Není balíček jako balíček

Váhala jen okamžik. Pak šla do pokoje. Do toho pokoje, kde byla před chvilkou.Usedla do křesla.

Mimo okna do druhé místnosti, které se dalo zakrýt závěsem, nebylo v pokoji nic zvláštního. Instinktivně zapátrala očima po nějakém znamení, podle kterého by poznala, zda tu žije i žena. Nic neobjevila. Dokonce tu nebyly ani květiny nebo nějaká drobnost, která by pokoji dodala ženskou útulnost. Před sebou měla podlouhlý konferenční stůl, vedle druhé křeslo. U kratší stěny gauč, u delší klasická nábytková stěna přes celou zeď. Jediné co ji zaujalo byl obraz naproti ní. Vstala, aby si ho prohlédla. Velký Perseus vystupující z moře. Nehodil se sem. Barvy byly až moc syté.. Ucítila na zátylku Honzovo dech. Vůbec ho neslyšela přijít, tak byla pohroužená do obrazu před sebou.

Otočila se. Stál naproti ní. Blízko. Všimla si, že má na spánku jizvičku. Podívala se mu do očí, ale nevydržela jeho pohled. Znala muže, věděla co znamená, když se takhle dívají. Přivřela oči a nadzvedla malinko hlavu. Očekávala, že ji teď políbí na rty.

Vychutnávala si tento okamžik. Věděla, že je hezká, lákalo jí provokovat. Teď to ale bylo jiné. Podvolovala se. Její rty však polibek nedostaly. Honza vzal její hlavu do dlaní a políbil jí do vlasů.

?Jsem rád, že jsi zůstala.?

Přešel k baru, nalil oběma ferneta. Dívala se na něj, na jeho pohyby, na to jak nalévá alkohol do skleniček. Nebyl moc hezký, v tom smyslu jak do teď chápala krásu. Černé vlasy, hnědé oči, menší, ale rozložitá postava. V jeho vzhledu nebylo nic, čím by ji mohl upoutat. Takových chlapů běhá po světě miliony, ale tenhle měl okolo sebe zvláštní fluidum, ve všem co dělal byla zvláštní důstojnost, sebejistota, přirozenost.

Znovu se posadila.

?Tak na to, že jsi tu?, řekl když jí podával skleničku s tmavým nápojem.

Připili si. Chvíli bylo ticho, které přerušil Honza: ?Řekni mi něco o sobě?

Překvapilo jí to ? čekala, že on povede rozhovor. Nebyla připravená na to začít něco o sobě sama říkat.

?Co chceš slyšet?? Zeptala se opatrně.

?Všechno? Začni třeba dětstvím. ?

Napila se. Její oči hledaly podvědomě oporu. Našly jí před sebou v cukřence na stolku. Pomalu začala hledat slova. Skládat souvislosti. Moc jí to nešlo, ale nakonec se rozpovídala. Honza jí zpočátku poslouchal bez přerušení, později se jen občas na něco věcně zeptal.

To co bylo v Ivě po léta zasunuté, co si schovávala sama ve svém nitru se teď z ní dralo ven. Najednou měla pocit, že to musí všechno vypovědět. Že se tím očistí.. Její oči už dávno opustily cukřenku.. Věta za větou se skládaly na sebe, pasovaly do sebe a stávaly se postupně příběhem, který psal skutečný život.

Když skončila, věděl skoro všechno. Skoro proto, že na něco se přece jen Iva bála pomyslet. Některé události z jejího života byly ještě moc živé i na to, aby se k nim ve vzpomínkách vracela, natož aby o nich někomu říkala.

Když se ráno Iva probudila, tak první věc co jí padla do očí byl démonický Perseus na obraze, který vystupujíc z vln dělal dojem, že už už vkročí do pokoje. Vzpomněla si na včerejší večer. Oba dva pili víc než je zdrávo, ale k ničemu mezi nimi nedošlo. Myslela, že za ní v noci přijde, ale nestalo se tak. Probudila se na gauči sama. Přišlo jí to líto. Nevěděla co si má o tom myslet. Jiný chlap v jeho situaci..

Vstala ? potřebovala čůrat. Nahá prošla pokojem do předsíně a na záchod.V kuchyni byl od Honzy vzkaz ? přijde až odpoledne a nemá prý strach, že mu něco šlohne, protože nic nemá. Zasmála se.

V koupelně viděla svojí nahotu v zrcadle ? krátké vlasy, klučičí obličej, zelené oči, menší prsa, ale k její postavě akorát, přejela prsty přes bradavky, ihned reagovaly na dotek a napřímily se. Menší bříško by nejradši neviděla, ale ještě to ujde, vypracované nohy a vyholená kundička.

Pustila sprchu.

?Jsem šik a ty jsi Bossa Nova?, spíš křičela než zpívala do proudu vody.

Honza měl masážní sprchu, Iva byla chvíli v pokušení si s vodou hrát, ale pak to zavrhla. Její zvědavost byla silnější. Napadlo jí totiž, že by si mohla pořádně prohlédnout pokoj, do kterého vedlo průhledné zrcadlo. Chvatně se usušila a nahá přehopkala ke dveřím tajuplného pokoje. Zamčeno. Škoda.

Oblékla se a šla na průzkum kuchyně ? měla hlad..

Honza přišel opravdu až odpoledne. Přinesl Ivě dvě věci ? obrovskou kytku červených tulipánů a balíček převázaný ozdobnou stužkou. Byla dojatá ? takovouhle kytku dostala poprvé v životě. Když jí Honza předával balíček, řekl, že ho smí rozbalit až večer.

Začala Honzovi připravovat jídlo, přišlo jí to jako samozřejmé, v kuchyni se už zorientovala ráno a vařit uměla. Balíček měla na očích ? byl položený vedle kuchyňského stolu.

Nemohla se dočkat večera.

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Hodina mezi psem a vlkem je čas těsně před východem slunce. Podle statistik se prý v této době rodí nejvíc dětí, nejvíc lidí umírá a je spácháno nejvíc sebevražd.. .

Honza opravdu čekal až do večera. Když konečně přišel večer, odemkl pokoj, zapálil svíce a pak zavolal Ivu k sobě. Nemusel ji volat dvakrát. Přišla hned ? balíček měla v ruce..

Překvapila jí postel, která stála vedle okna. Včera nebyla vidět. Uvědomila si, že taky nebyla vidět stará skříň u zdi a dvě židle vedle ní.

?Vítám tě ve své mučírně ? ještě není hotová?, ale jednou..?

Honza nedokončil větu. Nechal jí viset ve vzduchu. Už odpoledne si všimla, že má takový zvyk, něco v řeči jen nakousnout, nedokončit, nechat na ní ať si zbytek domyslí. Asi takhle mluvil se všemi a určitě si to ani neuvědomoval, ale v tuto chvíli to vyznělo zvlášť tajemně a záhadně, a to i přesto, že jeho hlas byl laskavý a vstřícný. Na okamžik jí napadlo, že podobně laskavě a mile s ní občas mluvila její matka, když byla Iva v pubertě. Nesnášela tenkrát, když tak začala mluvit. Znělo jí to falešně. Připadalo jí, že to jsou jen záchvěvy laskavosti. Byla přesvědčená, že se jen jedná o hru, kterou s ní matka hrála když chtěla potlačit její dětskou vzpurnost. Docílila však pravý opak ? ve své vzpurnosti se malá Iva ještě víc zatvrdila. Po medové laskavosti tak vždy následoval druhý extrém ? matčin hysterický křik a nadávky.

?Říká ti něco bdsm?? přerušil Honza její chvilkovou vzpomínku na dětství.

Po včerejšku podobnou otázku čekala. Věděla co to slovo znamená. Setkala se s tím slovem poprvé na internetu při chatování. Ujal se jí tam tenkrát nějaký ?Pán? a pár věcí ji vysvětlil. Zbytek co chtěla vědět si našla na internetu sama. Přitahovalo jí to, vzrušovalo, ale mimo internet s tím neměla vůbec žádné zkušenosti.

?Ano, říká mi to něco, ale znám to jen z netu? odpověděla.

?A líbí se ti to? Jsi bdsm pozitivní? Láká tě třeba désko?? Ptal se dál Honza.

Předem znal odpověď. Poznal to už ve vlaku. U některých to neodhadl, ale u ní ano. Byl si jist. Teď si s ní jen pohrával.. Snažil se vnímat každou změnu v jejím obličeji, chtěl se bavit jejími rozpaky. Chtěl slyšet její hlas, slyšet jak mu to sama říká. Jak se k tomu sama doznává..

?Ano, myslím, že ano. Tedy vlastně vím, že ano.? Vysoukala ze sebe.

Při tom jak to říkala, tak se s ní začalo něco dít. Něco způsobilo, že tu stála jak poslušná malá holka. Něco jí podlamovalo kolena, zrychlilo dech a převzalo vládu nad jejím tělem. To něco se vplížilo i do jejího vědomí. Nedokázala se soustředit.

?Tak myslíš nebo víš?? Zeptal se o poznání důrazněji.

?Vím!? Ten začínající výslech se Ivě nelíbil, někde uvnitř ještě víc jí ubíral na jejím JÁ, ale zároveň ji přitahoval.

?OK, tak rozbal balíček.?

Ochotně poslechla. Byla sice zvědavá, ale mašli rozvazovala pomalu. Chtěla si užít ten okamžik.

V krabici byl stočený obojek.

?Klekni si!? Honzovo hlas teď přikazoval.

Bez váhání poslechla.

Klečela. Klečela před NÍM. Podvolená, čekající, vzhlížející na NĚHO. Všechno jí to připadalo neskutečné, ale kupodivu zároveň přirozené.

Honza ji pohladil jemně po vlasech, pak vzal do ruky obojek. Roztáhl ho a ukázal Ivě. Tlustou černou kůži, širokou asi čtyři centimetry zdobily stříbrné cvočky ve třech řadách.

Když ji obojek připínal na krk, tak lehce sklonila hlavu a tváří se dotkla jeho ruky,.

Chtěla ten dotyk co nejdéle prodloužit, ale Honza pokračoval v připínání obojku. Jestli ten dotyk vnímal, tak to nedal vůbec najevo. Obojek sedl na krk přesně, ani moc neškrtil, ani nebyl volný.

Iva slyšela sama sebe jak říká ?Děkuji.?

?Snad děkuji můj Pane.? Opravil jí Honza mírným hlasem.

?Děkuji můj Pane? Opakovala po něm..

Byl to pro ni silný okamžik. Jen málo věcí v jejím životě na ni před tím tak zapůsobilo, jako tato chvíle. Intenzívně si uvědomovala, že klečí před svým Pánem. Co víc - klečí před svým Pánem s obojkem na krku. S obojkem, který pro ni sám vybral.

Cítila obojek, jak ji na krku obepínal, cítila kovový chlad cvočků, co se ještě nestačily zahřát od jejího těla. Dával jí pocit nesvobody, ale zároveň určoval její sounáležitost k tomu všemu kde teď byla. Poddala se tomu pocitu..

Když venku začínala noc, tak do ní vstoupil poprvé. Zezadu. Tvrdě a nekompromisně. Klečela přitom nahá před postelí, roztažené nohy přivázané k posteli. Ruce sevřené v pěst držely křečovitě pokrývku, předkloněná hlava se dotýkala pelesti. To byl ten okamžik, kdy její ústa poprvé zasténala..

Těsně před svítáním, v době, které se říká ?hodina mezi psem a vlkem?, v době kdy dochází nejvíce k sebevraždám, ale taky se rodí nejvíce dětí, se jejich těla něžnými doteky ještě vzájemně ubezpečovala, že tu jsou spolu..

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Každé město má někde ukrytou nějakou lavičku právě pro Tebe. Jde pouze o to, jestli není zrovna obsazená.. ..

Čas, ten nesmiřitelný paňáca, ten spravedlivý chlapík, co hledá úkryt v čekání, se za ta léta věčnosti naučil jednu ošklivou věc. Podvádí zamilované. Je v tom mistr. Přes jejich společné chvíle se přežene jak splašený kůň, ale když jeden z nich bez toho druhého, tak klopýtá jak vysílený mezek.

Iva byla zamilovaná, a proto ji dlouhou dopolední samotu v bytě bez Honzy, zpříjemňoval pohled z okna. Dům stál na rohu malého náměstíčka a z okna bylo vidět na starobylou kašnu. Na lavičce před ní často trávila volné chvilky místní omladina. Kluci vedli silácké řeči, navzájem se hecovali před děvčaty, co chvíli se bez velké příčiny spontánně smáli. Dokazovali tím svojí sounáležitost k ostatním, hledajíc přitom podvědomě sami sebe. Dívky tajně vzhlížely ke svým favoritům, přičemž se ve svém nitru snažily nalézt odpověď na vrozenou otázku, zda ten nebo onen je ten pravý. Tuto hru hráli teď oni, před tím jejich rodiče a ještě před tím jejich prarodiče. Vždy to bylo stejné, jen forma byla pokaždé jiná.

A tak, zatímco po válce bylo z lavičky na náměstí slyšet harmoniku a v sedmdesátých letech minulého století kazetový magnetofon, nyní už delší dobu kralovala separátní sluchátka napojená na walkmany nedbale zastrčené v kapsičce u košile. Změnil se jejich slovník, změnilo se oblečení, ale ta podstata zůstala. Je to hra. Společenská hra. A ten kdo jí nehraje musí z kola ven. Iva ji nikdy nehrála. Nedokázala a ani neuměla ji hrát. Tenhle způsob vzájemného oťukávání jí byl cizí. Nedokázala se chovat jako její vrstevníci. Občas flirtovala, to ano, ale tohle bylo o něčem jiném. Někdy jí to, jak se ostatní chovají, připadalo falešné, jindy hloupé. Cítila se starší než oni.

Teď se z okna dívala z nudy. Těšila se pokaždé na to, až se odpoledne Honza vrátí domů. Vždycky jí něco přinesl něco dobrého. Něco, co pak večer zapojili do společných intimností. Ať už to bylo hroznové víno, banán nebo kupodivu třeba i zázvor. Usmála se při té vzpomínce.. Obdivovala jeho fantazii, milovala jeho doteky, šílela touhou, když jí odpíral orgasmus?

Byla jeho. Její tělo odcházelo z milostných chvil poznamenáno šrámy, která hladily na duši. Tak tomu bylo den co den. Po deseti dnech vyrazila do města nakoupit. Chtěla Honzovi připravit jeho oblíbenou znojemskou a chybělo jí koření.

Bohužel, když se obouvala, tak si zabouchla dveře od bytu. Naštěstí měla peníze u sebe a bylo odpoledne ? za chvíli se vrátí Honza domů a otevře jí.Prošla okolo kašny a zamířila ke stánkům na tržišti. Jakmile nakoupila co potřebovala, měla ještě čas. Zašla tedy na kávu do místní kavárny. Těšila se na to dlouho. Už dávno na ni měla chuť. Honza jí doma neměl, nepil ji. U líného číšníka si objednala kafe late. Byla šťastná. Měla ráda léto, měla ráda tento den, měla ráda všechno okolo sebe. Slastně nabírala kávu lžičkou, olizovala ji a pozorovala kolemjdoucí.

Schody vyběhla. O zvonek se opřela a dlouze zazvonila.

?Tak otvírej, už jsem tu!?

Zvonila jak o závod.

Dveře jí otevřela rozesmátá cizí žena.

?Jene?, zavolala za sebe do bytu, ?Jeníku, máš tu návštěvu?

Iva zahlédla Honzu jak se blíží z předsíně. Pak jen stála a přihlížela jak se události daly do pohybu.

?To je kolegyně z práce, nese mi nákup, zapomněl jsem si ho v práci..

To jste hodná paní Benešová, že jste se tu s ním zastavila, sice to máte při cestě, ale stejně.? Řekl Honza, vzal Ivě tašku z ruky a chystal se jí zavřít dveře před nosem.

Pak si to náhle rozmyslel, vyšel před dveře a úsečně, ale důrazně ze sebe směrem k Ivě vyrážel:

?To je moje bývalá žena, chce to dát zase dohromady.

Potkal jsem se s ní tady na chodbě, když se vracela.. Nekaž mi to.. My dva se známe jen pár dní, ale s ní jsem prožil roky.. Mám tě rád Ivo, ale ji miluju..?

?Jeníku? ozvalo se z hlouby bytu ?Jeníku, pojď sem, nemůžu najít otvírák.?

?Musím..? Zavřel Ivě dveře před nosem. Celé to vše bylo nenadálé. Připadala si jak divák, před kterým se míhají políčka filmů zběsile rychle. Tak rychle, až se jí z toho zatočila hlava. Svezla se dolů na zem.

Celá se chvěla, ruce zkřížené na prsou.Po chvíli se zvedla a zazvonila.Dveře otevřel on.

?Batoh ? je v pokoji u gauče. A obojek. Je můj. Dal jsi mi ho.?

Přivřel dveře a za pár vteřin byl s batohem a obojkem zpátky.

?Ivo, prosím Tě..?

Popadla své věci. Podívala se na Honzu a ještě bez slz mu řekla: ?Otvírák je na stolku v mučírně.?

Pak seběhla schody a stála před domem. Slunce ji oslepilo. Vybavilo se jí jak vstupovala do domu poprvé - s vizitkou v ruce. Jan Dubský, Dubský Jan, Honza..

Venku na lavičce u kašny seděla stále stejná parta jako před chvilkou, když se vracela. Nemohla pochopit, že se všechno událo tak rychle, že se během chvilky vše najednou změnilo. Nemohla pochopit jak jí to mohl udělat. Slzy už neudržela a rozplakala se.

Chtěla jen jedno. Pryč odtud. Daleko..

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek