Jistě si mnozí
pistácioví zodpověděli otázku: Měnil bys, kdybys mohl? Kdyby to šlo,
mávnout
kouzelným proutkem a najednou bys byl vanilkový, šel bys do toho? Nebo
tě BDSM
pozitivita natolik obohacuje, ze vyváží negativa s nimiž se denně
potýkáš?
Pokusím se odpovědět i
já: upřímná odpověď je nasnadě: Ne!
Pokud bych totiž
odpověděl: Ano! Musel bych připustit, ze nejsem spokojený s tím, jaký
jsem.
Je to ale pod povrchem skutečně tak, anebo to mluví jenom moje Ego.
BDSM pozitivita pro mě
není pouze otázkou hry. Je mi jasné, že pro některé pistáciové je BDSM
?postelovou? záležitosti (no dobře no, tak studiovou, mučírnovou,
dovolenkově-přírodní apod.), která slouží jenom jako předehra,
oživení sex.
života, koření vztahu popř. jako ?ventil k přetlaku?. Pak je také
nemálo
těch, pro které je BDSM záležitostí 24/7.
Jak je to u mě?
Dominance společenská
se pro mě významně překrývá s dominancí sexuální. Asi bych dokázal
vystupovat dominantně vzhledem k osobě, kterou bych v civilním životě
bral jako autoritu, ale cítil bych se velmi nepatřičně. Pokud v civilní
oblasti nemám s danou osobou vyhraněný D/s vztah, ale pohybujeme se
v oblasti partnerství/konkurence/vzájemného respektu, pak v sexuální
oblasti mohu zastávat jakoukoliv roli. Pokud však v civilní oblasti
jsem
výrazně nad nebo výrazně pod danou osobou, pak pro mě opačné rozdělení
rolí
v sexuální oblasti připomíná frašku.
Což ale není odpovědí
na otázku.
Pokračujme tedy dál:
Bez prvků BDSM se dokážu obejít po relativně dlouhou dobu, aniž bych
měl pocity
strádání, nepotřebuji se výrazně utvrzovat ani v roli ovládajícího ani
v roli ovládaného, bolest mi výrazně nechybí ani nejevím tendence
někomu
ji nekonsensuálně způsobovat. Na druhou stranu, pokud
jsem s pistáciovou partnerkou a je mezi námi vztah, sklouznu i
v civilních záležitostech relativně snadno ke špičkování, provokování,
hře, aniž bych měl pocit, že jsem do něčeho nucen, něco dělám proti své
vůli,či
snad že jsem manipulován do určité pozice.
Tím se dostávám
k mlhavé odpovědi na otázku, zda beru BDSM jako životní styl, nebo jako
rozptýlení: Pravděpodobně jako životní styl.
Další pozitiva bytí
pistáciovým je nesporně informovanost v oblasti psychologie,
manipulace,
sociologie. Kdybych nebyl pistáciový, asi bych se méně zajímal o druhé,
méně
bych se zajímal o sebe (resp. o to co je uvnitř) a možná bych byl více
náchylný
ke kulturní a společenské manipulaci. Kdybych nebyl
pistáciový, asi bych neměl nutkání k hledání dalších pohledů na
jakoukoliv
věc, na niž si chci utvořit názor, k analyzování, k nekritičnosti,
toleranci, nechuti k vynášení soudů, možná se pletu, ale možná právě
moje jinakost
a nesnáze kterým jsem v boji o sebeuvědomění a suverenitu čelil, možná
právě to všechno způsobilo, že jsem jaký jsem (samozřejmě, jiní
pistácioví to
budou mít jinak, někdo bude svou jinakost brát jako rozptýlení, někdo
jako
nedůležitou maličkost, ale pro mě bylo zjištění vlastní BDSM pozitivity
a
nutnost vyrovnat se s obrazem sebe sama takovým, jaký je, dosti dlouhým
a
zásadním bojem).
A jaká jsou negativa
bytí pistáciovým?
Těžko se hledá
partnerka (o co horší to mají příslušníci dalších specializovaných
minorit, nad
tím se raději nechci zamýšlet a přeji jim šťastnou ruku při hledání a
snad
výhody, které budou plynout z jejich ještě jedinečnější
jedinečnosti, vyváží nesnáze spojené s hledáním toho/té pravé). Rodinný
život přináší
mnohé úsměvné i méně úsměvné situace, ať už se jedná o hračky, zvuky,
prostor
k hrátkám, rodinné příslušníky, návštěvy a příbuzné, později výchovu
dětí
apod. Dokud se společnost
dívá na pistáciové jako na něco zvláštního, existuje riziko nesnází
spojených
s nepochopením, pokud se informace o pistáciovosti
jedince dostane do nepovolaných rukou. Dokud se zákonné normy
dívají na počínání pistáciových s despektem až nevraživostí, existuje
riziko, že i v případě dodržení SSC může dojít k vážným problémům (ať
už půjde o ?pracovní úraz? nebo pouhé nepochopení a nežádanou
intervenci někoho
zvenku).
Závěrem však musím
přiznat, že klady poněkud převyšují nad zápory a dokud si to člověk
uvědomuje,
nehrozí mu deprese a ?černé myšlenky?. Tím se dostávám
k poslednímu negativu, které už však nepotkává výhradně pistácie a
neplatí
ani pro všechny pistácie bez výjimky.
Tímto negativem je
duševní nestabilita.
Pistáciový člověk bude
nevyhnutelně vnímavější, citlivější ale i zranitelnější, než by byl
jeho
vanilkový ekvivalent. Protože pouto důvěry, které vzniká mezi vrškem a
spodkem,
souznění, že sdílí něco, na co by se většinová společnost dívala s
nepochopením
a pohoršením,utvrzuje a prohlubuje city, které tito lidé sdílí a tento
prožitek
je musí učinit vnímavějšími i v civilním životě. Pistáciový, už tím, že
je ?jiný,? a to podle podvědomí široké veřejnosti (a tedy s vysokou
pravděpodobností i podle podvědomí vlastních
rodičů/kamarádů/známých (do
jaké míry vlivem výchovy také v očích svých už nechám na čtenáři a jeho
zkušenostech) ?jiný špatně?, už jen tím se dostává do situace
outsidera.
Jak moc si tuto svou
situaci připouští, záleží asi na každém zvlášť, ale nadhled většinou
přichází až
s věkem zkušenostmi a zážitky, takže v dětství/mládí/brzké dospělosti
zažívá mnohý pistáciový období zmatku, nejistoty, hledání a, přiznejme
si to, i
zklamání, smutku a depresí.
Asi jinak to bude mít
postavené dominantní-sadista než submisivní-masochista.
Dominance může být
mylně pokládána za průbojnost, cílevědomost nebo asertivitu (ač jde o
cosi výrazně
odlišného, ale to je mimo obsah tohoto dílu), sadismus za tvrdost,
odolnost,
chlapáctví a drsnost (o tom, že sadista může mít často velmi nízko
posazený
vlastní práh bolestivosti opět pomlčím). Naopak submisivitu
a masochismus asi žádný vanilkový člověk neoznačí za vlastnosti obecně
žádané (jsme holt učeni obdivovat vůdce a nikoliv vedené, lvy a nikoliv
ovce,
?vychcánky? a nikoliv dříče? Čímž neoznačuji nikoho nijak (i
když reakce lidí, kteří by se do tohoto výčtu buď/nebo snažili zařadit
by byly
úsměvné? Málokterý Dom by se hrdě nechal označit za ?vychcánka? a
málokterý Sub by strpěl označení ovce))
ačkoliv bez nich by naše ?demokratická? společnost nemohla fungovat?
Ale
to je
opět naše (lidská) dvojí morálka:?vodu káže, víno pije?.
Čímž se dostávám
k vlastní charakteristice. Jaký vlastně jsem? Pokud bych se měl
zařadit do škatulek, asi bych (jako mnozí z nás) přišel na to, že
taková
škatulka
není? Pokud bych se
nezabýval tělesnem a vzrušením, měl bych celkem jasno:
Co se masochismu týče,
asi kus masochisty ve mně je. Ne sice v tom SM stylu, že by mi bolest
přinášela vzrušení, ale vím, že bolest mi může poskytnout únik v
momentě,
kdy už nevím kudy kam. Útočiště a oddych, čas na plánování a sbírání
sil a
vlastně i odhodlání. Pokud se dostanu do
bezvýchodné situace a začne se mě zmocňovat pocit nespravedlnosti,
bezmoc,
vztek, lítost, deprese a beznaděj, začnu přecházet jak tygr v kleci.
Řešením je posilovna, box, sport, řešením by byl výprask, který mi
umožní
pročistit hlavu, přestat si lámat hlavu s problémem, proč se stal a jak
se
mu dalo předejít kdyby - a začít myslet na řešení.
Co se tyče sadismu,
asi ve mně taky troška sadisty bude. Nemám sice ty správné buňky k
tomu,
abych splňoval SM představu průměrného sadisty. Na druhou stranu mě ale
fascinuje a inspiruje vzdor a silná vůle, umím s představit, že bych
mohl
hledat hranici kam až dolejšek zajde, než skloní hlavu, než přestane
vzdorovat
a podřídí se (člověk je ješita a chce srovnávat: ?Kdy bych se zlomil
já?
Dříve?Později??).
Dominanci je snad
zbytečné rozebírat. Nezažil jsem člověka, který
by v té správné situaci a tom správném prostředí (v prostředí
méně schopných jedinců) nevystoupil jako autorita, nevystoupil
dominantně. Opět
pomlčím o nutném atributu dominantně vystupujícího člověka: svědomí a
smyslu pro
odpovědnost za svá rozhodnutí, protože tento atribut je čím dál tím
častěji
opomíjen (pro příklady jistě nemusíme daleko a vystačíme si s
vanilkovou
oblastí). Možná určitá výhoda
pistáciových dominantů spočívá v uvědomění si
vlastní moci a nutnosti nést následky a tak vlastně dochází k výchově
dominantů i pro obecný život.
Na druhou stranu to
asi chce ohromující sílu osobnosti, moudrost a nadhled, aby člověk
přenechal
těm druhým právo na vlastní chybné rozhodnutí, činy a pak následky.
Myslíme si,
že jsme hodní, když svou moudrost sdělujeme, ale do jaké míry tím
obíráme své
svěřence o svobodnou vůli a vlastní osud, to si neuvědomujeme (nebo
nepřipouštíme).
Své nejbližší (děti,
manžela/-ku) přetváříme k obrazu svému. Ve snaze ušetřit je bolesti a
zklamání jim v konkrétních situacích pomáháme vyřešit konkrétní
problémy (ať už si o pomoc řeknou či nikoliv) a obíráme je tak o
příležitost
poučit se na vlastní kůži? Nerespektujeme heslo:dej hladovému najíst a
nasytíš
ho jednou, dej mu vědomosti jak se nasytit sám a nasytíš ho
napořád (heslo
napadáme myšlenkou: ?A co když bude mít informace, ale nebude je umět
aplikovat? Nebude mít zdroje? Apod? K bodu jedna: Pak mu
to vyložíme zas a názorně ukážeme. On (náš blízký) je šikula a naučí se
aplikovat
všude moudrost, kterou jsme mu předali? K bodu dvě: There
where is the will, there
is the way
as well = kde je vůle, je i cesta (?Když se chce,
všechno jde.?)?
A tak, správně
dominantně, dáváme svým blízkým ?najíst? dnes a denně (a utvrzujeme se
v představě, jak jsou oni slabí a bez nás neschopní života) místo toho,
abychom po vzoru Sokrata z nich udělali samostatné jedince, nezávislé
na
pomoci zvenku (?Není dobrý mistr, kdo má hodně učedníků. Dobrý mistr je
ten, kdo
?vyučí/vytvoří? hodně mistrů)? Dá se tento přístup
komukoliv vyčítat?? Asi nedá (hoď klidně kamenem, ty kdož jsi bez viny
a
neděláš
věc stejnou). Nechtěl jsem začít
filosofovat, vím, že jsem nakousl jen vrcholek, ale vlastně nechci
obhajovat
ani pohled asertivity ani pohled zen-buddhismu, na to
teď není správný čas, místo a vlastně ani chuť?
A konečně submisivita:
Myslel bych si o sobě,
že jsem vyloženě submisivní a moje submisivita je omezena pouze mým
egem a arogancí,
cílevědomostí, touze po seberealizaci a po obdivu. Pokud bych se však
hodnotil
podle toho jak se chovám (a nepřihlížel k pochybám a přípravám,
zkušenostem
a špatným rozhodnutím, které ?správnému? rozhodnutí předcházely) asi
bych svou submisivní nálepku musel strhnout (ono hledat v submisivitě
útočiště před zodpovědností, nejistou
budoucností a nezodpověditelnými otázkami je tak příjemné?přiznejme si
to).
Být však 24/7
dominantní autoritou, která si vždy ví rady, zachovává chladnou hlavu a
dělá
správná (nebo ty nejlepší z možných) rozhodnutí?to je nadlidský úkol.
Nechme tedy tu nálepku
na svém místě? Alespoň maličkou? A alespoň občas.
Pokud ale do hry
vstoupí tělesné vzrušení a nejen ideály a životní postoje, výchovou a
zkušeností formované názory, začne se moje pevná, stabilní představa o
sobě
samém povážlivě naklánět a když se dívám na svůj obraz, začínám mít
pocit, že
hledím skrz špinavé okno (a pokud do hry vstoupí city, láska a srdce
tak
nejenom přes špinavé okno, ale ještě do mlhy a rozespale mžourající?
Ale
o tom
až v dalším díle).
Prolog:
Dan Varga, Kazatel Daniel, zareagoval na Katčinu emailovou
pochvalu a odepsal jí zpět. Tím vlastně začala jejich internetová
známost. Postupně
se seznamovali, Dan na sebe prozradil, že žije v Hradci Králové, je mu
29, má
vlastní firmu a živí se jako grafik na volné noze.
Katka mu napsala o sobě, o mamce i taťkovi, o škole a o tom,
jak na ni zapůsobila povídka o Šárce. Dan se zpočátku ošíval, protože
si
nechtěl komplikovat život dalším vztahem (ať už by měl jakoukoliv
formu), jejich
věkový rozdíl mu napovídal, že budou názorově každý ?někde jinde?, ale
Katka
byla vytrvalá. Nakonec se několikrát setkali na akcích v Hradci a
Praze (Katka ?náhodou? šla na tutéž výstavu nebo tentýž veletrh jako
Dan, takže
se dohodli, že tam pojedou spolu). A několikrát se Dan zastavil u Katky
doma,
aby poznal i její mamku, aby ta neměla strach, co za člověka se to
zajímá o
její dceru.
S příchodem vánočních svátků nastala konečně doba
odpočinku, kdy měli oba trochu víc času a tak Dan Katce nabídnul, že
jestli
chce, tak může mezi svátky přijít k němu na chatu. Nedaleko od Poděbrad
měl Dan chatu, kam si chodil odpočinout od práce po velkých zakázkách,
kam chodíval
filosofovat, fotit, lyžovat nebo se jen tak procházet po lese kdykoliv
potřeboval uniknout od lidí. Chata byla daleko od hlavních cest, takže
tam měl soukromí a
kromě houbařů a cyklistů tam nepotkal živou duši.
Katka souhlasila a skutečně mu 26. zavolala, jestli by ji
přijel vyzvednout.
Poprvé
Když dojeli na místo, Katka vyskočila z auta a mezitím
co Dan vybíral z auta potraviny, počítač, foťák
a milión dalších věcí, tak ona si zatím prohlížela okolí.
?Káťo, vezmeš si ten baťoh dovnitř nebo ho zatím chceš
nechat v autě?? zavolal na ni Dan. Katka přispěchala k autu a se
slovy: ?Tááák pojď k mamince,? si na záda hodila
baťoh skoro stejně velký jako byla ona sama. Dan se zašklebil:
?Počkej já ti to urovnám, trajdo, ať
rovnou nezaletíš nosem do závěje. Sněženky ještě nerostou, takže tam
najdeš
jenom tvrdou zem a možná nějaké bukvice.?
Katka si nechala upravit na zádech baťoh, což by však jindy
bývala komentovala slovy, že to není nutné a že ona to zvládne (načež
by možná
skutečně zalítla pádem plavmo vpřed do nejbližší sněhové hromady), ale
z Dana měla respekt.
?Máš vůbec s sebou ty maturitní otázky?? zeptal se Dan,
když přemýšlel nad tím, co všechno může taková maličká holka potřebovat
na
čtyři dny, že to naplní tak ohromný baťoh.
?Sssss, ááááá,
já jsem zapomněla.?
S hranou lítostí se chytla Káťa za hlavu: ?To je mi
líto.?
?Tak to asi z učení nic nebude,? zakřenila
se a rozpustile na Dana hodila ?nevinný pohled?.
?Ale to nevadí, já to
doženu
potom,? ujišťovala ho, když viděla jeho nesouhlasný výraz.
?Zajtra, zajtra,
len nie dnes, tak hovorí
lenivec,? zacitoval Dan, ?to se pleteš, princezno. Tohle můžeš zkoušet
na mamku,
ale ne na mě. Říkala jsi, že si sem vezmeš učení. Já mám taky práci,
kterou
budu muset ještě udělat a nechci, abys mi tady zatím běhala po lese.?
?A plašila veverky?? dodala Káťa rozverně, jak se jeho
výčitku snažila převrátit na legraci.
?Já nesranduju Katko. Odneseme
věci dovnitř a vrátíme se pro to tvé učení.?
Káťa se otráveně ušklíbla, že není po jejím, ale zdržela se
komentáře (opět velmi netradičně, jak by jistě potvrdil každý, kdo
Katku znal)
a jen si něco zamumlala pod nosem. Danovi to samozřejmě neušlo, ale
rozhodl se, že nad tím
protentokrát mávne rukou. Jenom začal přemýšlet, jestli to byl tak
dobrý nápad
zvát si na svátky Katku k sobě v době, kdy měl i jiné povinnosti než
učit mladou teenagerku slušným způsobům.
Zpáteční cesta probíhala v tichu a napjaté atmosféře,
protože Káťa trucovala. Plánovala si, že Vánoce stráví na běžkách, v
pohodě a bez učení, u Dana
na chatě, a teď to vypadalo, že by bývalo lepší, kdyby jela za tátou do
Prahy a
přesvědčila ho, aby vyrazili někam na hory. Když dojeli na sídliště,
Dan zaparkoval auto hned před
Kátiným domem. Katka si s vystupováním dávala načas, aby dostatečně
zdůraznila, že se jí vůbec nelíbí, že ji někdo do něčeho nutí.
Motor přestal běžet a v autě se rozlehlo ticho,
přerušované jenom tlumeným hlukem zvenku. Křičících dětí, štěkajících
psů a
popelářského vozu, který ve vedlejší ulici konal svou službu, ignorujíc
svět
okolo.
Dan se na ni otočil a promluvil: ?Káťo?? Vážný a strohý
tón jeho hlasu prozrazoval, že se jedná o něco důležitého, ale Káťa ho
přesto ignorovala. Byla zvyklá na to, že si vždy prosadila svou, že
vždy bylo
po jejím. Teď, když narazila na stejně tvrdý odpor, tak přešla do
jediné
defenzivy, kterou znala? Do trucování.
?Kateřino!?
Neobvyklé oslovení ji zaujalo. Ještě nikdy ji nikdo
neadresoval jako Kateřinu. Na okamžik zapomněla, že stále ještě trucuje
a
překvapeně pohlédla jeho směrem.
?Na tohle já nejsem zvědavý. Když jsem ti nabízel, abys
přišla na svátky za mnou, tak to bylo protože ses chovala zodpovědně,
adekvátně
svému věku??
Na chvíli se odmlčel, aby dodal důraz posledním slovům:
?Protože
jsi slíbila, že si vezmeš s sebou učení a dobrou náladu. Já jsem ti
říkal, že budu muset něco ještě dokončit do
práce, ale že s tebou klidně v mezičase vyrazím na běžky, do lesa,
při dobrém počasí půjdeme fotit a pokud se naskytne správná
příležitost, tak tě
na Silvestra seznámím s některými kamarády, které znáš z internetu
zatím jen podle nicku. Když se ale neumíš chovat, upřímně řečeno ses
předvedla
jak rozmazlený fracek, tak se s tebou rozčilovat nehodlám. Mám tě rád,
jsi šikovná a inteligentní holka, ale jestli
něco opravdu nesnáším, tak je to nezodpovědnost a rozmazlenost. Kdyby
bylo po
mém, tak už jsem ti dávno nasekal na holou.
Možná teda bude nejlíp, pokud to celé zrušíme a rovnou
zůstaneš doma. Baťoh ti dovezu zítra a uvidíme se až po svátcích.?
Zmínka o nasekání na holou způsobila, že se v Katčině
břiše rozlétali motýli a po zádech ji přeběhl mráz,
ale nedala na sobě nic zdát a dále mlčela, aby tak dala najevo, že s
ním
nemluví.
?Ok, kdo mlčí ten souhlasí. Tohle je přesně ten přístup o
kterém jsem mluvil. Nazdar.?
Dan už toho měl po krk.
Katka si uvědomila, že asi zašla příliš daleko a vyhlídka na
to, že o Vánocích bude sedět doma jenom s mamkou (všichni spolužáci
jsou
pryč, táta v Praze asi taky nebude sedět na zadku a bude mít vlastní
program), se jí natolik nezamlouvala, že skousla svou pýchu a chopila
se role
kajícníka. Sklopila zrak, aby jí Dan neviděl do očí a aby se mohla lépe
soustředit a prosebným hlasem se omlouvala:
?Já se omlouvám? Já jsem to tak nemyslela? Já už budu
hodná??
Když ucítila, že se jí v očích sbírají slzy, tak zvedla hlavu a
upřela na něho prosebný pohled:
?Prosíím?? zamrkala a po líci ji
skanula slza.
Dan si povzdechnul, pak se nesouhlasně ušklíbnul, ale
nakonec se nechal obměkčit. Natáhnul ruku, aby Kátě setřel slzu a
prohrábnul jí
vlasy.
?No dobře.?
Kátě se sevřel žaludek a potlačila vítězoslavný
úsměv (oči ji však prozradily, ale o tom neměla ještě ani ponětí).
?Ale
tím se
mění pravidla,? pokračoval Dan a jeho klidný hlas ztvrdnul hrozbou a
dostal
chladný nádech:
?Od teď budeš sekat dobrotu, protože jsi v podmínce.
Jakmile se začneš chovat zase jako malá, rozmazlená holka, tak buď
dostaneš ?
pořádný ... výchovný výprask na holou, který už měl přijít dááávno,
? nebo jsi okamžitě ? a bez pardonu ? vyexportována domů k mamince,?
Dan
prokládal svou řeč pauzami, aby jí dodal náležitý důraz, ?ujednáno??
Káťa s úsměvem na tváři přikývla. Jeho povídání
nevěnovala moc pozornosti, protože v hlavě ji hřála jediná myšlenka:
?Dosáhla svou!!! Prosadila se i u Dana!!!?
Vystřelila z auta, protože už nedokázala skrývat radost
a rozeběhla se k domu. V autě Dan zatím zase zhluboka vydechnul?
Začínal mít dojem, že tu práci bude muset dodělat až příští rok.
Když se ale zadíval na poletující zadeček vzdalující se
směrem k domu, tak se mu na rty opět vrátil úsměv.
?Nejen prací živ je
člověk,? řekl si pro sebe pobaveně a postupně ho špatná nálada
opouštěla.
Když se Káťa vrátila zpět do auta, nebylo po trucování ani
stopy. Vlastně už v okamžiku kdy vylezla ven z baráku a významně
pokynula štosem papírů a materiálů, které nesla obouruč, načež se
roztomile
usmála, jakoby se dnes zatím nic nestalo a toto bylo poprvé, kdy Dana
viděla,
už v tom okamžiku měl Dan jasno, že Káťa ?přepnula? do hodného módu.
?Máš všechno?? zeptal se Dan jen tak pro jistotu. ?Češtinu a
ájinu nemám vypracovanou, takže jsem je nebrala, ale
i tak toho mám na těch několik dní dost, nemyslíš?? Káťa si nedovolila
zalhat,
ale když viděla Danův nesouhlasný pohled při zmínce o nekompletnosti
materiálů (po internetu mu totiž slíbila, že do Vánoc bude mít všechny
otázky
vypracované), musela se bránit. Dan kritickým okem pohlédl na hromadu
papírů, které položila
na zadní sedadla a musel přiznat, že těch materiálů bylo vážně dost.
Katka
maturitu očividně nebrala na lehkou váhu a její zlobení a špičkování
Dana bylo
spíš projevem rozpustilosti a hravé nálady, projevem touhy po
pozornosti, než
skutečné nezodpovědnosti a lehkomyslnosti.
?No dobře, asi máš pravdu. Tak můžeme jet?? položil
rétorickou otázku a nastartoval. Káťa si rétoričnost otázky asi
neuvědomila,
nebo jí na tom nezáleželo: ?Jedééém.?
Tentokrát cesta probíhala v úplně jiném duchu. Katka
hýřila dobrou náladou, rozhovor plynul lehce a trasa jim rychle ubíhala
za
okny. Dan nemohl uvěřit, že je to tatáž Káťa, která ještě před půl
hodinou
seděla na témže místě bez hlesu a kynula jak lívanec. Když po půl
hodině jízdy napodruhé přijeli k Danově
chatě, byla i Danova špatná nálada jen pouhou vzpomínkou. Katka si
zodpovědně
vzala svoje materiály a vystřelila k chatě ještě než Dan auto úplně
zastavil, o parkování v garáži nemluvě.
?Trajdo!? zakřičel za ní, ale onu už zabouchla dveře a na
tváři se jí rozlévala směs (skoro upřímného) překvapení a nevinnosti.
?Zabij
se,?? pronesl Dan už jen sám pro sebe a zavrtěl vyčítavě hlavou.
Odpovědí mu byl
zářivý úsměv a tak jen mávnul rukou a kormidloval auto dál směrem ke
garáži. Dan zaparkoval a v momentě, když se natahoval, aby
z kufru vytáhnul pracovní notebook, mu cosi narazilo do kabátem
chráněných
zad, přímo mezi lopatky. Nechal notebook notebookem a otočil se, aby
čelil
útočníkovi. Na sluncem zalité příjezdové cestě stála spokojeně se
zubící
Káťa. Jakmile viděla, že má Danovu
pozornost, zakřičela: ?zásah? a už pelášila někam za roh.
Dan chvilku přemýšlel, jestli se má zlobit, nebo se nechat
nakazit její náladou, ale nakonec pokrčil rameny, zaplašil představu
překvapených kolegů z práce, kdyby ho viděli koulovat se zase jako
malého
kluka a svižným krokem vyšel z garáže připraven ukázat tomu malému
skřítěti, proč se ještě ve škole honosil titulem ?King of the
hill - Král kopce?.
Jakmile se ukázal na volném prostranství, tak mu kolem
ramene prosvištěla další sněhová koule, kterou
s klidem ignoroval. Další chytil ve vzduchu, než se mu stihla
rozmáznout o
hrudník a bez námahy ji hodil zpět, kde bezpečně trefil horlivě
kličkující
zadek, jak se Katka snažila mezi ně vložit co největší vzdálenost.
Netrvalo dlouho a Danovi se podařilo skutečně Káťu zachytit,
když se mu snažila proklouznout na cestě zpět k chatě.
?Tady se nám někdo pokoušel o revoluci, že?? pronesl,
mezitím co si Katku bral pod levou paži a ohýbal do té správné pozice.
Pravačka
mezitím vytahovala její zimní bundu nad zadek, takže jí ho chránila už
jen džínovina kalhot.
?Vivat la revolucion.?
dostalo se mu drzé odpovědi a do vzduchu vyletěla sevřená pěstička ve
stejném
okamžiku, kdy se jeho pravice zvedala do řádného nápřahu.
?No však ještě uvidíme.?odpověděl Dan klidně a pokračoval ve
vyplácení.
Po několika silných ranách Dana už řádně pálila od sněhu
prokřehlá ruka a Káťa nejevila jakékoliv známky pokání a tak s
nesmyslnou
aktivitou přestal. A svou revolucionářku propustil.
Katka se nenápadně vzdálila mimo dosah a když si byla jistá,
že už je mimo Danův dosah tak se sklonila pro další sníh. ?To už bylo
dost??
zeptala se hravě.
Dan, mezitím už kráčející zpět k chatě se otočil po
hlase, všimnul si koule v Katčiních rukách a
ležérně pronesl, jakoby se nic nedělo:?Samozřejmě že ne, jen si jdu
pro
vařečku. Přece se na tvém zadku nezmrzačím.? Nemyslel to sice vážně,
ale na
Katku to zapůsobilo. Podbřišek se jí opět sevřel očekáváním a sněhová
koule jí,
zapomenutá a více nepotřebná, vypadla z ruky, když se s dostatečným
odstupem vybrala za Danem.
Dan přišel ke dveřím od chaty, odemknul a čekal, než se
k němu Káťa připojí. Katka sice zastavila, jakmile Dan přišel ke
dveřím,
ale když se na ni s pozvednutým obočím a nevyřčenou otázkou v očích
otočil, tak popoběhla a sklonila se pro své materiály, které předtím
nechala na
stole na terase. Když se pro své zápisky natahovala, s Danem čekajícím
ani ne metr od ní, uvědomila si, jak náramně se tato situace podobá
situaci
v jejích představách. Ona, nakloněná přes dřevěný stůl, s rukama
dotýkajícíma se hrubě opracovaného dřeva, deskou stolu citelně tlačící
do
jejího podbřišku a zadečkem vystrčeným a nechráněným. Dan stojící
nedaleko?
Celá tato představa trvala jen zlomek vteřiny, ale její
dopady na Katku doznívaly ještě několik minut poté.
Možná to byla telepatie, možná jen atmosféra, ve které se
oba nacházeli, ale v okamžiku, kdy Dan netrpělivě čekal na Káťu ?a ona
se
napřáhla pro své poznámky a Danův zrak sklouznul na vystrčený zadeček,
ó? tak
lákavý to cíl? myslel na totéž.
Okamžik pominul, Katka se narovnala a Dan ustoupil stranou a
pokynul jí rukou, aby vstoupila první: ?Prosím.?
?Ó jak džentlmenské, děkuji.? protáhla Káťa a naznačila purkle, než
prošla kolem a vstoupila do chaty.
?Moc si nefandi Káťo, to tě jenom nechci za svými zády,? neodpustil si
všetečnou poznámku Dan, přestože původní úmysl Katka
odhadla
správně. Snad to byl tón, kterým své poděkování pronesla, co ho
přinutilo
kontrovat sarkasticky.
?Tak vítej na mém panství,? začal Dan, když Katku směroval
do kuchyně v přízemí, ?podmínkou je poslušnost a slušné chování.?
Katka se zazubila ?A ti kdo toto poruší budou bez milosti
potrestáni?? pronesla významně.
?Správně. Bez milosti a bez slitování.? zažertoval Dan.
Katka se rychle rozhlédla po výbavě kuchyně, když hledala
slibovanou vařečku a skutečně jí pohled ulpěl na věšáčku, kde bylo
vyrovnáno
asi sedm vařeček různých velikostí.
Dan sledoval její pohled. Sice svou poznámku tam venku
myslel z legrace, ale když se Katka sama nabídla, tak proč vlastně ne.
Oba
dobře věděli, že si zasluhuje. ?Správně hledíš, hříšnice,? pousmál se
Dan a
přistoupil k věšáčku.
Bude to na holou? Kolik mi jich vyplatí? Bude to moc bolet?
Zůstanou mi modřiny? Tyto a další otázky rychlostí uragánu letěly Katce
hlavou
a pomalu se začínala potit. Měla strach a přesto po tomto tak dlouho
toužila.
Jaké bude její poprvé?
Dan si mezitím vybral namátkově jednu vařečku a otočil se na
Katku s přísným výrazem exekutora. Aby své roli dodal na autentičnosti,
tak si několikrát poplácal vařečkou po ruce a nakonec udeřil silněji a
kuchyní
se rozlehl úder dopadu.
V Katce viditelně hrklo, nasucho polkla a do očí se jí
dostal strach. Tatam byla touha, tytam byly
představy. Teď už si nepřála zažít výprask, teď už nechtěla cítit
bolest a hrdě
si počítat rány. Dan se bavil tou změnou v Katčině chování, když si
připomněl, jak jí v očích ještě před chviličkou tančily ohníčky
neposlušnosti,
jak se jí ráno v nich zračil vzdor a lhostejnost, snad na okamžik i
opovržení, když se tehdy v autě před barákem na Dana otočila. A to
všechno
bylo teď pryč. Zůstala zranitelná vystrašená malá holčička, tak tak
bojující s pláčem, přestože dosud nedopadla jediná
rána. Dan vykročil blíž a Katka automaticky o půlkrok
ustoupila. Skutečně to vypadalo, že se každým momentem rozbrečí a
Danovi jí
přišlo líto.
Rychle jako útočící kobra Katku chytil za ruku a otočil
kolem její osy, vzal si ji opět pod levou paži a předklonil do té
správné
pozice a než se stihla vzchopit na účinnou obranu, než stihla
mobilizovat síly
k útěku, už jí na odžínovanou zadnici přistála
se silným dopadem vařečka a vzápětí na druhou půlku zas a ještě
silněji.
Dan se příliš nerozpřahoval, stačilo protočit zápěstím.
?Doufám, že to bereš jako varování, rebelko.? pronesl Dan,
opět s úsměvem, když zmatenou Katku propustil ze svého sevření a ta se
narovnala.
Katka byla neschopna slova. Toto mělo být její poprvé?
Tohoto se tolik bála?
Rukama si sáhla na zadek, protože teď se jí teprve do půlek
nahnala teplá krev a začínalo to hřát. Měla pocit, že byla ošizena. Kde
byla
bolest? Kde bylo vykoupení? Když minulý týden upadla na bruslích na
zadek,tak
ji to bolelo víc, než teď.
Dan viděl, že se od Katky rozumného slova nedočká a tak se
vrátil do předsíně, aby postupně vybalil a uklidil všechny věci, které
se tam
od rána bez ladu a skladu povalovaly po zemi.
Katka zůstala v kuchyni a začínala se mračit. Od
okamžiku, kdy ráno v autě Dan zmínil nasekání na holou se nemohla
zbavit
euforické nálady. Tolik dní a tolik nocí se jí zdálo o tom, jak ji
někdo přehne
přes koleno a bez milosti ji naseká a nepřestane, dokud jí pozadí
nebudou krýt
křížem krážem vystouplá jelita (ve skutečnosti si byla vědoma, že o
tomto mohla
snít, ale v životě by tu bolest a to hojení potom nechtěla zažít) a teď
dostane dvakrát přes kalhoty?
Začala se jí zmocňovat opět pořádně temná nálada.
Dan přinesl do kuchyně nějaké potraviny, ale změny
v Katčině náladě si prozatím nevšiml.
?Co kdybys mi taky trochu pomohla princezno? To, že jsi tu na návštěvě
neznamená, že nehneš prstem,? pronesl napůl z legrace a napůl vážně,
mezitím co ukládal pečivo.
?Sem nějaká služka nebo co?? zamumlala Katka a odešla do
předsíně, aby nemusela čelit Danově dobré náladě. Ona sama právě teď
potřebovala něco jiného a celkem pochopitelně byla naštvaná, když sen,
představa, která se nad ní vznášela jako na andělském obláčku, praskla
jak
mýdlová bublina a zanechala po sobě hořkotrpkou
pachuť nesplněného přání. Dan překvapeně pozvednul obočí, protože
nechápal, co to do
Katky vjelo, ale pak to přešel s tím, že se asi přeslechl.
Teprve prásknutí vchodových dveří mu oznámilo, že se možná
nepřeslechl. Doukládal potraviny na jejich místo a pak se rázným
krokem
vybral ven.
Katka seděla na lavičce na terase, ruce překřížené na hrudi,
na tváři nepřístupný výraz.
?Co se děje?? zjišťoval Dan po dobrém, i když její póza a
výraz brnkala na špatnou strunu jeho povahy a on cítil, jak v něm opět
kulminuje hněv.
?Nic.? Dostalo se mu odpovědi.
?Tak tady neseď jak pecka a pojď mi pomoct
s vybalováním,? pokračoval Dan naštvaně, protože začínal tušit, že
Katčina
nálada se opět přehoupla do stádia ?nesnesitelná/rozmazlená?. A otočil
se, aby
vešel zpět do chaty a pokračoval v započaté práci, protože věděl, že
kdyby
musel ještě okamžik čelit Katčině náladovosti, tak by mohl vybuchnout.
?Nasrat.? zamumlala, ale bohužel
ne dost tiše.
To ho zastavilo. Skousnul zuby a otočil se zpět čelem
k sedící dívčině.
?Cože??
?Řekla jsem: Nassssrat,? protáhla
Káťa, aby nebylo pochyb o tom co řekla.
Dan sevřel ruce v pěst a nehty si zaryl do dlaní,
protože měl sto chutí vrazit jí facku. Teď už bylo jasné, že nejde o
rozpustilost nebo o ztřeštěnost. Teď už Káťa hledala, kde je ona
hranice a jestli
si od ní nechá Dan taky kadit na hlavu, jako ti ostatní.
?Nevzpomínám si, že bys měl problémy se sluchem předtím, tak
co tak najednou?? pronesla Katka s křivým úsměvem a sarkasmus jí kapal
od
každého slova jako jed.
To už bylo na Dana příliš. Zamračeně se podíval Katce přímo do očí,
jakoby chtěl
nahlédnout až na dno její duše. Pak se otočil a beze slova nakráčel
zpět do chaty.
Katku zamrazilo. V tom jeho pohledu bylo tolik síly, že
se přistihla, že mu nedokázala odolat, nedokázala se hnout, jakoby ji
zhypnotizoval. Když se pak beze slova otočil a vešel do chaty, nevěděla
Katka
co si má o tom všem myslet.
Zanedlouho se Dan vrátil a na stůl před Katku položil dva
předměty: klíče od auta a vedle nich starý kožený řemen. Stále bez
jediného
slova.
Katka spustila ruce podél těla a nechápavě čekala co se bude
dít.
?Vyber si.? Procedil skrz zaťaté zuby Dan.
?Cože?? Stále ještě pořádně nechápala Katka, protože se to
všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Očekávání, Strach, Naplácání,
Zklamání,
Zlost a Rozčilení a teď nakonec Volba? Volba čeho? Klíče nebo co to
vlastně je
? (podívala se lépe na předměty na stole) řemen? Najednou se jí
rozsvítilo.
Klíče od auta, nebo kožený řemen. Cesta domů, nebo výprask.
Pro jistotu se podívala pro ujištění na Daniela, ale ten jen
trpělivě čekal a probodával ji pohledem.
Jak se tak nad ní hrozivě tyčil, všimla si Káťa, že
v jeho očích už nebylo po vzteku ani památky a teď tam byla jenom
?lhostejnost?
Katčin zrak se znovu stočil k desce stolu a předmětům na ní
a ona opatrně položila ruce vedle každého z nich. Nadechla se a
uchopila obě věci do rukou, aby v dotyku
našla ujištění, sílu. V hlavě jí opět probíhala představa jí samotné,
řemenu dopadajícího na její obnažené pozadí a kreslící rudé pruhy,
a?čeho
vlastně ještě? Představa tak vzrušující a tak děsivá zároveň. A
vzrušující
právě proto, že byla tak děsivá.
Zrak se jí upíral pouze na řemen. Cesta domů pro ni
nepřipadala v úvahu, ale na druhou stranu neměla sílu udělat ten krok a
vybrat si výprask. Tušila totiž, že tentokrát by se její představa o
bolavém
pozadí mohla naplnit a velmi pravděpodobně i naplní, pokud souhlasí
s řemenem.
Sevřela v ruce klíče, až se ji bolestivě zaryly do
dlaně - a položila je na stůl.
Nenašla v sobě sílu, aby Danovi pohlédla do očí, takže
stále jenom fascinovaně hleděla na řemen ve své pravici.
?Dobře,? řekl Dan bez jakékoliv emoce. Katka toužila po tom,
pohlédnout nahoru, podívat se mu do tváře, do očí, aby viděla, jestli
je rád, že
si vybrala to co si vybrala, aby viděla jestli už je pryč ta
lhostejnost, která
se mu v očích zračila předtím, jestli je tam opět láska a náklonnost,
jako
ráno? nenašla však odvahy a obávala se, že by on zase mohl použít svůj
propalovací pohled a uvidět jí do srdce, do hlavy, kde
dosud měla neuvěřitelný zmatek.
?Vstaň,? pokračoval Dan stroze a převzal si od ní řemen.
Katka vstala. Dlaně se jí potily, po vzrušení nebylo ani
stopy, ale po strachu kupodivu také ne. Byla plná emocí a dojmů,
uvědomovala si
lépe než kdy jindy dřevo pod bříšky prstů, štípavý mráz na tváři, to,
jak ji na
líci šimraly vlastní vlasy, jak jí kalhoty obepínaly nohy a zadek, jak
jí v
rýze kolem páteře po zádech stékala kapička potu, mezi lopatkami, po
bedrech,
v kříži a dolů, dolů, dolů až se nakonec vsákla do kalhot.
Dan ji otočil a přesně podle předpokladu ji ohýbal přes
stůl. Zapřela se dlaněmi, ale když ji Dan, rukou položenou mezi
lopatkami,
tlačil blíž a blíž k desce stolu, tak postupně přešla na lokty a
nakonec se
položila na stůl hrudníkem a ruce měla složené pod čelem.
Byla to hodně nepříjemná pozice. Dlaně ji studily od
chladného dřeva, do čela ji tlačily klouby vlastních rukou a v kříži
cítila nepříjemné pnutí. Navíc se cítila velmi zranitelně a bezmocně.
?Tady se prohni a vystrč zadek víc nahoru,? řekl Dan první
víceslovnou větu od té doby co ho naštvala a dlaň přesunul z Katčiných
lopatek na kříže a přitlačil ji ke stolu.
Katka podle instrukcí vyšpulila zadek a vyčkávala. Do nosu
se jí opíral mrazivě chladný vzduch vonící po buku a jejím šampónu.
Dan se ze široka rozpřáhnul a na Katčino pozadí poprvé
dopadnul řemen. Katka instinktivně stáhla půlky, když ji trestný
nástroj poprvé
kousnul, ale nebylo to až tak zlé, jak se obávala (nebo snad tak dobré
jako doufala?).
Ne že by snad dopadající řemen necítila, ale dokázala rány přijímat,
aniž by
musela tisknout zuby k sobě, aniž by se jí tělo kroutilo bolestí, jako
tomu bylo v jejích představách, aniž by však také přišlo osvobozující
PRÁZDNO.
Stále si moc dobře uvědomovala, kde je a co se děje, ne tak
jako v jejích představách, kde jí duch vystoupil z těla, všechny
starosti a strasti byly pro ten okamžik zapomenuty a ona se vznášela na
vlnách
bolesti, než se do nich konečně ponořila, vypnula a jakoby se potopila
na dno
jezera. procházela se tam, po dně, nestarajíce se o nutnost dýchání, o
budoucnost nebo minulost, prostě o nic, dokonce ani o tady a teď,
protože pokud
nebyl čas a prostor, pokud nebylo včera a zítra, potom nebylo ani tady
ani teď.
Jestli to trvalo minutu, dvě, pět? Na tom nezáleží. Katka už
cítila, že se jí zadkem rozlévá teplo a přes kalhoty cítila štípnutí
každé
další rány, když Daniel přestal.
Oba ztěžka oddychovali. Ono vyplácet někoho oblečený
v zimních věcech ve třech stupních pod nulou není jen tak a Katka?
Katka
zase prožívala něco do té doby neznámého.
Katka se narovnala a rukama si začala hladit hřející
zadeček.
?Katko! To tvoje chování je neomluvitelné a nechci ho ještě
někdy vidět,? začal Dan a Katka protentokrát nenamítala ani
nerebelovala.
?Doufám, že si nemyslíš, že jsme už skončili.? Katka
překvapeně pohlédla vzhůru, protože po zážitku s vařečkou by si
neodvažovala doufat, že by tento výprask mohl ještě pokračovat (ona
sama byla
teď právě tak dobře rozehřátá a byla si celkem jistá, že by toho
snesla,
vydržela, ba i uvítala několikanásobně více).
?To jsem ti jen potřeboval zadek připravit na trestný
výprask, který na tebe čeká nahoře.?pokračoval Dan ignorujíc Katčino
překvapení (co nevyslovil nahlas bylo, ze ten čas potřeboval i k tomu,
aby se opět ovládnul a nevyplácel ji ve vzteku, čímž by jí mohl
ublížit).
Katku zamrazilo a ztracené vzrušení si zase hledalo cestu do
jejích útrob.
?Ráno jsem tě varoval, že jsi v podmínce a další drzé
chování, které překročí únosnou míru, ti vynese dvojí výprask?za ráno
plus za
to nové špatné chování,? Dan se odmlčel, aby dal Káťě
prostor k námitkám, když ale žádné nepřišly, tak kývnul a pokračoval
sám: ?Za další, kdykoliv si půjdeš pro výprask nahoru, do mojí
pracovny,? upřesnil zatím zbytečně, protože Katka zatím byla jen
v předsíni a kuchyni v přízemí, ?tak očekávám, že budeš poslouchat na
slovo. Tam není místo na nějaké rošťárny, námitky nebo diskusi, to je
místo na
výprask-exekuci chceš-li, takže jakékoliv odmlouvání bude potrestáno
dalším
přídavkem. To je moje pravidlo a s tím se musíš vyrovnat. Jasné.?
Tentokrát čekal na Katčin souhlas. Když ona sama nejevila
tendence podívat se na něho, nebo přikývnout, tak ji chytil za bradu,
zvednul
jí hlavu (ona vlastně ani neprotestovala, takže jí spíš navedl, co má
dělat, než
aby ji do něčeho nutil), aby mu pohlédla do očí. ?Když jsi v trestném
pokoji, tak nediskutuješ!!! Děláš co se ti řekne a pokud se ti něco
nelíbí, tak
odejdeš, ale nediskutuješ, jasné?? zopakoval znovu ?pravidlo pokoje?.
Katka se opět dostávala do své kůže. Vůbec se jí nelíbil
rozkazovací tón a to ji spolehlivě vytrhlo z jejího vnitřního světa
zpět
do reality. ?Jasně,? přikývla, a snažila se, aby to znělo pokorně,
přestože se
jí to moc nedařilo.
Na tomto místě se
musím opět zastavit a přijít s vysvětlením. Už při psaní jsem si
uvědomil
zajímavý fenomén: Dokud text čtu, aniž bych se nad ním příliš zamýšlel,
aniž
bych srovnával děj se skutečností a
domýšlel následky, do té doby působí skutečně vzrušivě. Jakmile se ale
v textu objeví nějaká maličkost, která mě vytáhne ze zajetí hormonů,
jakmile se zamyslím nad tím, co čtu,
opět se projeví soucit, smysl pro spravedlnost, romantické
gentlemanství (ženu
ani květinou?) a přílišná tolerance k nedostatkům druhých (důvod, proč
jsem zmínil gentlemanství je proto, že skutečně jsem vypozoroval, že
bití muže
mě zanechává naprosto chladným?něco ve stylu?pomož si sám, i pánbůh ti
pomůže (pravděpodobně půjde o dozvuk onoho ideálu NEZNIČITELNÉHO HRDINY
zmiňovaného v minulem díle) a to chladným ve smyslu sexuálním i ve
smyslu
ochranitelském).
Protože ale hlavní
důvod k psaní této trilogie je snaha o pochopení, potřeboval jsem se
dostat k podvědomí. Proto jsem si vymyslel ?pravidlo pokoje? jako
jakousi
berličku, jako kličku, jak vyřadit vědomí, soucit, smysl pro
spravedlnost
apod., aby se tak skutečně mohlo podvědomí projevit plnou silou a
nemuselo se
ohlížet na společensky únosnou formou (tedy tak jak tuto společenskou
normu
chápu já).
?Výborně, tak jdeme,? Dan bez dalšího slova vykročil do
chaty, v předsíni ignoroval zbytek nevybalených věcí a svižným krokem
stoupal po schodech nahoru.
Katka neměla jinou možnost, než jít za ním. Pokud by jí snad
dal příležitost, asi by se courala pomalu nahoru, zdržovala, vnitřně se
připravovala
a znovu by se objevil strach z následků, jako tomu bylo prve v kuchyni.
Když jí ale Dan onen potřebný čas nedal a svižně vystoupal nahoru,
ukazujíc
Kátě svá vzdalující se záda, strach nepřišel a byl nahrazen vztekem a
nespokojeností. Pro Káťu byla tato situace nová: Nebyla princeznou,
pupkem
světa, kolem něhož se všechno točí, byla ?jenom? Káťou, od které se
očekává, že
se podřídí a bude poslouchat. Kdyby měla čas uvědomit si co se uvnitř
ní děje, zjistila by
s překvapením, že kromě nelibého pocitu, že není po jejím, zároveň cítí
radost, že někdo vyslovil pravidla, které ona MUSÍ respektovat,
pravidla, která
pokládala za rozumná a spravedlivá, ale přesto pravidla, která se
nedají
ohnout, obejít, přizpůsobit.
Katka si poprvé prožívala nevyhnutelnost, ale neuvědomovala
si, že toto skutečně je nevyhnutelné. Část její mysli se stále snažila
(ze
zvyku) najít cestičku ven, a naopak ta druhá část toužila po tom, aby
tato
cestička neexistovala a Dan zůstal neoblomný, důsledný.
Se smíšenými pocity, ze kterých si však pro tuto chvíli Káťa
připouštěla pouze vztek, Káťa volně a váhavě cupitala po schodech
nahoru a pak
se zase loudala směrem k pokoji, v němž zmizela Danova postava.
Očima klouzala po okolí, zvědavost ji nutila prohlížet si
stěny, dekorované zarámovanými Danovými fotografiemi, vzrušení ji
nutilo
naběhnout za Danem a pokročit v další fázi jejího potrestání a vztek,
hrdost a ješitnost ji nutily otočit se na patě a vykráčet zpět před
chatu,
posadit se na lavičku a trucovat.
Loudavým tempem dostatečně pomalým na to, aby si sama před
sebou zachovala tvář a pocit ?paní situace?, ale zároveň dostatečně
rychlým,
aby se o nové pocity a zážitky neobrala tím, že Dana ještě víc rozzlobí
a on se
rozhodne odvézt ji domů (do jaké míry hrála roli nedočkavost, už nechám
na
fantasii čtenáře), se dostala ke dveřím a vstoupila do malého pokoje až
na
konci chodbičky.
Cestou minula několik zavřených dveří vedoucích do ostatních
pokojů v prvním patře, ale ty ji prozatím nezajímaly. Celá její
pozornost
byla upřena k přítomné situaci.
Když vstoupila dovnitř a Dan ji zaregistroval, ustal ve své
činnosti (právě domanipuloval se starým křeslem a
vykročil směrem k jediné skříni v pokoji, když Káťa vstoupila),
otočil se čelem k ní a posunkem ji pokynul k nízkému stolečku hned u
dveří: ?Svlékni se a odlož si tam.?
Ležérní tón, který použil ji přinutil pochybovat, jestli se
nepřeslechla. Opravdu ji požádal, aby se svlékla? Řekl to jako fakt,
jakoby
k tomu ona neměla co říct, jakoby jí řekl, že k obědu budou špagety.
Nebylo myslitelné, aby skutečně řekl to, co Káťa slyšela, to
si jen její uši s ní hrají ošklivou hru a její fantasie vkládá Danovi
do
úst slova, která přeci nemohl vyslovit? Nebo mohl?
Káťa váhala a na čele se jí začaly objevovat vrásky, jak se
mračila.
Dan, udiven, že neslyší zvuky, které by měly žádanou činnost
provázet, (možná vidící periferním viděním stojící, nehybnou postavu
nebo snad
tušící?) znovu ustal v hledání čehosi ve skříni a otočil se zase čelem
ke
Kátě.
Když si všimnul její nejistý, pochybami poznamenaný
zamračený výraz, špatně si ho vyložil jako vzdor a nespokojeně se
zamračil též.
Opět promluvil tím výhružně klidným tónem, který v sobě
nesl zprávu: neposlechni a nebudou se ti líbit následky: ?Řekl jsem ti,
aby ses
svlékla.?
Vykročil Kátě vstříc a mezitím co šel, tak ji provrtával
pohledem.
Káťa nevěřila, že ho opět slyšela vyslovit tu absurdní
žádost. Byla to hrozba v jeho hlase, která ji tentokrát ujistila o tom,
že
to skutečně vyslovil. Její hrdost jí mezitím v hlavě chrlila milión
otázek
kadencí kulometu: Jak si to mohl dovolit? To si vážně myslí, že se před
ním
svlékne? Donaha? Před cizím chlapem? (najednou byl
?cizím chlapem?). To nepřichází v úvahu. To neudělá. NIKDY.
Její rty se pohybovaly, jak se snažila letící myšlenky
zformulovat do účinné námitky: ?eee?hmmmm?toooo?.NE.?
Konečně
překonala chvilkovou neschopnost promluvit. Přestože to objektivně
trvalo
zlomek vteřiny, pro Katku uplynula půlka věčnosti. Její NE jí
rezonovalo
v hlavě. Odráželo se sem a tam, dodávalo jí sílu a probudilo ji z šoku.
Strávila fakt, že od ní SKUTEČNĚ Dan očekával, že se bez námitek
svlékne do naha a byla rozhodnuta stát si za svým a neustoupit. NE
dokonale vystihlo její postoj a nebylo třeba nic víc dodávat.
Dan mezitím přišel až k ní, stále ji provrtávajíc
přísným pohledem. Káťa o půlkrok ustoupila. Bylo mu
jasné, která bije. Katka se zase dostala do své manipulátorské
role. Dokud je středem pozornosti a všechno jde podle její taktovky,
tak spolupracuje,
ale jakmile se má podřídit, tak se staví na zadní.
Dan se nad ní tyčil, jakoby tentokrát on nedokázal pochopit,
jak je možné, že Kátiny rty propustily ven tuto námitku, jak je možné,
že už
před ním nestojí nahá (tak to alespoň vnímala Katka).
Dan věděl, že Katka zereaguje tak,
jak zareagovala. Pro něho šlo o roli, do které se vtělil v okamžiku,
kdy
vstoupil do pracovny s cílem udělit výprask hříšnici.
Na rozdíl od Katky pro něho nešlo o novou situaci, takže
přesně věděl, jak se musí zachovat, aby dosáhl kýženého efektu. Cíleně
zvolil
ležérní tón, cíleně ji ignoroval, aby v ní narůstal vztek a odpor, pak
ale
když se napřímil a provrtával ji pohledem, když nejhrozivějším hlasem,
jakého
byl schopen (v duchu se obávající, aby svou roli odehrál dobře a
neudělal ze
sebe šaška ?hrajícího si na vychovatele? (což se naštěstí nestalo,
Katka
zůstala pohlcena jeho slovy a vystupováním, místo toho, aby jí začal
pocukávat
koutek úst, jak by se snažila zachovat roli svou a nevyprsknout
smíchy?do karet
mu hrála Katčina nezkušenost, a nevinnost)) zopakoval svou
žádost/rozkaz, tehdy
čekal, že se začne Katka zmateně svlékat bojujíc bitvu poslušnosti a
dobré
výchovy, bojujíc bitvu: mám strach neuposlechnout/přeci se nesvléknu
před
chlapem.
Katka ale poprvé od okamžiku co vstoupila do pokoje udělala
něco, čím ho překvapila. Teď přišla zkouška jeho hereckého talentu.
?Pravidlo
pokoje?, které mu mělo zajistit Katčinu poslušnost ho tlačilo ke zdi.
Varoval
ji, že nesmí odmlouvat a ona odmlouvala. Pokud by (lidsky) pochopil, že
je to
poprvé, pokud by ji začal vysvětlovat co od ní očekává, pokud by sám
porušil
?pravidlo pokoje?, přišel by o autoritu, důvěryhodnost, Katčin respekt.
Bylo na čase rozhodnout jakým směrem se jejich vztah bude
ubírat. Pokud podlehne Dan, tak bude mít Katka už napořád navrch, stále
bude
diskutovat, bez ohledu na okolnosti. Pokud se Dan prosadí teď, dá jí
poprvé
impulz, že s ním nemůže mávat jako
s jinými dospěláky ze svého okolí, že když
přijde čas na poslušnost, tak neposlušnost bude potrestaná.
Vrazil jí políček.
Káťa se chytla za zasaženou tvář a překvapeně vyjukla.
Nevěřícně zírala, protože Dana nepoznávala. Doteď se choval normálně,
rozumně,
doteď jí dával vždy možnost diskutovat a argumenty ji přesvědčil, že má
pravdu
a teď ?z ničeho nic?zešílel?
Dan mluvil a Káťa se přinutila poslouchat, přestože byla
v neuvěřitelném šoku, pohlcena situací. Nevěřila, že skutečně zažívá to
co
zažívá, protože to bylo něco naprosto nemyslitelného, nepochopitelného,
nepředstavitelného. Vymykalo se to moderním společenským normám, bylo
to
?nenormální, šílené, fantasijní??v nejryzejším významu těchto slov.
?Říkal jsem ti, že tady nediskutuješ,? Dan vážil slova.
?Děláš co se ti řekne,? usekával věty, aby jim dodal patřičný důraz.
?Okamžitě.?
Dan se pohyboval na tenkém ledě a moc dobře to věděl. Káťa nechápala co
se
děje, všechno pro ni bylo nové. Chvíli koketoval s myšlenkou, že jí
opět
připomene, že může kdykoliv ?scénku? přerušit tím, že by odešla z
pokoje,
ale nakonec onu myšlenku zavrhl, protože tím by celé situaci, celé
scénce vzal
její náboj. Nepochopení, strach, že Dan zešílel a že jí opravdu hrozí
újma, pokud neposlechne? To byly nutné rekvizity, bez kterých by šlo
jen
o
šaškování s paličkami, proutky a vařečkami, řemeny a rákoskami, důtkami
a
bičíky, hra z ohněm by ztratila svou pálivost, jídlo by ztratilo svou
kořeněnou
příchuť.
Šlo zpoloviny o ?trestný? výprask,
protože se Káťa chovala opravdu ošklivě, na druhou stranu Dan chápal,
že
důvodem bylo zklamání jejích očekávání, nevědomost co vlastně chce a
tápání,
spíše než skutečně zlý úmysl nebo černá duše. Z druhé poloviny jí Dan
chtěl ukázat, že je rozdíl mezi výpraskem výchovným od rodiče a
výpraskem
usměrňovacím od něho, který se na ni dívá s odlišným typem lásky v
očích. A nesleduje tolik výchovný aspekt, jako spíše prožitek a
sexuální vzrušení.
Teprve slovíčko ?okamžitě? Káťu rozpohybovalo. Spustila
ruku, kterou si tiskla k hřející líci a se strachem v očích a
klepajícími se rukama našla lem svetru u pasu a pomalu si ho
přetahovala přes
hlavu.
Vypadala, jakoby měla každým okamžikem zkolabovat a nohy ji
vypovědět službu. Dan bojoval s touhou uvolnit tvrdý výraz, povzbudivě
se
na ni usmát, prohrábnout jí vlasy a pohladit ji po hlavě a se
spikleneckým
mrknutím ji uklidnit, že je to jenom hra.
Místo toho přilil olej do ohně a našponoval ji ještě víc,
popostrčil ji ještě blíže k její hranici mezi zdravým rozumem a
šílenstvím:
?Tentokrát je to tvoje poprvé, takže to přejdu jen přídavkem, ale
nezkoušej mě,
nebo dostaneš ještě řemenem a rákoskou.?
Káťa se ještě více rozklepala a po lících jí volně skanuly
první slzy. V duchu rezignovala. Naprosto neschopna zvládnout situaci a
rozumem ji pochytit a zdůvodnit, ji začala prožívat. Přestal pro ni
existovat
svět venku a realita se pro ni smrskla na Dana, ji a pokoj ve kterém
byli (ve
skutečnosti ani ten pokoj nevnímala tak, jak by ho vnímala v jiné
situaci.
Nevšimla si pohovky, fotografií na stěně, ani ostatního nábytku). Byla
v Danově zajetí, byla malou myškou, nad kterou se tyčila kobra.
Realita pro ni ztratila význam a ona si prožívala ?svoji?
realitu. Oba, Myška i Had věděli, že není cesty pryč, že nikdo
nepřijde Myšce na pomoc, že je jen otázkou času a Hadova rozhodnutí,
kdy přijde
konec. Konec nevyhnutelný, nezadržitelný, neodiskutovatelný.
Byla naprosto v jeho moci a bylo to tak správné, přirozené a cokoliv
jiného by bylo proti přírodě, proti řádu věcí. Nebylo třeba soudit a
posuzovat,
bylo třeba se tomu odevzdat, přijmout to, akceptovat a prožívat.
A Myška-Katka to prožívala.
Teď po jakémkoliv vzrušení nebylo ani stopy, měla strach,
hrůzu, bojovala s panikou a přesto neudělala nic co by ji zachránilo.
Maličká část jejího já si asi uvědomovala, že je to hra, že svět je
stále
světem a Dan Danem a Katka Katkou a všechno se musí řídit podle
nějakého řádu. Tato část zároveň věděla, že tato situace je vzrušující,
že je
to to, po čem Katka bytostně toužila, ale neuměla si
to připustit ani sama sobě, natož komukoliv venku. Neuměla by popsat
proč byla
situace, které by se v civilním životě na hony vyhýbala najednou tak
chtěná, vyhledávaná, vytoužená a prožívaná s takovou chutí a hltavě
vychutnávaná plnými doušky. Jak by mohla vysvětlit Evropanovi sedícímu
před
televizí nalévajícímu se lahvovým pivem, že není nic tak dobrého jako
průzračně
čistá pramenitá voda? Nepochopí. Když ale s tímto darem přijde do
pouště,
náhodný poutník ji bude považovat za zjevení, fantasii, bohyni.
Tady opět musím přijít
s vysvětlením DALŠÍHO důvodu, proč jsem pistáciový?
Příměr pramenité vody
a lahváče pro mě vystihuje symboliku a jiný význam pisáciových hrátek:
Jde o romantiku?
Jde o nostalgii, hlas
minulosti, mluvu starých duchů, vzpomínku z minulého života nebo
genetickou paměť?
Jde o moje dětské sny,
kdy svět byl černobílý, dobro vyhrávalo, rytíř vždy zabil draka, vzal
si
princeznu a žil šťastně až do smrti?
Jde o rozpor mezi
výdobytky moderní civilizace, kdy si můžu vzít z ledničky vychlazené
pivo,
uměle udělané za měsíc, proti pocitu který bych měl, pokud bych si
nabral ?jen
tak?do rukou? vodu z potůčku?kolem mě neporušená panenská příroda?
Proč je tak hřejivý
pocit bezpečí, který se ve mně rozlije uprostřed scénky. Jde o to, že
svět je
opět jednoduchý, bez restrikcí, omezení a příkazů, bez cizí intervence?
Jde o to, že ve
scénce, kterou porušujeme Já i Ona společenské normy, řád naší
moderní
civilizace, nacházíme zároveň osvobozující pocit, že tentokrát jsme
(alespoň na
chvíli) sami svými pány, nezávislí na tom, co si myslí okolí, co píše
trestní
zákoník, co určují pravidla, která jsme se naučili (-byli naučeni) brát
za svá?
Jak vysvětlit vanilce
pocit, který se ve mně rozlije, když přestoupím to co vím (rozumem) ?že
je
dobré, správné a co se smí? a oddám se tomu co cítím (srdcem) že je
přirozené,
moje ?a její? a naše??
Pochopí mě kdokoliv,
kdo je považován (alespoň občas) za asociála (člověka nerespektujícího
společenské normy), nepochopí mě ale člověk, který si toto asociálství
v sobě potlačuje, který proti tomu bojuje a celý život to potlačuje.
Proč mě nepochopí?
Protože nechce, musel by si totiž připustit, že mi závidí, že sám by
chtěl říct
svému hloupému šéfovi, který ho štve: ?Ty pitomče! Nic
nevíš tak nekibicuj!?, sám by chtěl sešlápnout plyn svého nadupaného
auta a jet
po dálnici ?s větrem o závod?, sám by si chtěl, jen tak pro radost,
zpívat, tancovat, poskakovat, křičet a vřískat, sám by chtěl být opět
dítětem.
?ALE TO SE NESMÍ! TO
JE ŠPATNÉ! TO SE NEDĚLÁ!?
Já také tyto věci
nedělám, ale ve scénce, ve hře, v níž já (a ona) určím pravidla, v níž
nepodléhám kontrole, restrikci, soudu, tam si dělám co chci. Protože
jsem
pistácie.
On je vanilka.
On to nedělá.
On je asketa.
A říkalo se přeci, že
svatí jsou asketové. On tedy implikuje, že asketové jsou svatí, takže
on je
dobrý a já jsem jiný, musím tedy být špatný (že bychom byli na stejné
úrovni
vedle sebe? To chce slušnou dávku tolerance a ne každý je jí schopen)
.
On vidí, já cítím. Pro
něho je důležitý bič, latex, slzy. Pro mě je důležitá důvěra, blízkost,
vzájemná radost ze sdílení. On slyší slova, věty, tón hlasu. Já slyším
to co
zůstalo nevysloveno, co bylo naznačeno, co sdělují oči.
Pro něho je důležité
prásknutí biče a stopa na jejím těle. Pro mě je důležitý pocit, který
se jejím
tělem rozlije.
Šlo by to udělat bez
biče a hraček a místa a hrozivých výrazů?
Asi ano, ale jako
z divadelní hry mám lepší dojem, když všechno sedí: rekvizity, scéna,
texty, herci, hudba, atmosféra, diváci, scénář i režie, tak stejně tak
ze
scénky mám lepší pocit, když ?VŠECHNO SEDÍ.?
(Možná potřebuju ?hračky? jen k tomu prvnímu kroku ke
svobodě, než se dokážu uvolnit a oddat pocitu vlády nad sebou samým.
Pokud bych to dělal
tak, jak to společnost povoluje, asi bych neměl pocit zakázaného ovoce,
které,
jak všichni víme sladce chutná.)
Ale teď už zpátky
k dvěma lidem? v chatě? kdesi v lese? u Poděbrad.
Myška-katka ale tuto část
ignorovala a cele se oddala té druhé části. Té, která jí říkala, že je
bezbranná, bezmocná, nechráněná a vydaná napospas Danově libovůli,
který navíc
ztratil jakékoliv zábrany.
Už se nebránila slzám, hrdost, ješitnost ?dekorum? bylo
zapomenuto, nebyla Katkou, byla Myšičkou.
Dan čekal před ní a beze slova se nad ní hrozivě tyčil,
zatímco se podle příkazu svlékala.
?Rychleji, rychleji, nebo mě zase praští? a nabije mi ?au au to to
bude bolet ?? hlavou jí
letěly myšlenky mezitím co si stahovala džíny ke kotníkům, aby z nich
potom vystoupila, narovnala se a nechala je padnout vedle svetru na
nízký
stoleček. Další rychlý pohled na Dana jí sebral chuť váhat a
pokračovala rolákem až zůstala stát jen ve spodním prádle a hrubých
zimných
ponožkách.
Opět se probudil skeptický rozum a Káťa zvedla zrak a
zadívala se do Danovy tváře s prosebným pohledem. ?Prosím? Já se nechci
svlékat donaha?já se stydí?prosííím??
říkala neslyšně, ale Danův výraz zůstal tvrdý jako skála a oči studené
jak led.
Káťu zamrazilo a vzápětí ji polilo horko. Strach a vášeň,
chlad a teplo, stud a touha, bolest a láska, hrůza a důvěra, vzdor a
pokora? V momentě, kdy v jeho očích přečetla, že se
rozhodnul opět ji popohnat, tak rychle sáhla za záda, rozepla
podprsenku a vysvobodila z ní svoje malé kozičky.
Do tváří se jí nahnalo víc rudé, než kolik jí tam přišlo po
Danově políčku. Slzy už jí po tvářích
nekanuly a ruce se jí neklepaly, když pomalu, tak neochotně pomalu,
stahovala kalhotky, vystoupila z nich jednou nohou a stáhla je
z druhé.
Nakonec se k hromádce prádla přidaly i teplé ponožky a
Káťa stanula před Danem tak jak přišla na svět, tak ?jak bůh (či spíš
rodiče?) ji stvořil?.
Pohled upírala do země a snažila se alespoň rukama zakrýt
svá intimní místa. Ticho se táhlo.
Když už to nemohla vydržet, tak vzhlédla a uviděla Danův posměšně
pobavený výraz. Zrudla ještě víc. Příšerně se styděla, že se nechala?
Že
se SAMA
svlékla a teď před ním pózovala. A on se jejímu utrpení smál! Měla chuť
ho
nenávidět. Dan se do Káťi vpíjel očima. Byla
dokonalá.
Ne že by snad byla výjimečně krásná, ne že by ho snad
okouzlovala její stále ještě spíše dívčí, než ženská postava, ale cudná
póza,
nevinnost a ostych, stud a nezkušenost, to bylo pro Dana příliš
rajcovní na to, aby si tento okamžik nevychutnal.
Na moment opustil svou roli a začal se usmívat. Takovouto
Katku miloval. V myšlenkách už ji vzal do náruče, odnesl ji do postele
a
mazlil se s ní vychutnávajíc její rozpaky, když vzhlédla.
Než si stihnul uvědomit, že vypadnul z role a nasadit
zpět přísný výraz trestajícího exekutora, Káťa zrudla ještě víc a
rychle
sklonila hlavu Dan, bojující se svými rty se vzdal a ukázal zuby.
Dokonalá?více slov nebylo potřeba, žádné další, ani všechny
slova světa dohromady, už by nedokázaly jeho pocity lépe vyjádřit.
?Ty ruce spusť volně podél těla.? přikázal Káťě. Uposlechla. Její
ponížení dosáhlo nového vrcholu,
když zvednul ruku a pohrál si s jedním prsem a stisknul jí ztvrdlou
bradavku. Doufala, že si jejího vzrušení nevšimne, ale tímto gestem jí
dal jasně najevo, že velmi dobře ví, co se v jejím nitru děje. A
nesmírně se tím baví.
Dan bojoval sám se sebou. Měl ji přeci potrestat... Musel ji potrestat?
Tvrdě? Promlouval k sobě ve snaze potlačit vzrušení, které o
sobě dávalo vědět v jeho kalhotách. Musel si připomenout její drzý
povýšený výraz, posměvačný tón hlasu a nafoukaná gesta, ale nakonec se
mu to
podařilo.
Chytil ji za ruku a vedl doprostřed pokoje,
k připravenému křeslu.
?Tady se přehni. Tady se chyť rukama. Nohy dál od sebe.?
Navigoval ji gesty i slovy do kýžené pozice. Položil jí ruku na záda a
zatlačil ji do předklonu. Když se
naklonil až nad ni, aby jí pokynul kam si má položit paže, do chřípí ho
udeřila
vůně jejích vlasů, pod rukou cítil teplou hebkou kůži, trošku lepící od
potu,
slyšel její dech. Byl jí okouzlen.
Když se pak opět narovnal, aby si prohlídnul její umístění a
nespokojen jí vložil ruku mezi stehna a zlehka zatlačil do strany, aby
dala
nohy víc od sebe, musel bojovat s touhou pokračovat s rukou víš a
opět přišel čas na připomínání si? na vnitřní promluvu ?na vzpomínky na
její
nevhodné chování?
Potom vykročil ke skříni a vytáhnul odtud bužírkovou pomlázku
spletenou z dvaatřiceti drátků. Katka se nechala řídit a poslouchala,
naprosto neschopna
odporu, naprosto pohlcena situací. Nechala se vdirigovat
do zranitelné polohy, její červený zadeček stále ještě hřející z
výprasku
páskem čněl nechráněn do vzduchu a skýtal snadný cíl. V okamžiku, kdy
jí Dan vtlačil ruku mezi nohy, sevřelo
se jí nitro strachem a každý sval v těle se jí napjal k prasknutí.
Neeee, zakřičela v duchu a výkřik jí rezonoval
v hlavě. Jen s obtížemi si uvědomila jeho: ?Nohy dál od sebe!?.
Byla rozhodnuta neuposlechnout, ale nohy samy vykonaly
požadovaný pohyb a ona se jen modlila, aby nešel TAM?do jeji
jeskyňky?svatyně?mušličky.
Ve škole všechny holky dělaly gerojky,
jak jsou protřelé, sex je jim denním chlebem (ne, milý čtenáři,
skutečně jsem
touto poznámkou nechtěl říct, že Káťa chodí do školy, kde se připravuje
na
výkon nejstaršího povolání v dějinách) a Katka samozřejmě ?hrála
s nimi? a také mluvila o zážitcích, které si vyčetla z povídek na
internetu, ale fakt byl takový, že stále ještě byla panna. Jeden
neúspěšný
pokus v šestnácti jí stačil k tomu, aby se rozhodla zatím
neexperimentovat.
Bůh její modlitby vyslyšel a Dan vykročil ke skříni, ve
které se prve prohraboval. Katka zaklonila hlavu a sledoval, co ze
skříně
vytáhne.
Hřející zadeček ji chladil okolní vzduch, na bříšku i
stehnech ji lechtaly chloupky z deky, přehozené přes opěrátko křesla a
příliš dobře si uvědomovala, že
v pozici ve které byla Dan uvidí VŠECHNO.
Paradoxně stud, místo toho, aby dosahoval svého vrcholu,
pomalu ztrácel na důležitosti a Káťa cvičně zatnula zadeček, když se ji
podbřišek stahoval známými záškuby. Už jí bylo jedno, že Dan její
vzrušení uvidí,
už jí nezáleželo co by si kdo pomyslel?nebylo to důležité. Bylo jen
tady a teď.
Dan se vrátil na místo za křeslem a ona jenom postřehla, že
nese nějaký bičík nebo pomlázku.
Mělce dýchala a čekala co bude následovat, když ticho pokoje
přerušilo první zasvištění.
Znovu se jí celé tělo stáhlo v očekávání dopadu první
rány, ale Dan si to jen tak trénoval do vzduchu a vychutnával si její
bezmoc,
nevědomost, kdy to začne.
?Chci aby sis je počítala, ať víš, jaká jsou tu pravidla a
pro příště si dobře pamatuješ, jak se trestá jejich porušování.? Ozvalo
se
zezadu.
Káťa nasucho polkla a přikývla, aniž by si uvědomila, že Dan
její gesto nemohl postřehnout.
Dan se podruhé zlehka napřáhnul a zasadil první ránu.
Nevěděl, kde má Katka svoji hranici a chtěl ji sice i potrestat, takže
přitlačil dostatečně, aby jí na, už tak dost červeném, zadečku naběhnul
ještě
červenější vystouplý proužek, ale na druhou stranu nechtěl jí způsobit
nesnesitelnou bolest, kterou by nerozdýchávala. To byl skutečný důvod,
proč jí
přikázal, aby si rány počítala? Aby podle jejího hlasu poznal,jak na
tom
Káťa
je.
?Jedna.? zaznělo bez zaváhání a tak napodruhé přitlačil víc.
Katka první ránu zpracovala. Štípalo to mnohem víc, než rány
řemenem, obzvlášť protože to bylo na holou, ničím nechráněnou zadničku,
navíc
stále cítila dozvuky předchozího ?zahřívacího? kola, ale věděla, že
snese víc,
?mnohem víc? Dan Káťu vyplácel a těšil se z její slasti, kterou mu
dávala víc než dosti najevo. Podle známek na jejím pozadí věděl, že jí
to musí
hodně bolet, ale masochistická Káťa překonávala bolestivé záškuby těla
překvapivě rychle a po každé ráně opět nastavila zadeček vstříc, co
nejvýš a co
nejvíc dozadu, jakoby říkala: Ještě!
Na druhou stranu ale dával Dan veliký pozor, aby přestal
mnohem dříve, než by začaly být následky nebezpečné. Káťa byla v
euforii a
jakoby bolest ani nepřicházela do její hlavy, jakoby tělo zmítané
smíšenými
záškuby vášně a bolesti ani nebylo její. Dan se rozhodl, že sílu
nahradí
kvantitou, aby minimalizoval možnost zranění a vyplácel ji naprosto
střízlivě,
udržujíc svou vlastní vášeň mimo oblast hlavy. Už po několika ranách
zahnal falešnou představu, že by
dokázal Káťu výpraskem potrestat. Asi existovala hranice, za níž by i
Káťa s ?plechovým?
pozadím nešla a kde by každou další ránu brala jako trest, ale Danova
hranice,
byla mnohem níž a rozhodl se potrestat Káťu jinak. Ať ji potrestá
vlastní
svědomí. Aby jí odpustil on, na to stačil výprask, který pro ni byl
ještě hrou
a kdy si odpustí ona sama? To už nechal v její vlastní režii.
Dan zasadil poslední ránu, když získal dojem, že už toho
bylo napoprvé dost a Katka naposled vydechla.
Celé tělo jí unaveně spočinulo na křesle a ona přerývavě
oddychovala. Najednou se opět začaly vracet pocity, které doteď,
okouzlena
scénkou výprasku potlačovala. Vrátil se rozum a s ním i předsudky,
soudy,
zvyky.
Na stud už nebylo místo, ne po tom, co ji právě Dan vyplatil
na holou, poté co byl svědkem toho jak moc se jí to líbí, ale začala se
stydět
sama před sebou. Leží tady - uvolněná, s vzrušenou mušličkou otevřenou
každému jeho pohledu. Co by si teď o ní pomyslela máma?
Dan Katce do hlavy neviděl, ale vycítil, že se déle necítí
v pohodě v pozici ve které právě je. Teď přišla správná doba na
Trest. Pohladil ji po naběhlém zadečku a pod rukou cítil jednotlivé
proužky.
Přemáhal nutkání s gustem jí plácnout na každou půlku
ještě pětiprstou značku jako umělecký tag.
?Postav se!? rozkázal místo toho ale přesto už po strohém
hrozivém tónu, který mu v hlase zazníval před výpraskem nebylo
stopy? Nebyl
totiž více potřeba.
Káťa se víc než ráda postavila.
Chytnul ji za nadloktí a přivedl ji čelem ke stěně.
?Tady se postav a přemýšlej nad svým chováním, díky němuž
sis ten výprask vysloužila. Přemýšlej nad tím, cos udělala špatně a
proč to
bylo špatné.?
Možná to byl domlouvací tón, který
otupil hroty výchovných slov, možná to byl právě prožitý zážitek, možná
dosud
ještě byla ve stavu ?poslouchej nebo pykej?, nebo ještě něco úplně
jiného,
faktem ale je, že Káťa místo vzteku skutečně poslouchala co Dan říká a
co tím
myslí.
Chvíli ho ještě cítila za sebou, ale potom uslyšela
vzdalující se kroky. Neodvažovala se ohlédnout se. Ne že by se bála
následků, ale cítila, že by to bylo špatné,
vypadla by ze své role, ve které se cítila až s podivem jistě a
přirozeně,
bylo by to jaksi neuctivé k Danovi, k tomu, co právě proběhlo a vlastně
i
k sobě samé.
Zadeček jí sálal horkem, po zpocených zádech jí stékala
kapka potu od šíje, mezi lopatkami, po bedrech, až mezi půlky, kde se
rozpustila v jiné vlhkosti.
Katka ale toto nevnímala, skutečně dnes zažila něco
jedinečného a do té doby nevídaného. Dan jí dostal do situace, kterou
si
tolikrát představovala, ale nikdy by si ji nedovedla vybarvit ani
způlky tak, jak to teď prožila. Bylo to stejné a přesto tak
jiné. Bouře pocitů od vypočítavosti, pohrdání, obav, strachu, bolesti,
zloby
přes uvolnění, ?rozptýlení vlastního já? relaxace, až po lítost a
zpytování
svědomí.
Dan byl kouzelný. Ne tím stylem,jak si to představovala ve
svých fantasiích a snech: s uhrančivým pohledem a přísnou rukou,
neomylný,
tvrdý a vzápětí konejšící, milující ochraňující.
Byl lidštější, pochopitelnější. Uvědomila si, že ho svým
chováním kdy si šla vytrvale za naplněním svých představ, bez ohledu na
oběti,
bez pohledu napravo/nalevo, že ho ranila. Ona byla potrestána, ale on ?
on
také. Viděla mu to v očích, slyšela mu to v hlase, když jí nakonec
domlouval.
Katku po tom uvědomění zabolelo u srdce a začala svého
chování litovat. Dan byl ten poslední člověk, kterého by od sebe chtěla
odpudit. Před očima jí proběhly události dnešního dne a vyjmenovala si
je, jak
by je popisovala ve slohovce v češtině, bez
pocitů a vlastních myšlenek, bez omluvy a vysvětlení. Dan to celé viděl
z jiného pohledu a tak je jeho reakce naprosto pochopitelná.
Káťa si slíbila, že mu to vynahradí?