Dělej, co
cítíš
4. 1.
Včera
mému pánovi odpadl šerm. Pozval mě k sobě.
Respektive - vyslovil přání, abych přijela.
Zařídila jsem vše
potřebné a vydala se k němu. Nevyspalá a
hladová po třech dnech, neboť přibližně
takovou dobu jsem se nebyla schopná na nic soustředit,
spát, nic jíst, pít, nic dělat... Tak moc
jsem byla rozrušená, tak moc mě můj pán
přitahoval.
Přestože
je můj pán laskavý a velmi zodpovědný,
známe se krátce a tak jsem se ještě
domluvila s bratrancem, aby mi kryl záda.. Dostal adresu,
číslo a hodinu, kdy se mi má ozvat, což
nakonec nebylo nutné. Velmi dobře jsem si uvědomovala,
že vstupuji na tenký led a že netuším,
co všechno se může stát. Nechtěla jsem
nic ponechat náhodě...
Od toho
večera jsem nic neočekávala. Nevěděla
jsem, co by se mělo stát. Nechtěla jsem nic. Bála
jsem se, to ano. Ani ne tak snad toho, že by mi ublížil.
Bála jsem se svých vlastních reakcí. Vždy
jsem si myslela, že tyhle hry jsou o ponížení.
Bohužel, takovou pověst mají mezi "normálními"
lidmi. Trochu jsem se bála, že se tak budu cítit.
Ponížená. Ne pokorná a oddaná. Ale
ponížená. To bych nesnesla.
Po
příjezdu, co jsme si vyměnili pár
konverzačních vět, se můj pán posadil na
postel. Měla jsem pocit, že bych měla nějak dát
najevo svou oddanost a namísto toho, abych si k němu
přisedla, klekla jsem si na zem a objala ho. Teprve po chvíli
mě zvedl a přitáhl k sobě. Dlouho jsme se
mazlili a hledali k sobě cestu. Cítila jsem, že můj
pán něco takového potřebuje. Osobně se
domnívám, že to potřebuje úplně
každý a kdo tvrdí, že ne, má v sobě
něco, co není tak úplně v pořádku.
Ale můj pán si o to dovedl říct, lehla jsem
si tedy k němu a hladila ho. Cítila jsem, jak se pomalu
uvolňuje napětí. Na každý dotek jsem se
soustředila, aby byl mému pánu příjemný.
Něžně jsem se ho dotýkala, hladila po obličeji,
líbala a konejšila. On mi mezitím vyprávěl
a já se cítila jako králova favoritka. Bavilo mě
dívat se, jak se můj pán propadá do
naprostého uvolnění, blažený výraz
mu rozzáří tvář a on je šťastný.
On mi něžnosti snad i podvědomě opětoval.
Dělalo mi dobře, že svému pánovi dávám
něco, co mu chybí. A přitom jsem nedělala nic
víc než to, co jsem v tu chvíli cítila a
považovala za správné. Jen jsem se soustředila
na pánovi reakce a nechala se jimi inspirovat. V dobré
náladě jsem ho lehounce škádlila, ale ne
tak, aby ho to vyrušovalo.
Když
jsem se pak otočila na bok, objal mě zezadu a pevně mě
držel... bylo to příjemné. Hladil mě,
pomalu zkoumal moje tělo přes šaty, dotýkal
se na "zakázaných" místech a já
měla pocit, že ať udělá cokoli, bude to
jen jeho vůle a já mu nesmím odporovat. Jemně
mě líbal... a netrvalo dlouho a já prožila
svůj první orgasmus se svým pánem...
Teprve
asi po dvou hodinách, když byl můj pán
odpočatý, mi dal pokyn, abych přinesla kufřík
s jeho věcmi. Měla jsem najednou zvláštní
pocit odcizení. Najednou, jako by se vše, co se událo
před několika okamžiky, stalo dávno. Jako bych
to ani nebyla já, když pro ten kufřík šel,
na pánův pokyn jej otevřel a díval se na jeho
obsah - pouta, provazy, důtky... Ten okamžik byl trošku
jako studená sprcha. Byla jsem klidná a přece
napjatá... Jako by se mě nic z toho netýkalo.
Vlastně jsem se na ty věci ani dívat moc nechtěla...
Vím, že to všechno jsem mohla svému pánovi
říct. Vím, že by se nezlobil, kdybych mu
řekla "tohle nechci". Vím, že by to
přijal, neboť je čestný a férový.
Ale ani to jsem neudělala. Chvíli jsem seděla bez
hnutí a pak pomalým pohybem zabořila pravou ruku
do pánových hraček a poslepu na sebe nechala
působit dotek kovu, jemné i hrubší kůže,
provazů... Pomalu vyndávala jednotlivé věci,
hladila je a prohlížela si je... pořád jako
ve snu. Nevzrušovalo mě to... alespoň jsem to v tu
chvíli tak necítila. Hlavou mi šly myšlenky,
že třeba to tak opravdu je, že jsem třeba
"opravdu" normální a to všechno před
tím (myslím ty tři noci beze spánku, tři
dny bez jídla, epizodu s provazem v kavárně a
chvíle, kdy jsem šílela z letmých
náznaků) byla jen pouhá zvědavost.
Na dně
diplomatického kufříku ležely tři
knížky. Zastavila jsem se u té s názvem
"extrémní sex"... listovala v ní a
narazila tak na část s "deníkem otrokyně".
Ještě jsem nevěděla, že mě to
inspiruje k tomu, abych psala svůj vlastní příběh
a pomohla si tak tím, abych se vyrovnala se svými
emocemi a se skutečností, kterou nemůžu popřít.
Prolistovala jsem si pár stránek, můj pán
se ke mně tiskl a díval se na mě.
Když
jsem knížku zavřela, jen chvíli si se mnou
hrál... zvedl mě, pevně stiskl ruce a teprve po
chvíli mi řekl, abych si zvedla vlasy. Poslechla jsem
beze slova. Pomalu mi sundal sametku a v rozložených
hračkách našel obojek. Nebránila jsem se.
Neřekla jsem nic. Nechala jsem ho, aby mi obojek nasadil.
Zvrátil mi hlavu dozadu, obojek pevně obemknul mé
hrdlo a pán se takřka šeptem zeptal
"Škrtí?"
"Ne"
"Moc
dobře, holčičko"...
Nepamatuji
si každý detail večera, ale vím, že
krátce po té zahákl svůj prst do očka
obojku a přitáhl mi obličej k posteli. Seděla
jsem v kleče, hlavu přitisknutou k posteli a prudce
dýchala. Snažila jsem se uklidnit, když se můj
pán zeptal velmi tiše a klidně:
"Cítíš
svou roli?..." ... neodpověděla jsem.. "Tak
cítíš?" Znovu jsem neodpověděla.
"Prosím?" zaznělo mi u ucha o něco
zlověstněji...
"Ano,"
odpověděla jsem velmi tiše stále jako ve snu,
když se mi podařilo zklidnit dech.
Pán
si mě k sobě přitáhl, líbal mě, jen
tu a tam mi stáhl hlavu na svůj hrudník... Když
jsem měla možnost se posadit, sedla jsem si... asi
podvědomě... v kleče, s koleny od sebe, ruce mi volně
splývaly do klína a já s vlasy na stranu a
skloněnou hlavou se nebyla schopná podívat pánovi
do očí.
"Sedla
sis takhle přirozeně?"
"Přirozeně,
myslím... "
"Já
nevím, jestli se dokážeš představit
zvenku, ale co ti to připomíná?"
Došlo
mi to... "Ikonu," a usmála jsem se asi poprvé
od chvíle, kdy jsem uviděla pánovy hračky.
"Přesně
tak... ale k ikoně ti ještě něco chybí.
Na té to není vidět, ale já to udělám
já na chvíli."
Nevěděla
jsem, o čem můj pán mluví. Teprve, když
vytáhl z hromádky hraček pouta, mi to došlo.
Pomalu je otevřel a já jsem mu dobrovolně podala
ruce. Nejdřív zaklapla pouta kolem mé pravé
ruky. Pak jsem mu podala levou. Ten pohyb, kterým mi můj
pán poutal i levou ruku, byl velmi pomalý, jako by si
vychutnával každý okamžik mé
poddajnosti. Náhle ale doklapl pouta rychle a nečekaně.
Poprvé se mi stalo, že mě sevřela vlna
vzrušení... Chvíli jsem seděla nehnutě,
co by ikona. Pán se na mě díval a usmíval
se... vlastně se usmíval po celou dobu... Jen chvílemi
měl jeho úsměv skoro zlověstnou a majetnickou
podobu, což mě vyvádělo z míry, ale
zároveň se mi to vlastně líbilo. Jeho
chladnokrevné jednání mě ochromovalo.
Fascinovalo.
Ale pak
přišel čas se rozloučit. Dal mi pokyn, abych se
k němu postavila. Pak znovu mě znovu chytil za obojek a
donutil mě, abych si k němu klekla. Zvrátil mi hlavu
a díval se mi do očí... bylo to tolik zvláštní...
ničemu jsem se nebránila, protože jsem věřila,
že mi neublíží. Měla jsem pocit, že
si se mnou může dělat co chce. Neodvažovala jsem
se odporovat. V ničem. Ani na chvilku. Byl jako proměněný.
Klidný, soustředěný. A neústupný.
Když
jsem mu v kleče pomáhala do bot, aby mě mohl
doprovodit, neudržela jsem se a otřela se mu hlavou o nohy,
jako to dělají kočky, když projdou kolem svého
pána... Po celou dobu jsem se snažila dělat to, co
cítím. Bylo to trošku jiné, než jsem
si představovala, tedy z pohledu emocí, které jsem
cítila. Mnohem intenzivnější.
Vyčerpávající. Do teď nevím, co
se mi vlastně líbilo. Nevím proč. Jisté
však je, že když jsem se dnes ráno probudila,
jako úplně z prvních myšlenek se mi vrátil
okamžik s větou "cítíš svoji
roli?"... Něco uvnitř mně se sevřelo a
zvedla se vlna vzrušení... až dnes ráno.
Něco, co jsem opět nečekala...
Jaké
to bude mít pokračování? Nevím.
Nedokážu odhadnout. Ve smyslu slova BDSM jsem včera
ztratila své panenství. Nerozumím příliš
tomu, co se ve mně děje. Pocity jsou smíšené.
Některé hezké, některé nemají
ještě tvar. Vlastně to asi bylo hezké. Vůbec
se necítím ublížená. To rozhodně
ne. Necítím se ponížená. Ani
prázdná. Jen jsem to ještě asi nepřijala.
Jen
ještě jedno bych chtěla. I nad rámec své
role svému pánovi poděkovat. Byl neuvěřitelně
citlivý a milý. Rozhodně mě nezapomněl
obejmout, když jsem to potřebovala. Proto na tenhle zážitek
nikdy nebudu vzpomínat ve špatném...
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod