Všichni si určitě ještě pamatujeme pro někoho zábavné, pro někoho neskutečně nudné hodiny českého jazyka a literatury, při kterých nás naši učitelé trápili množstvím údajů a suchopárných faktů. Ano řeč bude o literatuře, přesněji o dekadentní literatuře českých autorů v 19.století.

Nedávno jsem četla velice zajímavou esej od Alfreda Thomase, s názvem Sadomasochistický národ: Umění a sexualita v české literatuře 19. stol. Autor v ní předkládá poměrně odvážné teze o tom, že existuje vztah mezi uměním a sexualitou v literatuře 19. stol. a tento vztah často přejímá formu sadomasochismu. Thomas tvrdí, že to souvisí s nenaplněnými politickými snahami literátů, jež se promítaly do sadistických vztahů. Budeme zde hovořit o díle Erbenově, Máchově, Hlaváčkově a dalších. Ve všech případech jde o velikány české literatury a českého národa. Když se však na ta díla dívám teď z jiné perspektivy, nestačím se divit.

Zaměřme se zprvu na Erbenovu kytici. "Například to co mnozí považovali za morálně stabilní v Erbenově kytici (1853) tj. vyrovnané pojetí postavení muže a ženy ve zřetelně hierarchizovaném světe, může být také vnímáno jako podchycení silné vrstvy sadistického násilí, zejména vůči ženám.", říká Thomas. Sadistické násilí hraje v Kytici určitou roli a je velmi romanticky ztělesněno. Někdy zjevnou, někdy tajemně zastřenou. Právě ve Svatební košili jsou tyto fantazie očividné (upír zbavuje dívku modlitební knížky, růžence a krucifixu). A když si pořeže nohy, dokazuje to tuto psychologickou interpretaci.

"Po šípkoví a po skalí
ty bílé nohy šlapaly
a po hloží a křemení;
zůstalo krve znamení"

Dále Thomas rozvíjí své úvahy:"Spíše než prosazování konvenční morality je na těchto řádkách pozoruhodná skutečnost, že pokárání odhaluje skrytý básníkův sadismus.", jak je možno vidět v následující ukázce:

"Dobře ses, panno, radila, na boha, že jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zde by si byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé bylo by co ty košile."

Objevuje se zde přenesení, to je vyjádřeno oslovením "panno", které připomíná zdrobnělinu milované - panenko. "Básník zde ztvárňuje svou agresivní fantazii znásilnění a vraždy, ..." Thomas dále píše, "Dívka nemá v podstatě nic společného s narativním obrazem; je doslova panenkou - hračkou, manipulovanou a kontrolovanou básníkovým sexuálním amorálním egem. Skutečné drama, ryze psychické, se odehrává mezi básníkem a jeho alter egem." Jak jsem si jen, já bláhová, mohla myslet, že Kytici znám.:-)

Karel Hynek Mácha a jeho Máj je dalším takovým příkladem sadomasochistických tendencí v české literatuře. Thomas k tomu říká: "Původně odvážný lesa pán se později stane pasivním trpitelem, jehož uvěznění, mučení a strašná poprava jsou pozorovány sadistickým a nekrofilním vypravěčem této básně. Na konci čtvrtého zpěvu vypravěč odhaluje svou osobu sadistického voayeura Vilémovy popravy a ztotožňuje se s jeho protagonistickým osudem: v psychologické terminologii obrátil masochistickým způsobem hrdinskou agresi sám na sebe."

"Nynější ale čas
jinošství mého ? je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal."

Karel Hlaváček a jeho báseň Upír, ve které je neurčitě rozlišeno vlastní "já " autora a "já" upíra s jeho identitou násilníka.Upír koná svoji cestu po nebi a jak Thomas podotýká:"Ve druhé třetině básně se básník přestává odvolávat na upíra jako "on" a začíná ho oslovovat "ty", dochází tak ke změně osoby, jež symbolizuje nebezpečnou blízkost sadistického "druhého".

"Ty hrdý a bílý barbare, milenče všeho chorého a bledého:
bezcitný a zase bázlivý, vznešený šílenče,
jenž živíš se zbylou vitální silou panenských šťáv,
stižených dědičkou atrofií
symbole dekadence!
Je brloh, kam před dnem zalézáš,
někde snad v černých krajinách Vévodství mého."

Thomas dodává, že se Hlaváček ztotožnil s barbarskou představou, když označil upíra za "milence všeho bledého".

"Nevím to ?
ale zdá se mi za nocí tesklivých , podivných,
že duše má dělí se od těla
...A pozdě k ránu až, vrací se zmámená
mystickou orgii"

Jako další přichází na řadu Julius Zeyer a jeho dílo. V básni Vyšehrad, v jejím pátém oddíle je hrdina Ctirad lstí uvězněn Šárkou, a umírá. "Ctiradova závěrečná smrt se stane předem vytušeným skutkem, marným úkazem obětování, jež nepopiratelně obsahuje masochistické podtóny." V Zeyerově povídce Samko pták je ovlivněn Flaubetrtovou fascinací (sadistický rytíř se promění ve světce) - tu " můžeme nazvat Nietscheovským pohledem do nejasné hranice mezi krutostí a svatostí, sadismem a masochismem." "Sadistickými útočníky jsou zde výhradně muži namísto žen, Zeyer nachází zálibu v dlouhých a detailních popisech bití tohoto světce - hrdiny, jehož bijí vládnoucí, primitivní Maďaři bičem, což je možno interpretovat jako přesunutí politické agrese do agrese sexuální."

Jiří Karásek ze Lvovic, v průběhu jeho básně Metempsychoza ze sbírky Sexus necans dochází k přesunu sexuální osobnosti básníka, "z pasivní pozice voayeura k aktivnímu účastníkovi, od masochisty k sadistovi, od mučedníka k utiskovateli". Báseň "nahrazuje lyrický výraz lásky sadomasochistickou artikulací lásky a násilí."

"Jsem starý flagelant, jenž zmučen do krvava,
jsem drsný námořník pod stěžněm rozbitým,
jsem zachmuřený kněz, jenž rozhřešení dává,
jsem žena zhýřilá, jež hrám se divným vzdává,
jsem básník morozní, umučen svým dílem."

Je až překvapující co se člověk může všechno dozvědět, když se na známá díla podívá z jiné strany. Doufám, že si básně zmíněné v tomto článku přečtete znovu a podíváte se na ně novýma očima.....

Použítá a doporučená literatura

Bednaříková, Hana:Česká dekadence
Karásek, Jiří ze Lvovic:Básně z konce století, Thyrsus, 1995
Sexualita a tabu v české literatuře 19. století, Academia, 1999
Mácha, Karel Hynek:Máj
Erben, Karel Jaromír:Kytice, Praha, 1966
Hlaváček, Karel:Básně, Praha, 1958