Jdu po travnaté cestě mezi poli a víc než to, že jsem pod šaty nahá, si uvědomuju, že nemám náramek, hodinky, náušnice, prstýnky ani řetízek na krku.. to vše jsem si musela sundat, než jsme si vyjeli na tuhle divnou procházku. Dívám se, jak se mi nohy boří do země ještě rozměklé po včerejším dešti, a napadá mě ? ještěže jsem se před odchodem z práce přezula do sandálů. V lodičkách bych to nezvládla. Snažím se zaměřit myšlenky od bot na to, kam jdeme a co mě tam asi čeká, ale nedaří se mi to. Dívám se na naši tříčlennou skupinu nezúčastněně a jakoby zvenčí, jako bych to nebyla já, koho si vedou do malého příměstského lesíka.

Odbočíme mezi stromy. Není to hezký jehličnatý les s měkkou a čistou trávou, na jaký jsem zvyklá, je vidět, že tohle místo občas slouží jako smetiště, mezi křovím se povalují petlahve, rostou tu kopřivy? Kopřivy? Na chvíli jsem přítomná a zpanikařím ? kopřiv se bojím, ale pak se zas odpoutám a nechám se vést ještě hlouběji do lesa.

Svlékají mě a já v tu chvíli opět absurdně nevnímám svou nahotu, neprojíždí mnou vlny vzrušeného očekávání ? jen racionálně upozorním, že se těm šatům nesmí nic stát. Nechám si trpně omotat ruce provazem a přivázat mezi dva stromy. Vytahuje důtky. V tu chvíli si říkám, že bych to měla zastavit, protože naprosto nejsem v rozpoložení na nějakou hrátku ? věděla jsem to už tehdy, když jsme vyjížděli z domu, a tohle vědomí s prohlubovalo v autě, když jsme jeli sem a já beze slova na zadní sedačce poslouchala, jak se spolu oni dva baví. Nezastavila jsem to na začátku a čím déle ta zvláštní situace trvá, tím to je těžší. Brzdí mě pocit zodpovědnosti - každý jsme přijali nějakou roli a já se tu svou snažím hrát, a taky vědomí, že jsem souhlasila s trestem ? neřekla jsem mu něco, o čem měl podle naši dohody vědět. I on si na to vzpomene ? ?máme nějaké vyřizování,? říká, než dopadne první rána. Vlastně moc nebolí, ale ani nezpůsobí to, co jindy ? nezačnu zrychleně oddychovat a se směsí obav a těšení čekat na další. Přijímám jednu za druhou pasivně, zase jako bych to nebyla já a dívala se na tuhle scénu zvenčí. A jako nezúčastněný pozorovatel si říkám ? copak on nevidí, že něco není v pořádku? Nebo si myslí, že po pár ranách se probudí masochistka ve mně a dostanu se do té správné nálady? Pravda, to jsme už párkrát zažili, když začal hrátku moc zprudka a já nebyla připravená ? nejdřív jsem se bránila, pak chvíli takhle pasivně přijímala drsné i něžné dotyky a najednou se v mně něco přepnulo a já začla být nádherně vzrušená?

Dnes to nefunguje. Přistupuje ke mně ona, v ruce s navlečenou rukavicí hrst kopřiv. Jejich štiplavé pohlazení bych možná vydržela ve chvíli vybuzených emocí a s tělem rozpáleným vášní, teď mi to je jen nepříjemné. A bolest, kterou způsobí rána kopřivami mezi nohy, vyvolá krátký hlasitý výkřik a okamžité instinktivní přitisknutí stehen k sobě. Neposlechnu pokyn, že se mám zas rozkročit. Už to nechci. Nechci hrát roli, se kterou vnitřně nesouhlasím. Už mi je jedno, že ona bude vyčítat, že jsem to pokazila, a jeho že zklamu.

Ale pořád jim to nedokážu říct, zavřená do ochranné ulity mlčení, kterou neumím sama prolomit. Ještě chvíli to zkoušejí, pak se mě zeptá: ?Ty dneska nebudeš poslouchat??

Krátké ?ne? je jediné, co se mi povede ze sebe vypravit. ?Tak tedy ne,? zareaguje zvláštním tónem ? zní to napůl smutně a napůl rezignovaně. Odvazují mě, podávají šaty, vracíme se zpět na cestu. Padesát metrů k autu trvá hrozně dlouho, dvakrát mám chuť se zastavit a prolomit mlčení návrhem, že se vrátíme mezi stromy a zkusíme to znovu, ale vím, že bych to zas nezvládla.

Mlčky dojedeme domů, vejdem do bytu. Přemýšlím, co bude dál ? nechá mě obléknout a pošle mě pryč? A zas nezúčastněně konstatuju, že mi to je vlastně jedno.

Podivně lhostejná poslechnu, co mi nařídí ? svlékám se a lehám si na břicho na postel. A konečně, pod důtkami dopadajícími zezadu a pak i zepředu na celé tělo, začínám něco cítit. Ještě ne vzrušení, ale bolest přestává být nepříjemná a spolu s pocitem, který jsem předtím neměla - že on i já jsme fyzicky i duševně přítomní, pomalu otvírá tajná vrátka k té druhé ve mně. K té, která ví, že je jeho a že ji má rád, i když jí někdy nerozumí. Otvírám oči, doteď křečovitě zavřené, a podívám se na něj. ?Promiň,? říkám, ale vím, že jedno slovo nestačí a že nějaká jizva v nás obou zůstane.