Oficiální článek ( 18.5.2005 00:34:49 )
S kamarády z Filozofické fakulty jsme se rozhodli vyrazit po Novém roce na tůru do Tater, abychom oslavili úspěšné ukončení dalšího semestru. Radek, Dušan, David, já a Jenda jsme byli na podobných výletech i v minulých letech. Procestovali jsem společně Rakouské i Švýcarské Alpy, byli jsme na Kavkazu a prošli jsme si i Švédsko a Norsko. Dalo by se říct, že jsme byli sehraná pětice amatérských horolezců, uvyklých na nepřízeň počasí, nedostatek jídla i zimu a únavu a tak výlet do Tater byl spíše jako oddechovka. Samozřejmě jsem nic nenechali náhodě. Každý si připravil tornu, nezbytné jídlo a oblečení do zimy i do mokra, baterky, nádobí a kotlík na rozpouštění sněhu, BPN neboli balíček poslední naděje, mačky a lana, pokud bychom potřebovali překonávat nějakou stěnu a tisíce dalších věcí, které jsou pro jakoukoliv sebemenší cestu do hor mimo civilizaci nutností. Ve čtvrtek 14.ledna jsme vyrazili vlakem do Ostravy a odtud autobusem do Tater. Tam jsme měli dohodnutého kamaráda s dodávkou, který nás odvezl do lesa kam až to šlo, s tím, že se pro nás za deset dnů vrátí. Plánovali jsme osmidenní výstup a toulky přírodou, jeden den jsem si nechali na nepřízeň počasí a poslední den jako rezervu, pokud by se cestou zpátky přihodilo něco neplánovaného. Když nás kamarád vysadil v lese a dodávka zmizela za nejbližší zatáčkou, tak jsme se poprvé nadechli čerstvého mrazivého vzduchu a automaticky se přepnuli do režimu ?dobrodruhů?. Radek, coby organizátor a průvodce se s Dušanem radil o nejlepších stezkách, já s Davidem jsme naposledy zkontrolovali zásoby, lékárničku a potřeby na lezení a Jenda mezitím vylovil z potravinového batohu čokoládu, která k jeho osobě už neodmyslitelně patřila a mlsně žvýkal Snickers mezitím co se rozhlížel po lese. ?Tak, pánové, na příštích deset dnů se rozlučte s civilizací, teplou vodou a dobrým jídlem, právě se z vás stali dobrodruzi, gratuluji.? Pronesl Radek už tradiční prupovídku, kterou jsme vždy začínali naše tůry a my se vydali po stezce, ve kterou se měnila naše lesní cesta. Dokud jsme byli v lese, tak šlo všechno jako po másle a Jenda tradičně komentoval všechno možné, ale jakmile se terén zhoršil a my se začali brodit závěji, slunce zalezlo za mraky a oznamovalo svůj brzký odchod za obzor, postupně se i Jenda ztišil a s funěním žvýkal nějaké svoje sušené ovoce nebo oříšky nebo co to vlastně bylo. Někdy jsme si z Jendy dělali legraci, že jemu smrt hladem nehrozí, protože než by stačil vyjíst všechny zásoby ze všech kapes, kapsiček, sáčků a krabiček, tak by skončila i třicetiletá válka a stejně by potom měl ještě (diplomaticky řečeno) dost izolace, na to, aby se tělo zásobovalo z rezerv. Ne že by byl tlustý, ale i on sám o sobě mluvil jako o zdravě živeném. První den jsme se utábořili na mýtince ještě pod skalami. Spali jsme jen tak pod širákem ve spacácích, namazaní obrovskou vrstvou krému v obličeji po vzoru Grónských eskymáků. Druhý den začal výstup. Terén byl horší, než jsme plánovali podle map, ale pořád se dalo postupovat bez použití skob a maček. Vysloveně jsme si užívali mrazivého vzduchu, krásné přírody i namáhavého výstupu. To je důvod, proč se člověk tak často vrací do hor, poté co ten pocit poprvé zažije. Divoká krajina, mlha stoupající z lesa, kluzká skála pod nohami a mrazivý vítr, který občas zahrozí a svištivě se prožene kolem vás, aby v následujícím okamžiku zasvítilo slunce a všechno bylo opět jasné a krásné. Snad je to tím nebezpečím, snad je to rozhledem do neporušené krajiny, nebo je to mrazivý vítr ve tváři, či snad paprsky horského slunce. Nebo je to všechno dohromady, každopádně kdo jednou zakusí krásy hor, pro toho už život ve městě nebo v nížině je bezbarvý a šedý i v těch nejkrásnějších letních dnech, snad jenom za nocí, při pohledu na monumentálnost bezmračné hvězdné oblohy, nebo když je člověk na nekonečné poušti či bojuje s nezdolným mořem, snad jenom tehdy je možno zacítit pocity, které jsme cítili, když jsme se večer druhého dne tiše dívali do krajiny pod sebou. V noci na třetí den se obloha zatáhla a k ránu začalo sněžit. To co zprvu vypadalo jenom jako krátká přeháňka přerostlo v nefalšovanou vichřici a my se museli uchýlit do provizorního úkrytu u skal. Celý třetí den prudce sněžilo a nám bylo jasné, že pokud něco neuděláme a neskryjeme se do lepšího úkrytu, než který nám skýtala rozsedlina ve skalách a provizorní přístřešek z plachet, tak bez ohně čtvrtou noc na skalách umrzneme (Všechno dřevo, které jsme si nesli s sebou jsme spálili během čtvrtého dne, kdy jsem doufali, že se počasí na chvilku umoudří a dovolí nám tak odejít někam do zákrytu a utéct mrazivému větru.). Když už nebylo jiného zbytí, sbalili jsme všechny svoje věci a v okamžiku, kdy vichřice trošku polevila jsme začali se sestupem. Stoupat dále podle plánu by bylo nemoudré, protože jsme byli prokřehlí a do nástupu noci jsme nemohli doufat, že bychom se dostali tam, kde podle mapy mělo být vhodné místo na nocleh. Sestupoval jsem první a opatrně s mačkami na nohách a bez batohu jsem pro kluky hledal tu nejschůdnější cestu. Jenda mě shora jistil lanem a Radek s Dušanem se snažili mě navigovat shora jak jen to šlo. Když jsem opět slezl na dostatečně velkou plošinu, abychom se tam všichni vešli a odpoutal jsem lano, aby mi Jenda mohl spustit batohy, tak najednou zadul silnější vítr, já v šeru uklouzl a řítil se dolů. Volný pád trval jenom nějakých šest až deset metrů, a potom jsme rukou narazil na výstupek skály a já cítil, jak se láme kost. Několikrát jsem se odřel o skalní stěnu a pak se už jenom stočil do klubíčka, povolil všechny svaly, aby bylo tělo připraveno na náraz a po dalším krátkém volném pádu opět narazil do sklaní stěny a nešťastně se udeřil se do hlavy. Asi jsem ztratil vědomí, protože když jsem se opět probudil, byla všude kolem mě černočerná tma, nemohl jsem hýbat nohou ani zlomenou rukou a v nose jsem cítil pach krve z poškrábaného obličeje. Ležel jsem v závěji na malé plošince. Nade mnou šikmá skalní stěna, pode mnou bůhví jak hluboká propast, ztrácející se ve tmě. I kdybych neměl zlomenou ruku a pravděpodobně i nohu, asi bych se ze své situace bez pomoci a bez lana nedostal, natož ve stavu ve kterém jsem byl. Zavřel jsem oči, abych si promyslel své možnosti.
?
Uviděl jsem průsvitnou dívku neurčitého věku. Měla světlé vlasy, a
oblečená byla do lehkých závojů po stylu orientálních tanečnic, ale
její tělo se přesto dalo spíše jenom tušit, než skutečně vidět. A dnes jsem Adrianu potkal zase. Cítil jsem se v klidu a v bezpečí.
?Teď si už vzpomínáš.? Bylo to konstatování a ne otázka.
?Tvůj čas ještě nepřišel a ty musíš přežít tuto noc.? pokračovala Náhle se naše okolí změnilo a my jsem stáli na pobřeží oceánu a hleděli na zapadající slunce. Přistoupila blíž a vzala mě za ruku. Vždycky jsem miloval západy slunce. Možná jsem trochu romantik, ale na zapadajícím slunci je něco krásného, pokojného. Den končí, hluk mizí a pomalu přichází noc, aby si svět mohl odpočinout a zítra znovu naplno ožít milióny drobných událostí. Než ale noc přijde, pořád je tu ještě vzpomínka na den předešlý. Ten moment, kdy ještě není zítra, ale už ani není včera, ten moment má v sobě zrnko věčnosti. Bylo mi příjemně - teplo a pokojně. ?Tak takhle by to nešlo.? zazněl mi v hlavě Adrianin hlas a vytrhl mě z nostalgie, ?Teplo samo o sobě nestačí. Je třeba něčeho akčnějšího.?
Najednou se usmála a v očích jí rošťácky zajiskřilo.
Adriana mě objala a horké vlhké rty lačně přisála na ty mé. Její mrštný
jazýček mi vniknul do úst a mě se začala zmocňovat touha. Polibek jsem
jí vášnivě vracel. Když jsme se od sebe na chvilku odtrhli, všimnul
jsem si, že je tentokrát oděná do poloprůsvitného bílého župánku, který
jí končil krajkou někde těsně pod zadečkem. Já jsem měl na sobě jenom
saténové fialovomodré boxerky.
Prsty mi vjela do vlasů a naklonila se k mému uchu.
?Nic raději než to Adrianko.? Znovu jsem ji políbil a ruka se po zádech
přesunula až na prdelku. Nadzdvihnul jsem jemnou látku župánku a stiskl
pevný zadeček pod ní.
Pomalu jsem zvednul ruku k první ráně, olízl si suché rty a ruku zase
položil na ten krásný terč před sebou. Adriana se zavrtěla, jak jí do
břicha zatlačil Malý Petr, který už pomalu vážně přestával být malý.
Adriana se zavrtěla a zavrněla, jakoby říkala: ?Copak se děje? Proč
přestáváš??
?
Exploze, která potom následovala neměla v mém dosavadním životě obdoby.
Trvala?věčně. Čas se protáhl do nekonečna a já si jenom matně
uvědomoval Adrianinu hlavu na své hrudi a ztvrdnuté bradavky v oblasti
žaludku. Oba jsme ztěžka oddychovali.
?
Druhého dne jsem se probudil na bodavou bolest v ruce. Nohy jsem
necítil. Ležel jsem na nemocničním lůžku a nade mnou se skláněl doktor.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje. Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod |