Znát rozkoš a umět ji dávat...
9. 1.
Dnes večer byl můj pán
smutný... Někdy mě mrzí, že žijeme
oddělené životy. Ne proto, že bych snad
litovala tohoto svého rozhodnutí, ale proto, že
nemůžu svého pána rozveselit, kdykoli je
potřeba...
U svého
pána jsem strávila dvě předchozí noci.
Zážitky prostupují jeden do druhého a abych
pravdu řekla, spíš se vrací jako ve snu...
promítají se do mé reality a jen tu a tam
zintenzivní, když se svým pánem o těch
zážitcích mluvím po internetu, nebo když
se nečekaně vrátí ozvěnou hlasitěji,
než je tomu obvykle... Není mým cílem
rozepisovat se o každém z nich. V pojetí mého
vyprávění, kterým nechci nikoho ohromit
technikou a množstvím, to není důležité.
Chci jen zdůraznit to, co mě překvapilo, co mě
ovlivnilo a co mě nadále utváří.
Snad můžu
zmínit i to, že mezi ty zážitky patří
i chvíle, kterou jsme strávili společně u
filmu Monty Pythonů o králi Artušovi. Proč
zmiňuji právě tohle? Celý film mě můj
pán objímal, smáli jsme se spolu, odpočívali,
já ho trochu škádlila (jen trochu, nesmím
si dovolit moc) a bylo nám oběma dobře. Vážím
si těchto okamžiků.
Ale ani na
některé z dalších zážitků
nemůžu zapomenout. Leželi jsme v objetí, já
na boku, můj pán se ke mně tiskl zezadu. Hladil mě.
Zbožňuju jakékoli dotyky, není tedy divu, že
jsem spokojeně vrněla a snažila se nastavit zády
tak, aby mě můj pán hladil tam, kde je mi to
příjemné. Jeho ruce stupňovaly tlak, občas
přejely po zádech nehty. Líbilo se mi to a dávala
jsem to najevo. Můj pán nepřestával, naopak,
pozorně sledoval mé reakce a přizpůsoboval jim
tlak a intenzitu doteku. Nehty se zarývaly do kůže,
ne moc... ale to, co probouzely, bylo pro mne k neuvěření.
Líbilo se mi to! Líbila se mi ta hranice bolesti, na
které jsem pod nehty mého pána balancovala. Můj
pán věnoval takto pozornost mým zádům
a bokům. Nic víc. Nikde jinde se mě nedotýkal,
přesto se pocity rozkoše násobily a vyvrcholily
orgasmem, což jsem, vzhledem k tomu, že se mě můj
pán nedotýkal na tak citlivých erotogeních
zónách, opravdu nečekala. Má mysl se zcela
poddala mému pánu a otevřela se jeho podnětům.
Překvapilo mě, že bolest může být tak
sladká. I když – možná to bylo jen tím
okamžikem...
Ale to až
poté, co jsme vedle sebe leželi a já ho hladila,
což tolik ráda dělám. Dotýkat se ho ne
s touhou vzrušit ho... ale jen se ho dotýkat. Být
naprosto soustředěná na jeho reakce a těm
reakcím se zcela přizpůsobit. Hledat intenzitu
tlaku, aby dotek nelechtal, ale byl příjemný.
Hledat místa, která jsou citlivá a nevynechat v
dotecích ani kousek jeho těla! Myslím, že to
mého pána uspokojuje. A to je to, o co mi v takových
chvílích jde. Povídali jsme si... Došli
jsme i k tématu přepínání jeho
nálad, což mě v jeho případě zcela
fascinuje. Jednu chvíli dokáže být něžný,
milý a takřka filmovým střihem může
být v druhém okamžiku všechno úplně
jinak. To je to, co mě nenechává klidnou, to je
to, co mě přitahuje, zneklidňuje a zároveň
vzrušuje.
Aby své
vyprávění doložil, chytil mě zcela
nečekaně za vlasy a rychlým pohybem mě strhl k
sobě. Ztuhla jsem. Lekla jsem se, ale zároveň mě
to vzrušilo. Nečekanou proměnou mi můj pán
dal jasně najevo, kdo v naší hře má
jaké místo. Zvrátil mi hlavu, což dělá
velmi rád. Díval se mi do obličeje. Líbal
mě. Nebo naopak mě odtahoval. Byla jsem napjatá,
nehnula jsem se, ani náznak odporu. K dokreslení všeho
mi nasadil obojek. Teprve když mi poručil, abych se svlékla
do naha, trochu jsem zpanikařila. Věděla jsem, že
to udělat musím. V té proměně jsem
nechtěla riskovat jeho hněv, ale naivně jsem si
myslela, že když se chystal do koupelny, svléknu se
v tom okamžiku, kdy nebude v pokoji. Zůstávala jsem
v kalhotkách a čekala, až odejde. Nic neříkal.
Byl klidný. V podstatě zcela normálně
komunikoval, až do okamžiku, kdy mě znovu pevně
chytil za vlasy, strhl mě na kolena a naznačil, že byl
trpělivý už dlouho. Dostala jsem strach, sladký
a děsivý zároveň. Vytáhl mě k
sobě a držel. Teprve pak jsem pochopila, že bych se
opravdu měla svléci. Udělala jsem to. Odstrčil
mě do uličky vedle postele, zády k sobě a
poručil mi, abych si ruce dala za hlavu. Chvíli jsem
stála, bez pohnutí, než můj pán ještě
zhoustl atmosféru hrou s bičíkem.
„Ten
zvuk už znáš. Víš, co to je.“
Spíš to byla věta oznamovací, než že
by se mě ptal. Bylo mi jasné, že v ruce drží
bičík a já se klepala strachy. Proč jsem
nevykřikla stopku? Copak bych ji mohla zneužívat?...
Švihl.
Ten zvuk mi projel celým tělem a chvíli mi trvalo,
než jsem si uvědomila, že bičík nedopadl
na mé tělo. Jeho hra a jeho projev zlosti byl až
nesnesitelný. Ochromená jsem ho takřka nevnímala...
jen jednoho jsem si všimla... Můj pán je
krásný, když se hněvá. Jeho oči,
výraz, držení těla, sevřené rty...
To všechno je děsivé, ale krásné.
Pak mi
poručil, abych se otočila. „No vidíš,
že to jde,“ podotkl, dívaje se na mou nahotu a
smíření na sebe nenechalo dlouho čekat.
Nazí
jsme usínali někdy ke čtvrté hodině
ráno, po dlouhém povídání plném
hezkých a něžných doteků a slov.
O den
později, když mně svazoval a já ležela po
chvíli na posteli, obličej zabořený do
polštářů a neviděla, že připravuje
místo, kde by mě mohl připoutat s doširoka
rozpaženýma rukama, hru s bičíkem zopakoval.
Nedotýkal se mě dlaní, ale tím nástrojem,
který trochu lechtal, jeho dotek působil cize a probouzel
adrenalin. Jestli jsem čekala ránu? Nevím...
myslím, že ne. To, že bolest nevyhledávám,
je stále pravda... i po nečekaném
vyvrcholení, probuzeném pouhými nehty. V té
poloze, kdy jsem měla ruce stažené nad hlavou a nohy
u sebe a ještě navíc byly provazy na nohou i rukou
přitaženy vzájemně k sobě, takže jsem
měla zvednutá chodidla i paže, mě můj pán
fotil. Byla to jediná fotka večera, která se mi
doopravdy líbila...
Ale znovu
bych chtěla svému pánu poděkovat. Potěšil
mě opět svým přístupem. Když jsem
klečela na zemi, s obojkem kolem krku a kovovým řetízkem
svěšeným k zemi, který na těle
zpočátku studil, s rukama roztaženýma do
stran a nemohla se příliš hnout, klekl si můj
pán přede mě a zeptal se, zda mu věřím,
protože teď chce udělat něco, při čem
možná budu chtít křičet stopku. Ptal se
mě, jestli věřím, že mi neublíží.
Jestli mu věřím...
Věřila
jsem. Po celou dobu krátké hry s plamínkem
svíčky, kterou mi můj pán osvětloval
tváře... Bála jsem se. Ale ne moc. Nebyla to
panika... jen sladký strach... Zcela jsem věřila,
že mi můj pán neublíží. Že
neudělá nic, co bych nesnesla, protože mě má
rád a protože to slíbil. Po chvilce svíčku
sfoukl a pomalu mě rozvázal. Teprve pak jsem se mohla
věnovat já jemu. Měla jsem radost, že ho můžu
líbat a že se mu můžu znovu zcela věnovat.
Chtěla jsem mu tolik oplatit ty hezké chvíle!
Oddala jsem se mu. A bylo mi při tom někde hluboko uvnitř
hezky...
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod