Bezcílně se loudám podzimním dnem. Vítr si hraje s pestrobarevnými listy a pramínky mých dlouhých černých vlasů. Vnímám jen tanec listí a chlad řeky pode mnou. Je příjemné nechat se cuchat větrem, poslouchat klapot vlastních podpatků, i trochu promrznout.

Ještě chvíli si užívám podzimního rozmaru, a už jdu vstříc mléčně bílé mlze, která začala zaplavovat okolí jako dým. Izoluje mne ode všeho všedního kolem. Procházím kolem prosklené budovy. I v mlze září chladnou zelenou čistotou. Banka? Terminály? Úřad? Její sterilní lesk mne magneticky přitahuje ─ bez váhání vcházím. Hloučky lidí postávají u přepážek, jiní čekají na kožených lavicích. Nejsem si jistá určením této instituce. Nemám vlastně ponětí, co tu dělám, ale intuitivně hledám schodiště. Stoupám po něm přitahována neznámou silou.

Moderní design vystřídá strohost nekonečně dlouhé bílé chodby ? jako bych se ocitla ve starodávných chodbách kláštera. Míjím několikatery zavřené dřevěné dveře. Na něco se matně rozpomínám a páteří mi projede lehké zamrazení. Jako bych tento rituál podstupovala již mnohokrát ? a pokaždé znovu musím nacházet jeho smysl. Vcházím do otevřené kobky bez oken.

Mlhavé červené světlo uvnitř dobře odráží stav mé mysli. Je to tu těsné, stěží můžu zůstat vzpřímená. Velká dubová postel se špinavými zašedlými prostěradly a pomuchlanou vlněnou dekou vyplňuje téměř celý prostor. Je tu horko. Sedám si na kraj postele a něco mi napovídá, že za chvíli přijde On. Radost? Ne ? jen pocit nepopsatelné sklíčenosti. Pomalu se rozpomínám ? mám dnes snad projít jakousi zkouškou. Vím jen, že Mu patřím.

VEŠEL. Nevzpomínám si na Něj, ale ihned Jej poznávám. Na chvíli se zastaví v otevřených dveřích. S jasným světlem za zády vypadá téměř nadpozemsky. Čiší z něj něco zvířecího a démonického. Čím dál víc si nerozumím: To sem chodím kvůli Němu? Dlouhé špinavé oříškové vlasy má sepnuté obyčejnou gumičkou. Kdy si je naposled umyl? Fuj. Vychrtlá postava, na sobě jen špinavé džíny a khaki košile. Dokonale harmonizuje se špínou a zatuchlostí místnosti. Snad bych ještě mohla odejít, ale Jeho magnetizující pohled mi to nedovolí. Jen jemný náznak a poslušně spojuji svá ústa s Jeho. Z Jeho dechu se mi zvedá žaludek.

Ten intenzivní pocit strachu ? neumím jej překonat. Znemožňuje mi se vzepřít. Co si to vlastně nedokážu vybavit? Ani matně se nerozpomínám na žádné z našich předchozích setkání, a tolik se přitom snažím. Jsem bezmezně Jeho ? v cizí moci ― neubráním se. I při pouhém něžném dotyku jeho dlaně se chvěji hrůzou a odporem. Zvedne mi bradu ? ale sleduje jen tvář ? mé oči Ho nezajímají a já už nesmím pohlédnout do Jeho. I přesto cítím úsměšek. Můj strach a slepá poslušnost ho očividně těší. Naprosto ztrácím sebeúctu. Znovu mne políbí a povalí na postel. Chvíli se se mnou mazlí ? laská a hněte mé tělo a přes všechen odpor a snad právě kvůli mému strachu se mi tělem přelije vlna vzrušení. Zajede mi rukou pod vlhké kalhotky a pramínky černých vlasů u pasu si obtočí kolem ruky. Točí se mi hlava. Prudce mi ji tahem zakloní. Přivírám oči. Cítím, jak mi dýchá na krk.

?Dnes můžeš říct, že to chceš zastavit.? Jeho hlas je překvapivě příjemný a důvěrný. Pak se vytratí stejně tiše, jako když vešel. Ještě chvíli nehnutě ležím se zavřenýma očima.

--------

Kobka zmizela. Cítím, že teprve nyní jsem na místě zasvěcení. Ležím na stejné posteli, jen je nyní umístěna v rohu rozlehlé místnosti, těsně u jejího vchodu. Kolem postele jsou roztažené rudé závěsy a v několika řadách seřazené židle, jako by se tu mělo konat nějaké představení. Spouštím nohy zpět na podlahu a upravuji se. Rychle zatlačím neposlušnou slzu. Proč je mi tak smutno? Cítím se ponížená vlastní nemohoucností. A o čem to vlastně mluvil? Zastavit co? Proč se v ničem neorientuji, ale přesně vycítím, kam jít a jak reagovat?

Opřu se zády o zeď. Studí. O co teplejší byl chlad tam venku. Ne, nemá smysl o tom přemýšlet.

Chvíli se nic neděje. Zakloním hlavu a snažím se myslet na něco pěkného. Nebudu přeci ufňukaná.

Po chvíli vchází dívka. Vypadá velmi mladě. Zrzka se znuděným výrazem, nenalíčená, jen v džínových kalhotách a přiléhavém tričku, si sedá vedle mne.

?Čau,? spíš utrousí a věnuje se tupému civění na protější zeď.

Najednou si umím složit další kousek mozaiky ? překvapeně na ni pohlédnu: ?Kolik Ti je ??

S výrazem ?co je Ti sakra po tom' odsekne spíš tázavě než přesvědčivě : ?19 ???

Co jí chce provést? Pro Jeho zvrhlé choutky je ještě moc mladá. Měla bych ji před ním ochránit, ale vím, že toho v Jeho přítomnosti nebudu schopna. Není kam uniknout.

Šum nových příchozích mne upozorní, že nejsme samy. Místa v improvizovaném hledišti (Ale ne, teprve teď mi to došlo!) se pozvolna plní. Snažím se zachytit útržky rozhovorů. Ozývají se i první posměšky na naši adresu. Někteří jen vytahují notýsek a netečně vyčkávají, co se bude dít. Rozhlížím se kolem a snažím se vypadat vyrovnaně ? to MY jsme tu hlavní atrakcí.

Na chvíli se u nás zastaví další dívka ─ blondýnka v hnědých plátěných šatech s kudrnatými vlasy a deskami se sešity v ruce. Je mi něčím velmi sympatická a čiší z ní vyrovnanost. ?Promiňte holky, dnes nemůžu, mám zkoušky. Jo ? jsem Lenka.?

Podává mi ruku a usmívá se na mne. Mám chuť políbit ji na rty, ale nějak se to nehodí. Viděla bych ji tu vedle sebe mnohem raději než ... jak že se vlastně jmenuje?

Ne, neptám se jí na jméno; chci také odejít. Můžu to zastavit. Ne, můžu říct, že to chci zastavit ? to je rozdíl. Ale On tu není, abych mu to řekla. Přesto nepochybuji, že kdybych teď odešla, nějakým zázračným způsobem by se vynořil z prázdnoty a nevybíravě si mne přitáhl zpět. Klidně i z přízemí ─ z toho spořádaného světa, do kterého už netrefím a snad ani nepatřím.

Čísi dotek na tváři mne vytrhne z úvah. ?Uděláme jim trošku divadýlko, než přijde, ne?? zrzka se očividně baví šumem z hlediště. Začne si olizovat prsty jako nějaké malé zvířátko. Druhou rukou zajíždí pod tričko a hladí si bradavky. Pak pomalu, pomalinku zajíždí směrem k pupíku a zastaví se až v kalhotkách. Občas hodí vyzývavý pohled někam do hlediště, odkud se množí další nevybíravé narážky. Rozepne a sundá si džíny a vyzývavě se tře o postel. Ví, že se líbí. Závidím jí tu přirozenost.

No tak, buď přece milá,? přitulí se ke mně zezadu a svůdně mě svléká. Šimrá mě zrzavými loknami po obnažené kůži. Hledám záštitu v její hravosti. Zhluboka se nadechnu. Představuji si, že jsme tu samy. Na těch z davu mi přece nezáleží. Vím, že se mezi ně už nezačlením. Otočím se k dívce a pohladím ji po tváři. Má hebkou pleť. Nakloní se ke mně a olízne mi rty jazykem ― ucukne zpět, šibalsky na mne mrkne, a pak mne doopravdy políbí. Vášnivě a vroucně se líbáme a olizujeme, koušeme jedna druhou dravě do krku a do ušních lalůčků. Naše ruce se nenechavě rozjedou po záhybech našich těl. Líbá stejně vášnivě, jak rozpáleně vypadá ─ v tváři celá zrůžověla vzrušením. Jako malá nadržená samička. Její sexualita se do mne vlévá a brzy spolu bouříme v těsném objetí, ztraceny v tom okamžiku. Ochutnáváme se již bez zábran, sestry v budoucím okamžiku.

--------

Vchází On. Poznáte to podle mrazivého ticha, které se ihned rozhostí. Udýchané, rozpálené, s vlhkýma očima a ve vzájemném objetí sledujeme každé Jeho gesto. Nepochybuji, že mne chce zničit. Ji ne. Ptát se proč je k ničemu. Nutkání utéct teď souvisí spíš s pudem sebezáchovy než s pouhou zbabělostí. Dívku vedle mne kupodivu evidentně žádné obavy netrápí. Bleskurychle se dovysvlékne. Na stehně má vytetovaného hada a ňadra ozdobené stříbrnými šperky. Seskočí z postele a vyzývavě se k Němu připlazí po kolenou. Je pokorná, ale i velmi sebejistá jejich vzájemným poutem. Bradavky má ztvrdlé vzrušením. Svůdně se tulí k jeho nohám a vrhá na něj zamilovaně hladové pohledy. Smí se mu dívat i do očí.

Skloní se k ní a nahmatá její klín. Chvilku se mazlí s její horkou vlhkostí a škodolibě se na ni culí. V očích mu zaplanou pekelné plamínky, když odněkud vytáhne rezavý spínací špendlík a propíchne dívčiny pysky. Zrzka jen přimhouří oči a zasykne slastnou bolestí. Chytne ji za vlasy a otočí dívčin obličej mým směrem. Roztírá jí její mazlavou horkost smíšenou s krví po obličeji ─ ne kvůli ostatním, kvůli mně. Vyzývavě mne propichuje úsměškem, když se třesu odporem. Svou převahu si užívá. Malá se snaží dosáhnout na jeho ruku jazykem jako rozdováděné štěně.

Ještě chvíli si pohrává s jejím tělem. Rozdírá jej nehty a kouše dívčin ještě dětsky hebký krk. Vášnivost a horkost dívky prostupuje celým sálem jako horkohořká pachuť v ústech. Kroutí se a sténá pod jeho dotyky. Před vrcholem rozkoše ji ale skopne na podlahu. Ze zrzčiných rtů vytryskne nový potůček krve. Stulí se na podlahu a usměje se Jeho směrem. Olizuje si rty a labužnicky ochutnává svou životadárnou tekutinu. Zrychleně dýchá a mhouří oči. Milostnou předehrou ještě zkrásněla.

Chápu, že nyní je řada na mně. Asi jsem na něco přece jen zapomněla ─ blesky v Jeho očích to jen potvrzují. Jedním rychlým pohybem mne strhne z postele před sebe na kolena. Chytne mne za vlasy a vláčí po podlaze směrem k publiku. Kéž bych je také dokázala nevnímat. Těsně před první řadou se zastavíme.

?Kdo ji chce??

Upřeně hypnotizuji podlahu. Chce se mi brečet ponížením, že mne nechce, ale tu radost mu nesmím udělat. Chci si schovat obličej do dlaní. Nesmím.

Chechot z publika a blížící se kroky signalizují něčí zájem. Sváže mi provazem ruce za zády a pohodí mne k černým mokasínům příchozího. Budiž, ta naddržená nicka z davu pro mne nic neznamená.

?Svleč si ji tady a dobře si ji prohlídni! Pozdější reklamace nepřijímám.?

Odtahuji se od bot, ale nezvedám hlavu z podlahy. Kéž bych s ní mohla splynout. Cizí ruce mi to ale nedovolí. Zvedají mne z podlahy a přede všemi mi strhávají poslední kousky oděvu.

Stojím tu nahá před bandou pobavených tupců. Někteří z předních lavic se naklánějí a štípou mne do bradavek. Zavřu oči a chtěla bych nic nevnímat, ale už jsem se nakazila horkostí předešlé předehry. Po stehně mi stékají důkazy vzrušení. Ani cizím rukám to neušlo. Otáčejí mne zády k obecenstvu a předklánějí mne. Tupci nejapný!!! Ruce mne poplácávají po vyšpuleném zadečku a po přirození. Několikatery ruce. Snad si začínám na tu hanbu už i zvykat, ale NE, NEJSEM žádná DĚVKA !!!

--------

Chechot a dotyky přeruší práskání biče a několik výkřiků. ?Už nikdy mi nesahejte na moje čubky!!! A vypadněte!!! VYPADNĚTE HOVADA !!!!? Nemusela jsem se na něj ani dívat a věděla jsem, že okolo sebe prská vzteklé leptající sliny. Alespoň v tom, že to byly tupci, jsme se shodli. Tentokrát mne opravdu zničí a navždy k sobě připoutá.

Obecenstvo se hromadně hrne pryč povzbuzováno dalšími výhružnými dopady biče. Mám být ráda? ?A s Tebou si to taky vyřídím čubko! Co, užila sis to kurvičko?? zašeptá mi zlověstně do ucha. Podlamují se mi nohy. Jeho dech stále páchne. Je mi zle z toho, co mne čeká.

---------

Procitám opět v nějaké kobce. Mé nahé tělo je nejsvětlejším bodem prostoru. Ruce mám vytažené tlustým řetězem ke stropu a zápěstí rozedřená od okovů. Musím stát na špičkách a jsem z toho vyčerpaná. Musím tu být už hodiny. A zase to hrozné horko. Dala bych cokoliv za kapičku vody, za voňavou kapku deště.

Ucítím na šíji něčí dotek, dotek měkké a hebké dlaně. Že by plavovláska? Jeho ruce nejsou tak mazlivé. Hladí mne po vlasech a tře se obličejem o mé tělo. Jsem ale příliš unavená na to, abych cítila vzrušení. ?Ty jsi ale hloupoučká. Víš přece, že se Tě kromě nás nesmí nikdo dotknout. Příště Tě zabije, jestli se necháš. Hmmmmm?? zasměje se zvonivým smíchem. ?Ale neboj, nepustí Tě už zpátky, nenechá Tě opět zapomenout,? tře mi prsty ušní lalůček. ?Hele, musím už jít. Chtěla jsem Tě jenom podpořit. Za chvíli přijde, tak buď hodná a moc ho nedráždi zlatíčko. Pomilujeme se, až se z toho vylížeš. Tak pa a drž se.?

--------

Ta chvíle už přišla - konečné zasvěcení, které mne navždy pohltí. Jeho stopy na mne odevšad promlouvají. Naklání se ke mně z okolních stěn, dýchá zatuchlostí kobky, v jejímž nitru jsem zamčená přede vším. Z posledních sil přemýšlím, jaká síla mne k Němu táhne. Nejspíš je mým zrozením i Apokalypsou. Smím to ještě chtít zastavit? Už na tom nezáleží. Krouží kolem jako dravá šelma. Opatrně, po špičkách. Když udeří, bude to surový útok. Nebudu na něj připravená.

Zčistajasna mne políbí a pak se mi do těla zapíchne na tisíc kovových háčků. A další a další. A další - snad nikdy to neskončí. Přichycuje mne jimi pevněji v prostoru jako s drápy svého hněvu. Vzduch má pustošící příchuť. Stojí za mnou s rezavým nožem v ruce a pomalu mi jej zabodává do zad. Spoutává mne pavoučí sítí Jeho zhýralosých myšlenek. Vyrývá v mém těle zvrácený ornament, svou nesmazatelnou značku. Pálí mou duši nesnesitelnou bolestí - vyrvává z ní poslední zbytky ráje. Boří se stále hlouběji do mých útrob. Kdybych mohla nahlas vykřiknout, pod intenzitou toho zvuku by se jistě tříštilo sklo. Tisíce drobných střepů by se pak zabodaly do všech mých otevřených ran. Mám však ústa zamčená Jeho polibkem.

Je dravcem a stále útočí. Pálí mi vlasy a strhává nehty. Kouše zbytky mého těla a drápy mi dále rozrývá potrhané tělo. Trvá to věčnost. a nikde ani náznak světla a konce utrpení. Sama nevím, kolikrát polomtrvá bolestí umírám a kolikrát se zrozuji do dalšího šílenství.

--------

Když se mnou skončí, mé tělo je opět beze šrámu. Zraňuje mne i léčí ─ jak jinak bych mohla přežít. Vyryl svou značku hluboko do mého nitra a ani čas ji už nesmaže, neotupí. Jizvy Jeho hněvu nikdy úplně nezacelí ani mé procitnutí. Ochočená svou vlastní zvrácenou touhou budu už navždy Jeho.

Ale nebudu se Ho už nikdy bát.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek