Krásná z Roissy
24. 4.
Před časem se můj pán
zmínil, že by rád uvítal mou přítomnost
na blížícím se setkání s
jeho přáteli. Ráda jsem jeho pozvání
přijala. Potěšilo mě to. Chtěla jsem
projevit svůj vděk a pak – přála jsem si
něčím svého pána potěšit.
Napsala jsem mu tedy: „myslím, že už k tomu
dozrál čas. Vím, že Vám mohu
důvěřovat. Vím, že mi neublížíte.
Chci jen říct – dopředu souhlasím se
vším, oč mě ve společnosti svých
přátel požádáte. Neřeknu ne...“
Jistěže vím, že můj pán je velmi
rozumný a velmi důkladně zváží
případné přání a rozkazy. Ale i
tak mě samotnou překvapila a zároveň vzrušila
míra té důvěry. Ta blízkost...
A kde jsou mé hranice?...
Můj
Pane, někdy myslívám na večer, kdy jsem Vás
pozvala k sobě, abych Vám připravila šálek
dobrého čaje. V pokoji hořely svíčky,
světlo bylo tlumené, atmosféru si podmanila vůně
santalu a divokých fialek a jediným společníkem
nám byla tichá hudba indických rytmů. Seděl
jste v mém křesle, já na zemi u Vašich
nohou a něžně se Vás dotýkala. Tenkrát
jste řekl něco příliš krásného,
než abych na to mohla zapomenout: „připadám
si jako na návštěvě u Šeherezády“...
Můj
Pane, dovolte mi ještě jedno vyprávění,
prosím. Dovolte mi ještě jednou být Vaší
Šeherezádou. Snad už naposledy... V klidu
tedy ulehněte, já odhalím svůj obličej,
odložím závoje, abyste se na mě mohl podívat,
kdykoli budete chtít a aby Vám ani jedno slůvko
z mého vyprávění neuniklo. Doliji Vám
víno a během vyprávění Vám budu
podávat lahodnou krmi, abyste ani na chvíli neměl
pocit jakéhokoli nedostatku. A zatímco bude plynout náš
příběh, budu Vás hladit, do spánků
vtírat vonnou mast, jemně masírovat šíji
a ramena, dokud neusnete...
Jmenovala se
Hürrem. Byla královnou a manželkou Sulejmana
Nádherného. Neví se o ní příliš,
ale říká se, že svého pána
získala svou bezmeznou oddaností, který ji
učinil ze své kadin, tedy nejoblíbenější
otrokyně, královnou. Ve své krutosti však
zneužila a využila každého, jen aby dosáhla
svého cíle. Neváhala použít jakékoli
lsti, ba dokonce ani vraždy, aby svého milence ovládla
a stala se tak nejmocnější ženou Osmanské
říše, která pod jejími kroky zvolna
slábla.
Jiná
zas mladé kurtizáně před první nocí
s milencem řekla: „nezapomeň! Mysli na lásku,
ale nezamiluj se. Jinak tě ovládne!“ Pravda mívá
syrovou příchuť...
Ale můj
dnešní příběh je o mladé
otrokyni, která nenašla vzor ani v jedné
z těch žen. O otrokyni příliš
nezkušené a zdaleka ne tolik krásné.
Nemyslím, že byste o ní někdy slyšel,
můj Pane. Ani jméno si už mé vyprávění
nevzpomíná.
Největším
darem té dívky byly vlasy. Rovné, hnědé,
ve vodopádech spadaly až k pasu. Jak rád ji její
pán za ty vlasy brával... ať už proto,
aby ji polaskal, nebo proto, aby si ji přitáhl k sobě
či dal najevo svou sílu a postavení. A jak ona
tyto chvíle milovala...
Když
vstoupila do jeho služeb, byl to jen rozmar... touha po
poznání něčeho nového. Proto se
nevzdala tenkého, sotva viditelného vlákna,
které ji spojovalo s její minulostí tak
pevně. Její pán o ní věděl vše
hned od začátku. Nikdy mu svou minulost netajila a ani
to, že se té minulosti nechce vzdát. Její
pán svolil a byl velkorysý.
Brzy se ale
její vztah k němu začal měnit. Zprvu se
zalekla nových citů a emocí, které v ní
její pán probouzel. Uzavřela se. Rozhodla se, že
právě pro svou minulost svého pána nesmí
přijmout. Nesmí mu dovolit, aby ji ovládl.
Pochopila, že plná oddanost vyžaduje otevření
mysli. Tušila, že dát se svému pánovi
znamená nejen odevzdání těla, ale především
odevzdání mysli a duše. Hra přestávala
být hrou a taková nebyla dohoda. Když pak
navštívila svého pána, aby se mu oddala,
bylo to jiné. Bral si ji... ale ona neměla chuť
jít a kleknout si k němu, jako tomu vždycky
bývalo. Zůstala jen technika. Zmizely důvody.. Ještě
to mohla zastavit. Ještě mohla zvednout hlavu a říct
svému pánu, že od něj musí odejít
nebo ho milovat. Ale neudělala to. Sama totiž příliš
tomu, co se v ní odehrávalo, nerozuměla.
Večer plynul. On jí spoutal ruce, hrubě ji srazil na
lůžko, aby k ní přiklekl a vzal si ji tak,
jak mu bylo milé. A ona takřka nic necítila.
Neodmítla ho, neměla k tomu důvod... ale
jako by najednou neměla důvod ani k tomu se mu
poddávat a sloužit mu. Po celou noc pak mohla rozmýšlet
o příčinách svých emocí a tak
náhlého odcizení. Teprve nad ránem
pochopila, že tím, že se před ním
uzavřela, ztratila důvod mu důvěřovat.
Ztratila touhu mu patřit i se svými starostmi. Jako by se
zpřetrhalo jemné předivo, které ji poutalo
nejen k jeho touze, ale i k jeho mysli. Najednou jako by
neměla důvod s ním být, neboť
vášnivý a bezstarostný milenec dokáže
mnohem víc, než pán bez důvěry. Co byste
jí poradil, můj Pane? Měla se ho vzdát? Měla
odejít, dokud byl čas? Nemohl se stát jejím
milencem, neboť pak by mu přestala patřit a on by
přišel o její bezvýhradnou pozornost.
Přišel by o její oddanost a pokoru. S milencem
můžeme rozprávět dlouho do noci, můžeme
hrát nejrůznější hry, ale nemůžeme
se takovému byť krásnému, ale lehkomyslnému
stavu poddávat, neboť taková hra se může
stát velmi brzy falešnou a plnou naučených
gest. Pro ni nebyly důležité spoutané ruce,
ale důvod těch pout.
Večer
po té ho pozvala do svých komnat, aby spolu vypili
šálek dobrého čaje. V pokoji hořely
svíčky, světlo bylo tlumené, atmosféru
si podmanila vůně santalu a divokých fialek a
jediným společníkem jim byla tichá hudba
indických rytmů. Seděl v jejím křesle,
ona na zemi u jeho nohou a něžně se ho dotýkala.
Ten večer se rozhodla, že se mu otevře, že mu
věnuje svou mysl i duši, i když věděla, že
možná zaplatí láskou. Zamilovala se.
Líbí
se Vám můj příběh, můj Pane? Já
vím, je plný něhy a pokory. Ti dva si nikdy
nelhali. A snad to tak mělo být, že přes to
všechno pro něj ona zůstávala jen hračkou,
i když tou z nejmilejších. Rád ji
brával do společnosti, kde jí věnoval
bezvýhradnou pozornost. Hýčkal ji. Ale nemiloval.
Snad ani nechtěl a měl k tomu své důvody.
A ona to věděla. Směla kdykoli odejít a věděla,
že by se jí nepokusil zadržet. Měl ji rád,
to jistě, ale vzdal by se jí snad až příliš
snadno. Jako by ji nepotřeboval. Jako by nechtěl ji, ale
jen to, čím ho naplňovala.
Jestli mu to
někdy vyčítala, můj Pane? Myslím, že
ne. Někdy se takové příběhy stávají
a nejsou jenom smutné. Vždyť spolu zažili tolik
krásného! Nechtěla mu nic zazlívat, neměla
proč, jen porozumět. Dost často přemýšlela
o důvodech, ale některé otázky jí
zůstaly nezodpovězeny... Upřímně
hledala cestu a způsob, jak se mu neodcizit a jak získat
zpět svou rovnováhu. Ty chvíle přicházely
ve vlnách, kdy se zapírala, kdy odmítala. A
přesto se k němu vracela, i když nejistá.
Nechtěla zmizet, nechtěla milovat a nebýt milována...
chtěla najít řešení.
A jak ten
příběh skončil? Nevím, můj Pane...
Ne snad, že bych na konec příběhu zapomněla...
ale oni sami dva se z toho příběhu vytratili.
Kdo ví, kde je jim konec... a dost možná jim
dosud konec není... Přála bych jim štěstí.
Co byste jim poradil Vy, můj Pane? Dokázal byste najít
rovnováhu mezi jeho a jejím světem? A mohlo by se
to stát i nám dvěma?
Pomalu
svítá, můj Pane... Je čas, abych ustala
ve svém vyprávění. Nás oba jistě
čekají povinnosti nového dne. Snad jen, než
se zvednete, můj Pane... díky za dnešní
noc, kdy jste mi naslouchal. Vím, možná namítnete,
že je příliš pošetilé a
zbytečně provokativní, domýšlivé,
že jsem svému příběhu dala takový
název – Krásná z Roissy. Ale neptejte
se na důvod, prosím, neboť sám ho dobře
znáte. Málokdo porozumí tomu, proč jsem
právě tak svůj dnešní příběh
nazvala, ale jsou tací. A jestli někdo jiný
poslouchal můj dnešní příběh za
dveřmi, jistě mi odpustí, neboť jsem to
nemyslela zle. Já nechci být pyšná. Snad
nejsem.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod