Čas za branou hry
9. 2.
Tento týden
byl sotva na svém začátku a já byla ten den
v práci k nezastavení. Měla jsem sotva hodinu,
kterou jsem mohla po obědě strávit v rozhovoru po
Internetu se svým pánem. Uvařila jsem si trochu
čaje a rychle se přihlásila do systému.
Svému pánu jsem ihned poslala pozdrav a
po chvíli se objevila obálka. Naše rozmluva se okamžitě
stočila k tématu našeho setkání z
předchozího dne.
-
Tak co, už jsi strávila ten včerejšek?
- zeptal se můj pán s neskrývanou zvědavostí,
nebo právě předchozího dne se odehrálo
něco, co se doposud nestalo a co pro mě bylo zcela nové.
-
Já byla v pořádku už když jsem od Vás
odjížděla, - odpověděla jsem po
pravdě, i když jsem o tom, co jsem prožívala,
nebyla schopná ještě týž večer
mluvit.
-
Chci vědět víc! zněla reakce mého
pána.
-
Vědět více?... Co konkrétně... Je
toho tolik... emoce... ale i fyzický prožitek... -
-
VŠECHNO!!! ;-))))) -
Ta odpověď
mě pobavila.. Ale opravdu jsem si nebyla jistá, o čem
bych vlastně měla psát dřív. Bylo toho
tolik... smíšené pocity? Nevěděla
jsem, co by mohlo být víc důležité?
Neměla jsem moc času a chtěla jsem ho využít
k tomu, abych si se svým pánem vyměnila alespoň
několik slov. Prsty se mi tedy rychle rozběhly po
klávesnici a já začala psát vše, co
mě napadlo o tom, jak jsem ten předchozí den
prožívala? Co chvíli jsem nové pokračování
odeslala a tak trochu čekala na pánovy reakce. Vím,
že si rád čte o tom, jak naše setkání
prožívám a co pro mě jednotlivé
drobnosti znamenají. A tak jsem psala. Čas utíkal
a já se do jedné hodiny snažila vtěsnat vše,
co pro mě bylo důležité?
-
Když jsem přijela, vážně jsem se dost
bála... bylo mi líto, že jsem se neomluvila včas,
vím totiž, že byste mi odpustil a nezlobil byste
se...
Vaše
poslední smska "OK. CEKAM" mě nepříliš
uklidnila.. tušila jsem, že se sice nezlobíte
tolik, ale pořád ještě ano... Celou cestu v
tramvaji jsem asi vypadala dost nejistě... skloněná
hlava s myšlenkami u Vás... -
Přišla další zpráva. Rychle jsem spustila refresh, abych
zjistila pánovu první reakci. Má nedočkavost
mě zpětně pobavila, neboť můj pán
napsal pouze:
-
Hmmmmm... -
Pokračovala
jsem tedy ve svém vyprávění. Během
psaní jsem si představovala, jaké to pro mého
pána je? číst si mé řádky.
Dovídat se postupně, co jsem cítila? Přála
jsem si vidět jeho reakce.
-
Pak jsem vystoupila na zastávce... Ještě cestou
jsem si rozpustila vlasy a šla k Vám... vůbec se
mi nechtělo, ale věděla jsem, že nepřijít
prostě nebylo možné! U dveří jsem Vás
prozvonila... Zrovna v tu chvíli vycházel nějaký...
starší pán... a Vy. Usmíval jste se... To
mě trochu uklidnilo... Ale jen na chvíli...
Pak...
už si vlastně nepamatuji, co všechno jste mi
říkal.... Váš hlas byl velmi tichý...
zdánlivě klidný... neviděla jsem Vám
do tváře... bála jsem se ohlédnout nebo
zvednout hlavu, ale zároveň jsem si to moc přála...
vidět Vás, když se na mě zlobíte...
Navlékl
jste mi obojek... Tentokrát to bylo ale jiné... nebyl
to jako obvykle rituál "zavření dveří
před tamtím světem"... jen to potvrdilo mojí
bezmoc... Jako by... všechny cesty úniku se naráz
zavřely... Bála jsem se. Neodvažovala jsem se udělat
nic, co by Vás mohlo ještě víc naštvat...
Přemýšlela jsem, jestli Vás mám
prosit... abyste mi odpustil... ale nechtěla jsem, aby má
prosba vyzněla jako "stopka"... -
-
Říkal jsem si právě, že NĚCO
udělat budu muset. Ale zvolil jsem kompromisní řešení,
které se mi zamlouvalo nejvíce. A nejvíce
odpovídalo, - reagoval můj pán. S odstupem
musím jako obvykle uznat, že jeho chování
bylo promyšlené. Ovládal se. I když se na
mě hněval, že jsem na naši schůzku přijela
pozdě a bez omluvy.
-
Vzal jste mě za vlasy a odtáhl do kouta... donutil jste
mě, abych si klekla... udělala jsem to, protože jsem
se neodvážila odporovat. Pak jste zmizel z pokoje...
snažila jsem se uklidnit, ale nepohnula jsem se... Docela
paradoxní bylo, že jediné, co mě napadlo,
byla jedna mantra... v duchu jsem si jí říkala
pořád dokola... a přemýšlela, jestli
tohle všechno je fér... Vážně jsem
nevěděla, co uděláte...
Vrátil
jste se... ani jste mě nepohladil... čekala jsem... a jen
poslouchala zvuky... slyšela jsem cvaknutí zámků
kufříku... bylo mi jasné, že zřejmě
vyndáváte pouta... a pak... vzal jste tubus s
bičíkem... byl to příliš neobvyklý
zvuk, jak bičík zachrastil v tubusu... Ztuhnula jsem,
neboť jsem velmi rychle pochopila, o jaký zvuk se
jedná... Co jsem cítila? Napětí, strach...
a zároveň smíření s tím, co
bude...
Pak
jste prořízl vzduch ostrým švihnutím
bičíku. Znovu jsem ztuhnula (nevím, jestli to bylo
vidět... vůbec nevím, jak jsem vypadala...
nedokázala jsem si představit sama sebe). Řekl jste
mi, abych si klekla na všechny čtyři a přišla
k Vám... Dávala jsem si záležet na každém
kroku, nechtěla jsem zakolísat... a chtěla jsem, aby
všechny ty pohyby byly dokonalé.
Nasadil
jste mi pouta... a přitáhl k očku, do kterého
jste mi zavěsil ruce... byla jsem oblečená... to mě
uklidňovalo... Říkala jsem si, že by to přes
kalhoty mohlo míň bolet... Teprve když jste mi
stáhnul kalhoty a kalhotky, vyhrnul tričko a uvolnil
podprsenku... měl jste chladné ruce... asi jsem se
chvěla... byla jsem napjatá k prasknutí... pevně
jsem zavírala oči, protože jsem opravdu nevěděla,
co přijde...
Stála
jsem... částečně vysvlečená...
hlavu opřenou o zvednuté paže... prsty se mi
střídavě svíraly v pěst a zase
uvolňovaly... Odhrnul jste mi vlasy ze zad... jedinou zábranu...
Nepamatuji si, co jste říkal.. ale nezapomenu na ten
tón... chtěla a nechtěla jsem prosit... Bála
jsem se... Čekala jsem první ránu, zatímco
jste bičíkem přejížděl po mém
těle... Jen zlehka... sotva jste se dotýkal... Znovu jste
prořízl vzduch ostrým švihnutím
bičíkem... V duchu jsem si přála, aby přišla
už konečně první rána, protože ta
nejistota byla nesnesitelná... -
Psala jsem velmi rychle. Čas
plynul... Brzy jsem měla ukončit naše povídání
a znovu se věnovat rozpracovanému projektu. Sotva jsem
opravovala překlepy...
-
Chtělo se mi křičet, že to není fér...
ale mlčela jsem... (Ano, vím, že jsem měla
zavolat... Samozřejmě že to vím. I Vy byste mi
dal vědět, kdybyste na schůzku měl přijít
pozdě...) Nebyla mi zima... všechno to bylo jako ve
snu... zavřené oči... sevřené rty... a
ten strach... ten strach, který mě zrazoval... který
to všechno dělal mnohem horší... ale který
nic nevzmohl proti přirozené reakci a touze mého
těla... kterou jsem nemohla popřít... vzrušovalo
mě, že jste tak blízko... a vlastně asi i to,
že se zlobíte...
...
ale pak jste přestal... z ničeho nic jste řekl, že
pro dnešek to ještě neuděláte... že
pro dnešek mi trest ještě odpustíte... pro
dnešek naposled... úlevou se mi podlomily kolena... a
jen na vteřinu jsem se prověsila v zápěstí...
Ucítila
jsem Vaší ruku... vklouzl jste mi prsty do rozkroku...
Řekl jste: "ty jsi zvlhla, i když ti hrozil bičík"...
byla jsem vlhká... sama nevím proč... A snad abych
z toho nevyšla naprázdno, vzal jste do ruky své
bílé důtky a jejich pramínky se mi
rozutekly po těle... byly jemné, něžné...
ale já je vnímala, jako by se to odehrávalo
někde jinde, mimo mé tělo... jako bych se na to jen
dívala...
Teprve
po chvíli jste mi uvolnil ruce a udělal něco, co
jsem znovu nečekala. Velmi jemně jste mě vzal do
náruče a odnesl na postel. V té chvíli jsem
byla tolik zranitelná a to, že jste byl najednou tak
jemný a smířlivý, mě zaskočilo a
překvapilo. Položil jste mě opatrně na postel a
lehl si ke mně.
Měla
jsem chuť někam utéct, stočit se do klubíčka
a nikoho nevidět... ale objal jste mě... a dlouho mě
hladil... nechtěla jsem nic říkat... cítila
jsem se... ne ponížená... ale jako malá
holka... ale nenechal jste mě, abych se uzavřela... byl
jste milý... a já si moc přála... po celou
tu dobu, abyste mi řekl, že mě máte rád,
protože jsem byla zmatená a nejistá sama sebou...
Vzpomínáte? Udělal jste to. Řekl jste to.
Aniž bych Vás o to poprosila... Teprve s touto větou
přišla opravdová úleva... teprve s touto
větou, která mě ujistila o Vašem vztahu ke
mně, přišlo smíření...
Ne
smíření s Vámi, ale smíření
s tím, co se stalo... přijala jsem to. Přijala jsem
tu hru, která z části už nebyla hrou, přijala
jsem své pocity a přijala jsem Vaše právo
se chovat tak, jak uznáte za vhodné... (Jak málo
někdy ženě stačí, aby přestala
panikařit... :-))))
Postupně
jsem se uvolňovala... uklidňovala... a teprve když
jsem nabyla znovu klid a jistotu, něžnostmi jsem Vám
začala oplácet Vaši trpělivost... Čekal
jste, až to udělám sama. K ničemu jste mě
nenutil... čekal jste, až sama zase budu mít
dostatek sil, abych Vás uspokojila... Vážím
si Vaší laskavosti...
Teprve
když jste mi poutal ruce za zády a bylo jasné, že
si mě teď vezmete, abyste uspokojil nejen sám sebe,
ale znovu také mě, vytryskla někde z hlubin láva,
která byla silnější a nebezpečnější
než obvykle. Pomalu ovládla mé tělo, přilnula
ke všem mým pórům a horečkou roztřásla
boky...
Bylo
to zas o trochu jiné... divoké, přirozené...
a krásné... –
Mé
vyprávění četl můj pán mlčky...
Jen jednou mi napsal, že se to báječně čte..
ale nic víc... psala jsem stále rychleji... trochu mi
scházelo to, že jsem nemohla sledovat tvář
svého pána. Ale mé vyprávění
ve mně samotné vyvolalo něhu a touhu kleknout si k
němu a s hlavou skloněnou schoulit se u jeho nohou s
doširoka roztaženýma kolenama, připravená
být mu kdykoli po vůli.
-
... jen... ještě jedno bych chtěla říct...
díky, můj pane, že jste mi včerejší
trest odpustil... -
Ještě
než jsem zavřela okno exporeru, abych se mohla dál
věnovat své práci, napsal mi:
-
Víš, holčičko, s ničím se to
nemá přehánět. Ani s tresty ne. Docela jsem
počítal s tím, že Ti bude stačit ta
psychologická hra :-) -
A měl
pravdu
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod