Někdy v létě jsem četl knihu. Tedy, přečetl jsem jich více, ale na tu jednu jsem si vzpomněl, když jsem se dostal na jedno zajímavé místo. Spojení atmosféry toho místa s knižní inspirací bylo nejprve nevědomé. Daleko později se začala objevovat první slova následujícího příběhu.

Slyšel jsem zvláštní příběh o jedné básni. Vyprávěl mi jej neznámý stárnoucí muž v modrém šatu. V takovém, jaký nosím také. A já, pro většinu z vás také neznámý, jej předávám dále. Snad se dostane k těm, kdož mu porozumí.

Jednou, když ten muž usínal, snad se mu to zdálo, snad mu to našeptal nějaký hlas, dozvěděl se o jakémsi místě, na kterém má cosi nalézt. Možná by na to zapomněl, ale nad ránem se vnuknutí opakovalo. Když druhé noci vše proběhlo s ještě větší naléhavostí, uvěřil, že jde o poslání, které mu bylo kýmsi předáno. Třetí noci, když Luna v úplňku vystoupila nad obzor, vydal se ze svého města na cestu.

Ta cesta byla dlouhá. I pouhá rovina jej unavovala a každý stín skrýval nebezpečí. Potom přišel k úpatí hor. Strmá pěšina mu brala síly a ztěžovala jeho dech. Trnité křoviny podél ní trhaly jeho modrý šat. Mnohokrát se chtěl vzdát, ale pokaždé našel odvahu k pokračování. Když se prodíral úzkou soutěskou mezi skalami věděl, že se blíží k cíli. Konečně vystoupal na nevelkou skalní plošinu vysoko nad okolní krajinou. Vše zalévalo stříbrojasné světlo. Pod nepatrným skalním výstupkem zahlédl to, kvůli čemu sem přišel. Ze země zvedl pouzdro z něhož vyčníval kousek svitku. Poklad ukryl pod šat a spěchal k domovu.

Sotva nabral trochu sil, pustil se do práce. Se zručností svého stavu opatrně vyjmul svitek z pouzdra. Již na první pohled vypadal starobyle. Pomalu jej rozvinoval. Na několika místech byl poškozen pronikající vlhkostí, ale většina textu, psaného téměř nesrozumitelným jazykem a písmem nezvyklého tvaru, byla čitelná. Na čistý list papíru začal přepisovat to, co ze svitku vyčetl. Byla to báseň. Verš za veršem se znovu rodila pod jeho rukama.

Kajira bledá na rám ulehá,
tlak pout strach zesílí jen.
Krví se barví citlivá místa,
bolest a bolest, znova a zas.
Pak rozkoš ji střídá, jak bouře silná,
tu v oběť svatou Pánovi dá.
Nastalé ticho úlevu nese,
jak sloužit Pánu nyní už zná.
Bolest a rozkoš, ta dvojí síla,
z velikých citů láska přetrvá.

Víc na svitku nebylo. Unaven skončil práci. Ale jeho poslání ještě nebylo u konce. Opět se vydal na cestu a všem lidem, kteří mu byli ochotni naslouchat, vypravoval onen zvláštní příběh o jedné básni. A ti, kteří jej pochopili, v jeho šíření pokračovali dále. Až se stal téměř legendárním.