NOVINKY : Texty : Komentáře : Auditoria : Seriály : Click & Bound : Kalendárium                       Home   

Identita :
NEZNAMY_8057 
info : profil : má auditoria : známí
přítomní : všichni : uspat : logout


Spřátelené weby :



Wacovo doupě
www.eleferno.cz

Stránka Domi.D
Shop s BDSM pomůckami
Njalova noční říše
Dark Club
Klub antropomorfní kynologie. Domov pejsků a feneček v lidské podobě
Sluneční tvrz Petrůvka
Yelen plastification. Fetish foto a móda



clanek reaguje nikdo
na clanek reaguji nikdo

Rubriky
Začátečníkům  ( 66 )
Náctiletým  ( 11 )
Reálné zážitky  ( 55 )
Scénáře  ( 16 )
Povídky  ( 100 )
Poezie  ( 33 )
Eseje a úvahy  ( 53 )
Teorie BDSM  ( 34 )
BDSM v praxi  ( 45 )
Udělej si sám  ( 11 )
Recenze,testy  ( 5 )
Reportáže  ( 23 )
Bondílna  ( 8 )
Help  ( 6 )
Vox populi  ( 62 )
Editorial  ( 13 )

Pište pro www.ds-life.cz

Komentáře
Velmi hezké      [Erika ]
(bez názvu)      [Tygřička ]
(bez názvu)      [Terrier ]
Re: Terrier, [18.5.2005 - 06:48]      [petr(angel) ]



Znamkovali

Existujici
2

Alespon registrovani
2

vsichni
1.5


(1)
()
(1)
()
()
()
()
()


Znamkovani - jako ve skole
Neznamkuji 5 4 3 2 1

Oficiální článek ( 18.5.2005 00:34:49 )
Anděl strážný
Přečetlo 3154 lidí celkem 3923 krát (zobrazit statistiku). Komentovalo 4 lidí 4 krát. Nové4 (zobrazit komentáře)
Stalo se to před několika lety ve Vysokých Tatrách
          

ABSTRAKT:Žeby i toto měli andělé v popisu práce ?

Vkladatel:petr(angel) ., Autori:petr(angel)  Témata : Spanking    Femsub    Maledom    Rubriky : Povídky   

S kamarády z Filozofické fakulty jsme se rozhodli vyrazit po Novém roce na tůru do Tater, abychom oslavili úspěšné ukončení dalšího semestru. Radek, Dušan, David, já a Jenda jsme byli na podobných výletech i v minulých letech. Procestovali jsem společně Rakouské i Švýcarské Alpy, byli jsme na Kavkazu a prošli jsme si i Švédsko a Norsko. Dalo by se říct, že jsme byli sehraná pětice amatérských horolezců, uvyklých na nepřízeň počasí, nedostatek jídla i zimu a únavu a tak výlet do Tater byl spíše jako oddechovka.

Samozřejmě jsem nic nenechali náhodě. Každý si připravil tornu, nezbytné jídlo a oblečení do zimy i do mokra, baterky, nádobí a kotlík na rozpouštění sněhu, BPN neboli balíček poslední naděje, mačky a lana, pokud bychom potřebovali překonávat nějakou stěnu a tisíce dalších věcí, které jsou pro jakoukoliv sebemenší cestu do hor mimo civilizaci nutností.

Ve čtvrtek 14.ledna jsme vyrazili vlakem do Ostravy a odtud autobusem do Tater. Tam jsme měli dohodnutého kamaráda s dodávkou, který nás odvezl do lesa kam až to šlo, s tím, že se pro nás za deset dnů vrátí. Plánovali jsme osmidenní výstup a toulky přírodou, jeden den jsem si nechali na nepřízeň počasí a poslední den jako rezervu, pokud by se cestou zpátky přihodilo něco neplánovaného.

Když nás kamarád vysadil v lese a dodávka zmizela za nejbližší zatáčkou, tak jsme se poprvé nadechli čerstvého mrazivého vzduchu a automaticky se přepnuli do režimu ?dobrodruhů?. Radek, coby organizátor a průvodce se s Dušanem radil o nejlepších stezkách, já s Davidem jsme naposledy zkontrolovali zásoby, lékárničku a potřeby na lezení a Jenda mezitím vylovil z potravinového batohu čokoládu, která k jeho osobě už neodmyslitelně patřila a mlsně žvýkal Snickers mezitím co se rozhlížel po lese. ?Tak, pánové, na příštích deset dnů se rozlučte s civilizací, teplou vodou a dobrým jídlem, právě se z vás stali dobrodruzi, gratuluji.? Pronesl Radek už tradiční prupovídku, kterou jsme vždy začínali naše tůry a my se vydali po stezce, ve kterou se měnila naše lesní cesta.

Dokud jsme byli v lese, tak šlo všechno jako po másle a Jenda tradičně komentoval všechno možné, ale jakmile se terén zhoršil a my se začali brodit závěji, slunce zalezlo za mraky a oznamovalo svůj brzký odchod za obzor, postupně se i Jenda ztišil a s funěním žvýkal nějaké svoje sušené ovoce nebo oříšky nebo co to vlastně bylo. Někdy jsme si z Jendy dělali legraci, že jemu smrt hladem nehrozí, protože než by stačil vyjíst všechny zásoby ze všech kapes, kapsiček, sáčků a krabiček, tak by skončila i třicetiletá válka a stejně by potom měl ještě (diplomaticky řečeno) dost izolace, na to, aby se tělo zásobovalo z rezerv. Ne že by byl tlustý, ale i on sám o sobě mluvil jako o zdravě živeném.

První den jsme se utábořili na mýtince ještě pod skalami. Spali jsme jen tak pod širákem ve spacácích, namazaní obrovskou vrstvou krému v obličeji po vzoru Grónských eskymáků.

Druhý den začal výstup. Terén byl horší, než jsme plánovali podle map, ale pořád se dalo postupovat bez použití skob a maček. Vysloveně jsme si užívali mrazivého vzduchu, krásné přírody i namáhavého výstupu. To je důvod, proč se člověk tak často vrací do hor, poté co ten pocit poprvé zažije. Divoká krajina, mlha stoupající z lesa, kluzká skála pod nohami a mrazivý vítr, který občas zahrozí a svištivě se prožene kolem vás, aby v následujícím okamžiku zasvítilo slunce a všechno bylo opět jasné a krásné. Snad je to tím nebezpečím, snad je to rozhledem do neporušené krajiny, nebo je to mrazivý vítr ve tváři, či snad paprsky horského slunce. Nebo je to všechno dohromady, každopádně kdo jednou zakusí krásy hor, pro toho už život ve městě nebo v nížině je bezbarvý a šedý i v těch nejkrásnějších letních dnech, snad jenom za nocí, při pohledu na monumentálnost bezmračné hvězdné oblohy, nebo když je člověk na nekonečné poušti či bojuje s nezdolným mořem, snad jenom tehdy je možno zacítit pocity, které jsme cítili, když jsme se večer druhého dne tiše dívali do krajiny pod sebou.

V noci na třetí den se obloha zatáhla a k ránu začalo sněžit. To co zprvu vypadalo jenom jako krátká přeháňka přerostlo v nefalšovanou vichřici a my se museli uchýlit do provizorního úkrytu u skal. Celý třetí den prudce sněžilo a nám bylo jasné, že pokud něco neuděláme a neskryjeme se do lepšího úkrytu, než který nám skýtala rozsedlina ve skalách a provizorní přístřešek z plachet, tak bez ohně čtvrtou noc na skalách umrzneme (Všechno dřevo, které jsme si nesli s sebou jsme spálili během čtvrtého dne, kdy jsem doufali, že se počasí na chvilku umoudří a dovolí nám tak odejít někam do zákrytu a utéct mrazivému větru.). Když už nebylo jiného zbytí, sbalili jsme všechny svoje věci a v okamžiku, kdy vichřice trošku polevila jsme začali se sestupem. Stoupat dále podle plánu by bylo nemoudré, protože jsme byli prokřehlí a do nástupu noci jsme nemohli doufat, že bychom se dostali tam, kde podle mapy mělo být vhodné místo na nocleh.

Sestupoval jsem první a opatrně s mačkami na nohách a bez batohu jsem pro kluky hledal tu nejschůdnější cestu. Jenda mě shora jistil lanem a Radek s Dušanem se snažili mě navigovat shora jak jen to šlo. Když jsem opět slezl na dostatečně velkou plošinu, abychom se tam všichni vešli a odpoutal jsem lano, aby mi Jenda mohl spustit batohy, tak najednou zadul silnější vítr, já v šeru uklouzl a řítil se dolů. Volný pád trval jenom nějakých šest až deset metrů, a potom jsme rukou narazil na výstupek skály a já cítil, jak se láme kost. Několikrát jsem se odřel o skalní stěnu a pak se už jenom stočil do klubíčka, povolil všechny svaly, aby bylo tělo připraveno na náraz a po dalším krátkém volném pádu opět narazil do sklaní stěny a nešťastně se udeřil se do hlavy. Asi jsem ztratil vědomí, protože když jsem se opět probudil, byla všude kolem mě černočerná tma, nemohl jsem hýbat nohou ani zlomenou rukou a v nose jsem cítil pach krve z poškrábaného obličeje.

Ležel jsem v závěji na malé plošince. Nade mnou šikmá skalní stěna, pode mnou bůhví jak hluboká propast, ztrácející se ve tmě. I kdybych neměl zlomenou ruku a pravděpodobně i nohu, asi bych se ze své situace bez pomoci a bez lana nedostal, natož ve stavu ve kterém jsem byl. Zavřel jsem oči, abych si promyslel své možnosti.

?

Uviděl jsem průsvitnou dívku neurčitého věku. Měla světlé vlasy, a oblečená byla do lehkých závojů po stylu orientálních tanečnic, ale její tělo se přesto dalo spíše jenom tušit, než skutečně vidět.
?Ahoj, Petře.? promluvila a já si uvědomil, že ji znám. Nemohl jsem si ani za nic vzpomenout odkud mohu přízračnou krasavici znát, ale přesto mi byla povědomá.
?Vzpomínáš si na mě?? pokračovala tichým hlasem, který přesto byl velmi zvučný, jakoby mi mluvila přímo do ucha. Na jejím hlasu bylo divné i to, že jakoby nevycházel z jednoho místa, ale jakoby rezonoval přímo v mojí hlavě.
?Vzpomínám. Já, ? já tě znám!?
?Ano už jsme se jednou potkali.?
Najednou mi v mysli vyskočila vzpomínka na dětství. Jednou v létě, když jsem si s kamarády hrál v bazéně, tak mě nejednou někdo strčil hlavu pod vodu. Já jsem nebyl nadechnutý a tak jsem se okamžitě nadechl vody. Naštěstí jsem ji všechnu spolykal, ale plíce přesto potřebovaly vzduch a já se ze všech sil snažil dostat nad hladinu a vykoupit si za každou cenu životodárný kyslík. Ten někdo mě ale pořád tlačil pod hladinu a já zoufale pociťoval, jak ze mě mizí síla. Už už jsem se chtěl nadechnout vody, abych ulehčil potřebě, které se plíce pálivě dožadovaly, když se mi zjevila tato dívka a uklidnila mě, že se nic neděje. Najednou jsem nebyl v bazéně, ale někde jinde. Nic kolem nebylo vidět, jako kdybych se octl v mlze a jenom přede mnou stále tato dívka, Adriana, a utěšovala mě, že je všechno v pořádku. Potom mě vzala do náruče, objala kolem ramen a řekla, že už můžu jít. A potom ? potom jsem otevřel oči, ležel jsem už na okraji bazénu a nade mnou se skláněl plavčík a já vykašlával vodu.

A dnes jsem Adrianu potkal zase. Cítil jsem se v klidu a v bezpečí.

?Teď si už vzpomínáš.? Bylo to konstatování a ne otázka.
?Ano, vzpomínám. Ty jsi Adriana. Co se děje??
Dívka nabrala konkrétnějších rozměrů a já si všimnul, že je skutečně krásná. Nebyla to žádná erotická reakce, prostě jsem jenom konstatoval, že má pevnou a pěknou postavu, inteligentní a laskavé oči a povlávající závoje do kterých byla oděná jí velmi slušely, vypadala, jakoby k ní patřily a vůbec jsem si ji neuměl představit oděnou v něčem jiném. Bylo to prostě takhle přirozené a správné.
?Spadl jsi z útesu a kolem tebe je teď noc. Máš zlomenou ruku a nohu a ztratil jsi dost krve. Jsi podchladnutý a umíráš.?
Říkala to jako konstatování a já jsem to také tak bral. Prostá fakta, bez emocí, beze strachu. Bylo to jakoby mi říkala, že jsem se polil kolou a teď mám špinavou košili.

?Tvůj čas ještě nepřišel a ty musíš přežít tuto noc.? pokračovala
?Co mám dělat?? zeptal jsem se, jakoby mě právě požádala o laskavost.
?Musíš myslet na to, že je ti horko a musíš mít chuť žít.?

Náhle se naše okolí změnilo a my jsem stáli na pobřeží oceánu a hleděli na zapadající slunce. Přistoupila blíž a vzala mě za ruku. Vždycky jsem miloval západy slunce. Možná jsem trochu romantik, ale na zapadajícím slunci je něco krásného, pokojného. Den končí, hluk mizí a pomalu přichází noc, aby si svět mohl odpočinout a zítra znovu naplno ožít milióny drobných událostí. Než ale noc přijde, pořád je tu ještě vzpomínka na den předešlý. Ten moment, kdy ještě není zítra, ale už ani není včera, ten moment má v sobě zrnko věčnosti. Bylo mi příjemně - teplo a pokojně.

?Tak takhle by to nešlo.? zazněl mi v hlavě Adrianin hlas a vytrhl mě z nostalgie, ?Teplo samo o sobě nestačí. Je třeba něčeho akčnějšího.?

Najednou se usmála a v očích jí rošťácky zajiskřilo.

Pláž s mořem a zapadajícím sluncem zmizela a my jsme se objevili v horské chatě. Možná to byl spíše srub. Jedna místnost, ve které byl kdesi vzadu v šeru vidět stůl a židle a přímo před námi pohovka, pod ní kožešina a krb s plápolajícím ohněm. Vzduch voněl pryskyřicí, jehličím a vůní hořícího dřeva, skutečného dřeva a ne nějakého dřevěného uhlí. Všude bylo ticho, přerušované jenom praskajícím ohněm, když občas plameny olízly kapku pryskyřice. Po stěnách tancovaly stíny jakoby se tu tanečníci svíjeli a skotačili podle nějaké neslyšné hudby.

Adriana mě objala a horké vlhké rty lačně přisála na ty mé. Její mrštný jazýček mi vniknul do úst a mě se začala zmocňovat touha. Polibek jsem jí vášnivě vracel. Když jsme se od sebe na chvilku odtrhli, všimnul jsem si, že je tentokrát oděná do poloprůsvitného bílého župánku, který jí končil krajkou někde těsně pod zadečkem. Já jsem měl na sobě jenom saténové fialovomodré boxerky.
Župánek se jí rozevřel, když se ke mně podruhé přitiskla a na hrudi jsem ucítil její tvrdé bradavky. Následoval další dlouhý polibek.
Rukou jsem jí prohrábnul vlasy a druhou rukou ji pevně objal.

Prsty mi vjela do vlasů a naklonila se k mému uchu.
?Péťo, já jsem strašně zlobivá holčina. Asi mi budeš muset naplácat.?
Na důkaz svých slov mě kousla do ušního boltce a trošičku zatáhla.

?Nic raději než to Adrianko.? Znovu jsem ji políbil a ruka se po zádech přesunula až na prdelku. Nadzdvihnul jsem jemnou látku župánku a stiskl pevný zadeček pod ní.
?Nic raději než to.?

Přesunuli jsme se ke krbu, já jsem se posadil na pohovku a Adriana se sama přehnula přes moje kolena. Upravil jsem si ji, aby se jí pohodlně leželo a zlehka poodsunul krajku jejího župánku výš na záda a odhalil tak pevný zadeček. Plameny tancující v krbu teď házely stíny i na Adrianin odhalený zadeček a já si fascinovaně vychutnával to kouzlo okamžiku. Jednou rukou jsem ji začal hladit a mezitím se zaposlouchal do tlukotu svého srdce. Začínal jsem dýchat zhluboka a i v boxerkách se probouzel Malý Petr k životu a pomalu rostl.

Pomalu jsem zvednul ruku k první ráně, olízl si suché rty a ruku zase položil na ten krásný terč před sebou. Adriana se zavrtěla, jak jí do břicha zatlačil Malý Petr, který už pomalu vážně přestával být malý.

Plesknutí přerušilo ticho srubu a já se skoro lekl, jak hlasitě to zaznělo. Adriana jenom zavrněla a opět se zavrtěla a břichem se otírala o můj penis. Další, další, další. Po každém plesknutí se zadeček zavlnil, když absorboval náraz, a zůstala na něm pětiprstá značka. Adriana se s každou ranou zavrtěla a ihned znovu nastavila zadeček další ráně. Po několika minutách jsem přestal, abych si prohlédl to nádherné růžovějící zátiší před sebou. Zadeček už získával zdravou barvu, která byla vidět i v tlumeném světle, které nám poskytoval krb.

Adriana se zavrtěla a zavrněla, jakoby říkala: ?Copak se děje? Proč přestáváš??
Nechtěl jsem ji nechávat čekat, takže jsem si příjemně hřející zadeček pohladil a zahájil druhou sérii. Pomalu jsem zvyšoval tempo i intenzitu. Pravá půlka, levá půlka, pravá půlka, levá půlka. Patřičná část se vždycky po nárazu zavlnila a Adriana slastně vydechla.
Nevím jak dlouho to trvalo, ale když už byl tlak v boxerkách příliš silný, tak jsem přestal a Adriana se svezla z mého klína. Postavil jsem se a stáhnul si boxerky. Na zadku jsem pocítil slabý závan chladivého vzduchu, ale to už se mě zkušenýma rukama ujala Adriana.

Lehli jsme si na kožešinu před krbem a pomalu jsem do Adriany vstoupil. Bylo vidět, že to chce rychleji a i já jsem po tom toužil, ale úmyslně jsem ten okamžik odkládal co nejdéle. Znovu a znovu jsem do ní pomalu zajížděl. Pak už se to vydržet nedalo a já začal přirážet rychleji a rychleji a Adriana mi vycházela vstříc. Potom jsem si vyměnili pozici a tempo převzala do svých rukou Adriana.

?

Exploze, která potom následovala neměla v mém dosavadním životě obdoby. Trvala?věčně. Čas se protáhl do nekonečna a já si jenom matně uvědomoval Adrianinu hlavu na své hrudi a ztvrdnuté bradavky v oblasti žaludku. Oba jsme ztěžka oddychovali.
?Byla jsi ?báječná.? To slovo ani z části nevystihovalo moje pocity. Odpovědí mi byl vášnivý polibek.

Potom jsme už jenom tak leželi vedle sebe a sbírali síly.
?Tak co, dáme si to znovu?? zeptala se rošťácky Adriana
?Já nemůžu tak rychle, dej mi chvilku. Zareagoval jsem podle zvyku.?
?TADY můžeš, Péťo, tady můžeš okamžitě.?
Další rošťácký úsměv a jiskření v těch překrásných oříškových očích.
?Tak hurá do toho, ne?? najednou jsem cítil zase dost síly i chuti. To se mi ještě nestalo, většinou to trvá déle, obzvláště po takovém zážitku.

?

Druhého dne jsem se probudil na bodavou bolest v ruce. Nohy jsem necítil. Ležel jsem na nemocničním lůžku a nade mnou se skláněl doktor.
?Měl jste ohromné štěstí. Vyšel jste z toho jenom se zlomenou rukou a nohou a několika oděrky a pohmožděninami. Přivezla vás ráno helikoptéra záchranné služby.?

Znovu jsem usnul.

?

Kluci mě přišli navštívit odpoledne. ?Petře, tak vážně nechápu, jak to, žes na té plošině do rána neumrznul.? dumal Radek.
?Asi při mně stál můj anděl strážný.? usmál jsem se na něho.


Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

 
Pritomni :
NEZNAMY_8057 
[ 17.1.2018 - 12:05 ]
info
profil
přátelé
auditka
chat
texty

Status: OK
                    Administrace : Statistika : Psat redakci : Psat teamu  
Engine pracoval: 0.0521240234375 sekund sec.
You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.059015035629272 sekund
Vystupni komprese: deflate Celk cas: 0.11129403114319 sekund Size: 50473 bytes