Níže popisovaná příhoda se ve skutečnosti odehrála úplně jinak. Vlastně se ani nestala? Masochistka. Od chvíle, kdy jsem před mnoha lety tenhle pojem slyšela a vysvětlili mi, co znamená, vím, co jsem. Vzrušení jde u mě ruku v ruce s bolestí a pokořením, vysvětluji postupně několika partnerům, kteří nechápou, proč mě jejich (občas i vášnivé a vynalezavé, ale na můj vkus příliš něžné) milování nechává chladnou.

Většinou to pochopí, některým se to dokonce zalíbí. Vždycky dostanu to, co chci. Šla léta a do módy se dostávají nové pojmy. Už nejsou sadisti, ale dominanti, a na opačném pólu jsme my - sexuálně submisivní. Proč ne? Nezní to tak pejorativně jako masochisti a vystihuje mě to taky. Jenže pak se čím dál víc začne používat slůvko subinka. Nebo ještě hůř ? subka (a taky mužský ekvivalent - subík). Proti tomu se bouřím, cítím, že jí nejsem. Nebo ano?

Ptám se ostatních, jak tomu slovu rozumí, kdo nebo co je pro ně subinka, a s úlevou zjišťuju, že nejsem sama, kdo v tom nemá tak úplně jasno. "Úchylná žena, která není domina" ? to nesedí, existují přece i jiné úchylky než ty zaměřené na ovládání, bolest a násilí, a taky lidi, kteří si říkají switch. "Žena, která v něčem svěří vedení partnerovi" ? taky příliš široké, a navíc daleko od sexu. "Žena submisivní určitě v sexu a většinou v životě" ? to už je lepší, ale taky dost nekonkrétní ? co to vlastně je, submisivní v životě? Navíc většina těch, které se přiznávají k subinkovství, jedním dechem dodává, že jsou inteligentní, samostatné ženské, schopné existovat a rozhodovat se samy za sebe. Na druhou stranu přiznávají, že dobrovolně odevzdaly část své samosatnosti partnerovi. Proč? A co za to dostaly? Stává se žena subinkou, až když má svého "pána"? Já žádného pána nechci. Smiřuji se s tím, že prostě subinka nejsem, neumím poslouchat, oddaně vzhlížet a čekat, až o mně a mých potřebách rozhodne někdo jiný. Celé bdsm je pro mě zúžené na to "M" a basta.

Pak si přečtu, že kdosi sám o sobě říká, že je dominantní masochista, a připadá mi, že mě to přesně vystihuje. Chci přece v sexu bolest a ponížení a dokážu si je prosadit. Jenže pak se něco stane. Ležíme vedle sebe po milování. Po milování, řeklo by se, banálně vanilkovém. Jediným znakem "nenormality" je obojek, který mi na začátku nasadil. Nepadla jediná rána, nesvázal mě, nemučil, dokonce mě ani nechytl za vlasy nebo nepodržel ruce za hlavou, i když ví, že to mám ráda. Oslovoval mě těmi nejněžnějšími slůvky, mazlil se se mnou způsobem, proti kterému obvykle protestuju, protože mi připadá pro něj nedůstojný. Nebyla žádná bolest ani ponížení, mé masochistické já si tedy vůbec nepřišlo na své. Přesto jsem spokojená. Na tu půlhodinku se jeho vůle stala mou vůlí, jeho touha mou touhou. Reagovala jsem na jeho vyslovené i nevyslovené pokyny a podněty, nešlo o mě, ale o něj, stala jsem se pouze nástrojem k jeho uspokojení. A byla jsem jím ráda.

Pohnu se. "Kampak?" zeptá se. "Jdu se napít," odpovídám. Přejede ukazováčkem po obojku na mém krku. "Nepůjdeš nikam. Já ti pití přinesu. Ty si lehni a čekej, ještě jsme neskončili." Lehám si (ruce pro jistotu pod záda, aby mě to nesvádělo dávat je tam, kam mi nedovolil), zavírám oči a říkám si ? znamená-li tohle být subinkou, pak je její kousek v každé(m) z nás. A je-li to jen projev zamilovanosti obyčejné masochistky - co na tom? Hlavně ať nám to dlouho vydrží!