intermezzo

Lob mne naučil, že všichni máme na výběr, co si v životě počít. Jen někdy nevíme, kam nás ta volba zavede. Tvoje volba Ti zavřela dveře, ale mně je naopak otevřela. Přej mi štěstí.

Zdroj: Poslední slova, která zazněla ve filmu Quentina Tarantina - Modesty

Tady by mohl autor své vyprávění zakončit. Ale konec to není ? vždyť od odchodu Ivy z rodného domu uplynul teprve rok.. Také to není začátek. Začátek se odehrál dávno předtím ? možná v době kdy v těle matky začal žít nový život. Život, co žila Iva.

Stojí teď na rozhraní - má před sebou další a další okamžiky ve svém životě. Dokáže se z toho co doposud prožila poučit? Bude se k tomu ve vzpomínkách často vracet? To jsou otázky, které odpoví čas..

Nyní jí dělá radost to, že štěňátku se po srážce s vlakem úspěšně hojí zlomeniny a začíná se z něj klubat hezká psí slečna. Iva k tomu psímu mláděti přilnula, byl to rotvík - začala mu říkat Ary, nebo taky Aryška, Arynka... Lukáš s pitím nepřestal. Naopak, uzavřel se do sebe a pil čím dál tím víc. Nakonec to došlo tak daleko, že ho z divadla kvůli pití vyhodili. Z toho divadla co tak miloval. Měl pocit, že o všechno přišel ? že se osud proti němu spikl. Nedokázal se přes to přenést a v pražském bytě, ve kterém s ním kdysi žila i Iva, se oběsil.

Iva se dozvěděla o smrti Honzy a Lukáše třetí den poté co se nastěhovala do kolínského bytu. Nebyla schopná se z toho vzpamatovat, jen dlouho nehnutě seděla, štěňátko klíně.. Odpoledne se zvedla a začala vyklízet staré haraburdí co v bytě zůstalo po bývalém nájemníkovi, potřebovala něco dělat, nějak se zaměstnat.. Pozorný čtenář jistě ví, že před Jitkou bydlel v bytě mladík, kterého si Iva stopla, když jela od Honzy, a který měl před Prahou smrtelnou autonehodu. V jedné krabici byla jeho fotka. Iva jí však neviděla. Neprohlížela si co vyhazuje. To, že nyní žije v bytě, kde on taky bydlel zůstalo pro ni navždy tajemstvím..

V kolínském kině dávali ten večer film Quentina Tarantina ? Modesty, na konci filmu zazněla tato slova: ?Lob mne naučil, že všichni máme na výběr, co si v životě počít. Jen někdy nevíme, kam nás ta volba zavede. Tvoje volba Ti zavřela dveře? Iva ten film neviděla, žila svůj vlastní život, život, který jí otvíral dveře.. A Jitka? Ta si vzala Martina ? toho Martina co bydlel v bytě pod ní.

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Otázka "Kdo jsi?" jde ruku v ruce s otázkou "Kým chci být já, když jsem s tebou?" Lidé, kteří se chtějí úspěšně tázat a úspěšně na tyto otázky odpovídat, musejí přistoupit k velmi křehké spolupráci. Objektivně přesné odpovědi neexistují - jen nevyslovená souhra, která posiluje vzájemná pouta.

Ke konci prvního večera v Geverny byli Alex a Alice rozhodnuti, že si na tyto otázky odpovědí a budou si tak blíž. Našli se. Alexovi bylo s Alicí příjemně a platilo to i naopak. Zdroj: Robert Fulghum ? Třetí přání

O šest let později nastal den, který se ničím nelišil od těch předchozích. Ráno po příchodu do práce si Luděk postavil vodu na čaj, zapnul počítač na pracovním stole a mrknul do kalendáře. Oddychl si, nečekalo ho dnes žádné jednání, žádná porada, nic takového. Svátek měl Vít. Nikoho takového neznal. Byl 15. červen a mohl to být den stejný jako mnoho dní, co se jen líně životem převalí, jsou zapomenuty a vymazány z mysli. Někdy si ale náhoda s člověkem pohraje, a poskládá běh událostí tak, že ač se to zpočátku nezdá, je výsledkem nejen nová zkušenost, ale také seznámení s někým, kdo nám vstoupí do života víc než kdokoliv jiný. To však v této chvíli Luděk ještě nevěděl, díval se skrz okenní sklo, ale to co je venku nevnímal. Myslel na to, že už uplynul nějaký pátek co měl naposledy ve svých rukou subinku.

Stýskalo se mu po těch pocitech, které pramení z dominance nad ženou, chtěl opět zažít ty chvilky, kdy nahlíží do tajemných zákoutí ženské duše, kdy se mu ona celá celičká dobrovolně odevzdá, kdy mu důvěřuje a kdy mu patří. Zachtělo se mu ovládat, zachtělo se mu odměňovat, ale i trestat.

Nalil pomalu čaj do hrníčku a několika kliky myší se přenesl do světa bdsm. Na monitoru se objevily inzeráty seznamky, které se většinou vzájemně dost podobaly. Nabádaly k překonání ostychu, k odepsání, k emailovému výcviku, slibovaly přísné tresty.. Subinek, co by hledalo svého Pána tu bylo dost poskrovnu, navíc Luděk teď nechtěl navazovat vztah, který by přerostl v něco většího, než jen výměnu emailů. Chvilku se probíral inzeráty, ale žádný, který by mu padnul do oka, zde nenašel. Pak se rozhodl a vložil sám inzerát tohoto znění:

?Jsi submisivní žena a chceš mít nad sebou neustále dozor? Chceš se svěřovat? Chceš, aby někdo znal tvé intimnosti, tvoje starosti? Budu nahlížet do tvého života, ale přesto v globálu budeš anonymní - budu s tebou jen písemně komunikovat.. Budu nejen sledovat, co děláš, ale budu ti i radit.. Chceš to? Opravdu chceš mít nad sebou dozor a vše o sobě vypisovat (vyjma údajů, co by tě mohly identifikovat)? Chceš také občas plnit mé příkazy? Jestli ano, a můžeš často na internet, tak se ozvi..?

Nepřemýšlel nad tím, jestli má internetovému seznamování věřit nebo ne. Měl už dlouho jasno. Bral internet jako prostor, kam si může přijít kdo chce, lump i slušný člověk, jen anonymita však nahrávala víc těm lumpům, proto byl obezřetný a pečlivě volil slova, když komunikoval s někým neznámým. Moc nedoufal, že se mu nějaká žena na inzerát ozve, inzerátů, kdy Pán hledá subinku jsou stovky? Kliknul myší na odeslat a události se daly do pohybu. Během dne se občas podíval do emailové schránky, ale žádná odpověď nepřicházela. Večer šel brzo spát, a tak nemohl vědět, že 26 minut před půlnocí mu do schránky přece jen jedna odpověď přišla.

Iva se ten den dostala na internet až pozdě v noci. Už před pár dny se rozhodla, že si najde nějakého virtuálního Pána, někoho, kdo jí vstoupí do života, ale nebude jí život měnit. Cítila, že potřebuje někoho blízkého, někoho kdo by si jí podmanil a kdo by jí takto na dálku vlastnil. Potřebovala to. Nemohla bez toho být. Bylo to v ní, to už dávno věděla. Nemohla však, a ani nechtěla, svůj život zásadně převrátit. Pročítala inzeráty a u jednoho se zastavila. Inzerát se jí zdál jiný než ostatní. Ohlédla se za sebe ? její přítel už dávno spal. Naťukala rychle odpověď, ještě podpis uvědomila si. Zaváhala jen na chvilku a podepsala se jako Alice.

Ráno si Luděk přečetl první, ale taky jedinou odpověď, která mu na inzerát přišla:

?Dobrý večer. Zaujal mě Tvůj inzerát. To, o čem píšeš, je možná něco, co už dlouhou dobu mám v hlavě. Nevím, co víc napoprvé napsat, jen snad, že se budu těšit. Alice.?

Za pár dní ležela Iva na posteli a hltala odstavce ve své nové knížce. Občas vzhlédla od textu a říkala si: ?Je vůbec možné, aby někdo takhle nádherně psal? Pak se vracela zpátky a četla některé pasáže znovu a znovu.. Nemyslela však jen na děj knihy, do myšlenek se čím dál tím víc dostával i Luděk. Vyměňovali si emaily sice jen pár dní, ale jejich korespondence se měla čile k světu. Oba dva poznali, že si mají co říci. Neměla v úmyslu odkrývat svojí identitu a možná proto dokázala snadněji o některých věcech psát. Do ničeho ji netlačil, nenaléhal, respektoval její soukromí. Připadalo jí, že se znají už dlouho. Dnes mu dokonce napsala:

?Včera jsem nemohla usnout. Měla jsem za sebou náročný den, hodně. Ne pracovně. Přijížděla jsem domů a jediné, co jsem měla v hlavě - spát. A nešlo to, všechno se mi honilo hlavou, snad každá minuta, každé slovo. Přemýšlela jsem i nad tím, co vzniká tady. A představila jsem si, že by byl někdo, kdo by nade mnou držel ochrannou ruku. Ležela jsem na tom polštáři a ty dlaně jsem na své hlavě cítila téměř fyzicky. Jako by říkaly uklidni se, zvládla jsi to. To, co jsi udělala, bylo správné. Spi. A to bylo poslední, co si pamatuji. Jen jsem Ti to chtěla napsat. Alice.?

Zavřela knihu a usedla k počítači. Rychle vyťukala do emailu:

?Čtu Třetí přání od Fulghuma. Nádherná věc. Jestli ji neznáš a chtěl bys, přes víkend Ti z ní něco napíšu. Zítra odjíždím pryč a vracet se budu asi až v pondělí dopoledne, ale notebook si beru s sebou. Dlouho jsem nečetla, je to vlastně první knížka po pár letech, kterou čtu. Alice.?

Luděk chtěl. Nedokázal si představit, že by mohl reagovat jinak. Po víkendu měl v emailu ukázku, která ho donutila si jít knihu koupit:

- "Co teď chci ze všeho nejvíc? Řekl bych, že to vím, ale nedokážu to pojmenovat. Stojím o někoho ve svém životě. Ale nejde mi o milenku, společnici, kamarádku, manželku ani múzu. Dokonce ani o terapeuta ne - tedy při vší úctě a vděčnosti za pomoc, jíž se mi od tebe, Marcusi, dostalo. Převedl jsi mě přes žhavé uhlíky. Ale ve vztahu mezi lidmi je ještě něco, oč hrozně stojím. Právě teď."
- "A co by pro tebe takový člověk měl dělat?"
- "Jenom vědět. Vědět, co dělám, myslím si a cítím, a to bez jakékoliv povinnosti na to jakkoliv reagovat. Nečekám žádnou radu, útěchu ani odezvu. Stačí mi, když ten druhý bude vědět."
- "A když někdo bude vědět, tak si nebudeš připadat sám?"
- "Nebudu. Aspoň myslím. Je to docela sobecké, že... Jsem blázen, když si myslím, že by někdo mohl být v úplně stejném rozpoložení? A stál by o oboustranně výhodný vztah? Já vím a ten druhý taky ví. O nic víc nejde."

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek