Ani Markéta ani Petra se na školu v Británii nedostaly, ale přesto po skončení střední nastoupily obě na FTVS UK (fakulta těl. výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze) a zabydlely se na společném pokoji na koleji. Markéta se tak dostala z kritického dosahu přísného (a snad i zvrhlého) otčíma a Petra bydlela alespoň se známou tváří. Konečně FTVS bylo pro obě děvčata logickou volbou, vzhledem k tomu, že se toužily věnovat sportu na profesionální úrovni a díky kontaktům z fakulty se jim po nesnadném boji s byrokracií podařilo nastoupit do téhož týmu hrajícího druhou ligu...

Petra seděla na střídačce a dívala se na své kolegyně na hřišti. Navenek na sobě nedala nic znát, ale mysl měla plnou bouřlivých protichůdných myšlenek, které jí poslední dobou zřídka nechávaly chvilku v klidu. Utřela si obličej do ručníku a v nestřeženou chvilku jí uniklo tlumené zasténání. Na moment znejistěla a rychle očima zkontrolovala trenéra i ostatní hráčky na střídačce, ale nikdo nebyl skutečně v doslechu, nebo jejímu zasténání nevěnoval pozornost. Opět tedy složila hlavu do dlaní a nechala neposedné myšlenky, aby se jí uvnitř hlavy vyřádily.

Markéta jí poslední dobou opravdu ztrpčovala život. Možná je to příliš odvážné tvrzení a Markéta by se jistě bránila, že nic neobvyklého poslední dobou nedělala, ale přesto byla důvodem Petřiných probděních nocí a dnů plných zasnění. Tehdy na střední, byla Markéta konkurentkou a jediné myšlenky, které trápily Petřinu mysl byly plány na její diskretizaci, nebo občas závist. Markéta měla božské tělo, jinak ho Petra ani neuměla popsat a přesto ho vůbec nepoužívala k účelům, pro které bylo stvořeno. ?Markéto, zatraceně, jseš ženská, tak se podle toho chovej!? - kolikrát už Petra chtěla tuto větu vykřiknout?

Petra nenáviděla plýtvání a milovala plánování, byla posedlá efektivitou a proto ji dvojnásob štvalo, když si uvědomovala, jak Markéta naprosto slepě ignoruje fakt, že se narodila jako žena a pokud tedy má problém s chlapem, tak stačí několik správně mířených poznámek, náznaků nebo dvojsmyslných pohledů a dostane se jí modrého z nebe.  Toto bylo bitevní pole, na kterém Petra ještě nepotkala svého mistra nebo důstojného protivníka. Byla kluzká jako úhoř, mrštná jako kočka a přesto dokázala útočit drtivou silou mořského příboje nebo smrtelnou účinností královské kobry... Vždy jak si to situace žádala. Žádný muž, mladý kluk nebo starý ženáč, Petře nedokázal nevyhovět, když se na setkání-utkání pořádně připravila. A to přitom vypadala ?normálně?.

Naproti tomu Markéta by si mohla se svými mírami i postavou tykat se světovými topmodelkami. Jediné co to chtělo, byla trocha make-upu a správné vystupování. Bohužel Markéta očividně nebyla obdařena ani správným vystupováním, ani si neuvědomovala svůj vrozený kapitál. A to Petru vysloveně vyvádělo z míry - takové plýtvání...

K tomuto naprostému ignorování přírodních zákonů, které Petra nechápala už na střední, se ale poslední dobou přidalo ještě něco dalšího.Pro Petru byl život odjakživa jedna velká hra, jedno velké hřiště, na kterém se plánovalo, soupeřilo, milovalo...vyhrávalo. Žádné téma nebylo dostatečně bizarní, aby bylo tabu, žádná myšlenka dostatečně absurdní, aby se nedala využít, žádná představa dostatečně nebezpečná, aby se nedala prožít. Samozřejmě že existovala jistá omezení, ale Petra zastávala myšlenku, že podřídit se musí jen přírodním zákonům, zákony společenské je třeba umět obcházet a přizpůsobovat dané situaci, a morálka se dá byla přinejmenším ?tvarovat?. Petřino motto bylo: ?Žij tak, aby život stál za to, aby byl žit.? Proto se také nezařazovala do žádných škatulek, ať už šlo o charakter, preference nebo sexualitu. Heterosexualita, bisexualita, homosexualita - to všechno byly jenom pojmy, jenom krabičky pro ty hloupé ovečky, které potřebovaly někam patřit, zkrátka nic, nad čím by si lámala hlavu. Až donedávna.

Pro Petru nebýval problém spát jeden den s klukem, druhý den s holkou a mezitím plánovat, jaké by to bylo ve skupině, kdy by nemusela čekat na jindy, ale vzala by si to, co by chtěla jako u švédského stolu: tady kousek, támhle kousek...jenom pro apetit, jen pro pobavení. Bez jakýchkoliv závazků.

Potom ale do jejího života vstoupila Markéta. Nebylo to nic konkrétního...nebylo to vzhledem, nebylo to ani vyjadřováním ani chováním, a přesto se Petra často přistihla, že si sice s Markétou povídá, hledí jí do očí, ale přitom sní, nebo že ji po tréninku pozoruje, jak se převléká, jak po ní ve sprše tečou klikaté pramínky vody jako malé vodopády...

Nebylo to tak, že by snad Markéta Petru přitahovala, to by Petra dokázala snadno vyřešit, bylo to mnohem horší. Petře totiž záleželo na tom, co si o ní Markéta myslí a nechtěla ji zklamat. I samotné Petře to znělo neskutečně... Vždyť JÍ přeci na nikom nikdy nezáleželo a lidi brala jenom jako figurky na šachovnici nebo potenciální soupeře, tak proč tomu tentokrát bylo jinak? ?Že by láska?? ozvala se všetečná myšlenka, ale Petra se včas okřikla. Láska byla pro slabochy, láska byla hloupé poblouznění, kdy člověk ze sebe dělá hlupáka, myslí nelogicky a chová se jak blázen a dobrovolně se zesměšňuje. To byla cesta, kterou si Petra zakázala jít už dávno. Byla to cesta, kdy člověk ztrácí svou nezávislost. A přesto ... Markéta neopouštěla její hlavu ve dne ani v noci.

?Haló, Petro, vnímáš mě vůbec? Zpátky do pole. Střídáš!? Petra překvapeně zamrkala a nejistě se usmála na trenéra, napolo omluvně, napolo provinile s nepatrnou, těžce postřehnutelnou jiskřičkou v oku, která muže přinutí na chvíli zapomenout všechno kolem, ale vzápětí ho opustí s otázkou, zda tam vůbec byla nebo zda to byl jen klam, a vběhla na hřiště.

Markéta si hru vysloveně užívala. Přestože se jim s Petrou nepodařilo dostat se do první ligy, byla se svou situací naprosto spokojená. Během dvou měsíců se stala novou kapitánkou, holky byly moc fajn a o řevnivé soupeřivosti, kterou zažívala na střední, nebylo v družstvu ani náznaku. Navíc včera mluvila s trenérem a ten jí navrhnul, že by s Petrou mohly reprezentovat školu v beachi jako záložačky. Znamenalo by to spoustu tréninků navíc, ale Markéta věděla, že by to zvládly. Po hře trenér ještě určil dvacetiminutovku výskoků a trénink smečů. To byla Markétina silná stránka. Díky svojí výšce a vytrénovaným nohám dokázala vyskočit pořádně vysoko a nenechala se zahanbit ani v přátelských hrách proti mužům. Mezi holkami byl její výkon jedinečný a když byla na síti, tak se jejímu týmu body jen tak sypaly.

Po tréninku, když ostatní dívky sklesle a vyčerpaně zamířily do sprch, tak se Markéta šla ještě proběhnout na vnější fotbalové hřiště. V odpoledních hodinách tam byl klídek a Markéta milovala tu volnost, klid a prostor, který jí tak scházel od té doby co se zabydlela v Praze. Nikdy by si to nepřipustila nahlas, ale stýskalo se jí po rodném městečku na Vysočině. Kdykoliv chtěla, mohla se tam jít proběhnout do lesíka nebo na louku. Jakmile se dostala za město, tak nepotkala ani živáčka a mohla si plnými doušky vychutnávat samotu a klid. Zatímco tady, v Praze a na kolejích, tady se zdálo, že lidé nikdy nespí. Silnice byly rušné v kteroukoliv denní i noční dobu, ani v nejhlubší noci se nestalo, aby kolem kolejí neustále nesvištěly taxíky a noční tramvaje. Parky byly přes den plné pejskařů a maminek s dětmi a v noci zase teenagerů, povalečů a bůhví koho ještě. Vyběhnout vprostřed noci do parku, to si děvče koledovalo o průšvih. Proto byly tyto okamžiky po tréninku, kdy tělo už je dostatečně unavené, aby ignorovalo hlomoz na silnici za plotem a přesto ještě dostatečně silné na to, aby Markéta cítila sílu a skrytý potenciál ve svých stehnech a pálících lýtkách, proto byly vzácné a Markéta by jejich jedinečnost vyvažovala zlatem.

Pro Petru naopak po tréninku zase začalo období chmur. Při hře si dokázala pročistit hlavu a soustředit se jen a pouze na strategii a taktiku hry, potom si zase vyčerpávající cviky vyžadovaly všechnu pozornost a tak i kdyby chtěla Petra myslet na cokoliv jiného, než na trénink, tak by nemohla, ale jakmile se píšťalka ozvala naposled a děvčata se začala trousit do sprch a do šaten, tak na Petru opět padly chmury. Petra věděla, že Markéta chodí po tréninku běhat na hřiště, ale ona sama v sobě nenacházela dostatek disciplíny a sil na to, aby se k ní připojila, přestože věděla, že Markéta za svoji kondičku a výkonnost vděčí právě těm hodinám a hodinám běhání navíc.

Petra si místo toho vzala míč na košíkovou a šla si zaházet na koš.

Na malý okamžik se Petřina tvář roztáhla do úsměvu, když si vzpomněla na svoji starou trenérku na střední a na nespočetné výtky a tresty za to, že Petra po tréninku místo toho, aby uklidila náčiní a šla do sprch jako ostatní dívky, tak si šla zaházet na koš a pak nějak pozapomněla vrátit se zpět do tělocvičny a sesbírat a uklidit náčiní.

Trenérka se svojí plácačkou pravidelně a vytrvale Petře připomínala zanedbané povinnosti a následky, které takové zanedbání má a Patra zase vytrvale zapomínala.

Po této vzpomínce si Petra přihladila látku šortek na zadku, jakoby se htěla dotykem ujistit, že zadek je pořád tam. Bylo to už tak dávno, kdy se sám připomínal, kdy při každém kroku vysílal signály: ?Opatrně, opatrně!? Petru zamrazilo v zádech a reflexivně stiskla půlky, když si živě vybavila jaké to bylo, když stála přehnutá přes trenérčin stůl a čekala na první dopad těžké pálky...

Petřiny prsty pevně zaklesnuté za hranu stolu... Deska stolu tlačí do čela a stláčí nos na stranu... Těžký zrychlený dech a první kapičky potu v týlu, za ušima a mezi lopatkami... Vzduch jiskřící napětím... Stažené svaly na zádech, které nejdou povolit, ať už se Petra snaží sebevíc... Čelní hrana stolu se opírá o stehna a Petra se marně snaží uvolnit... Chladivý vzduch na intimních místech a přesně v tom momentě, kdy si toto Petra uvědomí, tak jí zároveň zrudnu tváře studem... Vzápětí se přinutí relaxovat zadnici, prohne se v kříži, jak ji povystrčí trochu výš do vzduchu a vzápětí, bez jakéhokoliv náznaku varování se ozve ohlušující rána prvního dopadu, která katapultuje Petru kupředu a doslova ji přirazí k masivnímu stolu...

Petra otevřela oči, několikrát zamrkala a hlubokými nádechy se snažila zklidnit prudce bušící srdce. Trošičku se zastyděla a opatrně se rozhlédla, jestli ji nikdo nesleduje, jestli nikdo není poblíž, jakoby snad náhodný pozorovatel mohl vidět přímo do její hlavy a odhalit tak, na co před chviličkou myslela. Nikde nikdo. Petra se pro sebe zasmála a několika rychlými kroky se dostala blíž ke koši a s výskokem vystřelila... KOŠ.

---

Holky se opět potkaly až ve sprchách. Když se Petra svlékala, tak si všimla, že Markétino oblečení je úhledně složené na lavičce a tak ještě dřív, než vkročila do sprch, dřív než vůbec uslyšela šumění dopadající vody, tak věděla, kdo je uvnitř. Cítila, jak jí v břiše rejdí splašené hejno motýlů a v klíně se rozlévá teplo, když s očekáváním a krví bušící ve spáncích vstoupila do vykachlíkované místnosti. Markéta si očividně jejího příchodu nevšimla a relaxovala pod proudem teplé vody. Petra se zastavila a fascinovaně hleděla na uvolněnou postavu. Ó, jak moc Markétě záviděla její dlouhé nohy, pevný zadek, ploché břicho... jak může někdo dostat od přírody takový dar? Co je pro to třeba udělat?

Markéta se zhluboka nadechla a narovnala se do plné výšky. Na mokrých zádech se jí zavlnily svaly a pohodila hlavou, jakoby zaháněla obtížný hmyz. Petře před očima proběhla vzpomínka na nějakou fotku koně, který s grácií, která je vlastní jenom koním, pohodí hřívou a z klidu se rozběhne do plného trysku jen tak, bez důvodu, jen pro tu radost z pohybu...

Potom, bez jakékoliv známky varování se Markéta otočila, jakoby vycítila Petřin pohled a s tázavě pozvednutým obočím se zadívala Petře přímo do očí. Petra cítila, jak se jí do obličeje hrne krev a aby unikla trapné situaci, tak rychle promluvila: ?Ahoj Markéto, jak sis zaběhala?? Markétin zvídavý pohled už trval jenom okamžik, než se usmála a odpověděla: ?Jako vždycky, perfektně. Vždyť mě znáš, je to pro mě relaxace.? Petra vykročila k nejbližší sprše a pustila vodu: ?Markéto?? ?Ano?? ?Dneska je v Solidce ta párty co jsem ti o ní říkala. Viď, že tam se mnou půjdeš.? Markéta s odpovědí váhala. Nikdy se moc dobře na těch tanečních večírcích necítila. Vždycky se na ni nalepil nějaký mladý arogantní rádoby-podnikatel, který se jí snažil učarovat svými penězi a dostat ji do postele, nebo v tom horším případě nějaký krasavec, který si myslel, o sobě, že mu patří svět a o ní, že má být ráda, že s ní chce strávit noc.

Když byla Markéta mimo hřiště, tak si ji lidé automaticky zaškatulkovali do zásuvky: pěkná blondýna, hloupá nána. Holky jí ostentativně dávaly najevo svůj nezájem a jediní kluci, kteří v sobě našli dostatek odvahy na to, aby ji oslovili, byli egoističtí týpci nebo podnapilí primitivové. ?Markéto poooď. Už jsme tak dlouho nikam nevyrazily a snad bys mě nenechala toulat se po Praze v noci samotnou,? naléhala Petra, jakoby tušila, že Markéta sbírá odvahu na zamítavou odpověď. Bylo rozhodnuto. ?Tak jo...? povzdechla si Markéta. Od té doby co se s Petrou sblížila, jí nemohla nevyhovět. Připomínala jí její sestřičku. Markétě se v očích zaleskly slzy a rychle se odvrátila. Nechtěla, aby ji Petra viděla plakat, protože potom by se ptala... Markéta potlačila vzlyknutí a pevně zavřela oči a stiskla zuby. Jakoby snad mohla vymazat scénu, která se jí napořád vypálila do sítnice. Jakoby mohla nevidět modré oči rozšířené strachem a z mysli vytlačit ozvěnu výkřiku, který jí často strašíval ve snech...

Byli tehdy s otcem, svým pravým otcem, a sestřičkou ve skalách a lezli černou sedmičkovou stezku. Táta horolezec bral děvčata s sebou už od útlého věku a Markéta s Hankou se ve skalách cítily jako ryby ve vodě. Netrvalo dlouho a díky svojí zručnosti a mnoha, mnoha prosbám se jim podařilo přesvědčit tátu, aby je vzal s sebou, až příště poleze v Tatrách. Máma byla proti, ale když obě děvčata žebronila a žebronila a obě odmítala dárky na narozeniny a svátky s odůvodněním, že jediné, co chtějí, je jít na skutečnou stěnu a ne jenom na překližky v hale nebo ?drobotiny? o jedné lanové délce (tzn. do 100m), tak jim na Hančiny dvanácté narozeniny nakonec táta vyhověl. Markétě bylo čtrnáct a obě se těšily, jak konečně polezou jako dospěláci.

Markéta se snažila sama sebe přesvědčit, že to nebyla ničí vina, že to byl osud, ale nešlo to tehdy, když Hanku odvážela helikoptéra, nešlo to na pohřbu a nešlo to doteď. Pořád se obviňovala, že měla slaňovat hned za tátou jako druhá, přesně jak to táta nejdříve navrhoval, než si Hanka vydupala a vyprosila, že nejprve se bude spouštět ona. Uprostřed sestupu se něco stalo... Markéta dodnes nevěděla, jestli byla Hanka unavená nebo jenom nepozorná, nebo jak se to mohlo stát, že se pustila a pak - následoval pád. Teprve napjaté lano ji zachránilo před pádem do hlubiny a táta mohl jenom zespoda nečinně přihlížet. Markéta se začala spouštět jak jen to nejrychleji šlo, protože Hanka naříkala že si zlomila nohu, ale než se k ní dostala, tak Hanka zpanikařila a v marné snaze ulevit bolavé noze si uvolnila jištění.

Markétě zbývaly ještě tři metry, když uslyšela výkřik plný strachu. Zastavila sestup, aby se podívala co se děje a zahlédla už jenom vytřeštěné oči a zmenšující se postavičku svojí malé sestřičky, jak prosebně napřahuje ruce vstříc Markétě, jakoby říkala: ?Markéto chyť mě!? Hanka spadla z pětatřiceti metrů a přesto ještě žila, když ji našli. Dokonce i když přistávala helikoptéra záchranné služby, pořád ještě byla při vědomí a jenom slabě naříkala. Potom ji naložili do helikoptéry a to bylo naposledy co ji Markéta viděla živou. Hanka zemřela na operačním stole.

Táta se z toho psychicky zhroutil, protože se vinil za její smrt a nakonec se zabil při autonehodě. Alespoň máma jí říkala, že to byla nehoda, ale Markéta si myslela své. Potom už to bylo jenom horší a horší... Pobyt u tety, když byla máma v léčebně, potom otčím, který se ji pokusil znásilnit, takže ho v obraně pokousala a pak už jenom výprasky. Máma se jí natolik odcizila, že se Markéta cítila tak sama na světě jako nikdy předtím... Říká se, že tonoucí se stébla chytá a pro Markétu byla svého času oním stéblem právě Petra. A Markéta uměla být vděčná...

Markétě se konečně podařilo přes tíži na prsou zhluboka se nadechnout a oprostit se od strašlivých vzpomínek a sžíravé sebelítosti: ?Každý máme své démony! You have to touch the bottom, to fully appreciate the top! Vše co nás potká slouží nějakému účelu a ne všechno je trest, co se trestem zdá být.? opakovala si svoje mantry a snažila se ve frázích najít útěchu, aby dostala své pocity zpět pod kontrolu. Dalším důvodem, proč bylo tak těžké Petře nevyhovět bylo, že Petra měla v očích tentýž bezstarostný a raráškovsky poťouchlý výraz, jaký tam mívala Hanka a Markéta se v Petřině společnosti cítila o tolik lépe.

Markéta si znovu uvědomila jak moc jí sestřička schází a jak moc by si přála, aby to všechno bylo jako dřív. Tentokrát se ale zcela ovládala a nenechala špatné vzpomínky, aby ji zase připravily o sebeovládání. V tichosti se vyrovnávala s nechtěnou návštěvou baru, která ji dnes čeká, než s povzdechem tiše souhlasně zamručela: ?Tak jo.? Cítila na sobě Petřin vítězoslavný pohled, ale nenašla odvahu, aby se ho opětovala. Ten důvěrně známý pohled jiskřících modrých očí by ji mohl připravit o těžce nabyté a dosud stále ještě křehké sebeovládání.

---

Jak se večer blížil, Petra se pomalu začala upravovat a připravovat na ?pařbu? a její dobrá nálada byla tak nakažlivá, že i Markétiny chmury zanedlouho nahradil úsměv. Dívky si pomáhaly s líčením a účesy a přátelsky se škádlily a špičkovaly. Když se venku setmělo a pokročilý večer naznačoval, že zábava už bude v klubu v plném proudu vyrazily beze spěchu na cestu. Z dřívější zkušenosti věděly, že před jedenáctou se moc netancuje a lidé se teprve dostávají do nálady a skutečná, nevázaná legrace začíná až po půlnoci.

?Doufám, že mě tam zase nenecháš sedět jako minule.? poznamenala Markéta (napůl v legraci a napůl vážně), když se klub objevil na dohled a Petře se do očí vkradl nepřítomný výraz, jakoby už byla na parketu. ?Hmmm..?nepřítomně zamumlala Petra a očima hledala ?lepší zboží? mezi návštěvníky klubu, kteří ještě čekali ve frontě před dveřmi klubu. Markéta jen odevzdaně zavrtěla hlavou a neslyšně si povzdechla. Taková prostě Petra byla, neviděla dál, než na špičku svého nosu. Přesto se ale nikdo na ni nevydržel zlobit příliš dlouho, ať už člověku provedla cokoliv. Všechny nedorozumění pocházející z Petřiny nespolehlivosti a snad i sobeckosti a egoismu byly neúmyslné. Petra si prostě neuvědomovala, jak lidi kolem sebe zraňuje, když poruší svoje slovo a na jejich oprávněný hněv reagovala naivní ublížeností. Nedokázala pochopit, jak se někdo ?kvůli takové drobnosti? může tolik zlobit. Přes svou nespolehlivost, ale byla natolik charismatická a zábavná, že o přátele neměla nouzi, i když si jejich přátelství očividně neuvědomovala, nebo mu nepřisuzovala žádnou váhu.

Když se přiblížily k frontě lidí, kteří čekali před klubem, než na ně přijde řada, Petra se ani nezastavila a zkušeně se davem prodírala ke dveřím. Markéta se snažila s mrštnou Petrou držet krok, ale zatímco Petra davem protékala jako nic, Markéta mobilizovala všechny síly, aby nepolapitelnou spolubydlící neztratila z dosahu. Když už se jí v jeden okamžik Petra zmizela z očí a Markéta si myslela, že ji nadobro v lidské mase ztratila, nezaměnitelný hlas ji dodal novou naději: ?Ahoj Víťo,? zakřičela Petra odkudsi zepředu a potěšeně jako malá holka, která právě rozbalila narozeninový dárek, objala vysokého vyhazovače přede dveřmi a vlepila mu polibek. Muž se na okamžik odtáhl, aby si prohlédl toho vetřelce, který se nečekaně vyloupl z davu a skočil mu kolem krku, ale vzápětí se mu rty roztáhly do uvolněného úsměvu:?Kohopak to tu máme. Drobečku, tak tys nás zase poctila svou návštěvou?? dobrosrdečně se zasmál a kamarádsky plácnul Petru po zadku, jakoby byli staří známí.

?Máš radost?? zeptala se rozpustile Petra a pořád se šklebila jakoby jeho náručí bylo to jediné místo kde chtěla být.?Vždycky když tě vidím tak mám důvod k radosti...? Petra mu skočila do řeči: ?Takovou radost, že mě pustíš dovnitř, abych nemusela čekat tu dlouhatánskou frontu?? Než Víťa vůbec stačil odpovědět znovu se mu přilepila na rty a vzápětí mlela dál, mezitím co se hrnula dopředu a jednou rukou zamávala někam za sebe: ?To jsi zlatý, děkuju...Mlask... Markéto poběž...?

Všechno se seběhlo tak rychle, že zmatený Víťa jen několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa, mezitím co se kolem prosmýkla Markéta a s plachým úsměvem na tváři pokrčila ramena, jakoby říkala: ?Znáš Petru. Co naděláš... je jak bouře. My ostatní můžem jenom držet krok a modlit se, aby její splašenosti dobře dopadly...?

Jakmile byly jednou v klubu, Petra se na Markétu netrpělivě otočila a rychle ji popadla za ruku a táhla k jednomu z obsazených stolků... ?Ahoj kluci, můžem si s kamarádkou přisednout??

Markéta se přestala snažit pochytit co se kolem děje. Petra byla ve svém živlu. Markéta jen sledovala, jakoby byla pouhý nezúčastněný pozorovatel, jak ji Petra dotáhla k plně obsazenému stolku, jak se chvilku lísala k přítomným klukům, naprosto ignorujíc jejich společnice a během několika okamžiků vyvolala hádku u jednoho páru, vzápětí dívka z druhého páru utekla na toaletu, ale už se nevrátila a jen několik okamžiků poté se třetí pár zvednul a odešel pryč. Když se Markéta pozorněji podívala, nemohla přehlédnout bílé klouby na dívčině pravici, kterou silně tiskla ruku svého přítele, mezitím co ho vysloveně táhla pryč. Sice se moc nevzpouzel, ale jeho smutný pohled dal Markétě dostatečně najevo, že kdyby bylo rozhodnutí jen na klukovi, tak by se tam ještě zdržel. Své dominantní partnerce se ale vzdorovat neodvážil a tak zůstalo jen u smutného a polo-omluvného pohledu. Nakonec u stolečku, ještě nedávno nacpaném k prasknutí, zůstali jen dva kluci, kteří si očividně dělali zálusk na obě dívky. Petra toho ?svého? poslala pro drinky a mezitím se už rozhlížela po osazenstvu klubu, aby si vybrala svou ?oběť?.

Když se Petra omluvila a vyrazila na lov, Markéta se zmohla jen na mírně vyčítavý pohled a dál útrpně snášela  pokusy posledního kluka o sblížení. Kdyby Markéta nebyla přímo zúčastněná, musela by se smát, když pozorovala tu směs nejistoty a tvrďáckého vystupování, kterou se jí snažil ?světácky? svést. Chvilku dokonce přemýšlela, že kdyby nebyl tak arogantní, možná by byl i roztomilý. Všechny tyto myšlenky jí běhaly hlavou, mezitím co poslouchala jeho nekonečný monolog a naoko účastně přikyvovala. ?Proč jsem vůbec souhlasila, že sem půjdu?? vrtalo jí hlavou. Najednou si uvědomila, že Robert (její svůdce u stolu) je nezvykle tichý. Asi se na něco zeptal a teď očekává odpověď. ?Zatraceně, měla jsem lépe poslouchat,? potichu si vynadala, ?He he, promiň co jsi říkal? Na chvilku jsem se zasnila, protože jsi mi připomněl jednu historku, co se mi stala v Řecku,? zalhala pohotově a nasadila na tvář nevinný úsměv, jak to odpozorovala od Petry.

Skutečně to zabralo a napětí, které se zračilo v Robertově tváři se uvolnilo jak mávnutím kouzelného proutku. ?Jenom jsem chtěl vědět, jestli bys nešla se mnou ke mě do bytu. Mohl bych ti ukázat tu sbírku,? zopakoval Robert svou nabídku. Markéta chvilku tápala, ale pak si rozpomněla, že mezitím co ona přemýšlela o škole, Petře a věcech co bude ještě třeba připravit a udělat, než pojedou s Petrou na Mácháč reprezentovat školu v plážovém volejbale, že Robert zmiňoval, že sbírá latinskou hudbu a zval ji na hodiny salsy. Markéta se rozhlédla, jestli někde neuvidí Petru, aby získala trochu času a vymyslela si vhodnou výmluvu. Její gesto však nezůstalo nepovšimnuto a Robert, pravděpodobně aby nepřišel o iniciativu a nedal Markétě čas potřebný na to, aby ho odpálkovala, jí opět přispěchal na pomoc: ?Ta tvoje kamarádka už odešla asi před půl hodinkou s nějakým chlapíkem.?

Markéta skousla naštvanou odpověď a stále ještě se svůdným úsměvem napolo omluvně a napolo naléhavě pronesla svou omluvu: ?Promiň, ale zítra ráno mám trénink, takže musím brzo do postele, ale jestli chceš, tak ti dám svoje číslo a jestli mi zítra zavoláš, tak se večer můžeme sejít.? nečekala než promluví a na rub účtu naškrábala první číslo, které jí přišlo na mysl.

Robert si papírek vzal a přečetl si číslo.

?To je čtyřicet osm?? zeptal se místo potvrzení jejího návrhu. V Markétě zatrnulo. Nikdy ještě nemusela tento trik zkoušet a přestože od Petry věděla, že jí na většinu otravných kluků zabírá, neměla z toho dobrý pocit už v momentu, když ?své? číslo psala, ale tím, že se jí teď na číslo zeptal, ji nepřímo zatlačil ke zdi. Markéta nezpanikařila a s pozvednutým obočím se natáhla po papírku: ?To tolik škrábu?? Vytrhla Robertovi papírek z ruky a obtáhla číslo ještě jednou. ?Tak hotovo: 603 425 548. Doufám, že je to teď lepší.?

Netušila, jak přesvědčivá byla její role a tak místo toho, aby pohlédla Robertovi do očí, tak ještě jednou zkontrolovala papírek, když mu ho podávala. V duchu se nakopla a s nejlepším svým úsměvem mu konečně pohlédla do očí. Možná to bylo tmou, možná to bylo dýmem, ale v Robertových očích viděla opovržení. ?Tak jo, díky. Zítra se ozvu.? Robert souhlasil a Markéta se otočila k odchodu. Po celou dobu cítila jeho pohled v zádech. Ta nejistota, jestli ví, nebo tuší, jak to ve skutečnosti je, nebo jestli si jeho chladné rozloučení pouze špatně vyložila bylo nepříjemné. Přesně toto byl důvod, pro který nerada chodila s Petrou do klubů. Markéta prostě nerada lhala a takové odmítnutí, přestože otravnému klukovi, ji vždycky ?pošpinilo?. Nevěřila sice na Karmu tak dogmaticky jako někteří lidé, ale přesto se jí takové chování nelíbilo. Přesně podle hesla ?jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě, tak se chovej ty k nim? se jí odmítnutí tímto stylem nezamlouvalo.

Ještě i zpátky na koleji, když přemýšlela nad průběhem dnešního večera, se nemohla zbavit nepříjemného pocitu v žaludku a kyselé příchuti v hrdle. Nezachovala se tak jak se zachovat měla. Pro Petru bylo všechno nesmírně jednoduché... Ta si nikdy s podobnými myšlenkami hlavu nedělala a prakticky celý život se chovala jako správně sobecky egocentrický narcis, aniž by se jí cokoliv z toho vrátilo zpět, nebo aniž by jí kdokoliv cokoliv vyčítal. Lidé prostě brali Petru takovou jaká je. Když se ale někdy podobně zachovala Markéta, nejen že si to nemohla odpustit sama, ale pokaždé jí to ještě někdo vyčítal i z těch ?zvenku? a samozřejmě se Markétě nezapomněl svěřit, jak ohromně ho zklamala. A pak, že je na světě spravedlnost!!! Pochmurné myšlenky Markétu provázely, až dokud neupadla do neklidného spánku.

Mezitím u Petry probíhal večer podle jiného scénáře.

Ráno se Markéta vzbudila prakticky hned, jak se do okna opřely první paprsky hřejivého sluníčka a jediný pohled na Petřinu nerozestlanou postel jí prozradil, že její spolubydlící se ještě na kolej nevrátila. Pro jistotu zkontrolovala mobil, jestli jí Petra nenechala nějakou zprávu. Nic. Markéta si nemohla pomoci a třebaže ji s Petrou žádné příbuzenské pouto nepojilo, přesto si o svou nejbližší kamarádku často dělala starosti a držela nad ní ochranitelskou ruku., kdykoliv to bylo zapotřebí. Na chvilku si povzdechla a přísahala si, že jí tentokrát vynadá, aby se alespoň ozvala, když už sbalí na noc cizince, aby si Markéta nemusela dělat starosti, jestli se jí něco nestalo, ale vzápětí ji vztek přešel a ona věděla, že ani tentokrát Petře nic neřekne. Nechtěla jí dávat najevo, jak moc jí na ní záleží. Říká se sice, že němému ani vlastní matka nerozumí, ale Markéta raději bude riskovat žaludeční vředy z nervů, kdy se bude obávat, jestli Petra tentokrát nepřestřelila se svou divokostí, než aby čelila nepochopení nebo nedejbože odcizení. Petra byla živel a kdokoliv se ji snažil v minulosti svázat a zkrotit, každý narazil a vylámal si na jejím temperamentu zuby. Markéta svou kamarádku nechtěla takto ztratit.

Markéta se rychle oblékla do teplákové soupravy a šla si zaběhat na hřiště, aby se připravila na ranní trénink. Bylo jí jasné, že Petra dnes na trénink nepřijde a Markéta si zase bude muset vymýšlet za ni výmluvu a zase bude trnout, aby trenér nic nepoznal, nebo aby to přešel jako obvykle. O hodinku později a s patnácti kilometry v unavených nohách se Markéta vrátila zpět na kolej a ve sprše našla Petru. Na některých kolejích byly sprchy jako oddělené kabinky, ale na koleji, kde bydlely holky, se stále ještě sprchovalo v jedněch sprchách, společných pro celou chodbu. Markéta se v první moment chtěla jenom vysprchovat a smýt ze sebe pot a prach, ale když si všimla, že Petřiny hýždě zdobí čerstvé modřiny zastavila se v půli kroku.

?Co se ti stalo?? Markéta se zamračeným výrazem, blesky v očích a bojovně pozvednutými rameny vyzvídala, kdo si dovolil Petře ublížit. Když se Petra otočila, nemohla si pomoci, aby se nerozesmála. Když viděla Markétin sveřepý výraz, cítila se jaksi nepatřičně. Pohodila hlavou, aby mokré vlasy dostala z obličeje a otočila zadek zpátky tak, aby byl vidět. ?Tohle? To je maličkost... Trošku jsme včera laškovali s rákoskou. Do dvou dnů je to fuč.? Povídala s úsměvem, jakoby to bylo úplně normální.

?Chceš říct, žes s tím souhlasila?? nemohla věřit svým uším Markéta a všechna bojovnost z ní vyprchala. Petra se opět zvonivě rozesmála, když uviděla Markétiny rozpaky. ?No jasně, snad si nemyslíš, že by MĚ někdo dokázal k něčemu takovému přinutit proti mojí vůli.? Markéta, stále ještě ohromena, a navíc naprosto vyvedena z rovnováhy otevřeností se kterou Petra o všem mluvila zacouvala k nejbližší sprše a stále nemohla spustit zrak z modravých pruhů na Petřině zadnici. Teprve když jí voda překryla výhled, tak se zmateně otočila a navenek si vychutnávala teplou vodu dopadající jí na záda, ačkoliv uvnitř hlavy ji rychlostí uragánu létaly neposedné myšlenky všemi směry: ?Petra se nechá dobrovolně bít? To není možné... Že by ji někdo zmlátil a pak jí vyhrožoval, aby to nikomu neřekla? To ne, to by si Petra nenechala líbit a mě by to určitě řekla... Možná, že ji někdo převezl a ona se to teď stydí přiznat. Ne to taky ne. Petra by se určitě pochlubila a vzápětí naplánovala krutou pomstu.? Ať už Markéta vymyslela jakýkoliv scénář, všechny postupně zavrhla jako nepravděpodobné. I když to vypadalo neskutečně, přesto jediné možné vysvětlení bylo, že si skutečně Petra nechala namlátit. A ať už to zní sebebizarněji, nejenom že za to neplánuje pomstu, ale očividně se jí to i líbilo.

Všechen zmatek, který se Markétě podařilo díky běhání z hlavy dostat, se jí vrátil v nezmenšené míře. Najednou se cítila příliš unavena na to, že bylo teprve ráno a čekal ji náročný den. Když Markéta konečně své sprchování dokončila, Petra už byla pryč. Markéta ani nezaregistrovala, kdy odešla. Obtočila si kolem boků osušku a šla na pokoj, kde snad dostane z Petry další podrobnosti. Byla pevně rozhodnuta neustoupit, dokud jí Petra všechno dokonale nevysvětlí.

Když Markéta přišla na pokoj, uviděla Petru, jak si hoví na posteli a zadek si natírá nějakou mastí. Beze slova se vytřela do sucha a oblékla se do volného trička a kraťounkých kraťas, které tak tak zakrývaly celou plochu jejích hýždí.Potom si ostentativně postavila židli doprostřed pokoje a posadila se na ni čelem k Petře. Člověk nemusel být žádným učeným znalcem řeči těla, aby v jejím gestu rozpoznal odhodlání a neústupnost. Petra ji chvilku ignorovala a když dala dostatečně najevo, kdo je tady pánem, tak se pohodlně posadila na posteli, aniž se snažila skrývat svou nahotu. S pozvednutým obočím opětovala Markétin pohled. Souboj vůli netrval dlouho. Markéta se ušklíbla, sklonila pohled a zavrtěla hlavou. Pak se neudržela a rozesmála se, načež se rozesmála i Petra. Všechno napětí opadlo a Markéta hodila Petře přímo na hlavu svoji osušku: ?Zahal se ty exhibicionistko!? Petra jí bez zaváhání hodila osušku zpět, ale vyhověla jí a přetáhla si přes hlavu volné triko.

?Tak povídej. Co to má všechno znamenat?? začala Markéta a když se Petře do zpovědi nechtělo, tak pokračovala: ?To jsi snad nějaká masochistka a rajcuje tě bolest, nebo co.? Petra se konečně rozpovídala: ?Víš Markéto, nemám ráda škatulky, jak jistě víš. Obzvlášť, když každý termín si různí lidé vykládají různě. Když řekneš masochistka, někdo si představí biče a stříkající krev a středověkou mučírnu a naopak někdo si představí holku, která úmyslně svého kluka zlobí, aby mu dala záminku plácnout ji rukou po zadku. Jak to vidím já, tak se mě osobně líbí v rámci předehry dostat na zadek. Rukou, páskem, vařečkou, rákoskou... Nejde o to, aby mě někdo bil jak psa, ale když to pěkně štípne a pak postupně cítíš, jak bolest polevuje a zůstává jenom příjemné teplo...to je přesně to co mě rajcuje. Neříkám, že si sex bez toho neumím představit. Je to jakoby sex byl jídlo a výprask koření. Když je výborné jídlo, nemusíš kořenit a naopak ani sebelepší koření neudělá z hnusné šlichty večeři o sedmi chodech.

Navíc stejně jako s tím jídlem a kořením. Když je koření příliš, tak ti pak jídlo nechutná.

No a analogicky je to i v sexu. Teda alespoň pro mě. Když mám super partnera nebo partnerku, tak se obejdu i bez pálícího zadečku a když bych měla do postele jít s nějakým ňoumou, tak ani kdyby byl sebelepší s rákoskou, tak ho k sobě nepustím.? Markéta pořád ještě nevypadala přesvědčeně, ale nedůvěru v jejích očích nahradil zájem a tak Petra kula železo dokud bylo žhavé. Najednou se postavila a přistoupila k Markétě: ?Víš co? Ukážu ti to. Postav se.?

Markétě se do toho moc nechtělo, ale Petra ji už zvedala za ruku a tak se příliš nebránila a nechala se přitlačit ke stolu. ?Přehni se tady!? Petra ji zatlačila ramena dolů a Markéta se opřela lokty o desku stolu. ?Ne takhle ne! Musíš se prohnout v kříži a vystrčit zadek!? navigovala ji Petra dále a Markéta tak konečně zaujala pozici jakou si Petra představovala. Cítila se nepatřičně. Příliš dobře si pamatovala, jak v podobné pozici stála v trenérčině kanceláři a v poněkud jiné, leč neméně nepohodlné pozici doma v otčímově pracovně, mezitím co ji na zadek dopadala tu těžká plácačka a tam řemen, lískovka nebo elektrická šňůra. Petra na okamžik ustoupila a ze své skříně vytáhla nějakou hůlku zatímco Markéta bojovala s nepříjemnými pocity a touhou postavit se a všechno odvolat. Chtěla pochopit, co jí chce Petra ukázat, ale neuměla si představit, že by měla dobrovolně přijmout trest, který nebyl trestem, ale pouhým bitím. Ničím se totiž neprovinila. Pohlédla dozadu, aby si prohlédla co že si to na ni Petra vytáhla za instrument a uviděla na prst širokou rákosovou hůlku. S tímto nástrojem sice ještě neměla zkušenosti, ale nevypadal tak hrozivě jako trenérčino pádlo nebo otčímova lískovka.

?Markéto,? vyrušila ji z myšlenek Petra ?teď bych chtěla, aby ses naprosto uvolnila. Dostaneš tři rány. Neboj nebudou silné. Ale chtěla bych, aby ses nezaměřovala na tu bolest po úderu, ale na ty pocity, které přijdou, až to začne odeznívat. Zkus se do toho ponořit a vychutnat si to. Tohle není za trest, ale má ti to rozšířit obzory, tak zapomeň na to, abys reflexivně zatínala svaly a v napětí očekávala dopad a raději si vychutnej to štípnutí a pak to, jak to bude odeznívat.?

Než stihla Markéta odpovědět, Petra se slabě napřáhla a klasickým squashovým forehandem jí udělila první štiplavou ránu. Markétě nečekaná intenzita rány na okamžik vyrazila dech. Nejenom, že ránu nečekala, ale netušila ani, jak ?chutná? rákoska. Ztěžka polkla a nadechla se. Přesně jak to Petra prve popisovala, nejdřív přišla rána, o vteřinu později se ozvala bolest a ta pomalu vymizela a zanechávala po sobě husí kůži na zádech, mrazení podél celé páteře až po temeno hlavy a pálivý polibek na zadku.

Zrovna, když se Markéta vzpamatovala z celého prožitku za sebou uslyšela Petřin tichý šepot: ?Další.? Svist... A opět tytéž pocity jen mnohem intenzivněji... Tentokrát Markéta cítila rozjitření všech nervů až v zubech. Opět se uvolnila, prohnula se v kříži a vystrčila zadek poslední ráně. Tentokrát se Petra napřáhla celou rukou a na rákosku více přitlačila. Šok z náhlé bolesti na okamžik rozostřil Markétě zrak, když jí do očí samy od sebe vyhrkly slzy a skrze rty jí uniklo slabé zaúpění. Opět si Markéta s novou intenzitou prožívala zdánlivě nekonečnou bolest, která však opět odezněla a zanechala po sobě příjemné mrazení v těle a pulzující teplo v uvolněné prdelce.

?Aaaach.? Markéta vypustila zadržovaný vzduch a narovnala se zatímco si obouruč prohmatávala pulzující zadek. Pod prsty zřetelně přes slabou látku kraťásků cítila tři naběhnutá jelítka. Zvědavě si stiskla půlky a vychutnávala si příjemnou bolest, která se z těchto míst rozlévala. Byla zmatená, protože na svém pozadí už cítila trestný nástroj nespočetněkrát, ale nikdy při tom nezažívala ty pocity, které ji naplňovaly teď.

?Tak co?? chtěla vědět Petra. ?Je to jiné, než když tě někdo trestá viď?? Markéta jen zamručela na souhlas a pokývala hlavou. ?Já si myslím, že je to tím, že tentokrát si sama kontroluješ, kolik toho sneseš a víš, žes do toho šla dobrovolně, zatímco když tě k tomu někdo přinutí, tak to je jiné.? Markétě v hlavě hlodala neodbytná myšlenka. Petra už na střední nezřídka navštěvovala trenérku kvůli disciplinárním prohřeškům. Bylo to s ní takové již tehdy? ?Petro??

?Ano?? ?Víš, tehdy na střední...? Markéta se zasekla, protože nevěděla, jak to zformulovat a doufala, že Petra pochopí, na co se chce zeptat, aniž by to musela vyslovit. ?Ano?? Moc pomoci tedy nedostala ?Když jsi dostávala od trenérky, tak to bylo stejné?? Petra se trošinku začervenala a uhnula pohledem, ale nakonec se usmála a přikývla. ?Ale jak to? Vždyť tehdy sis nemohla určovat kolik dostaneš.? nechápala Markéta. ?To sice ne, ale já sama jsem si vybrala, že výprask dostanu a časem jsem se naučila i stupňovat prohřešky tak, abych dostala jen tolik, na kolik jsem se cítila. Je to všechno tady...? Petra si zaťukala na čelo ?...nezáleží na tom, co zažíváš, ale jak k tomu přistupuješ. Když všechno bereš jako nespravedlivost a smůlu, tak se ti nic nedaří a ty se trápíš. Když to samé ale bereš jako překážku, kterou musíš překonat, nebo lekci, kterou se musíš naučit, tak z toho ještě čerpáš sílu, místo toho, aby tě to srazilo na kolena.?

Markéta pořád ještě nebyla spokojena, ale otázky, které měla ještě neuměla správně formulovat. Než tedy stihla opět promluvit, tak ji Petra přerušila a ukázala na budík: ?Víš, nechci to přerušovat, ale za dvacet minut nám začíná trénink.? Markéta překvapeně zamrkala. Vůbec si neuvědomovala, kolik je hodin. ?Tak makáme. Hop, hop, hop...? dvěma rychlými kroky se přesunula za Petru a v náhlém problesknutí inspirace ji s gustem přilepila dlaň s hlasitým mlasknutím na proužkovanou zadnici. Petra zavýskla a popoběhla, ale vzápětí se hurónsky rozesmála. Zdálo se, že našla další osůbku, kterou s trochou jemnocitu dokáže zasvětit do překrásného světa příjemné bolesti...

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek