| |||||
|
Komentáře k :
Oficiální článek ( 23.12.2003 15:06:39 )
Zavolala mi moje kamarádka Eva, že za čtrnáct dní bude s našemi dalšími dvěmi kamarádkami celý týden jezdit po hradech a zámcích a že já se toho zúčastním s nima. Takže si mám zařídit volno a zabalit věci. V určenou dobu jsem přispěchal k Evě, pozdravil se s oběmi dalšími
ženami, zasedl na své oblíbené pravé zadní sedadlo v autě a vyrazili
jsme. Cesta byla příjemná. Ženštiny si měly pořád co povídat a já se
zatím rozhlížel po nádherné české krajině. V plánu byla každý den
prohlídka jednoho hradu, pak k večeru odjezd k hradu dalšímu a přespání
v nějakém penzionu či něčem podobném. Dorazili jsme k prvnímu hradu.
Hrad není zajímavý pouze ze svého historického, architektonického a
uměleckého hlediska. Je zajímavý i z hlediska užitného. Spousta jeho
zařízení sloužila jedné osobě, zatím co jinde je snaha aby jedno
zařízení sloužilo spoustě lidí. Hrad byl hezký. Nádherně zařízené sály
kontrastovaly se silnými a "studenými" hradbami. Všechno bylo okázale
předimenzované. No prostě nádhera. Jednu vadu na kráse však tato sídla
mají. Ve sklepeních se ukrývají místnosti, plné všelijakých nástrojů.
Jsou to mučírny. Jejich inventář rozhodně nesnese srovnání s pohodlným
vybavením pokojů ve vyšších patrech nad nimi. Cítil jsem se v nich
hrozně, zatímco mé přítelkyně si pobyt v nich viditelně užívaly a
zasvěceně naslouchaly odbornému výkladu průvodkyň. Naštěstí již při
návštěvě prvního hradu si Žaneta všimla mého rozpoložení, přistoupila
zezadu ke mně a objala mne kolem ramen...už jsem byl klidnější... Při této první exkurzi jsem si také koupil knížku, pojednávající o
historii tohoto velkolepého sídla. Zbytek odpoledne jsme věnovali
procházkám po okolí hradu. Poté jsme zamířili k dalšímu svědku dávných
dob. Cesta příjemně ubíhala a za slabou hoďku a půl jsme byli u cíle.
Sehnali jsme nějaký penzion a v něm zabrali dva dvoulůžáky. Při
vybalování jsem narazil na právě koupenou knížku a zasekl jsem se u ní
až do večeře. Kamarádky až na cestě do jídelny zjistily že s nima
nejdu, ačkoliv na mne při odchodu na večeři nezapomněly zavolat.
Prostě, začten do knihy, jsem je nějak přeslechl a vysloužil si tak
výchovné plesknutí přes zadek od Žanety, která pro mně musela dojít. Po večeři jsme šli na pokoj Jany a Žanety. Prohlíželi jsme si fotky
a povídali si kdo koupil jaký suvenýr a tak... Nutno dodat, že jsem ve
společnosti dlouho nevydržel. Odebral jsem se na pokoj, který jsem pro
tuto noc sdílel s Evou, a opět jsem se začetl. Bylo asi devět hodin
večer, přišla Eva a ať zhasnu, že jdeme spát. Ukecal jsem ji, že to
světlo u sebe ztlumím a že dočtu kapitolu. No jo... Jenže... Za touto
kapitolou se, bůh ví jak, objevila kapitola další.... A za ní další...
No... Zkrátka a dobře, knihu jsem zavřel až o půl dvanácté. V šest
hodin ráno, když ostatní vstávaly, jsem byl tuhý jako prkno. Holky sice
objednaly sladkou snídani a kakao a ládovaly do mne čokoládu abych
trochu fungoval, ale spánek je spánek a tak ten den nedopadl nejlépe. Z prohlídky hradu jsme, díky mně, skoro nic neměli. Holky prskaly a já radši dělal, že tam tak nějak nejsem. Při cestě k dalšímu hradu se v autě neozývalo ženské štěbetání, ale panovalo otrávené ticho, a já nesledoval nádhernou českou krajinu, ale snažil se trochu naspat svůj deficit. Při ubytování mi bylo jasně řečeno, že jdu bez pardonu spát v osm hodin. Ták jó... No jo... To se lehko řekne.... A slíbí... Ale když ta knížka je strašně zajímavá... Musím se vyspat!!! ...Jen jednu stránku... Ne!! ...Na obalu je hezká fotka... Tak jen jednu stránku! ...Jana přijde až v devět... Ale nastav si budíka, ať tě nepřistihne! ...Jasně... Holt mám slabou vůli. Je za pět minut devět. "Spím" jako andílek, ale šijou se mnou
všichni čerti. Grr... Nemám dočtenou kapitolu! Přichází Jana. Cítím ji
sklánět se nade mnou. Ona ví že ještě nespím. Myslí si ale, že se
nacházím v tom specifickém stádiu, kdy sice ještě vnímám, ale už nejsem
schopen reagovat. Cítím, jak mne hladí po rameni. Slyším jak se
převléká do pyžama a ukládá se ke spánku. Jana usíná velmi brzo, takže
stačí tak čtvrthodinu počkat. Už otvírám knihu a konspiračně si pod
peřinou svítím klíčenkou. Kniha je to vskutku hodnotná. Popisuje
nejenom vlastní hrad, ale podrobně se rozepisuje o dobových stavebních
stylech, popisuje principy strojů v té době užívaných. Popisuje
například vodní a větrné stroje, a to do velké hloubky. Lze zde
například najít popis funkce přímočaré pily na vodní pohon. Je
zajímavé, kolik technických řešení vzniklo v dobách nepřejících
jakémukoliv pokroku. Vše nové bylo tehdejšími vládci považováno za dílo
ďáblovo a objevy se prosazovaly jen velmi zvolna. Přesto však světlo
světa spatřily vynálezy, které nás doprovází i v časech dnešních, i
vynálezy jež byly zapomenuty, aby se časem musely vynalézat znovu. Maně
jsem si vzpoměl na jízdní kolo. Techničtí vědátoři si spoustu let
lámali hlavy s problémem, jak to udělat, aby, když člověk za jízdy
přestal šlapat, přestaly se šlapky otáčet. Lámali si hlavy lámali a
přitom hodinářům byla volnoběžka v té době známa možná víc jak sto
let... V oblasti stavitelství je mimo jiné krásně popsán vývoj klenby.
Od dvou balvanů, opřených o sebe, až k nádherným obloukov....... Náhle mi vítr rozházel stránky, setmělo se, a já se cítil tak nějak lehčeji. Leknutím jsem se skrčil a zjistil jsem, že nemám deku. To už jsem ovšem objevil příčinu neobvyklých jevů. Nade mnou stála Jana, strhla ze mne deku a odhalila tak mé čtenářské konspirační doupě. Byl jsem chycen při činu, nemělo cenu zapírat. Odložil jsem knihu, sedl si na kraj postele a rozpačitě se díval do země. Jana mi levou rukou nadzvedla bradu. Naše pohledy se setkaly. Byla stále vlídná jako jindy, ale její pohled byl tvrdší. Pokynem mne přiměla vstát. Potom odešla ke své skříni a něco hledala v zavazadlech. Byl jsem zmatený. Nakonec to našla. Byl to šátek, obyčejný šátek. Pohrávajíc si s tímto kusem textilu přistoupila ke mně a mé ruce vzala do svých dlaní. Něžně je svírala a mnula. Poté mi ruce sepjala k sobě a šátkem je spoutala. Bylo to slabé pouto. Nebyl by problém se ho zbavit, ale vůbec jsem na to nepomyslel. "Jdi spát", nařídila mi Jana. Spoutanýma rukama jsem tedy ze země zvedl deku a uložil se ke spánku. Na nějaké podvůdky s knížkou jsem rezignoval. Věděl jsem, že je zle. Ráno jsem čekal, co se bude dít. Předpokládal jsem, že šátkem to
všechno neskončilo. Ale všechno probíhalo jako vždycky. Umyl jsem se,
oblékl a vyrazil kamarádkami na snídani. Jediná změna oproti normálu
byla ta, že mi Jana po probuzení uvolnila spoutané ruce. Po snídani
jsem zamířil do svého pokoje, abych si vzal turistické náčiníčko.
Cestou mě však odchytla Eva a nasměrovala do pokoje k sobě. Sešli jsme
se tam všichni. Žaneta s Janou seděly na jedné posteli a prohlížely si
mně zlobným okem. "Řekly jsme Ti, že budeš chodit spát v osm. Ale slova
Ti zřejmě nestačí. Takže přitlačíme", konstatovala Žaneta. No... seděly
tam...koukaly na mně...já koukal po nich...a tak nějak mi to nebylo
jasný...a nebo bylo?....já nevííím...:-) Jana vstala a začala si odepínat pásek. Aha... Je to jasný....
Zdrhám... Ovšem zapomněl jsem, že mně Eva stále ještě drží kolem ramen.
Ústup je znemožněn. No jo, jenže já nechci dostat na zadek. Ono to
totiž bolí. "Tobě se moc nechce, bolí to, viď?", slyšel jsem jako
ozvěnu Evin hlas. "Ano.", odpovídám provinile. "To se hochu nedá nic
dělat. Ty potřebuješ k udržení disciplíny pevnou ruku.", řekla a
ukázala mi moje místo na lůžku. No nechtělo se mi. Trochu jsem se i
vzpouzel. Ale Eva lehce přemohla můj symbolický vzdor a položila si mně
přesně podle svých představ. Poté mi skrčila ruce pod hrudník a své
ruce mi položila na lopatky. Žaneta mi přidržela kotníky. Vše bylo tedy
připraveno. Jana mně ještě pohladila po zadečku, smetla neviditelné
smítko a pak začala s vyplácením. Jauvajs! To byl teda zážitek. Já opravdu nechápu, že se to některým
lidem může i líbit. V duchu jsem sliboval všem svatým, a z nich
především svým kamarádkám, že se polepším a že už budu hodný. Přitom
jsem věděl, že Jana mně má ráda a že mně šetří. Při každé ráně se
nejdříve ozval svist vzduchu. Pak to ostře zabolelo tak, že jsem se
prohnul. Následovala táhlá bolest, která se s každou ránou zvětšovala.
Nekonečných pět minut to trvalo. Mé rozjitřené nervy už ke konci
nevnímaly nic jiného než sebe sama v napětí a bolesti. Konečně bylo po
všem. Klečel jsem na posteli a Jana mi kapesníkem utírala slzy. "Jseš
chlap, ne? Něco vydržíš!", snažila se mně povzbudit. Pomohla mi vstát a
všechny tři kamarádky mně pak objímaly a hladily. Hlavně po zadečku,
který byl ještě dlouho citlivý. Hlavou mi probleskla nečekaná myšlenka,
jak asi teď ze zadu vypadají moje rifle. Ale jak rychle tato myšlenka
přišla, tak rychle zase zmizela. Opravdu jsem neměl náladu na podobné
výzkumy. Následná prohlídka hradu ve mně rozhodně nezanechala tak huboké
dojmy, jako události této exkurzi předcházející. I když prostory
objektu i výklad průvodkyně byly nesporně zajímavé, má mysl byla
zaneprázdněna jinýmy vjemy a ruce jsem ponechával v zadních kapsách.
Také v mučírně, když se mně Žaneta ujala, vědouce, že se v těchto
prostorách necítím nejlépe, postupovala nezvykle. Místo aby mne, jako
jindy, objala kolem ramen, vzala mne kolem pasu a hladila dotčená
místa. No, alespoň ty děvčice z té návštěvy něco měly. Ještě při cestě
k dalšímu hradu jsem moc nevnímal krásy české krajiny. Spíše jsem
hodnotil povrch českých silnic a bolestivé zjištění bylo, že to s jeho
kvalitou není zase tak růžové. Každý večer potom jsem chodil spát v osm
hodin. Bylo to vždy pod dohledem jedné z kamarádek, která, když jsem se
převléknul do pyžama, mně rituálně několikrát plácla přes zadek. O
bolesti vůbec nemohla být řeč, byla to jen taková něžná plesknutí, ale
stačilo to k připomenutí nedávných úkonů, mnou citelněji vnímaných,
které jasně a naléhavě vyjadřovaly potřebu pořádku, silné vůle a
disciplíny. Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
Zobraz článek
|
NEZNAMY_4735 [ 29.4.2024 - 08:54 ]
|