Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži?. Autor: Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Iva se na emaily od Luďka těšila čím dál tím víc. Nejen, že se v nich svěřovala a vyznávala, ale také ji vracely do dob, které měla v sobě hluboko zasunuty a nyní ve vzpomínkách znovu vyplavaly na povrch. Tím, že někomu neznámému začala o sobě sdělovat intimní věci, se dostala na tenký led. Věděla to. Spoléhala však na skutečnost, že zná jen její email. Dala i na svůj šestý smysl, který ji říkal, že tomu člověku na druhé straně může věřit. Zpočátku taky neříkala o sobě všechno, jen něco. Když ve svém vyprávění narazila na choulostivou věc, tak napsala: ?..o tom někdy jindy..?, nebo taky: ?..zatím o tom nechci psát..?

Měla štěstí, oproti desítkám jiných, které naletěly nějakému deviantovi, a kterým šestý smysl taky říkal, že se jim nemůže nic stát, ale pak byly polapeny do pečlivě nastražených pavučin zla. Luděk ale opravdu neměl v úmyslu ubližovat její duši. Stanovili si hned zpočátku pravidla, hranice, které dodržoval. Její soukromí mu bylo svaté, nechal na ní kam až ho k sobě pustí.

Jednoho dne obdržela na mobil zprávu, že dostala do schránky email, který měl názvu předmět dětství. Skoro jí přejel mráz po zádech, když to četla. Neměla to téma ráda, nerada na dětství vzpomínala a teď tušila, že se jí na něj ptá.

Pak, když usedla k počítači, dost okamžiků z dětství se jí znovu v mysli vrátilo. Její prsty zajely do kláves:

?Vyrůstala jsem s maminkou sama, bydlely jsme v paneláku. Když jsem byla malinká, chodila mamka hrozně brzo do práce a ještě za tmy mne vodívala do školky.? Prsty na klávesnici se na chvilku zastavily. Ne, nebudu zacházet do detailů, pomyslela si, nechci se teď vracet úplně ke všemu. Nechci teď na to myslet. Stačí úplně, že bude vědět to, že jsem se jí bála. Že jsem se bála toho, že bude křičet, že doma nebude klid. Prsty se začaly míhat znovu po klávesnici. Psala rychle, neboť její vzpomínky se valily jedna přes druhou: ?Začala jsem mamce lhát, bylo snazší riskovat, že to někdy nevyjde. Neměla to se mnou snadné, narodila jsem se, když jí bylo čerstvých osmnáct, tak asi nevěděla co se mnou. A do toho manžel, od kterého občas dostala, rozvod. Pro mne můj milovaný tatínek, který pro mne přišel asi dvakrát do školky a já mu padla kolem krku. Rozvod a málo peněz. Hodně času jsem trávila u dědečka na prázdninách?

V šesti letech poznalo moje okolí, že mám talent na malování. Bavilo mne to a zabíralo veškerý můj volný čas. Na základní škole byla ze mne premiantka, ale neustále jsem si vymýšlela, měla neomluvené hodiny, dvojky z chování. Když mi bylo okolo desíti let, dostala jsem nového taťku. Byl to fantastickém chlap. Pak jsme se přestěhovali do domečku, to už jsem měla mladší sestřičku a starala se o ní, nyní spolu máme nádherný vztah? První menstruaci jsem dostala poměrně brzy, ještě mi nebylo třináct. Byla jsem snad první ve třídě. Jednou měly jen dívky jakousi sexuální výchovu a tam se jich ptali, která již menstruaci má. Já se přiznala a potom jsem byla pro posměch všem klukům.

Pak přišla ekonomka a najednou z jedniček byly trojky a čtyřky. Jako trest zákaz malování a všeho. Pořád jsem musela být doma, diskotéka a kino to nebylo. Moje lhaní úspěšně pokračovalo. Falšování podpisů na omluvném listu, vymýšlení si náhradních hodin ve škole..?

Iva znovu přestala psát a pak se ale nadechla a pokračovala:

?Vygradovalo to velkým průšvihem. Dál o tom nechci mluvit.?

V očích se jí objevily slzy. Ještě po těch letech to na ní silně zapůsobilo. Najednou chtěla aby už tenhle email byl dopsaný a odeslaný. Zahnala tíživou vzpomínku a začala psát o něčem jiném:

?Nedokážu říct, zda jsem byla otevřená, nebo uzavřená. Žila jsem svůj vlastní svět. Hodně jsem doma pracovala, stavěli jsme, byla jsem u míchačky a umím zacházet s kosou, tak bacha na mě.?

Iva dopsala, za poslední slovo připojila smajlík s úsměvem a pak ještě dopsala:

?Ne, nerada bych, aby to vypadalo, jako bych si stěžovala. A vůbec, už Tě to musí nudit. Jestli jsem toho napsala moc, usměrni mě prosím. Zatím Ti popřeji pěkný večer, Alice. PS Do dětství bych se vrátit nechtěla??

Když to po chvíli Luděk četl, uvědomil si, že mezi nimi vzniká něco, co už asi překračuje rámec D/s. Doteď si byl vědom své zodpovědnosti k ní. V tuto chvíli ji asi poprvé pocítil..

Večer nemohl usnout. Převracel se v posteli ze strany na stranu. Zaháněl myšlenky, které se mu draly na mysl, ale nebylo mu to nic platné. Znovu a znovu musel myslet na emaily od Alice. Znovu a znovu se mu před očima míhaly slova a věty, které od ní četl. Domýšlel se jaká asi je. To, že se jmenuje Iva a nikoliv Alice, mu už napsala. Asi uznala, že byl nesmysl mu zatajovat své pravé jméno. Zůstal však u toho, že ji oslovuje Alice. Prolíná se mu tak s knihou, kterou zrovna oba čtou a to jméno se mu líbí. Z nějakého neznámého důvodu mu náhle probleskl hlavou dávno zapomenutý úryvek z šansonu, který neslyšel už víc jak dvacet let:

?Už nikdy stejnou hrušku nebudeme jíst a v jedné posteli si číst.?

Najednou, jako kdyby nebyl za celý den unaven, jako kdyby jeho mysl neměla už odpočívat, jako kdyby si vzal nějakou povzbuzující drogu, vyvstávaly jeho myšlenky stále rychleji, přeskakovaly jedna přes druhou, a zahnaly spánek do nenávratna.

?Už dost!? vykřikl v duchu. Marně. Nedokázal to zastavit. Vstal a napil se vody. ?Dobře, vezmu to postupně?, pomyslel si. Nejprve jeho manželství. Brali se, protože museli. Pak přišla dcera a hned na to druhá. Neměli moc peněz, bydleli po podnájmech. Oba dva se úplně odřízli od přátel. Měli svůj svět ? svojí rodinu. Tomu podřídili všechno. Žádná hospoda, žádní přátelé, žádní kamarádi a kamarádky. Zpočátku ani nebyl čas. Malé děti zlobili víc než jiné, žehlení, praní, přebalování, vaření. Pomáhal jí, ale stejně toho na oba bylo najednou moc. Víc než kdy dřív. Ona pak nastoupila brzo do zaměstnání, takže honička, jesle, školka, žehlení, praní, nemoci dětí. Každodenní kolotoč, který končil až v noci. K tomu splátky půjček. Kolik mladých rodin takhle žilo? Hodně.

Měli se rádi? Měli. Víc ale měli rádi své děti. Možná až moc. Tolik, že zapomněli poznávat i sebe. Hledat okamžiky pro sebe. Dokázat se zastavit a vnímat se jinak než přes děti.

Když potom holky začaly chodit do školy, najednou bylo víc času. On chtěl znovu do společnosti, sportovat, mít koníčky. Konečně na to byl čas. Ona žila pro byt, pro rodinu. Nechtěl jí nechávat doma samotnou, říkal si, že musí být spolu. Nebylo to ale o tom, že by k ní hledal znovu cestu. Nad tím tehdy nepřemýšlel. Žili spolu a přece každý zvlášť. Každý z nich měl svůj svět, jehož průsečíkem byly děti. Jak moc se dva lidé znají když se berou? Jak moc se během manželství každý z nich změní? Jak moc to má vliv na jejich vztah?

A pak najednou zjistil, že děti už jsou velké a oni jsou vedle sebe jak dva cizí lidé. Jí stačila každodenní láhev vína, navařeno, uklizený byt. Měl bych chtít víc? Ptal se tenkrát sám sebe. To, že žil jiný život než si kdy představoval, neřešil. Uběhlo pár let, holky šli na střední školu a přijížděli domů jen na víkend. V té době si teprve přiznal jak si jsou s manželkou vzájemně vzdáleni. Bylo jen málo věcí, které by je spojovalo. Do toho přišlo bdsm. Hltal informace z internetu, prožil si v realitě i svůj první mimomanželský vztah, který se však po několika měsících rozpadl.

Tady se jeho myšlenky zastavily. Znovu se napil vody. Muselo se to všechno stát? Nakolik má být odpovědný ke své manželce? Opravdu je to tak, jak si myslí, nebo si jen něco nalhává a vidí pouze to co chce vidět? Není to u něj jen prachobyčejná druhá míza? Opravdu bdsm tak potřebuje? A Alice? Je o dost mladší než on.. Co když je to jen nějaký chlap, který dokáže mistrně lhát? Co když si vymýšlí? Na jednu stranu si píší takové věci a na druhou, jí zná jen přes písmenka klávesnice..

Jak je ten internet ošidný..

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Ivu každém ráno otvírala s radostí emailovou schránku, věděla, že tam na ní vždycky čeká email od Luďka. Sama mu v emailech popisovala svojí minulost, svoje pocity, své já. Lákalo jí si s ním o těchto věcech psát, přitahovalo jí to jako magnet. Čím víc psala o svém soukromí, o intimnostech svého života, tím víc si před ním připadala jako nahá. On většinou k tomu co napsala poznamenal jen několik vět, stručně shrnul svůj názor, který se vešel do pár řádků, ale někdy se rozepsal a napsal email na několik stránek.

Iva si začala uvědomovat, že mu chce patřit. Chtěla se mu beze zbytku odevzdat, chtěla aby nad ní držel ochranou ruku, ale aby k ní také byl stejným způsobem v jistých věcech nekompromisní, aby určoval pravidla a někdy jí srazil na kolena. Ta představa jí svým způsobem dávala naplnění a toužila po tom. Toužila mít někoho, před kým ztratí veškerou sebekontrolu. Někoho, komu bude moci bezmezně důvěřovat, někoho kdo jí z toho dna vytáhne k sobě a nechá jí vyklepat se ve své náruči. Kdy on bude vědět a ona bude vědět. Z Luďka cítila, že takový je. A pak se rozhodla. Pošle mu svojí fotku! Musí vybrat nějakou, kde jí není vidět do obličeje, ale ze které je aspoň vidět její postava. Začala horečně prohledávat v počítači složku s fotkami. Najednou se zarazila. Každá ta fotka měla svojí historii, s každou měla spojenou nějakou vzpomínku. Nějaký okamžik ve svém životě. Většinou to byly fotky, které fotil její současný přítel Láďa. Procházela fotky a vzpomínala.

Ve vzpomínkách se vrátila do doby, kdy se spolu seznámili. On tenkrát vlastnil firmu, co se zabývala zahradní architekturou. Dodával zahrady na klíč, nejen zeleň, ale vytvářel vkusné kompozice včetně fontán, bazénů a ostatních nezbytných náležitostí, podle přání zákazníka. Někdy se divila, kde se v něm bere cit pro tyto věci, protože jí zpočátku připadal úplně jiný? V té době hledal účetní a oledalna byla bez práce. Jitka objevila inzerát a dostrkala jí k výběrovému řízení. Vyhrála a události se daly do pohybu. Za měsíc s ním už byla na jeho chatě na Slapské přehradě. Tam zjistila, že dominantní. Začali si spolu hrát. Doma,venku, všude kde jen to bylo možné.. Za půl roku se přestěhovala k němu do Poděbrad.

Vzhlížela k němu, byl to pan podnikatel. Byl to pan někdo. Byl to její Pán. Honza byl zapomenut. Celé její srdce zaplnil Láďa. Byl učitelem windsurfingu, koupil jí prkno, naučil jí na přehradě základy, jak se na prkno postavit, jak držet rovnováhu. Byl to dobrý učitel. Nejen windsurfingu. Fotil jí při západu slunce.. Nejkrásnější okamžiky jejího života. U rodinného domu měl překrásnou velkou zahradu. Jak by taky ne, když pracoval v oboru. Iva květiny milovala. Jednoho dne ho našla opilého pod keřem s růžemi. Už dříve si všimla, že pije, ale vždycky to tolerovala. Vždyť bylo tolik věcí, které se jí na něm líbily, proč se měla znepokojovat kvůli téhle jeho slabosti. Dneska pije každý. Jenomže jeho pití narůstalo. Jeho výpadky pokračovaly. Iva se zachvěla. Dívala se na fotky na kterých byla šťastná. Zapudila myšlenky na ošklivé vzpomínky.

Druhý den jednu fotku vybrala a poslala Luďkovi.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek