Všechno to začalo úplně nevinně?

?Dobré ráno Miláčku, doufám, že nejsi moc polámaná z toho včerejšího cvičení. PS: Dobrou chuť.? Napsal jsem Heleně v sedm ráno, přestože jsem tušil, že ještě bude spokojeně odfukovat ve svém pokoji na brněnské koleji. Ve škole ve čtvrtek začíná až na dvanáctou, takže si dopřává zasloužený spánek a lebedí do poslední chvilky.

Dnes ale tomu bylo jinak, protože vzápětí se mi ozvala s odpovědí: ?Ahoj Peťulko:-D. Booolí mě celé tělo. A zatím jsem slupla jenom čokoládu, ale žaludek se ozývá, takže ho půjdu nasytit.?

Tradičně. Helenka pokaždé dokázala naházet do prázdného žaludku cukrovinky a hlouposti, než se nejedla něčeho rozumného. Pořádně mě s tím vytáčela, protože já sám jsem byl z dob, kdy jsem ještě boxoval, zvyknutý na přísný režim, kde špatná strava znamenala horší výkon. Můj žaludek na rozdíl od toho jejího není titanový, aby zlikvidoval cokoliv co se do něj hodí.

Helenka ale taky občas naříkala, že jí bolí bříško a tehdy jsem jen bezmocně drtil zuby a myšlenku: ?vždyť sis to zasloužila při tom jak se k němu chováš,? jsem vytrvale zaháněl zpět do podvědomí, protože asi by jí v její situaci příliš nepomohla.

Tradičně jsem tedy i já zareagoval: ?Divoženko! To, že do žaludku po ránu patří to nejlepší co dům dá ti nikdo ještě neřekl?Ps:pofoukáme bebí:-D?
ICQ opět zablikalo: ?Neee. Tak tohle slyším prvně:-))))).? Smajlici zaplnili celý řádek.

Mávnul jsem nad tím rukou, i když rty se mi roztáhly v širokém úsměvu. Spolubydlící se právě vrátil z posilovny a když viděl můj rozesmátý obličej, tak vědoucně poznamenal: ?Helena?? spíše než o otázku šlo o konstatování. ?Nazdar Vašku. Jasně že Helena? To je Číslo, já ji prostě miluju.? Vašek se usmál taky a odešel do sprchy.

?Tak jsem slupla další kousek čokolády(a utíkám před tvojí napřaženou rukou).? znovu ožilo ICQ.

?Trajdo, ty bys měla mít vždy ráno zákaz vycházení z postele, dokud ti nedonesu pořádnou snídani, aby se zabránilo sabotáži zdravého stravování. Zasloužila bys na zadek.? kontroval jsem, a do vzduchu se začalo dostávat ono známé jiskření.

?Bojim bojim. Jo jo, já vím, že jsi přísný Pán.? rýpla si, což jsem si nenechal líbit ?To je poprvé co mě někdo nařknul z toho, že bych byl přísný. Já?takový hodný človíček:-)?

A pak mi nahrála na smeč: ?Já si dělala legraci, vždyť jsem taky psala přísný s malým p.? vysvětlovala. TAK TO JE VRCHOL!!! Nejdřív mě škádlí a zlobí, pak o mě prohlásí, že jsem přísný a nakonec mě ještě uráží, když napíše že jsem ?přísný s malým p? - v očích mi zajiskřilo a do tváří se opíraly křeče.
?Koleduješ si slečinko. Ještě jedno nezbedné slůvko a můžeš si připočíst další dvě na každou půlku. Já tě tak šetřím, už jsem ti chtěl i něco odpustit a ty si toho takhle nevážíš.? (Helenka už měla ?nasbíráno? na celkem slušný výprask. Ráda mě zlobila a domů do Prahy jezdila jen na víkendy nebo někdy jednou za čtrnáct dní, takže nebyla možnost okamžitě ji ?korigovat?.)

?Mě šetřit nemusíš,? přišla okamžitě očekávaná hláška, když ICQ opět zablikalo.

?*fanfára* Tramtadada?gratuluji, dostala ses na kouzelnou šestatřicítku?začínám mít dojem, že ti to budu muset rozdělit do dávek, abys k rodičům nepřišla v neděli se ?značkovaným? zadečkem.?

?Já se nebojím. Mám ti donýst smyce?? padla ta nevinná věta která to celé spustila. (Helenka si v úterý dokupovala výbavu na lezení, mimo jiné padesáti metrové lano a několik smyc (pro nelezce: smyce (velká smyčka) = textilní pásek asi metr dlouhý, dost pevný na to, aby v nouzi udržel člověka).

?Ok proč ne, půjdu vytáhnout tkaničky z bot a začnu trénovat?? zapečetil jsem (její?...svůj?...náš!) osud. Špičkování ještě pokračovalo, ale pro náš příběh už není dále důležité.

---

Dočetl jsem poslední článek z rubriky Bondage a chytřejší o pár teoretických poznatků se vrhnul na Samovy stránky a klikal a klikal.

?Jé, tohle je hezoučké. A mohl bych to zvládnout,? napadlo mě při pohledu na jeden obrázek s jednoduchým popisem.

Začal jsem se prohrabovat svými sportovními pomůckami, našel spousty bandáží na ruce i holeně a prádelní šňůru co jsme používali když jsme s kluky chodili do parku hrát nohejbal? Teď obojí mělo posloužit jinému účelu a v hlavě už se mi rýsoval plán. Poslední rekvizita vznikla náhodou, když jsem zabrouzdal na jiný tématický server a našel tam popis ?Spankovky?. Dřevěné ramínko posloužilo bohulibému cíli a přišlo o svou příčnou tyčku přes kterou ještě před chvilkou visely kalhoty a spolubydličova černá smršťovací bužírka a čajová svíčka se postaraly o ?estetičtější vzhled?. V duchu jsem blahořečil spolubydlícímu-elektrotechnikovi a do úkolníčku připsal, že mu musím do pondělka koupit další metr za ten co jsem ?vyplýtval?.

Několik švihnutí novou Spankovkou do dlaně a na předloktí mě přesvědčilo o tom, že se práce zdařila a Helenka o víkendu na vlastním zadečku ucítí ?zač je toho loket?.

---

Helenka přijela tentokrát autobusem. Po celý pátek se ze mě snažila vymámit co na ni chystám, ale odolal jsem nutkání se pochlubit? Jen ať si láme hlavu, Zlobilka, myslel jsem si škodolibě.

?Ahoj Krásko.? Pozdravil jsem ji jakmile vystoupila z autobusu a vkročila mi do náruče. ?Ahoj Péťo.? zazubila se na mě, než jsem jí na rty přitisknul ty své.

Vzal jsem si od ní její baťoh a vykročil, směrem domů.

?Těšíš se na překvápko?? prohodil jsem jakoby nic, protože už jsem to nevydržel - těšil jsem se jak malý kluk.

Jenom se usmála a přikývla.

?A bojíš se?? pozlobil jsem ji a po tichu se bavil jejím napětím.

?Měla bych?? naoko překvapeně pronesla s pozvednutým obočím.

?Už bys preventivně měla stahovat půlky,? zlobil jsem ji stále ještě rádoby ledabyle, aniž bych jí věnoval další pohled ale ve skutečnosti ji poočku pozoroval.

Moje taktika asi měla efekt, protože Helenka zmlkla(což je na ni velmi nezvyklé chování) a zamyšleně kráčela vedle mě.

Na koleji jsem nachystal drobné občerstvení, ale Helenka jakoby neměla hlad. Za schopnost číst myšlenky bych v tom okamžiku vyměnil levou ruku.

?Ty nemáš hlad Miláčku?? zeptal jsem se jí, jako bych netušil co jí zaměstnává mysl, ale velmi dobře jsem si všimnul, jak skenovala pokoj ve snaze něco objevit. Cokoliv co by jí napovědělo co jsem na ni nachystal. Samozřejmě si všimla, že jsem přeorganizoval nábytek a uprostřed místnosti teď byly obě postele scuknuté do velkého letiště ale všechno ostatní jsem pečlivě schoval.

?Jestli nejsi moc unavená, tak bychom ještě mohli skočit na překližku nebo na boulder,? navrhnul jsem abychom si zašli zalézt na umělou stěnu, protože do večera ještě zbývalo dost času.

Helenka už nevydržela napětí v němž jsem ji schválně po celou dobu držel a rezignovala. Obličej se jí uvolnil a přikývla. ?Ok, proč ne, alespoň se zasměju, až tam budeš viset zas jak kotě,? narážela na naši poslední návštěvu, když jsem se z posledních sil vydrápal komínem skoro nahoru, ale pak mě chytla křeč a místo toho, abych se nechal spustit, tak jsem se zaklínil, abych si odpočinul a nabral sil, jako bych to dokázal zvládnout pouhou silou vůle. Teprve když mi po několikátém neúspěšném pokusu sklouzla noha i ruka v tutéž chvíli a já z komínu vylítnul jak namaštěný blesk, tak teprve pak jsem se vzdal.

?Neprovokuj, Opice, ať nejdeš lízt s červenou prdelkou. Pokud po tom toužíš milerád ti vyhovím,? pohrozil jsem a vykročil směrem k ní, načež se Helča hodila na postel a v defenzivě zvedla nohy. Jenom jsem se na ni usmál a s mávnutím ruky odešel do koupelny. Neuniklo mi však, že v okamžiku, kdy nebezpečí pominulo, na světlo světa vylítnul jej růžový jazýček, namířený vstříc mému týlu.

Mezitím co jsem byl mimo pokoj, Helenka využila příležitosti a začala prohledávat skříň a stůl ve snaze najít jakoukoliv stopu, která by jí prozradila co jsem na ni nachystal.

O tom jsem samozřejmě nevěděl.

?Tak cítíš se i na boulder, nebo dáme jenom stěnu?? zavolal jsem z koupelny a umýval si ruce. Odpovědí mi bylo jenom ticho.

S podezřením jsem nechal puštěnou vodu a připlížil se zpět.

?Ha! Pohleďte lidé na Straku Zlodějku. To nemáš úctu před cizím majetkem.? Promluvil jsem nahlas změněným hlasem a vystrašil Helenku, právě se probírající věcmi v mém šuplíku.

?Já, nooo?? bylo chabou omluvou, takže jsem jen rychle skočil do koupelny, zastavit tekoucí vodu a potom v pokoji přistoupil k Helence. Ona tušila zradu, takže pomalu couvala až se nakonec posadila na desku stolu, přesunutého do rohu místnosti.

?Já jsem tě varoval, Šídlo. Teď tě čeká výplata.? Mračil jsem se na ni, ale přesto (nebo snad právě proto) se nemohla přestat usmívat.

?Když to zvládneš?? byla kouzelná formule, která nás oba rozpohybovala a v následném klubku paží ty moje uvěznily ty její, přehnul jsem ji přes stůl, na kterém doteď seděla a začal přes kalhoty vyplácet.

?Nebolí, nebolí?? vysmívala se mi a to už jsem taky nedokázal zachovat vážnou tvář.
?Čertice! Kdybys mi alespoň dala pocit zadostiučinění, kajícně se tvářila, slzičku uronila, omluvila se. Ať mám alespoň pocit, že se o tebe neotloukám zbytečně a že mi vlasy nešediví pro nic za nic!? pronesl jsem vyčítavě.

?Beee, fňuk, beeee?? imitovala, když si dělala legraci i z mého postesknutí.

?To není lítostivý brek, to je bečení kozy!? kontroval jsem.
?Však tebe legrace přejde, až se vrátíme.? Poznámka zapůsobila a Helenka se na okamžik zklidnila.

---

V hale bylo poloprázdno, takže jsme si mohli vybírat, kterou cestu polezeme a čas nám rychle utíkal. Oba jsme začátečníci a lezení se věnujeme teprve druhým rokem, takže jsme si nebrali cesty nad pětku a dokonce se nám podařilo pokořit i zmiňovaný komín, na němž jsme posledně oba pohořeli. Těsně před odchodem Helču napadla splašená myšlenka, že si vyzkoušíme, jaké to je lézt strop. V euforii po zdárně zdolaném komíně (a obzvlášť kvůli uražené ješitnosti, protože kolem nás stále kroužil vypracovaný kluk a házel na Helču očka a předváděl se jak dobře umí lézt?musím přiznat, že uměl) jsem souhlasil a jal se cestu vyvádět.

Jakmile jsem se ale dostal k obtížnému místu, kde převis přecházel ve strop, unavené svaly řekly: ?A dost!? A já se musel nechat spustit.

Helenka, jak pověstná opice vyšplhala až k převisu, ale na stejném místě jako já se zastavila a nemohla dál.

Nelíbilo se mi, že zkouší vyvádět cestu a je tím bez jištění a obzvlášť u převisu, kde neúspěch znamenal prolítnutí se vzduchem a plácnutí sebou o stěnu (poslední jištění bylo ještě na rovné stěně a další příležitost ke cvaknutí karabiny byla až na vrcholku převisu). Když dost dlouho visela na jednom místě a já začínal mít dojem, že si stále častěji sedá do jištění, tak jsem na ni zavolal, ať se nechá spustit.

Nenechala. Pak znova a znova.

Ignoroval jsem pohledy ostatních párů a klidným hlasem, ale důrazně naposledy řekl: ?Helčo, konec srandy, pojď dolů, prosím. Vylezeme to zítra, tak se teď nevysiluj, ať máš sílu zítra.?

Paličatě visela na stěně a pokoušela se zdolat ten obtížný úsek. ?Heleno! Já tě dál nepustím!? nevěděl jsem co s ní mám dělat, tak jsem se uchýlil k poslední obraně: Dobral jsem ji a zabránil tak pohnout se od poslední karabiny. Teprve to ji přinutilo pustit se a nechat se pomalu spustit na zem.

Když byla na zemi, měl jsem sto chutí jí pořádně vynadat, ale nechtěl jsem jí dělat ostudu, tak jsem to přešel bez poznámky.

?Končíme. Smotáš lano? Nebo ho mám smotat já.? Řekl jsem místo toho, ale oči jsem měl studené.

?Proč už končíme? Já si jenom trochu odpočinu a chci to znovu zkusit Péťo.?

Rozvázal jsem si jištění. ?Na stěně jsme tým. Když mě chceš zlobit mimo, tak to toleruju, ale na stěně se leze a jenom leze.?

Helča se otráveně ušklíbla a myšlenku: ?Kdybys tolik nepřeháněl?? nemusela ani vyslovovat, měla ji vepsanou ve tváři, jakoby tam svítil neonový nápis.

Sáhnul jsme po lano, že ho smotám, ale Helenka mě přerušila. ?Já to smotám, alespoň se to naučím.?

?Ok.? Hodil jsem lano zpět na zem. Byl jsem opravdu naštvaný. Kdokoliv dělá jakýkoliv bojový sport ví, že jak trénuje, tak bojuje. Je mi jasné, že na překližce o moc nejde a pokud člověk nemá vyloženě smůlu tak i průšvihy, přehlídnutí a nepozornost odnese maximálně nějakou naraženinou nebo zlomeninou.

Na skále venku ale pak umírají lidé. Lidé, co by si uvnitř jenom zlomili nohu. Lidé nepozorní, ti co se přecenili, nebo měli smůlu. Jak s ní můžu jít ven, když jí nemůžu věřit? Ve sprchách jsem na sebe pustil studenou vodu, abych zase začal rozumně přemýšlet a zbavil se vzteku. V hlavě už se mi formovala slova kázání, které si Helča na koleji vyslechne.

---

Cesta na kolej uplynula v napjaté atmosféře.

Když jsme přišli na pokoj, Helenka si zaběhla do sprchy a já zatím udělal jídlo. Když vyšla ven, oblečená v mém županu, překvapeně pohlédla na židli, kde si nechala svoje šaty než šla do sprchy. Teď židle zela prázdnotou.

?Je zbytečné, aby ses oblíkala, Zlatíčko, protože tě stejně čeká to překvápko o kterém jsem mluvil.?

Překvapeně zamrkala, protože nečekala, že budu mít náladu na hraní poté co jsem se na ni tolik zlobil. ?Ty už se nezlobíš??

?Posaď se prosím.? Pokynul jsem směrem k posteli. Posadila se a já si přisednul k ní, chytil její ruku obouruč a mezitím, co jsem mluvil, jsem jí v dlani prstem kreslil obrázky, abych se lépe soustředil, abych cítil, jak je vyladěná.

?Mělas tento víkend dostat výprask za všechny ty hlouposti cos prováděla a teď provedeš další.?

?Tak to bacha. Když tam visíš ty, tak to hloupost není a když tam visím já tak to hloupost je??

?Ano. Protože já mám mnohem lepší kondičku, protože já umím lízt stropy alespoň na boulderu a protože NIKDY nejedu na sto procent a bez rezervy.?

?To je ale špatné?vždyť sám říkáš: jak trénuješ, tak bojuješ. Proč teda nejedeš u tréninku na sto procent,? kontrovala.

?To špatně chápeš. Tréninku se musíš věnovat se stoprocentním nasazením, musíš nacvičovat věci, které jsou v boji nutností, ale při tréninku jsou zbytečné, tak aby se ti dostaly do krve a nemuselas nad nimi přemýšlet. V tréninku si musíš osvojovat ty správné návyky za použití menší síly a potom trénovat maximální silou, ale jen jednu konkrétní techniku. Teprve jako mistr můžeš obě věci: stoprocentní variabilitu techniky a stoprocentní sílu spojit dohromady. A cvičit ve skutečně bojových podmínkách.

A stejné je to na skále! Nejdřív se musíš naučit metodiku tak dokonale, že nad ní nebudeš muset přemýšlet, pak procvičit svalstvo, šlachy, klouby tak aby ses na ně mohla v jakékoliv situaci spolehnout a teprve pak si můžeš dovolit OBČAS a KRÁTKODOBĚ lézt na svých stech procentech,? pokračoval jsem.

?Ale stejně je to na překližce něco jiného než na skále! Na překližce máš cestu danou, nemusíš se starat o hledání jištění, kam, co, jak zastrčit abys na to mohl cvaknout karabinu. To se nedá naučit na překližce,? nenechala se ona.

?To jo, ale spolupráci, koncentraci, domluvu, techniku?to jsou všechno věci, které se na překližce naučit MŮŽEŠ!...?

Rozhovor-hádka pokračoval ještě nějakou dobu, protože Helenka si nechtěla nechat líbit, že ji tolik diriguju? A to si říká subinka:-). Nakonec ale uznala, že domluva a spolupráce je na skále stejně důležitá jako na překližce a já vynesl rozsudek: Další trestná desítka. Takže celkem 46! Pak už to šlo ráz na ráz. Ze spolubydličovy skříňky jsem vytáhnul bandáže a začal Helenku vázat. Vždy jsem řekl, co bych od ní potřeboval, jak má ruku napolohovat a pak vázal.

Na provázky jsem si netroufal, protože Helenka je rapl. Bylo mi jasné, že bude pevnost pout zkoušet a nechtěl jsem, aby měla poškrábané, otlačené a popálené ruce od provazů o přiškrcení žilního oběhu nemluvě. Možná časem, až se v tom dostatečně vypiluju si troufnu i na provázky, ale zatím jsme zůstali u obvazových bandáží.

První příkaz zněl dotknout se prsty ramene téže ruky a obě ruce, každou zvlášť jsem zafixoval, potom si lehla na bříško na postel, pod zadeček dostala smotané obě přikrývky, aby jí čněl pěkně do výšky a nebolely ji záda. To ještě stála na loktech ale to se mělo změnit. Ruce šly z hlavu a další bandáží jsem jí svázal zápěstí k sobě. Nakonec přišly na řadu nohy, opět jen přivázání kotníků ke stehnům.

Zálibně jsem se na svoji práci podíval. Nevypadalo to sice tak hezky jako na Samurajových fotkách, ale bylo to pohodlné, bezpečné a funkční a to mi stačilo. Najednou moji pozornost upoutaly Helenčiny prstíčky, kterými se už jala rozvazovat první uzlíky. Vynadal jsem si, že jsem jí dříve nezavázal oči a svou chybu napravil. A dva papírové kapesníky jako klapky na oči a další obinadlo udělalo svou práci. Na nezbedné prstíčky přišel plátěný sáček a já se mohl opět zálibně kochat výsledkem své práce.

Už jsem jí zase všechno odpustil. Když jsem si to uvědomil v duchu jsem se nakopl za nedůslednost a přistoupil ke kázání a výprasku.

?Zlatíčko. Domluva zněla 46 ran, že.? Žádná odpověď a ani jsem vlastně žádnou nečekal.

?Takže si to shrneme:

1)Myslet na následky svých činů, než se pro něco rozhodneš

2)Poškozené zdraví se musí vyléčit

3)Komunikace

4)Při lezeni absolutní koncentrace, absolutní teamwork

Takže zaprvé: Každý jsme jiný. Já si všechno do důsledků naplánuju, mám připravené únikové cesty pokud něco selže a jsem připravený na všechny pravděpodobné a většinu méně pravděpodobných průběhů, kdykoliv se pouštím do něčeho, co má veliké důsledky, nebo na čem doopravdy záleží. Mám rád představu o tom co se stane, co se pravděpodobně stane, co by se mohlo stát i co se pravděpodobně nestane. Ty naopak se rozhoduješ impulzivně, využiješ každé příležitosti a na následky myslíš až v okamžiku, kdy tě praští do očí nebo ti je někdo vmete do tváře. Ty víš, ke které konkrétní záležitosti před čtrnácti dny se to váže, že??

Mezitím jsem přišel opět k spolubydličově skříni a vyňal z ní Spankovku z ramínkové příčky. Zlehka jsem ji švihnul přes nastavené půlky a odpovědí mi bylo překvapené ?Auč.?

?Takže ti osvěžím paměť: o víkendu lyžování, to bylo OK, nic proti, pak ale místo učení na bakuli, jak jsi to slíbila, jsi pokračovala v úterý lezením, kde už tělo bylo unavené a následkem byl pád. A navíc pozdní příchod ve středu do práce, protože jsi zaspala. To se mi nelíbí a vysloužilo ti to rovný tucet.?

Helenka mlčela, ale ne na dlouho. Jakmile se Spankovka rozpohybovala a na zadečku jí začaly přibývat proužky, i její hektická snaha o vyhnutí se dopadajícímu nástroji byla provázena audio-doprovodem. Po dvanáctém proužku jsem na chvilku Spankovku odložil a začal hladit Helenčin růžový, páskovaný, zadeček.

?Zadruhé: Říkal jsem ti, aby sis pak dala pokoj a nechala tělo odpočinout, když už si o to říká, ale tys nesouhlasila.Říkalas, že občas potřebuješ, aby se tělo zhuntovalo. Vždyť pokud to neuděláš teď dokud jsi mladá, tak kdy jindy? Nekouříš, nepiješ, tak ať ti dovolím alespoň se věnovat sportu bez jakýchkoliv omezení. Máš moji plnou podporu! Dokonce se považuju za šťastlivce, že mám přítelkyni jako jsi ty. Ale!...ano jako obvykle i tady je ale.

Když jsem trénoval thai tao, tak se mi taky ze začátku pravidelně stávalo, že jsem měl všechny úderné plochy plné modřin, dokud se neotloukly. NIKDY jsem ale nemlátil do pytle modrými klouby! Přešel jsem na hranu ruky, lokty a dlaně, na kolena, na holeně nebo chodidla a nárty. Když si tělo říká o odpočinek, tak mu ho zatraceně dej! Pokud jsi zraněná, a postaráš se o sebe, tak se zahojíš za poloviční dobu, než když ?to necháš ať se to zahojí samo? nebo dokonce své tělo ignoruješ.

Výsledkem bylo, žes měla tu nehodu, a i ten pád u lezení by se nebyl stal, kdyby sis po víkendu dala čas na zotavení jak jsem ti to říkal.Proč tě musím vždy prosit, abys mě poslechla, když oba víme, že můj požadavek je legitimní??? To ti vysloužilo druhý tucet!?

Uzavřel jsem a moje ruka doteď hladící Helenčin zadeček se opět chopila Spankovky a začala vyplácet.

?Aů.?

?Ssss.?

?Au, ne tolik, Péťo.? Zaprosila

?Já tady určuju, jak moc dostaneš, tak zatni zuby a trp!? řekl jsem naštvaně, že mi do toho kecá, ale zvolnil jsem. Mělo jít o trest a ne o hru, takže ji to MĚLO bolet, což ona nechtěla přijmout. Spankovka šla opět stranou a já se ujal úlohy tišitele a masíroval teď už řádně prokrvený zadeček.

?Tím se dostávám ke třetímu bodu. Komunikace. Když jsi mi ve středu psala, že máš průšvih se správcem koleje a že se bojíš, že tě vyhostí z koleje, tak jsem začal hledat alternativní ubytování v Brně, obtelefonovával kamarády a známé a zjišťoval, smlouval, přemlouval. Když jsi mi pak v pátek řekla, že už je všechno v pohodě a o nic vlastně moc nešlo, tak jsem myslel, že vylítnu z kůže.Ty tak málo komunikuješ, že nemůžu vědět, kdy ti skutečně teče do bot a kdy je ještě všechno v pohodě. Já jsem taky takový a když jsem v průšvihu, tak to na mě není poznat. Snad jen že řeknu: ?Jsem v průšvihu a potřebuju pomoc.? Když to ale řeknu, znamená to, že je nutná mobilizace a skutečně pomoc potřebuju.

Když jsem tedy tuto větu slyšel od tebe, tak jsem předpokládal, že jde do tuhého, nečekal než mě začneš prosit o pomoc, protože vím jak jsi hrdá a že raději zatneš zuby než aby ses složila, a začal jednat. V tom jsme stejní. A v tom je třeba abychom se změnili. Já sice nemluvím, ale píšu, takže si dokážeš obrázek poskládat, ty ale nemluvíš (tedy jazyk se ti nezastaví, ale o tom DŮLEŽITÉM, o srdci a o duši, o tom nemluvíš) ani nepíšeš a já číst myšlenky neumím. POTŘEBUJU tě líp poznat, pokud ti mám být ochráncem, přítelem, partnerem. Celá ta eskapáda mě stála hodně úsilí, energie a prostředků, navíc v době, kdy jsem byl nemocný a s teplotou. Chyba byla na obou stranách. Já jsem si svoji cenu už zaplatil a ta tvoje byla vyčíslena na další tucet.?

Spankovka se opět materializovala v mé pravici a opět nelítostně dopadala na Helenčino pozadí, Tentokrát však její dopady provázelo ticho. Bylo mi jasné, že Helenka už prdelku řádně cítí a zatíná zuby. Hrdost a pýcha ji nedovolila, aby se podřídila, aby uronila slzu. Bojoval jsem sám se sebou, abych důsledně výprask dokončil, ale ke konci už byl spíše symbolický. Pravačka se opět jala vyhánět pálení z bolavé prdelky.

?Začtvrté: A tím se dostávám na konec. Ta dnešní eskapáda na stěně. Vím, že jsi tvrdohlavá. To já jsem taky. Ale jak jsem říkal, já si jsem vědom toho, co zvládnu a co nezvládnu a tobě tato objektivita občas chybí. Ten převis bys dneska nezvládla a pokud bych tě to nechal zkoušet, jenom by ses potloukla o stěnu a párkrát zhoupla. Vím, že umím jistit a byl by to dobrý trénink pro mě, jestli tomu tak skutečně je, ale když jsem zvážil, že jsme oba unaveni, usoudil jsem, že riziko, že tě neudržím nestojí za to, abys to dále zkoušela. Na stěně nejsme dva individualisti, na stěně jsme pár, tým, jeden řetěz. A jak se říká, řetěz je jen tak silný jako jeho nejslabší článek, takže když nespolupracujeme, když si mi do jištění sedáš, tak mě samozřejmě vyčerpáváš.

Když lezu já a ty mě jistíš, tak jen dotahuješ lano. V 99 procentech případů se spoléhám na vlastní síly. V 1 procentě na tvoje jištění. Věřím, že jistit umíš a v osmdesáti procentech pádů mě zachytíš, takže riziko, že spadnu je 2 promile. Když lezeš ty, tak tě často vytahuju. V padesáti procentech se do jištění posadíš, takže na jištění spoléháš v 50 procentech.. Já jsem těžší a silnější, takže tě udržím v devadesáti procentech případných pádů. Riziko, že spadneš je tedy 5 procent. A s tím jak jsem unavenější a unavenější, tak roste k limitní hodnotě 50 procent (což je v mém případě, kdybys ty byla úplně unavená a nejistila mě stále jen 1 procento). Z toho vyplývá, že já mám větší pravomoc odvolat lezení pro nedostatek sil kteréhokoliv z lezců (o stáří, zkušenostech a zodpovědnosti pomlčím). Za tohle jsem ti slíbil další desítku!?

Helenka ani nemukla. Začal jsem ji rozvazovat, a ona stále jenom ležela i když teď bylo cítit, že si oddechla, že už to má za sebou. Když jsem jí úplně rozvázal, tak jsem jí zpod zadečku vyndal smotané přikrývky a jednou jí zakryl. Lehnul jsem si k ní a hlavu jí vzal do dlaní, čímž jsem jí přinutil pohlédnout mi do očí.

?Lituješ toho, co se dnes stalo na stěně?? zeptal jsem se bez úsměvu a pátravě jí hleděl do očí, abych odhalil pokud by to nebrala vážně.

?Ano.? Přikývla

?To mi stačí.? Usmál jsem se a políbil ji. ?Tu desítku ti odpustím.?

Objal jsem ji a bez hlesu jsme oba leželi vedle sebe a jenom se objímali.

?Když jsi mi psala, žes tehdy v úterý při lezení padla, zase jsem si vzpomněl na kamaráda, který se při lezení zabil. A to byl skvělý lezec, a lezl po snadné stezce, jen se asi nesoustředil, necítil se na to, a měl zatracenou smůlu, nebo kýhočerta se mu přihodilo. Nesmíš se mi přeceňovat anebo lízt bez koncentrace. Kdyby ses mi zranila, hodně bych se zlobil.?

Helenka přikývla.

?Jsem petr_angel, jestli se mi zabiješ, tak si pro tebe přijdu, dotáhnu tě zpátky a nasekám ti na holou tak, že si budeš myslet, že tě v pekle pečou čerti. My andělé máme konexe.? Zažertoval jsem napůl vážně.

Helenka se jenom usmála a zase mě objala. ?Mám tě ráda, Péťo.?

?To já taky, Zlatíčko.?

---

Zlatíčko ještě je třeba aby zazněly dvě důležité věci:

1. Pokud tě to bolí, je to protože mi na tobě záleží a chci abys to co říkám nebrala na lehkou váhu a zapamatovala si to, osvojila si to a řídila se tím, abych předešel mnohem horším následkům, které by se mohly stát, pokud budeš pokračovat tak jako tomu bylo před výpraskem a ne protože bych ti snad chtěl ubližovat.
   Tady dvojnásob platí pravidlo stopky, takže hrdost stranou, v okamžiku, kdy cítíš, že je to moc, tak se musíš ozvat?Jasné???*bez smajlíku, toto je DŮLEŽITÉ*
   
   Můžeš se bát mých výprasků, ale nesmíš se bát mě.
   
   
2. Co se týče trestných výprasků, uvítal bych, kdybys překonala pýchu a hrdost a ukázal mi, že jsem skutečně zasáhl duši. Nikdy jsem tě neviděl plakat a pak se jevíš jakobys snad lítost ani neznala. Pokud nemám dojem, že si z výprasku vezmeš ponaučení (to nepřichází absolvováním výprasku, to přichází až když se ztotožníš s důvody?rozumnými důvody a ne nějakými smyšlenými výmysly ve stylu: ?Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.?) tak mám dojem tyrana, co tě trápí. A to mě bolí víc, než kdybych ten výprask dostal já sám.
   
   Jak dlouho myslíš, že to pro tebe budu dělat?(Vyplácet tě a trápit se pochybami, že to bereš jako ubližování?) Vím, že řekneš, že si to ceníš, že si z toho poučení bereš a podobně. Dokonce i vidím, že se skutečně měníš týden od týdne a miluju tě čím dál tím víc, ale slova jsou slova a gesta jsou gesta. Pro mě slzy znamenají lítost(nikdy tě nehodlám bít tak, aby šlo o slzy bolesti), lítost znamená pochopení důvodů, pochopení důvodů znamená pravděpodobnost, že se s nimi ztotožníš a budeš se tak častěji chovat.
   
   Pro mě má výchovný výprask končit poučením?bez slz nevím, zda k poučení došlo, a ztrácí pro mě význam.
   
   Může se tak stát, že skončíme u symbolického poplácávání
   
   Pamatuješ na bod 3) Komunikace? Prosím, mluv se mnou.