Tak aby bylo jasno, tohle je můj názor, odlišný názor. Klidně ho zkritizujte, uděláte mi radost. Třeba ho i pochvalte, bude mi to jedno. Nebo jej zatraťte, nic se nestane. Není nic, co nemůžete. Do toho!
Potvrzení moci; eskalace moci; 100% důkaz viny; kat; jeden člověk je soudce, obhájce a kat; soustředěná moc; centralizovaná moc; bezmoc; neschopnost hnout věcmi; nechuť hnout věcmi; nejvyšší stupeň oddanosti; vyjádření pokory; přijmutí viny; názor jednoho je důležitější než druhého; potupa; dávání a přijímání; koncentrovaná bolest; zklamání; vzrušení; vyjádření chyby; účet; zúčtování; stud; lítost; sliby; začarovaný kruh; askeze; rituál; náboženství; soucit; odpuštění; zástěrka; prohloubení pocitu viny; spása; neřeší problém => samoúčelnost; trestající není Bůh; trestem neodpustím sama sobě; deprese; strach; vzpomínky; stopy; touha; déšť; studená sprcha; šok; led za krkem; emoce; temperament; výchova; starost; touha po konci; ulehčení; výčitky; snaha; podřízení; vláda; peklo; očistec; vzpoura; násilí; Damoklův meč.
Všechna tahle slova, myšlenky, mě napadla jednoho osamělého večera.Jak tak přemýšlím, tak úrovní chápání je opravdu hodně, čím dál tím víc. Trest je pro každého něco jiného. Pro jednoho vysvobození, pro druhého násilí.Je to dokonalý příklad perfekcionismu. Buď je a nebo ne. Nic mezi tím není, neexistuje, existovat nemůže. Trest je ostrá hranice ve fuzzy světě. Zamýšlela jsem se nad tím, co tím to vlastně rozumím já. Co si o tom myslím?.
Trest je jakýsi mýtus. Trest je způsob chování, jednání, které má omezené možnosti něco vyřešit. A už vůbec ne problém. Je to jistě velmi jednoduché řešení, rychlé. Rychlost ovšem bývá na škodu kvalitě.
Jen umocní už vzniklý pocit viny, který v konečném důsledku vede k depresi, a v lepším případě s ní nic neudělá. Nezpůsobí odpuštění sám sobě. Problém svědomí existuje dál. Sám nezávisle na partnerech. Nezávisle na čemkoliv. Narůstají myšlenky typu : ?Vida, trestá mě, zklamala jsem jeho i sebe. Už i on uznává moji neschopnost. Nezvládnu udělat ani tak jednoduchou věc jako to a to. Jsem k ničemu!? A právě tyto pocity a myšlenky bývají spouštěčem depresí u depresivních osobností.
Trest je zajisté také překročení hranice mezi příjemným a nepříjemným. Pokud tato hranice překročena není. Jak to potom ještě někdo může nazývat trestem? Nicméně, proč by se mělo pod záštitou trestu a výchovy tolerovat jinak netolerovatelné překročení míry příjemnosti? Myslím, že toto dobrovolné překračování hranic je něco jako silné sebezapření nebo přímo znak mučednictví.
Pozastavme se nad podstatou, základní podstatou, kterou je vyslovení a posléze i uznání viny. Měl by snad mít jeden z partnerů právo toho druhého soudit? Soudit nás bude Bůh, teď to dělá naše svědomí. A partner Bůh není, je jen člověk a trestat je lidské. Chybovat také. A co když vina uznána není? To je potom co? Souboj nebo násilí? A když už vina bezesporu uznána je. Pak to podle mě vypovídá o uznání vlastní nedostatečnosti vůči partnerovi ve smyslu, že je náš parner moudřejší a lepší, a tak má právo nás trestat jako nedospělé děcko. Je to perfekcionistická touha po dokonalosti. Možná proto, že dokonalí nejsme skrze své přičinění, tak to chceme po svém partnerovi. Snažíme se být jeho ideálem. Teda někteří. Trest bere individualitu. Každý člověk by měl být sám sebou, ale trestání nedokonalosti bere možnost se sám měnit. Když nám partner skrze trest řekne, že jsme udělali chybu, je to vlastne k ničemu, protože jestliže na to nepřijdeme sami, nic se vlastne nezměni. Tato iniciativa by neměla pocházet z trestů. Pokud chci na sobě něco změnit, tak nikoliv proto, že hrozí trest, bolest, ponížení, ale protože chci. Nechci se bát kvůli hrozbě trestu říkat věci, které nejsou příjemné, nechci se bát dívat se do očí, nechci se bát, co se zase stalo, nechci se bát říkat pravdu. Ještě zde zbýva rozebrat krátce problém odpovědnosti a zodpovědnosti. Človek je v první řadě odpovedný svému svědomí, teprve ve druhé řadě partnerovi. Na základě tohoto vyjádření mi není jasné, proč by měl partner mít pravomoc toho druheho trestat.
Kdesi jsem četla, že láska je kombinace laskavosti a přísnosti. Jak si ovšem tuto přísnost vyložit? Je to jen neústupnost, nebo přímo trestající ruka? Oživlá spravedlnost? Pochodující strašák, sedmihlavá saň? Trest je vyeskalovaná přísnost. Myslím si, že trestem, především tím zritualizovaným, dochazí ke zvýraznění špatných věcí v vztahu, namísto aby se zdůrazňovaly věci milé, pozitivní a dobré.
Krátce ještě pohovořme o situaci, kdy je trest vlastně zástěrkou pro výprask. Dochází zde ke zvlášt schyiofrenní situaci, kdy se trestanému výkon líbí, ale dochází k němu za reálné prohřešky. A co teprve. kdy trestající očekává patřičnou odezvu resp. neočekává vzrušení na straně trestaného.Trestajícímu se to líbit může a druhému ne? Docela stresující. Domnívám se, že pokud by mělo jít skutečně o trest, nemělo by se to nikomu líbit. To ovšem nemění můj názor na tresty.
Trest možná umožní být opět čistým před partnerem, ale co sám před sebou. Čistotu před partnerem velmi poškozuje, když si sami o sobě myslíme, že jsme nečistí, tedy špatní a neschopní. Na co je potom takový trest, když nás má očistit zcela, ale funguje jen zpolovic? Co když nás očisťuje jen navenek, ale uvnitř zůstává ponuro, špinavo. Nechci zde srážet hodnotu partnerova odpuštění, je velmi cenné, ale ruku v ruce s ním by mělo jít odpuštění sám sobě. A to je to nejtěžší, nahlédnout do svého srdce a zjistit, zda jsme sami sobě odpustili. To za nás žádný trest ani dominant neudělá.
Budiž mi země lehká.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
mi tak připadá, že jste se tu všichni vrhli na tu depresivní část a té analýze jste nikdo nevěnovali moc pozornosti. Trest (a o rozchodu nemluvím, to trest není) je především vyústění nějaké prokazatelně zaviněné situace, popsatelné a měřitelné. Proto v něm na depresi jednoduše není místo. Trest s následnou depresí není vysvobozením, ale prohloubením krize a jako takový se především NEMĚL NIKDY UDÁT.
Zastavil bych se na chvíli u názoru z článku, že trest, když se trestajícímu líbí, není vlastně správný trest. Je to zvláštní. Připouštím, že pomyšlení na to, že budu od své Paní potrestán za provinění, mě vzrušuje. Ale bolest přitom není v žádném případě můj fetiš. Trest je trest a mě nevzrušuje bolest, ale extrémní forma moci na jedné straně a oddanosti a pokory na straně druhé, přijetím trestu vyjádřená. Vím, že pokud přijímám potrestání z milující ruky, obrovsky to prohlubuje moji pokoru a zároveň mám opravdovou touhu se polepšit, abych již nemusel být trestán. V tomto smyslu tedy trest plní svůj účel, rozhodně představa bolesti samotné působí na mně spíš odstrašujícím dojmem. A určitě nejednám schválně tak, abych si vlastně "za odměnu" vykoledoval výprask.
nemyslim si, ze pokud jeden pravidla porusuje, ma druhy moralni, ci jakykoli jiny narok trestat. pokud se dvojice na tomto domluvi, budiz, ale rozhodne bych si nikdy pravo trestat nenarokoval. btw. rozchod neni trestem, ale ukoncenim vztahu, bolestivym to krokem pro oba
Taky se mi nelíbí, že mnozí dominanti tak snadno operují s rozchodem jako formou trestu. Jako kdyby tím, že se submisivním partnerem jsou, mu prokazovali jenom jakousi laskavost, která je víceméně obtěžuje a nebudou-li za tuto laskavost náležitě odměněni, šlus. Jako když se rozhodujeme, ponecháme-li si auto, které nám přestává vyhovovat. Souhlasím s mrgreenem, že rozchod bolí oba a není to trest, ale ukončení neperspektivního vztahu.
každopádně občas je "rozchod" trestem ne za běžné chybičky a kraviny ,ale za věci ,které otřásly fungováním v ztahu a důvětrou v submisiva ( submisiv zahne, vědomě a brutálně zalže etc). Zkrátka za situaci, kdy by si dom o toho sub už ano bicykl neopřel
je ovšem pravda, že občasd je "rozchod" trestem ve stylu "už sem se subky nabažil, tak počkáme (v horším případě ji přímo naženeme) na její chybu" a pak adijé na novou vagínu.
Zatímco první případ je víceméně přirozený, druhý porušuje základní pravidla nejen BDSM etiky a mělo by se za něj střílet
Zapomněl si na opačnou variantukaždopádně občas je "rozchod" trestem za věci ,které otřásly fungováním vztahu a důvěrou v dominanta (dominant zahne, vědomě a brutálně zalže, manipulace, ...atd). Zkrátka za situaci, kdy by si sub o toho dom už ani bicykl neopřel.
nezapoměl. Mluvilo se o situaci, kdy d o m i n a n t "potrestá" submisiva rozchodem.takže o důvodech PROC subka "trestá" někoho rozchodem jsem jaxi neměl v úmyslu psát. Apropo, také jsem zapoměl íci, že subka rozchodem trestá svého bývalého dominanta také proto, že "není princ" a proto, že "může za všechny její problémy finančními počínaje a zdravotními konče" O tom, že takto někteří sub jedinci mnohdy "trestají" svého dominanta za důsledky SVYCH chyb, selhání a nedostqatků škoda mluvit :-/
porad se nemohu smirit s takovym pojetim vztahu, kde rozchod je forma trestu, respektive i kde trest je moznou vyslednici me nespokojenosti s partnerovym chovanim. hrube se mi prici trestat kohokoli, pokud to neni soucasti hratky. Nicmene uvaha: ,,tys neco provedl/a, tak ja te potrestam a rozejdu se s tebou,, mi pripadne jako uplne na hlavu postavena. rict mi tohle partnerka, subinka ci jakekoli jine stvoreni, ktere jsem mel rad, tak si budu dloooouho nadavat, jak jsem byl slepy
Máš pravdu, odpuštění od jiných se dosáhne snadněji, než člověk odpustí sám sobě. A trest od druhého může být jen malým krůčkem na cestě k sebeodpuštění - a někdy dokonce i překážkou.
Jak kdy, jak kdo. Někteří lidé si odpouštějí velice snadno a rychle. Zvláště, když si nepřipouštějí vlastní chyby. Sebeodpuštění je krásná věc, poučení se je ovšem poněkud důležitější.
V poslední době dost rozšířený názor, bohužel. Omlouvají se pachatelé, očerňují oběti. Po staletí funguje princip provinění - trest a my teď ve své hlubokomyslnosti budeme zavádět provinění - nic? Kouzelné jsou kecy a ztrátě individuality. Tu snad částečně ztrácíme při vstupu do vztahu. A pokud jeden porušuje pravidla (ať už jsou volnější nebo tvrdší, jsou nějaká pokaždé) má druhý morální nárok trestat - slovně, ručně, jednostraným ukončením vztahu (zase záleží na velikosti provinění a typu vztahu). Ten článek je neuvěřitelně jednostraný - pouze z pohledu člověka co si ve vztahu (případně i jinde) hodlá dělat co chce a nehodlá nést následky. Kde je pohled ze strany těch poškozených? Na závěr: Rychlý, spravedlivý a přiměřený trest je nejenom výchovný (i když to zní hrozně blbě), ale i očišťující pro obě strany.
Nojo... ale kdo potrestá za jeho chyby dominanta? Je snad dominance znamením bezchybnosti? Myslím si, že jednostranný je ne článek, ale tvůj pohled na věc.
Nebo mi vysvětli, jaké nese dominant následky za své chyby... pokud tedy nedojde nakonec k přetečení míry únosnosti a rozchodu.
Být skeptikus maximus, odpovím , že mnohým submisivům (stejně jak mnohým dominantům) svědomí chybí.
Takhle ale jenom řeknu, že právě submisivovi říká svědomí "něco jsi zkur*, zasloužíš výprask" . A hlodat ne¨přestane, než dopadne rána (brazně řečeno)...
"A pokud jeden porušuje pravidla (ať už jsou volnější nebo tvrdší, jsou nějaká pokaždé) má druhý morální nárok trestat - slovně, ručně, jednostranným ukončením vztahu (zase záleží na velikosti provinění a typu vztahu." Pokud je to právo oboustranné, pak ano.
Engine pracoval: 0.056662082672119 sekund sec. You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.052808046340942 sekund Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 88262 bytes