Nevím, jak dlouho jsem byla na cestě do svého rodného města. Cesta však byla podivuhodně jednoduchá. Neuvažovala jsem, jestli po tom všem dokážu žít tak, jako dřív. Prostě jsem jen spěchala domů. Ke svému otci. A za Marianem??

Městská brána byla otevřená i po setmění. Nebylo to obvyklé. Ale já se tím nezabývala. Běžela jsem po dláždění a udusané hlíně známými ulicemi a v mysli jsem oživovala tvary, vůně i zvuky. Brzy jsem stála před dveřmi našeho domu. Vklouzla jsem dovnitř. Otec byl ještě vzhůru.

Zvedl hlavu. Čekala jsem, že se ke mně rozběhne. Tak, jako jsem to udělala já. Objala jsem ho a slzy se mi nahrnuly do očí. Namísto toho se nechápavě odtáhl a zeptal se: ?copak to vyvádíš? Stalo se něco? A cože ještě nespíš? Ať už jsi v posteli. Copak nevíš, jak je pozdě??

Dlouho jsem nemohla usnout. Nechápala jsem to. Kolik tu vlastně uteklo času? Jak dlouho jsem tu nebyla?

Ráno mě probudil hluk z truhlárny. Rychle jsem se oblékla. Na stole stál čerstvý chléb, tvaroh a mléko. Snídaně, kterou vždycky připravuji já. Pokud ovšem nevstanu pozdě. Rychle jsem se nasnídala, poklidila jsem a seběhla do truhlárny.

?Nejdřív ponocuje a pak vyspává,? káral mě otec.

?Dobré ráno, Sáro,? přitočil se ke mně Marian a než jsem se stačila vzpamatovat, políbil mě. ?Půjdem večer do krčmy?? špitl ještě, aby otec neslyšel. Nechápala jsem nic z toho, co se děje. Vzmohla jsem se jen na souhlasné přikývnutí.

Den ubíhal v zaběhnutých kolejích. Vše kolem mne vypadalo, jako by se tu nic nezměnilo. Vše bylo stejné. Tedy téměř. Jiná jsem byla já.

?Copak je s tebou?? zeptal se mě během dne několikrát otec. Jen jsem zavrtěla hlavou, nebo se na něj usmála.

Důvěrně známé detaily, slova. Měla jsem neustále pocit, že vše kolem mě je známé až příliš. Chybělo jen vysvětlení.

?Něco se stalo, Sáro?? zeptal se mě i Marian, když jsme obědvali. Podívala jsem se na něj. Copak jsem mu mohla něco říct? Nemohl by to pochopit. Existuje vůbec někdo, kdo by mě chápat mohl? Vzpomněla jsem si na Liu.

Když jsme navečer vstoupili do krčmy, téměř všichni stálí hosté tam už byli. Tom, jednoruký Eddy, Godred i Tall.. Rozhlédla jsem se po místnosti a pohledem klouzala po známých tvářích. Jako by nebyla na světě větší samozřejmost, než to, že jsem přišla. Byla jsem vůbec pryč?

Lia seděla ve svém obvyklém koutě. Ucítila můj pohled a přišla ke mně, aby mě pozdravila. Nic neřekla. Jen se usmála tím podivným smutným způsobem, který jsem u ní znala už dávno. Úsměv jsem jí oplatila. Byl stejně smutný?

?Sáro, zazpívej,? uprosil mě někdo. Začala jsem tedy zpívat píseň, kterou jsem dřív znávala. Přitom jsem se dívala na Liu, jak tančila. Ten tanec znám! Napadlo mě. Znám každý pohyb, vím, co přijde, vím, jak se natočí? a teď, teď se na mě podívá. Vím to. Myšlenky se rozeběhly závratnou rychlostí a vše do sebe začalo zapadat. Pochopila jsem.

Nepřestávala jsem zpívat. Jen jsem se dál upřeně dívala na Liu a udělala první krok. Pak druhý, třetí?

Její tanec mě dojímal. Věděla jsem, o čem tančí. V otočkách uhýbala Diaboronovým dlaním, aby se v příštím okamžiku k jeho dotekům vracela prohnutá v zádech s konečky prstů dotýkajícími se země.

Dveře do místnosti se otevřely. Věděla jsem, kdo právě vchází. Stará žena. Žebračka, která neměla svůj domov. Pohledem se zastavila na místě, kde jsem původně stála. Její výraz napovídal překvapení. Hledala mě snad? Zůstala jsem však ve svém úkrytu u krbu. Čekala jsem.

Stařena začala křičet. Než se Lia vzpamatovala, stará žena se po ní drápala a zasypávala jí nadávkami: ?satanova děvka, satanova děvka!? Několik mužů přiskočilo a snažilo se stařenu od Liy odtrhnout.

Usmála jsem se s jistou dávkou hořkosti.

?Neříkal jsem, že ta scéna vyznívá poněkud směšně, Lavio?? oslovil mě důvěrně známý hlas. Trhla jsem sebou, přestože jsem věděla, že se zde objeví.

?Chtěla jsem tě vidět,? řekla jsem namísto odpovědi a vzhlédla k němu. Snad abych využila každou vteřinu, než mi zmizí. Tolik jsem se bála, že odejde beze mě.

?Vím,? odpověděl prostě. Křik Liy na okamžik odvedl mou pozornost.

?Nechtěla jsem odejít,? řekla jsem naléhavě.

?Sama sis vybrala svými malichernými pochybnostmi. Zpochybnila jsi to, co jsi mi věnovala, svou neupřímností. Byla to tvá volba. Tvé místo je teď zde.? Chlad jeho hlasu se rozběhl mým tělem.

?Odveďte ji na faru,? zahalekal někdo. ?Bosorka bláznivá,? přidal se další. ?Dočista se pomátla??

Znovu jsem se na něj odvážila pohlédnout. On ale upřeně sledoval Liu. Chápala by teď mou lítost?

V davu jsem zahlédla krčmáře. Zmateně se rozhlížel, jako by někoho hledal. Pak mě uviděl, oči se mu rozzářily a už si razil ke mně cestu.

?Myslel jsem, že stojíš támhle,? nechápavě zavrtěl hlavou. ?Nezazpívala bys? Lidi jsou rozladění a já přijdu o kšeft, když se tu nezvedne nálada. A tak pěkně to dneska vypadalo??

Věděla jsem, že mě bude chtít Marian odvést domů. Ale také jsem věděla, jak bude znít píseň, kterou budu zpívat.

?Měli jsme jít domů hned, jak jsem řekl,? vyčetl mi Marian, když jsme se pak loučili u domovních dveří. ?Proč jsi to zpívala??

?Nevím,? odpověděla jsem, ale nebyla to pravda. Copak bych mu to dokázala vysvětlit? Proboha, Mariane, co všechno ještě před tebou budu muset skrývat? Uhnula jsem pohledem, aby mi neviděl do tváře. Směrem ke krčmě. Diaboron stál pod lampou. Díval se.

?Sáro, jsi to ty?? ozval se otec z okna nad námi.

V noci jsem nespala. Namísto toho jsem dala do pořádku všechny své věci a sponu po matce jsem položila na stůl vedle svého lůžka. Na trh jsem vyrazila velmi brzy.

Pro dřevo od Sedrika jsme s Marianem vyrazili o několik minut později, protože jsem ještě seskočila z vozu a objala svého otce.

?Co to vyvádíš, holka jedna bláznivá?? vyjekl překvapeně. Nikdy moc neuměl přijímat projevy citů.

Při prvním zavytí vlka mi přeběhl mráz po zádech. Srdce se mi rozbušilo. Dostala jsem strach. Nebála jsem se toho, že bych snad chtěla udělat chybu. Ale bála jsem se, že se něco stane a já to nedokážu. Ještě jsem mohla Mariana varovat? Tělem projela slabost, když jsme s vozem vjeli do výmolu.

?K ďasu!? zaklel Marian.

O chvíli později jsem běžela ke studánce. Vědro jsem zahodila už cestou. Odpusť mi, Mariane. Začalo pršet, obloha se navalila na krajinu, hřmění neustávalo. Rozhlížela jsem se. Přesto jsem se vylekala, když se přede mnou objevil černý vlčí stín. Zastavila jsem se.

?Sáro!? slyšela jsem Marianův hlas.

?Jsem v pořádku, Mariane,? zvolala jsem, ale nespouštěla oči z vlčí postavy. Prosím, odveď mě k němu, žádala jsem v duchu Diaboronova černého druha. Sklopil uši a z jeho hrdla se ozvalo temné zavrčení. Prosím, odveď mě k němu. Já tu nedokážu zůstat. Nedokážu být jiná, než jsem. Udělám cokoli. Jen mě nenuť, abych se vracela. Byla to chyba, vím. Prosím, dovol mi, abych ho požádala o odpuštění. Nedokážu tu zůstat. Nechci být jiná. Nejsem Sára. Jsem Lavia. Prosím.

Zdálo se, že ještě chvíli váhá. Pak se ale otočil a klusem zamířil na opačnou stranu, než stál náš povoz. Následovala jsem ho.

Bouře se vzdalovala. I spolu s povozem, Sedrikovým dřevem, Marianem, mým otcem a městem. Vlčí stín udržoval stále stejné tempo. Snažila jsem s ním držet krok, ale bylo to vyčerpávající. Znovu a znovu jsem se zvedala ze země. Slzy se řinuly po tvářích a já se snažila překonat všechnu tu bolest, kterou přinášela cesta. Vlk se ani neohlédl. Zastavil se teprve u trhliny v zemi. Kolena se mi podlomila úlevou a únavou zároveň. V panice jsem se k trhlině vrhla aby se snad nezavřela dřív, než jsem stačila seběhnout po schodech dolů.

V místnosti hořel oheň v krbu a před ním seděla v křesle vysoká postava. Svůj děsivý obličej smáčela v teple z plamenů a zdálo se, že na něco čeká.

Dovlekla jsem se k němu. Váhavě jsem se rukou dotkla jeho lýtka. Ani se nepohnul. Přitáhla jsem se blíž a opatrně opřela své čelo a jeho koleno. Mohl mě pohladit, ale neudělal to.

?Chtěla jsem tě vidět,? špitla jsem vyčerpáním.

?Vím,? odpověděl prostě.

?Nechtěla jsem odejít.?

?Vím.?

Znovu jsem se nadechla. Tentokrát mě ale předběhl.

?Vím,? zopakoval znovu.

Vlk se spokojeně natáhl před krb a z jeho tlamy se ozvalo táhlé vydechnutí. Trhlina v trámoví se zavřela.

Nad planinou se v kruzích zvedali havrani.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek