Tak aby bylo jasno, tohle je můj názor, odlišný názor. Klidně ho zkritizujte, uděláte mi radost. Třeba ho i pochvalte, bude mi to jedno. Nebo jej zatraťte, nic se nestane. Není nic, co nemůžete. Do toho!
Potvrzení moci; eskalace moci; 100% důkaz viny; kat; jeden člověk je soudce, obhájce a kat; soustředěná moc; centralizovaná moc; bezmoc; neschopnost hnout věcmi; nechuť hnout věcmi; nejvyšší stupeň oddanosti; vyjádření pokory; přijmutí viny; názor jednoho je důležitější než druhého; potupa; dávání a přijímání; koncentrovaná bolest; zklamání; vzrušení; vyjádření chyby; účet; zúčtování; stud; lítost; sliby; začarovaný kruh; askeze; rituál; náboženství; soucit; odpuštění; zástěrka; prohloubení pocitu viny; spása; neřeší problém => samoúčelnost; trestající není Bůh; trestem neodpustím sama sobě; deprese; strach; vzpomínky; stopy; touha; déšť; studená sprcha; šok; led za krkem; emoce; temperament; výchova; starost; touha po konci; ulehčení; výčitky; snaha; podřízení; vláda; peklo; očistec; vzpoura; násilí; Damoklův meč.
Všechna tahle slova, myšlenky, mě napadla jednoho osamělého večera.Jak tak přemýšlím, tak úrovní chápání je opravdu hodně, čím dál tím víc. Trest je pro každého něco jiného. Pro jednoho vysvobození, pro druhého násilí.Je to dokonalý příklad perfekcionismu. Buď je a nebo ne. Nic mezi tím není, neexistuje, existovat nemůže. Trest je ostrá hranice ve fuzzy světě. Zamýšlela jsem se nad tím, co tím to vlastně rozumím já. Co si o tom myslím?.
Trest je jakýsi mýtus. Trest je způsob chování, jednání, které má omezené možnosti něco vyřešit. A už vůbec ne problém. Je to jistě velmi jednoduché řešení, rychlé. Rychlost ovšem bývá na škodu kvalitě.
Jen umocní už vzniklý pocit viny, který v konečném důsledku vede k depresi, a v lepším případě s ní nic neudělá. Nezpůsobí odpuštění sám sobě. Problém svědomí existuje dál. Sám nezávisle na partnerech. Nezávisle na čemkoliv. Narůstají myšlenky typu : ?Vida, trestá mě, zklamala jsem jeho i sebe. Už i on uznává moji neschopnost. Nezvládnu udělat ani tak jednoduchou věc jako to a to. Jsem k ničemu!? A právě tyto pocity a myšlenky bývají spouštěčem depresí u depresivních osobností.
Trest je zajisté také překročení hranice mezi příjemným a nepříjemným. Pokud tato hranice překročena není. Jak to potom ještě někdo může nazývat trestem? Nicméně, proč by se mělo pod záštitou trestu a výchovy tolerovat jinak netolerovatelné překročení míry příjemnosti? Myslím, že toto dobrovolné překračování hranic je něco jako silné sebezapření nebo přímo znak mučednictví.
Pozastavme se nad podstatou, základní podstatou, kterou je vyslovení a posléze i uznání viny. Měl by snad mít jeden z partnerů právo toho druhého soudit? Soudit nás bude Bůh, teď to dělá naše svědomí. A partner Bůh není, je jen člověk a trestat je lidské. Chybovat také. A co když vina uznána není? To je potom co? Souboj nebo násilí? A když už vina bezesporu uznána je. Pak to podle mě vypovídá o uznání vlastní nedostatečnosti vůči partnerovi ve smyslu, že je náš parner moudřejší a lepší, a tak má právo nás trestat jako nedospělé děcko. Je to perfekcionistická touha po dokonalosti. Možná proto, že dokonalí nejsme skrze své přičinění, tak to chceme po svém partnerovi. Snažíme se být jeho ideálem. Teda někteří. Trest bere individualitu. Každý člověk by měl být sám sebou, ale trestání nedokonalosti bere možnost se sám měnit. Když nám partner skrze trest řekne, že jsme udělali chybu, je to vlastne k ničemu, protože jestliže na to nepřijdeme sami, nic se vlastne nezměni. Tato iniciativa by neměla pocházet z trestů. Pokud chci na sobě něco změnit, tak nikoliv proto, že hrozí trest, bolest, ponížení, ale protože chci. Nechci se bát kvůli hrozbě trestu říkat věci, které nejsou příjemné, nechci se bát dívat se do očí, nechci se bát, co se zase stalo, nechci se bát říkat pravdu. Ještě zde zbýva rozebrat krátce problém odpovědnosti a zodpovědnosti. Človek je v první řadě odpovedný svému svědomí, teprve ve druhé řadě partnerovi. Na základě tohoto vyjádření mi není jasné, proč by měl partner mít pravomoc toho druheho trestat.
Kdesi jsem četla, že láska je kombinace laskavosti a přísnosti. Jak si ovšem tuto přísnost vyložit? Je to jen neústupnost, nebo přímo trestající ruka? Oživlá spravedlnost? Pochodující strašák, sedmihlavá saň? Trest je vyeskalovaná přísnost. Myslím si, že trestem, především tím zritualizovaným, dochazí ke zvýraznění špatných věcí v vztahu, namísto aby se zdůrazňovaly věci milé, pozitivní a dobré.
Krátce ještě pohovořme o situaci, kdy je trest vlastně zástěrkou pro výprask. Dochází zde ke zvlášt schyiofrenní situaci, kdy se trestanému výkon líbí, ale dochází k němu za reálné prohřešky. A co teprve. kdy trestající očekává patřičnou odezvu resp. neočekává vzrušení na straně trestaného.Trestajícímu se to líbit může a druhému ne? Docela stresující. Domnívám se, že pokud by mělo jít skutečně o trest, nemělo by se to nikomu líbit. To ovšem nemění můj názor na tresty.
Trest možná umožní být opět čistým před partnerem, ale co sám před sebou. Čistotu před partnerem velmi poškozuje, když si sami o sobě myslíme, že jsme nečistí, tedy špatní a neschopní. Na co je potom takový trest, když nás má očistit zcela, ale funguje jen zpolovic? Co když nás očisťuje jen navenek, ale uvnitř zůstává ponuro, špinavo. Nechci zde srážet hodnotu partnerova odpuštění, je velmi cenné, ale ruku v ruce s ním by mělo jít odpuštění sám sobě. A to je to nejtěžší, nahlédnout do svého srdce a zjistit, zda jsme sami sobě odpustili. To za nás žádný trest ani dominant neudělá.
Budiž mi země lehká.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
