Když přišla, byla Jiřina ještě doma. Pozvala ji dál a uvařila čaj. Pomalu upíjela a chvílemi se podívala na něj. Zaujatě sledoval přenos v televizi, ale občas se na ni usmál. Těšila se, až spolu budou sami.
V pokoji bylo teplo. Sundala si mikinu. Okamžitě stáhla rukávy trička až na zápěstí, ale Jiřina si přesto všimla obojku, který měla jako obvykle navlečený na ruce. "Budeš pokračovat ve svlékání?" zeptala se.
"Ne," odpověděla a pak se podívala na něj. "Leda by sis to přál.."
"Já to chci, " řekla Jiřina a on jen přikývl, ani neodhlédl od televize.
Pomalu a neochotně si sundávala další části oblečení. Vůbec se na ni nedívali, ani když zůstala nahá sedět na gauči.
"Pojď sem," zavolal ji konečně. "Sem ke mně. A na čtyři. Dej mi ten obojek." Připnul jí ho kolem krku a obrátil se na Jiřinu - "To je ale hezká čubička, viď?" Poplácal ji o zádech. "Buď hodná.. sedni."
Povídali si, jako by tam nebyla. Aby se nenudila, hodili před ni po chvíli časopis a směla si prohlížet. Jeden článek ji opravdu zaujal. Poočku se ohlédla. Zdálo se, že si jí nevšímají - Jiřina něco dělala v kuchyni a on se díval na televizi. Nenápadně si začala jednou rukou dráždit bradavky a svírala stehna k sobě.
"Co to ta čubka dělá?" uslyšela. "No počkej!"
Jiřina přinesla odvedle důtky a kolíčky. Nejdřív ji párkrát přetáhla přes zadek a pak ji za obojek odvlekla k oknu. Přicvakla jí kolíčky na bradavky a pysky. "Až je budeš chtít sundat, přilezeš po čtyřech! A neotravuj kňučením, chceme si v klidu dopít kafe. Otevři pusu!" Mezi zuby ucítila rukojeť důtek.
Jiřina si sedla do křesla a zase si jí nikdo nevšímal. Chvíli trucovala, myslela, že to vydrží do odchodu Jiřiny a s ním si pak už nějak poradí, ale brzy jí bylo jasné, že má jen dvě možnosti - přerušit hru, nebo podstoupit cestu po čtyřech. Rozhodla se pro tu druhou možnost a doufala, že to nebudou nijak komentovat. Jakmile se dala do pohybu, už to nebylo tak strašné. Přilezla až k němu a úpěnlivě se na něj podívala. Vyndal jí důtky z pusy. "Chceš něco?"
"Sundat kolíčky...prosím..." Když hned nereagoval, viděla, že musí něco dodat. "Prosím ... pane." Vyplivla nenáviděné slovo a modlila se, ať pochopí, že to je vše, čeho je v tutu chvíli schopná, a že se zas nebezpečně blíží okamžik, kdy přetažená pružina praskne a ona nebude moci pokračovat. Pochopil. Rychle sundal kolíčky a pomáhal jí masírovat místa, která bolela ještě víc, když se do nich vracela krev. "Pojď ke mně.. no tak, nebreč, jsi statečná... jsi moje..."
Cítíla strašnou vděčnost - za tu pochvalu a pohlazení. Schoulila se mu u nohou a překonávala touhu třít si o ně tvář. Když ucítila jeho nohu na zátylku, byla v čubčím sedmém nebi. Vydržela tak do chvíle, než Jiřina musela odejít . Poručili vzpřímeně si kleknout s rukama za hlavou a zavázali jí oči. Jiřina jí ještě pořádně zmáčkla bradavky a při puse na rozloučenou zašeptala "Tak si to užij."
Znovu důtky do pusy a pak jeho hlas: "Jdu s Jiřinou dolů. Až se vrátím, budeš tu přesně takhle, ani se nehneš. Ne aby sis ji honila!".
Slyšela cvaknutí dveří a pak už byla sama...
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
Měla jsem velké štěstí, abych směla poznat, že hranice neexistují. Žádné hranice. Nic takového. Někteří to odsuzují jako naprostý propad do submisivity a kdesi cosi... ale není to tak. Jenomže k tomu je potřeba právě to štěstí :-)
ani tak štěstí, jako právě partner....na netu, když se mě muži ptají, co mám ráda za praktiky a kde mám hranice, odpovím že mám ráda MUŽE....a když muže miluji a věřím mu, mohu s ním dělat COKOLIV. Ale to opravdu nejde s každým....k tomu je potřeba....hluboké souznění a důvěra.
To je podobné jako s otázkou, "jaký druh ponížení mám ráda". Vždycky jsem na to odpovídala, že pokud by se mě muž pokusil ponížit, tak bych ho nakopala... :)
já tohle naprosto nepovažuju za ponížení :-) Odmítám to tak nazývat, protože slovo "ponížení" chápu pouze v negativním slova smyslu... ale to je jen o přístupu k věci... neříkám, že ten můj je ten správný :-) Každopádně, kdyby mě muž ponížil, poslala bych ho do háje, nakopala bych ho... nebo spíš, nedovolila bych takovému muži, aby to udělal.. :) Stačí tak málo, aby dotyčný zesměšnil sám sebe...
no ponížení je hezké právě jen s partnerem, kterého dobře znám, miluju ho a věřím mu. Protože vím, že mne vyvede zpátky a že mu na mě jinak záleží....Nechat se ponížit od cizího nebo nevybraného partnera je takřka na psychologa....nebo, jak psala Tanais-na nakopání.
žádný z mužů, které jsem kdy milovala, mě neponižoval... můžeš udělat cokoli a pokud to udělat a to nikoli z důvodu sebeobětování, ale z radosti, tak to není ponížení...
A není to o tom, že jsi hranice ještě nepoznala? Sice fyzici tvrdí, že vesmír je taky nekonečný, ale já si myslím, že někde končí ... a pak je jinde. Je fakt, že záleží na tom, jak submisivitu chápeš ... a jestli hledáš hranice fyzické nebo psychické, ale stejně si myslím, že všechno má své meze (pomíjím vesmír).
... respektive - poznala jsem člověka, se kterým jsem se těch hranic chtěla vzdát... a on s tím souhlasil. S každým to nejde. A možná už to nepůjde nikdy. Ale existuje situace, kdy hranice neexistují. To je asi tak, jako bys třeba udělala úplně všechno pro svý dítě za jistých okolností. Prostě jsou situace, kdy dáš přednost něčemu, co je v tu chvíli pro Tebe důležitější, než jsi Ty sama, aniž by to mělo něco společného se sebeobětováním (sebeobětování není trvalé a je to chyba)
Já si dřív myslela, že ty hranice mám. Když jsem je překonala poprvé, říkala jsem si, že jsem je prostě jen posunula... pak jsem je posunula znouv... a znovu... a znovu... a pak jsem pochopila, že ty hranice si člověk vytváří sám... Jenomže já fakt měla štěstí na člověka, který mi ty hranice vzal. To je asi dost důležitý, řekla bych.
Přeji ti to :-), jen si pořád myslím, že každý má své meze. A myslím si, že je to dobře, protože kdyby to tak nebylo, tak bychom se ztratili sami sobě. A je taky možné, že nemám tvůj náhled na věc.
Souhlasím, do kůže jedna druhé nevlezeme :-) ... a jak už jsem napsala - přeji ti to, když je to to, co chceš a co ti dělá radost. Ať ti to dlouho vydrží - nejlépe napořád.
jako povídka je to hezké...jako reálný zážitek - hranice budou tam, kde si je vytvoříš....jsou situace, od kterých člověk nemůže čekat víc a hranice s tím nemají moc společného...myslím, že tohle je víc o vztahu třech lidí, než o tom, kde jsou při hraní hranice...
Engine pracoval: 0.095083951950073 sekund sec. You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.026793003082275 sekund Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 78604 bytes