Na druhý den přišel
ve velmi podivné náladě. Dosud jsem ho takového
nezažila. Napětí jsem zaznamenala už v té chvíli,
kdy scházel dolů ze schodů. V jeho patách, se
sklopenými uši a s vyceněnými zuby ho
následoval jeho černý druh. Přikrčila jsem se na lůžku.
Zůstal
stát uprostřed místnosti. Neodvážila jsem se na
něj promluvit.
?Vstaň,?
řekl, a jeho hlas se podobal ozvěně v uzavřené jeskyni, ve
které si rozbíjejí ptáci svá
křídla o kamenné stěny.
Poslechla
jsem.
Stáli
jsme naproti sobě. Poprvé jsem mohla docenit jeho výšku.
Sahala jsem mu sotva jeho mohutným prsním svalům.
?Svleč
si to,? pokračoval stroze.
Několik
okamžiků jsem nebyla schopná se pohnout. Děsil mě. A já
netušila, co by znamenalo, kdybych teď jeho slova neposlechla.
Bílá říza, kterou jsem si vázala od
chvíle, kdy jsem vystoupila z lázně, se svezla
k zemi.
Upřeně si
mě prohlížel. Sklopila jsem hlavu a nepatrně pohnula pravou
paží. Nejraději bych se rukama celá zahalila.
?Pojď
sem. Chci, abys mě teď potěšila.? Podívala jsem
se na něj, abych se ujistila, že to nemyslí vážně.
?Cos
čekala? Chtěla jsi snad celý náš čas setrvávat
v nesmyslných rozhovorech? Patříš mi. Můžu
teď udělat cokoli. Prodat tě, nebo předhodit psům. Můžu splnit tvé
nejhorší představy. Bude proto lepší,
když prostě uděláš to, co říkám.?
Čas se rozplynul v mlze.
Propadala jsem se do světů, o kterých jsem neměla dřív
ani tušení. A já s tím souhlasila.
Nevím,
jak dlouho to trvalo poprvé. Hodinu? Několik dní?
Týdnů? Nezáleželo na tom. Mé tělo se oddělilo od
mé mysli a přestalo existovat. Když jsem se poprvé
milovala s Marianem, jeho neohrabaná něha přicházela
v reálném čase. Diaboron mě odvlekl mimo realitu.
Smýkal mnou po dně jeskyní, koupal mě v ohni a
v příštím okamžiku vyhodil do výše
a já padala bez křídel tisíce metrů, abych se
rozbila o hroty vln neklidného moře. Všechno jsem už
dala. Teď jsem mohla jen přijímat.
Probrala
jsem se v jeho náruči s hlavou opřenou o jeho hruď.
Mysl se vrátila do těla. Bylo jiné? Opatrně jsem zvedla
hlavou. Jeho zelené zúžené oči mě sledovaly zpod
přivřených víček a koutky jeho rtů se zvedaly
v podivném úsměvu.
?Ty
žiješ,? řekl a spiklenecky mrkl jedním okem.
Cítila jsem, jak se mi červeň nahrnula do tváře a já
se snažila potlačit chuť utéct do rohu místnosti a
schoulit se na zem.
?Nemusíš
se stydět,? dodal, jako by četl mé myšlenky.
?Neudělala jsi nic, zač by bylo nutné se stydět. Jen jsi
poslechla, co jsem chtěl. Bylo to mé rozhodnutí. Má
vůle. Ne tvá.? A ještě pevněji mě k sobě
přitáhl. Znovu jsem zavřela oči.
?Proč
jsi se vlastně smál tenkrát v krčmě??
zeptala jsem se po chvíli, když zvířené myšlenky
dosedly zpět na dno mé duše, podobné písku
po bouři.
?Tobě
to nepřišlo komické? Ten výstup??
?Co na tom mělo být
směšného??
?Jedna druhou
pohrdají. A přitom jsou obě stejné.?
?Ty je znáš??
zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí. V té
chvíli mi to došlo. ?Ty je znáš.
Obě. Byly tu jako já, je to pravda??
Rty opět zkřivil do svého
pobaveného úsměvu. ?Tak tak. Byly tu. Jako mnohé
další před nima, Stejně jako ty teď. Chytrá,?
dodal ještě a laškovně mě podrbal ve vlasech.
Instinktivně jsem uhnula a snažila se vypořádat s vlnou
pocitů, kterou jeho přitakání vyvolalo. Následkem
jeho posměšného tónu byla zlost a pak ještě,
k mému překvapení, žárlivost. Ano. V tu
chvíli jsem žárlila na Liu, na starou žebračku a na
všechny ty ženy, které dříve spávaly na
lůžku, na kterém jsem se teď opírala hlavou o hruď
svého nového majitele. Rozzlobeně jsem si odfrkla.
?Ty
dvě na sebe prostě jen žárlí. Zrovna tak, jako ty teď
na ně,? dodal ještě a koutky úst se ještě
víc protáhly.
?Já
nežárlím!? odsekla jsem až příliš
rychle a až příliš rozzlobeně.
?Žárlivost
a oddanost. Dvě věci, ve kterých jste zranitelné víc,
než děcko v kuchyni. To jsem nikdy nepochopil. Ta vaše
směšná potřeba vlastnit. Mimochodem, říkal jsem,
že nemáš lhát.?
Zlost se změnila v dotčení
a já měla co dělat, abych potlačila slzy, které se mi
hrnuly do očí. Copak jsem odpovědná se všechny
ženské, které kdy potkal?
?Proč
mi to vyčítáš??
?Nevyčítám.
Konstatuji fakta. Vezmi si sebe. Ještě před chvílí
jsi se nechtěla svléct a teď tu ležíš nahá
s takovým monstrem, jako jsem já a namísto
toho, abys ty chudačky litovala, žárlíš na ně.
Není to legrační?? pokračoval Diaboron posměšně.
Prudce
jsem se odtáhla, což mělo jen ten účinek, že se
rozesmál nahlas. Hlavu jsem raději odvrátila, aby
neviděl slzy, které se mi rozkutálely po tváři.
Stud, lítost a zlost.
Ucítila
jsem jeho ruku pod bradou. Jemným gestem mě k sobě
natočil. A zatímco palcem ruky utíral obě tváře,
chlácholil mě: ?ale jdi ty, hloupá. Přeci sis
nemohla myslet, že jsi jedinou ženou, kterou jsem kdy potkal. Nehledě
na to, že teď tu jsi ty a ne všechny ostatní.?
Neubránila jsem se
posmrknutí, což jen umocnilo můj pocit bezradnosti a
nedospělosti, což ostatně nebylo v tu chvíli tak úplně
nepříjemné. Znovu mě přitáhl na svou hruď.
?Proč
tu ty ostatní nezůstaly?? zeptala jsem se po chvíli.
?Propustil
jsem je.?
?A proč??
?Z prostých
důvodů. Některé neposlouchaly, ale povětšinou všechny
v něčem lhaly.?
?Nepotrestal jsi
je?? zeptala jsem se a vzápětí jsem své
otázky litovala.
?Potrestaly
se samy. Tím, že vědí.? Vzpomněla jsem si na
Liyny smutné oči.
?Proč
vlastně tohle všechno? Proč nás máš?
K čemu??
?Bavíte mě,?
odpověděl prostě. ?Nic jiného v tom není.
Odpočívám, když ovládám někoho, kdo chce
být mnou ovládán vědomě,? dodal a já
se zhluboka nadechla. Jeho přímost byla neotřelá a
bezohledná. Všiml si mé strnulosti a smířlivým
tónem mi poradil: ?bude lepší, když se
příště už nebudeš ptát na věci, které
ve skutečnosti vědět nechceš.?
?Hm,?
odpověděla jsem a znovu zavřela oči.
Chvíli
jsme leželi nehnutě. Jen jsem vnímala jeho nádechy a
výdechy v pravidelném rytmu. Hruď se mu vzdouvala
a já se na ní pohupovala jako loďka v přístavu.
Pak mě ještě něco napadlo.
?A co má
matka??
Chvíli
mlčel. Tušila jsem, že upírá zrak kamsi do tmy
trámoví. Nevěděla jsem ale, co jeho mlčení
znamená.
?Nebudu
odpovídat na všechny tvé otázky.?
Teď jsem
zas mlčela já. Tedy alespoň do té chvíle, než mě
znovu něco napadlo.
?Miloval jsi někdy??
Neodpověděl.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod