Stalo se to dávno a možná nestalo a možná to nejsou ani mé stopy, ani Liščí i když jdou
jedním směrem a prolínají se. Možná to jsou stopy každého z nás. Jen ty své stopy
málokdy vidíme. Málokdy se ohlížíme těsně za sebe?
Moje stopy
Někdy mě z tý samoty už hrabe. Hrábne mi tak, že si dám inzerát a pak s údivem kroutím
hlavou nad tím, co všechno si říká dominant. A ta samota s každým údivem roste a mě tím víc
stýská po něm. Ty věčné rozchody a trucování mě vysilují, ale nějak nelogicky se mi nedaří
zapomenout. Střídavě se zmítám mezi odpíráním, hrdostí a mezi oddaným pocitem mé
náklonnosti k němu. Nejsem ale blázen. Chci žít. Moje touha je nepřekonatelné palivo. On má
doma vanilku, já mám všude, kam se podívám, svou svobodu. A přátelé, takové veselé, milé
přátelé. A strašně dobrého kamaráda, kterému občas kníknu Pane náš. Mám svobodu. Spoustu
smutné svobody. Spoustu svobodné samoty.
A pak náhle příjde smska od něj: ?Už jsem Tě neviděl zase sto let a mám cestu do
Prahy. Budeš na mě mít čas?" Copak on se mnou mluví? Říkám si pro sebe. Srdce se mi
rozbuší. Mám mu odpovědět? Mám ho ignorovat? Obojí chci udělat, ale jen jedno si musím
vybrat. Posílám smsku: ?Jak by, pořád stejně."
Tak strašně moc chci napsat, že už nikdy mít čas nebudu, protože můj život utíká tak
příliš rychle, až mě to děsí. Sedím na lavičce, v dlani se mi potí mobil a já nejsem schopna
cokoliv napsat?.já nechci, aby mi svou přítomností špinil Prahu vyčištěnou od vzpomínek na
něj.
Mnohem alibističtější je vyrazit do Plzně a plánovat si, že tam jedu jen fotit do aťasu?
Modifikované Liščí stopy (čubička, dáma nebo jen žena)?
Sedím v autobuse na Plzeň. Tolik známé pocity se ve mě mísí. Plánuji si jak budu krutá a
tvrdá, jak mu už konečně řeknu, že je konec. A pak vidím v představách jeho vonící náruč a
tvář s vousama, jeho pohled a vybavují se mi všechna jeho gesta?a chci podlehnout. A co ta
hrdost? Co ona? Hej vzbuď se, snažím se zmobilizovat obranné síly proti své ženské
poddajnosti. Musím, musím mu to dneska už říct. Že to takhle dál nejde. Že mne to ničí.
Že?ale proč tedy sedím v autobuse?
Vystupuju na nádraží. Nechtěla jsem, aby na mě čekal. Tu cestu si ráda vychutnám. Tu
trýzeň, kdy si říkám, že to mám za trest. Za trest za vlastní slabost. Máš co si chtěla
holka, porochni se v tom! Dřív to bývalo potěšení. Každý kousek chodníku ve mně vyvolával
blaženost jeho brzké přítomnosti. Dnes se blížím k jeho domu s tak smíšenými pocity. Vždyť
nic se nestalo. A nějaký pradávný mail, který jsem mu o nás dvou psala? O tom, že už takhle
dál nechci. O jeho dvojím neférovém životě. Kdepak, chlapi nechtějí nic rozebírat. Buď jim
něco jde a nebo jim to nejde.
?už jen poslední schod a zadýchaná stojím za jeho dveřmi. Otvírá. Směje se jako sluníčko.
(On je Slunce). Já jsem jako mrak. Usmívám se, ale uvnitř se celá mračím. On dělá, že to
vůbec nevidí. Ještě, že je mezi námi rituál pití kávy. Sedím napjatě a křečovitě na pohovce.
On sedí uvolněně v křesle, usmívá se a sleduje mě. ?Tak povídej, co je nového, kromě
toho, že jsi se pěkně redakčně rozepsala a že sis dala inzerát."
Nejsem schopna mu vyčíst, že se tak dlouho neozval. Že mi neodpověděl na můj mail.
?Tys mě v tom inzerátu poznal?" Je jediná věta, která místo všech výčitek vyplula na
povrch.
Usměje se na mě jako na malé dítě ?Jo. Ty jsi tak čitelná, že nejde Tě nepoznat.
Neschováš se. Aspoň přede mnou ne. Už jsi někoho našla?" Ptá se laskavým tónem.
?Vadí mi, že víš, jak já žiju, když já nevím, jak žiješ Ty!" Odpovídám podrážděně, ale
uvnitř se cítím polichocena.
?Přece jsem Ti říkal, že Tě budu vždycky z povzdálí sledovat a pomáhat Ti, pokud to půjde."
Říká a sedá si ke mně na pohovku. Vezme pevně do ruky mé vlasy v zadu na šíji. Ví, že mne
tím paralyzuje. Já vím, že stiskl čelisti a poteměly mu oči. Polknu a nemohu se pohnout. Jen
bradavky snad nějaký pohyb pod tričkem signalizují. A pak mne pustí a masíruje za krkem.
Obrací si mou hlavu tváří k sobě. Má hlava je teď jen jeho.
I s myšlenkami. Nejsem schopná vzdorovat. Zavírám oči a vím, že je to v p?..
Jsem už dávno svlečená a krmím všechny své smysly celým jeho já. Když v tom mne pustí a
docela vážně na mne hledí: ?Chtěl bych, abys byla šťastná a někoho si našla. Opravdu.
Ale tady a teď buď moje. Pojď do kuchyně!" Ani nejde neposlechnout, protože si mne tam
vede s rukou na místě, které poslouchá i bez mé vůle?
?Vzpomínáš?" Tady jsem si Tě označkoval. Povídá, ale prsty má pořád uvnitř toho místa.
Ty prevíte, říkám si v duchu. Ale jeho prsty TAM jsou moc příjemné.
?A ten obojek" Pokračuje ?Ten je stále u mne v úschově."
Najednou i přes aktivované sexuální dráhy dojde k posunutí výhybky.
?No a co? Vykřiknu ?Lihový fix dlouho Tvůj podpis neudržel. Leda bys ho musel obnovovat
každej tejden! Protože jednou za sto let to rozhodně nestačííí!" Syčím přes utlumenou touhu.
A všechno je pryč. Ruka. Chtíč. Sedne si na židli.
?Daido, tohle jsme přece už probrali?."
Cítím, jak je nervózní. Vypadá najednou nešťastně. A já jsem také nervózní. Teď můžu udělat
jen dvě věci. Jít k němu, kleknout si a dát mu hlavu do klína na znamení, že vím?.a nebo se
obléknout a beze slova odejít.(čubička versus dáma). To není jeho volba. To je
má volba. A odejít beze slova by znamenalo si za tím celý život stát. Jinak to nemá
smysl. Tohle nechci udělat. Nedokážu?.ani kleknout už ne. Jsem jen žena.
Musíme začít znova. Já musím (nesubmisivně) začít znova. Musím začít číst knížku
pozpátku od bodu G a pokračovat v klidu dál. Nepřeskakovat řádky. ABC jsou také
písmenka?
Knížka pořád leží nedočtená?.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
Suiza to napsala moc pěkně a připomnělo mi to vlastní myšlenky...nevyjádřím se tedy obsahově k napsanému(nikdo kromě Suizy a JEHO neví jak to mají) ale k prezentované myšlence(tak jak ji chápu já)
Muž vs žena?
Je to hrdost?
Hrdost, která nedovolí nechat sebou nakládat jak se spotřebním zbožím. Hrdost, která přinutí žádat o svá práva
Nebo ješitnost!
Celkový obraz vypadá, jakoby s. byla ta co se podřizuje, ta co dává, ta co přichází zkrátka. Ale D. přeci taky dává, taky provádí vše pro spokojenost protějšku. Vztah je o dávání i braní...nemusí jít o rozdělení 50 na 50, ale v momentě, kdy přijde rozum, vždy začne tvrdit:"Já dávám víc". Potom je na čase umlčet ho slovy: "Všechno má svou cenu...pokud chceš pokračovat a to co dostáváš ti stačí, pak pokračuj(i když to není 50 na 50)...pokud už to snášet nechceš, tak začni hledat jinde...nevysiluj se ale snahou o JEHO přetvoření, ON to totiž nikdy nepochopí(ani nepochopí o co se snažíš, dokud mu to neřekneš přímo) Je to zranitelnost?
Ženská zranitelnost, subčí zranitelnost, citová zranitelnost. Zranitelnost nejistotou, co je a co bude. Jestli vždy bude...
Nebo touha po jistotě!
Po jistotě, že zítra přijde taky den, že to bude lepší, že to bude navždy, že se to nikdy nezmění. Že když HO bude potřebovat, tak HO dostane. Že se k ní nikdy neodvrátí zády a že se nikdy nerozhodne přestat, že se jí nikdy nenasytí.(opravdu se ON nasycuje? Jak to asi cítí ON?) Jsou to nenaplněná přání?
Nenaplněná přání mít partnera, který je tu napořád, který je chápavý a ochotný.
Nebo nenaplnitelná přání!
Nenaplnitelné přání, že HO bude "vlastnit", že bude jenom její a ona jenom jeho, že bude žít pro ni stejně jako ona žije pro něho...stále a napořád.
Ps:moc pěkně vyjádřený pocit...Tak to dopadá, když spolu žijí nerovní partneři...jeden si dělá hlavu a druhý je bezstarostný a čím víc si jeden dělá hlavu, tím bezstarostnější je ten druhý.
Rada?
1)uvědomit si zda je tomu tak, nebo jen vázne komunikace a stejná nespokojenost a stejné myšlenky a obavy jsou na obou stranách a nedochází k nepochopení, kterého se obáváme nejvíc, jen situace není tak růžová jak bychom si přáli(ve dvou se to lépe táhne, takže jakmile uvidíme, že nejsme v tom sami a partner se situací taky není spokojený, tak se to snáší lépe)
2)Rozhodnout se co chci a co pro to udělám a neztrácet naději, že tam venku, někde, běhá lepší partner, pokud se rozhodnu ho hledat(vím, že je těžké rozhodnout se, jestli vrabec v hrsti nebo holub na střeše...to rozhodnutí tady ale bude napořád, dokud se pro sebe nerozhodneš, že v hrsti držíš holuba, nebo že na střeše sedí jen další vrabci(a pak se smířit s tím co máš a užít si to plnými doušky(říká se přeci, že čím víc hledáme, tím spíše přes stromy nevidíme les a nenacházíme a jakmile si užijeme to co máme, tak přijde to cojsme kdysi hledali samo:-D)
Ps: držím (nám všem co jsme na tom stejně) palce
PPS: toto by byl článek, který by zasloužil pohled z druhé strany.
(PPPS: jen aby to nepřešlo jen v běžnou žárlivost na čas(kamarády, koníčky, život) toho druhého...to ale není na Suizu, na to si musíme (potrefené husy) odpovědět každý(á) sám.
Jojo, díky za zformulovaný myšlenky...(Suize i tobě) - Partnera (a ani nikoho jinýho) NIKDY nemůžeš vlastnit, pak by to nebyl "zdravej" rovnoprávnej vztah (jeden by se v něm cítil utiskován a dušen, druhý pořád žárlil a oba byli nespokojení), nebo by to byl vztah "klíštěcí", kdy jsou na sobě oba navzájem závislí) - Jinak se to ale nevylučuje s tím aby byl partner chápavý, ochotný a napořád aspoň do doby než umře...
ad dělání si hlavy vs bezstarostnost: Ta bezstarostnost může být chápána jako naivita, i když ve skutečnosti jde o snahu odlehčit partnerovi těžkou hlavu a přimět ho aby se na věc podíval z nadhledu, pokud možno i s úsměvěm...:)
ad bod 2):
Já to mám (zatím) tak že jak už si někoho pustím do srdce tak že ho miluju, nedokážu ho už opustit...- Asi je to chyba, jak tak kolem sebe sleduju jednání ostatních lidí/párů, :-((, ale partner pro mě není hračka/pokusný králík/"projekt"/cvičná figurína pro trénování správného chování...Napsala bych že je to člověk na kterym mi ZÁLEŽÍ, ale to dostatečně nevystihuje to co k němu cítím...Člověk kterýmu odpustím mu špatný chování (nebo to co se mi nelíbí), a místo posílání do pryč se trpělivě snažím aby se změnil k lepšímu...(i když se všude řiká/píše že je to nesmysl a že se to nemá, že to NEJDE) - Tak se ale řiká že všechno jde, když se chce...Pak je možnost přijmout ho takovýho jakej je i těma chybama...To je podle mě ta pravá láska k příteli/-kyni.
cítím trošku rozpor: jak to tedy máš, pokud se svým partnerem nejsi spokojená, takse trpělivě snažím aby se změnil k lepšímu nebo Člověk kterýmu odpustím mu špatný chování ...přijmout ho takovýho jakej je i těma chybama
neptám se jako provokaci, jen ze zvědavosti, protože každý přístup IMHO je o něčem jiném(podřídit se a akceptovat NEBO snažit se změnit)
ad bezstarostnost:
mno ja jsem o myslel tak, že když jeden partner ví, že ten druhý si se vztahem láme hlavu, tak má tendence nechat starosti na něm(proto bezstarostnost)
snahu odlehčit partnerovi těžkou hlavu a přimět ho aby se na věc podíval z nadhledu, pokud možno i s úsměvěm si naopak představím jako zlehčování situace, a ne snahu o ujištění partnera, že jeho obavy chápu, má na ně právo, ale v mém případě jsou zbytečné, což jsem ochoten jakýmkoliv přijatelným způsobem dokázat.
Na MĚ humor nebo zlehčování mých obav nepůsobí právě ujišťujícím dojmem(kdybych byl/když jsem v situaci toho nejistého váhavce)
Ano je to o něčem jiném, však jsem to psala jako 2 různé možnosti - který se ale nemusej vylučovat - (Tj. nejdřív se ho snažím změnit k lepšímu a pak ho prostě přijmu takovýho jakej je)- Ale to není tak podstatný, hlavní myšlenka byla že když jsem mu už (ne)jednou řekla že ho miluju tak ho nepošlu pryč jako kazovou objednávku.
ad bezstarostnost: Tojo, ale nemyslím že by to byl tvůj případ...I když ty to vidíš jinak.
ad humor/"zlehčování" situace: Jo to jsem si všimla...Sám si ale řikal že bys ten nadhled chtěl mít (A ten není o zlehčování, ale o jiném úhlu pohledu...Humor nemusí situaci zlehčovat, ale může ti pomoct aby ses v tom neutopil.
sice se tímto dostáváme mimo téma článku, ale neodpustím si skeptickou poznámku
1)humor, který vychází z pochopení situace MŮŽE být k užitku, je-li použit ve správný okamžik
2)pokud k pochopení CELÉ situace ale nedojde, tak se "komik" zesměšní pouze sám (nebo nemá-li dost sebe-percepce, tak si jen pogratuluje, jak je excelentni)
zavěr: mám-li situaci popisovanou v článku nebo mém předchozím komentáři, nemyslím si, že je čas na humor, spíše na vážnou tvář...(samozřejmě to je jen můj názor...jiní to mohou mít jinak)
Jaká prázdná duše za čas promluví?????Tak tenhle vtip jsem zase nepochopila já....povídka NEměla mít vtip...
je to úryvek ze života a tam se věci neodvíjejí tak rychle, jako ve vymyšlených románech.
A pak to mělo být pro začátečníky i o tom, že za každou cenu člověk nemůže být pořád submisivní. Musí umět jednat sám za sebe. Najít v sobě hrdost. Odvahu. Rozhodnutí. (proto dáma, čubička nebo žena?) NO jasně, že žena. V samém konci i začátku jsme zase jen muži a ženy.....
Myslím že je opravdu dost těžké být submisivní a přesto se nenechat ovládat za každou cenu. Ale myslím že to není o hrdosti ale vzájemné úctě a pochopení jeden druhého.
No to je hezké poselství. Vidím ještě jedno. Holka si začne s ženatým chlapem a hrozně je udivená, že je pro něj jenom hračka na volné chvíle. Jak překvapující! V Japonsku si z těchto děvčat udělali zaměstnání - gejši - děvčata na pobavení (a vydržování). V Asii jsou halt dál. Toto není problém BDSM, ale naprosto obecný, týkající se nevěry a naivity. Problém starý jak lidstvo samo - z mého pohledu je klika, že lidé (dámská část populace obvzlášť) je nepoučitelná. Proto, až budu mít náladu, je na nějakou hračku pořád šance :-)))) Milé dámy, naivky jsou spotřební zboží, s tím nic neuděláte. Žádné rozbory nepomůžou, to je fakt vyzkoušený staletími. A teď mě roztrhejte :-)))
Teď nevím, jakou souvislost máš na mysli...????? Ne, nejde tam jen o hrdost- popravdě, já se podivila, když jsem viděla ten komentář týkající se jí- já na hrdost ani nepomyslela.
Engine pracoval: 0.13256478309631 sekund sec. You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.0050201416015625 sekund Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 86819 bytes