Předmluva

Důvod proč tohle píšu je, abych si v sobě udělal jasno, takže by bylo hloupé nebýt k sobě upřímný. Proto se čtenáři něco z toho, co bude číst, nemusí líbit. Mějte ale prosím se mnou trpělivost a suďte mě podle toho, jak se chovám/jsem se choval/ a ne jaké mám představy?OK? Nehodlám obhajovat své myšlenky, které zatím ani sám řádně nechápu.

Pokud se některým citlivějším duším bude zdát, že se do pistáciových lidí více obouvám, berte to jako můj projev masochismu, protože sám se za pistáciového považuji a jak se říká podle sebe soudím tebe. Jediný pistáciový člověk, kterého dobře znám a vím co si myslí jsem já sám, takže vývody k nimž docházím, jsou subjektivní a jednostranné? Nesnažím se o rozbor BDSM+ komunity, snažím se o rozbor sebe a mám nárok na subjektivní názor.

Mnozí z nás ?pistáciových? si v určitém bodě položili otázku: kde je chyba? Proč jsem takový jaký jsem, proč jsem jiná než moje kamarádky, proč se chovám jinak, než jak je ve společnosti běžné?

Někteří to možná odbudou mávnutím ruky, někteří se ale nespokojí s odpovědí: neřeš to! A snaží se vykoumat to. Zkouší odbornou literaturu, anonymní linky, nakonec se odváží přijít s coming outem, ale tím se kupodivu celá situace nevyřeší? Jen z choulostivého tématu se stane koníček. Tak to bylo u mě.

Když jsem si tedy po dlooouhé době přestal lámat hlavu s tím, jestli jsem normální, jestli je to společensky přípustné, co by tomu řekli známí apod., když jsem si skutečně sám sobě řekl: To neřeš, pokud najdeš partnerku, tak tím budeš žít, pokud nenajdeš, tak o tom budeš psát, ale ať si zatraceně každý myslí co chce? A bůh chraň ty co se pokusí tě soudit? Hoď klidně kamenem ty, kdož jsi bez viny. A na názoru několik pitomců nezáleží, tak se nesnaž pořád bránit, argumentovat a nevysiluj se? Ať si mastí ego na někom jiném. Nejsi BDSM+, jsi Petr, tak se neškatulkuj, obzvláště pojmy, které neznáš a každý si je vykládá po svém.

Prvním velikým balvanem, který mi spadl ze srdce byl fakt, že nás není až tak málo (patřím do té spankingové lehké fronty, kde se hranice mezi vanilkou a pistácií určuje těžko a jde spíše o extravaganci než o něco nebezpečného nebo něco vyžadujícího si zvláštních schopností a znalostí (prádelní šňůra pro mě stále ještě patří na balkón, elektrika do zásuvky, nože do příborníku a pomůcky k hrátkám, jejichž účel průměrně informovaný člověk neodhadne, patří pro mě do sex-shopu nebo výbavičky profesionálů (tak si říkám, co takový konzervativec jako já chce v DS oblasti))).

Pak přišlo období neuvěřitelného zmatku. Internet je plný zdrojů, ale co je fantasie a co je skutečnost? A co je business? Teď to dokážu odhadnout (snad), ale tehdy? Některé povídky mě vzrušovaly a děsily zároveň. Nikdy jsem se nedostal do stavu trvalých následků (ani v představách ne), ale i tvrdý výprask, který zanechá na pozadí jelita a modřiny byl pro mě příliš sugestivní. Snad empatie, snad zkušenosti z dětství? Něco mě nutilo litovat bitého a zatínat pěsti a vysílat nenávistné myšlenky k osobě trestajícího.

Těžko se dají popsat moje pocity, když Rozum ovládaný výchovou, ideály a představami co je správné a co ne mi říkal: Toto je špatně! A naopak Tělo, ach to hříšné tělo, mi dávalo najevo mrazením v zádech a vzrušením: Jo, to je ono! Ještě! O co jednodušší měla situaci Olds-Milnerova krysa, nezatížena morálkou se rozhodla pro krátký, ale slastný život. Já, člověk, však kromě výhody rozumného uvažování a schopnosti predikce nesu i břemeno svědomí a moje rozhodnutí tak jednoduché není.

Slzy, křik a prosby, tak často popisované v některých povídkách (i mých vlastních) mě zezačátku vzrušovaly ale jakmile prišlo uvědomění, co si vlastně čtu, jakmile přišlo srovnání s morálkou a běžnými vanilkovými normami, pokaždé mě přinutily padnout na zem a klikovat do úmoru v zoufalé snaze uniknout bezmoci, snaze potrestat se za to, že jsem jaký jsem, vzteku na sebe sama, nebo snad ve snaze připravit se na podobnou situaci v reálu, kdy popisovaný dej zažiju na vlastní kůži a budu moci něco změnit. Šlo skutečně o snahu připravit se???

Ač při pohledu zvenku je toto počínání úsměvné, jak jinak řešit bezmocný vztek, jak řešit situaci, ve které jste konfrontováni s faktem, že svět není takový jaký by měl být? Že ideály, které do vás v dětství sypali horem dolem, jsou snůškou blábolů, které existují jen ve vaší fantasii a vnucují vám černé svědomí, že to není takové jaké to má být.

Svět není černobílý, svět je šedivý.

Je to ale odpověď, která něco vysvětlí dospívajícímu, nebo ho snad uklidní?

Nikoliv! Je to odpověď alibistická, která nám, dospělým, dává možnost zachovat si tvář, když dětem vysvětlujeme, proč jsme jim lhali a proč svět není takový, jaký jsme jim ho prezentovali (a je tam ještě něco navíc? Je tam obhajoba sebe sama, že jsme své ideály v jejich věku tak snadno opustili, protože svět přeci JE šedivý, nebo snad ne?)

Pln zmatku a znechucení jsem proplouval internetem, až jsem zakotvil na Lopuchu. Ve skutečnost i tam jsem se dostal náhodou, ale podrobnosti nejsou důležité. Na Lopuchu konečně přišlo období objevování. I když spíše bych měl říci období škatulkování a poznávání a sbírání faktů a seznamování. 

Konečně jsem si začal říkat, či mi snad bylo říkáno: Jsme lidi jako ty, jako kdokoliv jiný, se svými silnými stránkami a svými slabými stránkami, se svými cíli, preferencemi a názory, náš život se netočí kolem BDSM a nemáme v kabelce/kufříku bič a v kapsách pouta a roubík (někteří možná ano, ale to je z jiného soudku?). Dostal jsem se mezi lidi, kteří měli kdysi tytéž otázky jako já a odpověděli si na ně, nebo se rozhodli přestat je řešit a užívat si své odlišnosti. Několik odpovědí se mi velmi líbilo, byly tak ?alibistické: ?ty za nic nemůžeš, je to dáno genetikou, dodržuj SSC a všechno bude v pohodě.?

Řekl jsem si OK, SSC to mi dává smysl, nikdy jsem neměl exhibicionistické sklony, takže mi nemusí vadit, že s kamarády nebudu rozebírat ?jak jsem to dělal?, a vlastně o nic nejde. Přijal jsem argument ?To neřeš!??alespoň pro tuto chvíli.

Prvotní euforie ale záhy opadla. Když jsem přestal řešit svoji pistáciovost a začetl se do komentářů lidí z komunity na jiná témata, uvědomil jsem si, že mě s těmi lidmi z netu nespojuje prakticky nic. ?Vyvrhel mezi vyvrheli??

Zkusil jsem přijít na několik srazíků (2) a zjistil, že možná by se mezi lidmi z komunity našly osůbky (osoby a osobnosti), které bych mohl mít rád, které bych mohl obdivovat nebo se od nich učit, ale jsou z celé republiky a tak hůře dosažitelní, než jejich vanilkové ekvivalenty z mého okolí.

BDSM vztahem jsem nežil a tak pro mě nebylo nutné sbírat zkušenosti a návody, hledat inspiraci na scénky nebo si povídat o zážitcích se stejně smýšlejícími. Svoje fantasie a představy jsem se rozhodl sepisovat a uveřejňovat na netu. 

BDSM se pro mě stalo koníčkem, kterým jsem si brousil představivost a psaný projev tolik potřebný ve škole.

To byl stav, ve kterém mě kontaktovala ONA. Miláček. Nejdřív jsem k ní přistupoval jako k další čtenářce, ale zůstávala neoblomná a po každém mejlu, který jsem jí napsal (s myšlenkou, že je poslední) od ní přišel další. Řekla mi něco o svých problémech a já si řekl, proč jí nepomoci?

...

Když navrhla setkání, přemýšlel jsem nad slušným způsobem jak ji odmítnout, vyjadřoval se nejasně a mlžil, jen abych nemusel říct: Ne nepojedu, abych ji neranil, ale ani OK - pojedu, abych se neuvrtal do něčeho do čeho by se mi nechtělo.

Do jaké míry to byly její fotky, do jaké míry to byly ohníčky, které člověk i na fotce dokáže vidět v jejích očích a do jaké míry to bylo tím, že jsem zrovna neměl plán na víkend, který bych nemohl odložit na jindy, to si neodvažuju posoudit, výsledkem však bylo, že jsem se s ní sešel. A ona mě očarovala svou bezprostředností, hravostí a elánem, nezdolností, živostí a dobrou náladou.

Nejdřív jsme si dlouho povídali (no dobře přiznávám, že spíše ona něco načala a já ji zahltil svými názory na danou věc, než jsem si uvědomil, že opět melu jenom já a ona pouze přikyvuje (díky za to přikyvování miláčku, dneska bys mě začala rýpat pod žebra a to bych býval tehdy nerozdýchal)). A až druhý den, na procházce po okolí, jsme se chovali jak pár. První objetí, první polibek, první zlobení a první plácnutí?A pak druhé, páté, desáté (mluvím o objetí, milý čtenáři, ale tvá první domněnka také není nepravdivá).

A tehdy začal můj život pistácie s pistácií. Miláček už měla zkušenosti z předchozího vztahu a tvrdila, že ví co chce, já jsem v tom měl zmatek (ne v tom co chci TEĎ, ale co chci od vztahu do budoucna). Dostalo se mi odpovědi, že nebudeme plánovat a uvidíme co čas přinese. Dokud nejde o vztah, ale o příležitostné vidění se, tak je to OK a mě se taky moc do vztahu nechtělo, takže jsem souhlasil.

Kluci si asi umí představit mé překvapení, když jsem tě pak jednou představil jako kamarádku a ty ses pak v soukromí ošívala, žes myslela, že jde o víc. Děvčata se samozřejmě postaví na tvoji stranu.

A pak zase život ukázal růžky, a moje životní sinusovka se dostala do té oblasti pod nulou?

Coming out tedy byl na stole, a na chvilku byl klid, ale to si jen důležitější věci uzurpovaly právo na moji pozornost. Moje zvědavost nebyla ukojena. Proč jsem jaký jsem? Proč má kdokoliv zálibu v BDSM? Jde jen o bandu lidí, kteří jsou buď znudění ?obyčejným? sexem nebo mají traumatické vzpomínky na dětství, nebo mají nedostatečné sebevědomí, nejsou spokojeni se sebou samými a tak se trestají nebo nechávají trestat, nebo jsou zkrátka přepracovaní a v bolesti fyzické hledají chvilkový únik od zodpovědnosti, která denně tíží jejich ramena?

Mají snad pravdu zastánci ?legalizace BDSM?, kteří argumentují s tím, že BDSM je o kreativitě, fantasii, lásce a prožívání, že na pistáciových lidech není nic neobvyklého, kromě chuti vyhnout se stereotypu, kromě pochopení, že místo toho, aby si ve vztahu prohřešky vyčítali křikem nebo tichou domácností, tak si je ?vyříkají? rákoskou, že SafeSaneConsensual a mluvení je nejlepším (a jediným správným) měřítkem co je Ještě a co je Už (a Stopka tak nutná v začátcích ztrácí u stálých partnerů svůj význam)?

Jde jen o pár emotivních lidí schopných výborné empatie, kteří umí a chtějí důvěřovat a projevené důvěry si vážit, kteří mají však trošku posunuté sebehodnocení tím či oním směrem? Nebo je tam ještě něco navíc? Nějaký gen, který přinutí každého, bez rozdílů pohlaví, sociálního statutu, výchovy, sebevědomí, krásy a vím já čeho ještě, aby se choval ?nepřístojně? a úchylně?

Anebo, alespoň pro některé, jde o touhu utrhnout se mainstreamu, rebelovat a zviditelnit se tím, že jsou jiní?

Přečetl jsem si co tomu říká psychologie, co tomu říká lékařská věda, sexuologové a odpověď nepřišla? Snad jen další a další otázky. Zeptal jsem se psycholožky, ke které jsem chodil z jiného (zdravotního) důvodu, co si o tom myslí a její vysvětlení zpracoval, ale bohužel nedošlo k osvícení: ANO! To je ono! Jak jsem mohl být celou dobu tak slepý. Ale spíše jsem si řekl: hmmm asi mě nepochopila. Pláču na špatném hrobě, štěkám na špatný strom.

Mám snad jít za dalším expertem?sexuologem a mám mu vysvětlovat celé své dětství, pubertu a dospívání, s nadějí, že on bude vědět kde je zakopaný pes? Možná k tomu jednou dojde, ale prozatím to zkusím hodit na papír formou několika povídek a možná si z komentářů něco poskládám sám.

Na tomto místě se musím zastavit: tento text byl ve stavu rozepsanosti po nějakou dobu a v průběhu té doby docházelo k dalším a dalším poznatkům: Na Dsku jsem si přečetl komentář, v němž autor zastával názor (trošku ho přeženu): že v okamžiku, kdy si neumím pomoci sám a pro pomoc sáhnu jinam, spustím svou hradbu neprostupnosti a z nezničitelné skály se stane ?jenom další člověk?, tak jsem (před sebou samým) selhal.

Tento názor, ač pro mnohé se může zdát nepochopitelný, nelogický a značící o nevyrovnanosti nebo psychických problémech, jsem zastával v době před svým coming outem také. Tento názor je nám (klukům) vnucován celé dětství a dospívání, naším vzorem je nezranitelný, nezničitelný, neprůstřelný hrdina bez jakékoliv slabiny či ?achilovky?, kluci přece nepláčou a něco vydrží. Kdo nevydrží ten je srab, kdo uteče ten si zasluhuje jenom posměch. Namítnete, že tomu tak není, nebo alespoň ne ve všech domácnostech? Ukažte mi jedinou pohádku, jediný film nebo počítačovou hru, ve které je hlavní hrdina chudáček. Už ho máte? Zeptejte se svých dětí (kluků), co si o tomto filmu myslí resp. o jeho hlavním hrdinovi, zda si ho berou za vzor..

Na druhou stranu tento názor je nebezpečný, vyčerpávající a zdraví škodlivý.

Skutečně pokud je člověk vystaven příliš velkému tlaku a příliš velkým požadavkům (resp. když se s těmito požadavky ztotožní a bere je za legitimní), tak se na jeho psychice podepíší (za jak dlouho i na zdraví: podle hesla ve zdravém těle zdravý duch a churaví-li duše, je čas hledat lékaře i pro tělo, nechám nevysloveno?).

Jak jsem se tedy s tímto názorem mohl dostat do stavu, kdy jsem otevřeně promluvil o své sexualitě, ač jsem v sobě neměl jasno (doteď nemám)?

Jednoduše: Zapíral jsem, zapíral a zapíral, razil heslo co oči nevidí, to srdce nebolí a problém své sexuality ignoroval. Pro sebe jsem si řekl: OK jsem pistáciový, zkusím se podívat mezi ostatní pistáciové a možná potkám někoho, kdo mi bude názorově blízký.

Pak přišly jiné starosti a jiné problémy a nakonec se ukázalo i to zdraví. Do té doby jsem si říkal: Musím, musím?až mi tělo řeklo: OK, když musíš, tak musíš, dělej si co chceš, ale já v tom s tebou nejedu.

To byla situace, ve které jsem musel svůj názor/postoj přehodnotit. Už nešlo spoléhat jen na vlastní ruce, protože i ty řekly NE!

Kdo zažil, ví o čem mluvím, kdo nezažil, zažije a přeju mu hodně síly a dobré lidi kolem sebe, kteří mu dají důvod znovu začít (a znovu a znovu?), bude je potřebovat.

To tedy byla situace, kdy mi bylo všechno jedno a ?problém? sexuality byl najednou k smíchu. Už mi nezáleželo na tom, co si kdo myslí a bylo celkem pohodlné všechno vyklopit psycholožce, když už si dala tu práci a poslouchala. A legrační na tom je, že jakmile padla ta první zábrana, jako domino popadaly i ty ostatní?Chápu, že jsem zatím nestihl ty důležité zábrany zpět postavit a koleduju si o další ťafku od života za přílišnou ukecanost/důvěru, ale hřeje mě pocit úspěchu za to z čeho jsem se vyhrabal a tak si to tak nepřipouštím, a díky tomu se snad tento článek dostane k očím někoho, kdo z něho načerpá sil, když uvidí, že v tom není sám. Tolik k tedy fenoménu NEZDOLNÉHO HRDINY (nebo snad dokonalého dominanta???)

---

Díl první: Kazatel Daniel

Katka Šípková byla čerstvě dospělá dívčina, kterou právě čekal poslední, maturitní, ročník reálného gymnásia v Poděbradech a pak, snad, vysoká v Praze nebo Brně. Drobně rostlá, s nerozvinutou postavou, která stále ještě postrádala pořádně vyvinuté holčičí rysy, často byla pokládána ještě za dítě, čehož s chutí využívala, když si kupovávala poloviční jízdné a vstupné, a což ji nesmírně iritovalo, když musela ukazovat občanku, aby ji někam pustili na diskotéku.

Rodiče se rozvedli a Káťa tedy žila hlavně s mamkou a za taťkou jezdila do Prahy na víkendy a na výlety. Občas ji učitelky ve škole litovaly, že pochází z nekompletní rodiny a byly na ni hodnější, než na ostatní spolužáky, ale ona v tom viděla jen samá pozitiva. Mamka ji nezvládala, takže si dělala co se jí zachtělo, když se pohádaly, tak zajela za tátou do Prahy, který, aby ji zlepšil náladu, ji vzal někam na výlet a když se po dvou dnech vrátila zpět domů k mámě, tak ta se jí ještě omluvila se slzami v očích a po trestu, často více než zaslouženém, nebylo vidu ani slechu.

Není tedy divu, že Katku trápilo často svědomí. Moc dobře věděla, že by zasloužila, ale mamka se toho neodvážila a taťka byl příliš flegmatický a dobrosrdečný na to, aby dceru vychovával.  Kolikrát si už Káťa řekla, že tentokrát to bylo naposled co mamku neposlechla a přesto to příště zopakovala - jen aby jí to pak zpětně bylo líto. Zpětně. Ač za své dětství a dospívání zažila několik výprasků, šlo jen o slabý odvar toho, co by dostal seberozmazlenější spratek z jejího okolí.

Dneska přišla domů ze školy dříve, protože jim odpadlo odpolední vyučování a tak se rozhodla, že prázdného bytu využije. Pustila si počítač a přihlásila se k internetu. Kterýkoliv jiný den by vlezla někam na chat a chatovala až do večera, ale dnes tomu bylo jinak. Včera totiž našla na jednom ze svých oblíbených serverů zajímavou povídku, ale neměla čas na to, aby ji přečetla celou a jenom ji tak narychlo prolítla. To teď hodlala napravit.

?

?Minářovic Šárka si opět zadělávala na průšvih. Ne že by snad byla hloupá nebo neschopná, ale často se oddávala dennímu snění a nevěnovala pozornost tomu, čemu by ji věnovat měla.

Kupříkladu včera zapomněla podojit krávu Dorku a večer po orání vykartáčovat Lizzy. Místo toho seděla na dvorku, dívala se na hvězdnatou oblohu a ? snila. Snila o tom, jaké by to bylo žít ve městě. Sousedovic Lukáš je už druhým rokem v učení u hokynáře Berky. Ještě dva roky a bude si moci založit vlastní živnost a pak se skutečně Šárčin sen splní a ona se přestěhuje do města.

A dneska zase v potoce vyprala prádlo a rozložila ho na louce, ale pak si lehla do trávy, zavřela oči a užívala si teplého podzimního sluníčka, takže si nevšimla blížících se mraků, dokud nebylo pozdě a teď jen rychle zachraňovala situaci, než rychlá přeháňka a bláto zničí její ranní snahu. Šárka posbírala všechno plátno a utíkala do domu. Teprve pod střechou se zklidnila a zkontrolovala škody. Nebylo to dobré. Jenom doufala, že přeháňka rychle skončí a sluníčko rychle vysuší louku, aby to do večera stihla udělat znovu, jinak bude malér.

A ke všemu ještě zítra bude neděle a to znamenalo návštěvu fary a kazatele Daniela. Šárka podvědomě stáhla půlky a přihladila si sukni, když si vzpomněla na minulou neděli a stopy, které jí na zadku zanechala kazatelova rákoska. Zatraceně, už aby se přestěhovala do města?

?

Od té doby, co otec Minář zemřel když na něho v lese padnul strom se o výchovu dětí staral kazatel Daniel. Máma Minářová se snažila udržet domácnost v chodu a zatím se jí to dařilo, ale na výchovu šesti dětí jí už nezbýval čas ani síla. Šárka byla nejstarší, takže když něco provedli sourozenci, tak je vyplatila ona, ale když něco provedla ona, nebo nedohlédla na sourozence a ti provedli nějakou lumpárnu, odnesla to Šárka. Každou neděli chodila po mši za kazatelem Danielem ke zpovědi a on jí pak vyměřil trest.

Jak sám říkal, modlení očistí duši a rákoska přinutí hříšné tělo k lítosti a k tomu, aby lépe naslouchalo duši.

V neděli ráno když bylo všechno domácí zvířectvo zaopatřeno se rodina ustrojila a vyrazila k faře. Šárce se tam moc nechtělo a tak loudající se sourozence nehnala jako tomu bylo jindy, a místo toho sčítala co všechno se tento týden přihodilo. Bráchové, které měla uhlídat, v lese honili mladé divočáky do té doby, než se za nimi rozeběhla bachyně a nebýt lesníka, který byl náhodou blízko, mohla jim vážně ublížit. Pak Dorka a Lizzy, včera na trhu neprodala všechna vejce, protože se příliš dlouho sama poflakovala po trhu, než začala prodávat a?, a?, a?

?

Farář Daniel poslouchal, mezitím co mu Šárka vypočítávala co se tento týden přihodilo a co si dávala za vinu, za co ji tížilo svědomí. Nebylo toho hodně, ale ani málo.
?To je všechno dítě moje?? zeptal se, když se Šárka odmlčela.
?Pane faráři?? Šárka načala větu, ale hned se zasekla, jak hledala vhodná slova ?já bych chtěla do města.?
?Ano, tomu rozumím. To není hřích. To si nemusíš vyčítat.? Daniel čekal na něco jiného. Téma Šárčina odchodu do města probírali na konci skoro každého kázání.
?Ano, ale ?? Šárka byla nesvá, protože cítila, že pokud vysloví to co ji tíží, tak počet proužků, které budou po dnešku zdobit její zadnici prudce naroste. ?Já?? stále hledala odvahu.
?Ano? Neboj se dítě. Až to vyslovíš, tak odlehčíš své duši, očistíš ji.? Daniel jí trpělivým, tichým hlasem dodával odvahu.
?Chci do města, abych už nedostávala výprasky.? Vyhrkla Šárka rychle, aby to stihla než ji opustí odvaha.
Po tomto přiznání zavládlo ve zpovědnici ticho. Ticho, které se nepříjemně táhlo a prodlužovalo.
?Dítě moje. Opravdu chceš riskovat svou nesmrtelnou duši? Myslíš si snad, že tě trestám nepřiměřeně? Ty výprasky mají sloužit tobě. Díky nim můžeš klidně a bez obav spát, aniž by tě tížilo svědomí, aniž bys na sebe přitahovala pozornost zla.?

Šárka tiše naslouchala a přikyvovala hlavou, aniž si uvědomila, že její gesto zůstává v temnotě zpovědnice nepovšimnuto. Farář pokračoval se svou plamennou řečí dál a Šárka čím dál tím více věřila tomu, že myšlenku na útěk od výprasků ji vnuknul sám ďábel ve snaze svézt ji z pravé cesty. Když jí nakonec farář dal rozhřešení v podobě dvakrát deseti Otčenášů a dvakrát deseti Zdrávasů a trest jí vyměřil na dvakrát deset ran. Byla šťastná, že se přiznala a že ji bude prominuto. Že se opět podařilo očistit její hříšnou duši. S lehkým srdcem vyšla z kostela a na zadním dvorku počkala, než přijde i kazatel Daniel, aby završil zpověď tradičním výpraskem. Po chvilce se Daniel objevil a v ruce nesl svoji rákosku.

Šárka nasucho polkla a zamrazilo ji v zádech, ale když jí pokynul ke dřevěnému stolu, tak uposlechla. Klekla si na lavici, přehnula se v pase a položila ruce a trup na stůl. Když se dřevěné desky dotklo i její čelo a ona v očekávání zavřela oči, uvědomila si, že farář už vyhrnul její sváteční sukni a odhalil bělostné pozadí. Na zadku ji zastudil lehký větřík a tváře ji zrudly studem.

?Tak začneme. Počítej.? Slyšela farářův hlas a napětím zapomněla dýchat.
SVIST.
Měla dojem, jakoby se přestal točit svět a zastavil se čas. Slyšela jak rákoska řeže vzduch, cítila polibek dopadu a věděla, že by měla říct jedna, ale ústa ji neposlouchala.
Najednou jí zadek ožil pálivou bolestí a svět se začal opět točit. Zasykla jak rychle vydechla zadržovaný vzduch a rychle zamrkala ?Jedna, děkuju pane.?
SVIST.
Druhá rána dopadla ještě dříve než bolest z první pořádně propukla plnou silou. Mezitím, co ji bolest z první rány znemožňovala nádech, se Šárka snažila vyslovit "dvě"?
SVIST.
?
SVIST
?
SVIST
Rány dopadaly, Šárčino pozadí se pomalu barvilo do červena jak ho křižovaly přibývající proužky a u desítky už jí slzy volně kanuly ze zavřených očí.
Šlo o slzy bolesti, nebo spíše o slzy úlevy? Těžko říct, ale pravdou asi bude, že od každého trochu. Když rákoska podesáté prořízla vzduch, podesáté štípavě políbila Šárčino pozadí a zanechala na něm bílý proužek, který se však rychle zbarvil doruda a změnil se ve vystouplé jelítko,  když zaznělo Šárčino: ?deset, děkuju pane.?, tak Daniel ustoupil, aby dal Šárce možnost vydechnout si a nabrat sil na druhou půlku výprasku.
??

Káťa přerušila čtení, zavřela oči, aby si celou scénu lépe vykreslila a představovala si, že je na dvorku sama přítomna. Opřela se do opěrátka židle a ruka jí vklouzla do kalhotek. Viděla sebe samu, ve stejnokroji jaký znala jen z pohádek nebo ze starých fotek po babičce, jak leží přehnutá přes dřevěný stůl, koleny klečí na lavičce, sukni má vysoko vyhrnutou do půli zad a zadek jí zdobí rudé proužky. Ona statečně nastavuje zadek dalším a dalším ranám a ač se jí tělo kroutí bolestí, nalézá vnitřní klid a rovnováhu, jakou ve skutečném životě nikdy nepoznala. Jóga, Taj-ti, nebo čchi-kung možná pomůže jiným, Káťa ale neměla vytrvalost na to, aby se čemukoliv z toho věnovala děle než týden, takže pořádný výprask byl její jedinou šancí.

Kdyby tedy bylo někoho, kdo by jí ho udělil? Po nějaké době se její dech zrychlil a stejně tak i pohyby? Zadržela v sobě vzduch, tělo napjaté jak pružinka a ruka se přestala pohybovat?S výdechem se celá uvolnila a zalilo ji teplo... Otevřela oči, na tváři se jí rty roztáhly do spokojeného úsměvu a poposedla si, aby pokračovala ve čtení?

Dočetla si, jak Šárka dostala druhou polovinu svého vyměřeného trestu, jak se rozloučila s Danielem a se pálícím zadkem, který se ozýval na každém kroku, ale přesto spokojená, že všechny resty byly prominuty, a rozhodnutá k dramatickým změnám ve svém chování, tak aby příští týden byla výplata menší, se ubírala na louku nad vesnicí, aby v chladivé vodě z potůčku našla úlevu a dala se trošku do pořádku, než se vrátí na statek. Káťa se spokojeně protáhla a v myšlenkách se opět vrátila k situaci na faře. Nelíbilo se ji sice, jak farář mluvil o dobru, o zlu, o bohu a ostatních ptákovinách, nelíbilo s jí ani že Šárka byla prosté děvče, které se nechalo oblbnout a po asertivitě nebo ženské hrdosti v povídce nebylo ani řádky, ale přesto se jí styl líbil a představa, že existuje někdo, kdo dohlíží na to, aby sekala dobrotu, pořádně se učila a nelenošila nebo nezabíjela čas na internetu, pomáhala mamce doma a nechodila po večerech po hospodách?a ?a ?a.

Zarazila se, když si uvědomila, že si dělá úplně stejný seznam, jak to dělala povídková Šárka. A musela si přiznat, že její prohřešky by kazatelova rákoska musela vyhánět na několik pokusů, protože by nebylo kam položit další ?polibek?. Zrak jí spočinul na jméně autora: Kazatel Daniel. Břicho se jí stáhlo jakoby náhlou předtuchou a rozhodla se, že místo v komentářích mu pochválí povídku mailem.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek