mi chceš ubližovat. Tobě se to líbí, když mi někdo ubližuje.?

?A to zase ne. Tohle teda určitě ne. Pokud by ti kdokoliv ubližoval, tak se mi to rozhodně nelíbí. Nejenom to, vadí mi to, moc mi to vadí. Do tohohle si od nikoho fušovat nenechám. A zatím ti nijak neubližuju, jenom se na to chystám. Jen co přijdeme ke mně, tak teprve začnu. Teda jestli nechceš, abych začal hned tady??

?Tady a teď? To by sis netroufnul. Tomu nevěřím.?

?Neriskuj. Věř tomu. Klidně to udělám, ještě si na to půjčím vařečku, ať je to stylový.?

?Neuděláš. Takhle před lidma si to nedovolíš. Na to seš měkkej.?

?Takže rozhodnuto, připrav se na nejhorší, dojez a nachystej si zadek.? Dojídá a poočku se dívá, jak se tvářím. Asi nevěří, že k tomu dojde, ale hlavně netuší, že ačkoliv se tvářím, že naprosto o nic nejde, tak v duchu sbírám sílu, abych udělal to, co jsem jí právě slíbil.

Číšník sklízí ze stolu a já se odhodlávám. ?Mohl bych mít takové malé zvláštní přání??

?Ale jistě, pokud bude v našich možnostech ho splnit.?

?Byl byste tak laskav a poprosil kuchaře, jestli by nám nemohl půjčit vařečku??

?P p p prosím??

?Vařečku. Jakoukoliv. Potřebujeme jenom něco vyřešit.? Podívám se na Zdenu a vidím, že je rudá jako rak. Máš mít co´s chtěla.

?Ano, pokusím se. Měla by to být nějaká konkrétní, nebo??

?Ale to je jedno, skutečně jakoukoliv.? Usmívám se a dívám na chudáka číšníka, který se tváří, že právě spolkl žábu a druhá se na něho ještě šklebí na talíři. Evidentně neví, která bije a je zmatenej jak Goro před Tokiem. Za chvíli se vrací a já se musím začít smát. Nese tác plný vařeček různých tvarů, velikostí a materiálů, no je jich tam snad dvacet.

?Kuchař se nechává poroučet a posílá vám na výběr.?

?Že kuchaři mockrát děkuju. Opravdu stačila jenom jedna.? Podívám se na Zdenu, která se tváří, že tady vůbec není a že neví co se děje. Ale červená se fakt roztomile. ?Prosím, máš možnost, vyber si.? Beze slova sahá po tácu a vybírá si jeden kousek. Taková klasická vařečka, kulatá, průměr tak sedm centimetrů, černá, teflonová. Otočím se na číšníka: ?Děkuji moc za ochotu, vám i kuchařovi.?

?V pořádku, není zač.? A já se zase musím začít smát, když ho vidím jak se důstojným krokem vrací zpět do kuchyně a nese ten tác plnej vařeček. Jen co zmizí v kuchyni, se podívám na Zdenu a ukazuji jí rukou, aby se postavila ke stolu.

?Tak prosím, vyhrň si ty šaty, stáhni kalhotky a opři se o stůl.? V duchu čekám, že začne prosit abych to nedělal a tak trochu v to i doufám. Taky bych si to raději nechal až na doma. Ale Zdena poslušně kasá šaty a stahuje si kalhotky. Sice se dívá poněkud vyplašeně a vyčítavě, ale sama se do téhle situace dostala, neměla mě popichovat. Zároveň ale vidím v očích mihnout se i šibalské ohníčky. Asi má teď v sobě taky pěknej zmatek. Opatrně se naklání přes stůl a já se snažím ?nevypadnout z role?. Beru ze stolu vařečku a zkouším se rozpřáhnout. Hmmm, tak takhle to nepůjde, není tady dost místa.

?Musíš se opřít o stůl, ze strany do sálu, tady nemám místo na nápřah.? Podívá se, jako že si dělám srandu, ale když vidí, že ne (alespoň se tak snažím tvářit), tak se bez řečí přesouvá k čelní hraně stolu. Napřahuji se a na poslední chvíli si uvědomuji, kde jsme a ještě ten švih stačím zbrzdit. Ozva se tupé prásknutí, které snad musí být slyšet v celém domě i na ulici. Zastavuji se a čekám, co se bude dít. Stojím tak, aby na ten Zdenin odhalený a vyšpulený zadek nebylo vidět. Když se nic neděje, tak pokračuji. Mám pocit, že ty nádherně práskající zvuky by vzbudily i mrtvolu, ale pořád se nic neděje. Zdena vždycky jen trošku vykvikne, ale drží statečně, ono to snad ani nemůže bolet, jenom to vydává pěkný zvuk. Takový pěkně suchý práskavý zvuk, až mi z něj přebíhá mráz po zádech.

V duchu počítám a stovka je tady. Oba jsme tak zabraní, že najednou do toho ticha po sté ráně, teda spíš jenom plácnutí zaslechneme nějaký šum ze sálu. Otáčíme se a já cítím, že červenám jako ruská vlajka. Rychle se posouvám, abych zakryl Zdenu a zírám do sálu. V sále stojí číšník, kuchař, ještě jeden člověk??? a výprava japonských turistů a všichni se zájmem pozorují, co že se to děje v naší kóji. Vůbec netuším, jak dlouho už tam jsou a jak se tam dostali. A sakra, tak tomuhle se říká mistr trapas. Taková pěkná hospůdka a my sem už víckrát nemůžeme. Zdena se mezitím přioděla a my se zasouváme do kóje. Ze sálu se ozve potlesk a Japonci se rozmisťují ke stolům.

Zdena se ke mně přitulí a povídá: ?Byla jsem dneska hnusná a protivná, já vím, promiň. Zasloužila jsem si to.?

?Už na to nemysli, já ti moc děkuju, že´s to zvládla. Teď rychle zmizíme domů a hlavně pryč odtud.? Když okolo prochází číšník, tak si řeknu o účet a v duchu přemýšlím, jak velké spropitné aspoň trochu zaretušuje tenhle náš výstup.

Přichází k nám ten pán ze skupinky ?pozorovatelů?: ?Dobrý den, já jsem majitel tohohle podniku, a??

?Ano, samozřejmě, je mi to jasné. Moc se omlouvám, víckrát se to opravdu nestane, Je mi líto, že jsme vám způsobili problémy a jsme ochotni to samozřejmě nějak napravit.?

?Ne, ne, ne. To je v pořádku. Nic se nestalo. Jediné co mne napadá, tak že byste si to sem někdy přišli zopakovat. Ti Japonci si myslí, že je to součást nějakého programu. Dnešní večer jste byli mými hosty.? Pohled mu zabloudí na vařečku na stole. ?Tu vařečku si nechte jako suvenýr. A o mé nabídce skutečně pouvažujte, určitě se dohodneme.? Ještě mi podává vizitku.

?Tak teda děkujeme. O té nabídce popřemýšlíme a kdyžtak se ozveme. Moc se nám tady dneska líbilo, ale teď už raději půjdeme.? Cítím, jak mi Zdeniny oči vypalují díru do hlavy, když si beru vizitku. ?Nashledanou.? Říkám a začínám se soukat z kóje, Zdena hned za mnou. Rychle procházíme sálem, snažím se ignorovat pohledy Japonců a spěchám na ulici. Teprve tam se pořádně se Zdenou na sebe podíváme a začínáme se chechtat jak blázni, až se po nás lidé ohlíží.

?Prosím tě, pojď už domů, nebo se ještě něco stane.?

?Tak jo, ty můj ublíženečku, už abychom tam byli.?

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek