Oficiální článek ( 31.8.2004 14:41:27 )
Stalo se to dávno a možná nestalo a možná to nejsou ani mé stopy, ani Liščí i když jdou jedním směrem a prolínají se. Možná to jsou stopy každého z nás. Jen ty své stopy málokdy vidíme. Málokdy se ohlížíme těsně za sebe? Moje stopy Někdy mě z tý samoty už hrabe. Hrábne mi tak, že si dám inzerát a pak s údivem kroutím hlavou nad tím, co všechno si říká dominant. A ta samota s každým údivem roste a mě tím víc stýská po něm. Ty věčné rozchody a trucování mě vysilují, ale nějak nelogicky se mi nedaří zapomenout. Střídavě se zmítám mezi odpíráním, hrdostí a mezi oddaným pocitem mé náklonnosti k němu. Nejsem ale blázen. Chci žít. Moje touha je nepřekonatelné palivo. On má doma vanilku, já mám všude, kam se podívám, svou svobodu. A přátelé, takové veselé, milé přátelé. A strašně dobrého kamaráda, kterému občas kníknu Pane náš. Mám svobodu. Spoustu smutné svobody. Spoustu svobodné samoty.
A pak náhle příjde smska od něj: ?Už jsem Tě neviděl zase sto let a mám cestu do
Prahy. Budeš na mě mít čas?" Modifikované Liščí stopy (čubička, dáma nebo jen žena)? Sedím v autobuse na Plzeň. Tolik známé pocity se ve mě mísí. Plánuji si jak budu krutá a tvrdá, jak mu už konečně řeknu, že je konec. A pak vidím v představách jeho vonící náruč a tvář s vousama, jeho pohled a vybavují se mi všechna jeho gesta?a chci podlehnout. A co ta hrdost? Co ona? Hej vzbuď se, snažím se zmobilizovat obranné síly proti své ženské poddajnosti. Musím, musím mu to dneska už říct. Že to takhle dál nejde. Že mne to ničí. Že?ale proč tedy sedím v autobuse? Vystupuju na nádraží. Nechtěla jsem, aby na mě čekal. Tu cestu si ráda vychutnám. Tu trýzeň, kdy si říkám, že to mám za trest. Za trest za vlastní slabost. Máš co si chtěla holka, porochni se v tom! Dřív to bývalo potěšení. Každý kousek chodníku ve mně vyvolával blaženost jeho brzké přítomnosti. Dnes se blížím k jeho domu s tak smíšenými pocity. Vždyť nic se nestalo. A nějaký pradávný mail, který jsem mu o nás dvou psala? O tom, že už takhle dál nechci. O jeho dvojím neférovém životě. Kdepak, chlapi nechtějí nic rozebírat. Buď jim něco jde a nebo jim to nejde.
?už jen poslední schod a zadýchaná stojím za jeho dveřmi. Otvírá. Směje se jako sluníčko.
(On je Slunce). Já jsem jako mrak. Usmívám se, ale uvnitř se celá mračím. On dělá, že to
vůbec nevidí. Ještě, že je mezi námi rituál pití kávy. Sedím napjatě a křečovitě na pohovce.
On sedí uvolněně v křesle, usmívá se a sleduje mě.
?Tys mě v tom inzerátu poznal?" ?Přece jsem Ti říkal, že Tě budu vždycky z povzdálí sledovat a pomáhat Ti, pokud to půjde." Říká a sedá si ke mně na pohovku. Vezme pevně do ruky mé vlasy v zadu na šíji. Ví, že mne tím paralyzuje. Já vím, že stiskl čelisti a poteměly mu oči. Polknu a nemohu se pohnout. Jen bradavky snad nějaký pohyb pod tričkem signalizují. A pak mne pustí a masíruje za krkem. Obrací si mou hlavu tváří k sobě. Má hlava je teď jen jeho. I s myšlenkami. Nejsem schopná vzdorovat. Zavírám oči a vím, že je to v p?..
Jsem už dávno svlečená a krmím všechny své smysly celým jeho já. Když v tom mne pustí a
docela vážně na mne hledí:
Najednou i přes aktivované sexuální dráhy dojde k posunutí výhybky. Musíme začít znova. Já musím (nesubmisivně) začít znova. Musím začít číst knížku pozpátku od bodu G a pokračovat v klidu dál. Nepřeskakovat řádky. ABC jsou také písmenka? Knížka pořád leží nedočtená?.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje. Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod |