Nevím, kde se ten
sen o vlčích očích vzal. Snad tehdy, když mi matka
vyprávěla ty své příběhy? Pravdou je ale je, tu
noc se mi zase zdál a od okamžiku, kdy jsem vstala, jsem byla
jako na jehlách. I otec si všiml, že se něco děje. Když
jsem brzy z rána odcházela na trh, chtěl, abych raději
zůstala doma, když se necítím dobře.
Spěchala
jsem, hlavu plnou neuchopitelných myšlenek, těkala
z jedné na druhou, někde uvnitř zněly podivné a
cizí melodie. Žebračky jsem si všimla na poslední
chvíli. Ještě než zvedla hlavu od své natažené
dlaně, rychle jsem přešla na druhou stranu ulice. Ale všimla
si mě. Cítila jsem její pohled. Sklopila jsem oči a
předstírala, že o ní nevím. Pak ale promluvila.
?Viděla jsi ho,
viď?? Přinutila jsem se nezvednout hlavu, nevšímat
si jí a potlačit nepříjemný pocit mravenčení
v zátylku. Ale to jí nezastavilo. ?Vím
to, že jsi ho viděla. Poznám ti to na očích. Viděla jsi
ho. Jsi další v řadě. Satanova coura. Bože, střež
nás od všeho zlého. Satan přichází!
Naším krajem obchází zlo! Naším
krajem obchází zlo. Sám ďábel. Naším
krajem obchází zlo!?
Stařena
dokola opakovala poslední větu a její hlas se odrážel
od dřevěných stěn okolních domů. Jak dobře jsem ji
znala z matčina vyprávění! Rozhodně jsem nechtěla
to její kvílení poslouchat, tep jsem cítila
ve spáncích, hlava mě rozbolela a košík
klouzal ze zpocené dlaně. Než se mi podařilo zmizet
v postranní uličce, téměř jsem běžela. Teprve na
rohu náměstí, kde každé ráno stály
stánky s nejrůznějším zbožím od
mouky počínaje, po kožené brašny konče, jsem se
zastavila, opřela se o úzké zábradlí a
zprudka vydechovala. Jsem možná bláznivější,
než ona, říkala jsem si, zatímco jsem pomalu
zklidňovala svůj dech. Jsem snad malá holka, aby mě ta stará
žebračka dokázala takhle vyděsit? Na okamžik se mi vybavila
Liyna tvář se stopami po zežloutlých nehtech zuřivé
stařeny, plných mastné špíny a otřásla
jsem se.
Obvyklý
nákup mi ale vzápětí plně zaměstnal myšlenky.
Přepočítávala jsem a vybírala to nejlepší
zboží. Domů jsem dorazila právě ve chvíli, kdy
otec připravoval s Marianem povoz.
?Kam
chceš teď jet?? zeptala jsem se ho.
?Posílám
Mariana ke Třem křížům. Potřebuji dobré dubové
dřevo na novou zakázku. Sedrik mi slíbil, že mi tam
nějaké dřevo zanechá. Jestli chceš, jeď
s Marianem. Do večera budete zpátky.?
?Budu rád,
když se mnou pojedeš,? přisvědčil rychle Marian.
Trochu
podezíravě jsem si ho změřila pohledem. Nechtěla jsem se
vracet ke včerejšímu rozhovoru. Pokusil se o povzbudivý
úsměv.
?Jen
připravím něco k jídlu,? souhlasila jsem
tedy a odběhla do kuchyně poklidit nákup, ukrojit krajíce
chleba a zabalit trochu tvarohu a sýra.
?A nejeďte moc
rychle, hlavně nad údolím si dejte pozor, je to tam
samej balvan a výmol,? vyprovázel nás
otec.
?Tu
cestu znám i poslepu,? ujistil ho Marian a za chvíli
jsme se kodrcali po kamenité cestě směrem k západní
městské bráně.
Cesta
příjemně ubíhala. Občas jsem zpívala, nebo jsme
si s Marianem jen tak povídali. Tu a tam jsme zastavili u
potoka, aby se kůň mohl napít, nebo jsme se vykoupali
v rybníce. Předchozí večer ani jeden z nás
nezmínil. A i o stařeně jsem raději pomlčela.
Po
necelých pěti hodinách jsme dorazili ke Třem křížům.
Dřevo bylo připravené, jak Sedrik slíbil. Během
hodiny Marian povoz naložil a mohli jsme se vydat na cestu domů. Bylo
ostatně na čase. Na severu se začala zatahovat obloha a bylo jasné,
že do večera začne pršet. Omezili jsme tedy cestou všechny
zastávky a spěchali rovnou domů. Setmělo se. Někde v dálce
zavyl vlk. Zvedl se vítr a kůň klopil nedůvěřivě uši.
Marian
zmlkl a soustředěně sledoval cestu. Čelo měl svraštělé
soustředěním a koutky úst pevně stažené.
Najednou se ale povoz prudce naklonil, škubnul s námi
a pravá strana povozu zůstala viset ve vzduchu. Kůň sebou
několikrát trhl a začal se plašit.
?K
ďasu!? zaklel Marian, okamžitě seskočil z povozu a začal
koně uklidňovat. Vůz se kýval a já jsem málem
sklouzla pod kolo, když jsem Mariana následovala. Než Marian
stačil koně zklidnit, zjistila jsem, že jsme kolem sjeli do výmolu,
ale kolo zůstalo naštěstí celé. Zvíře
Mariana dobře znalo a reagovalo na jeho hlas celkem rychle. Znovu se
ozvalo vlčí zavytí. Zdálo se mi to, nebo vlk
zavyl z kratší vzdálenosti?
?Budeme
muset to kolo vyprostit,? konstatoval Marian. ?Pojď,
zkusíme ten vůz vytlačit.?
Zabrali
jsme, ale vůz se ani nepohnul. Kůň neklidně přešlapoval na
místě a mezi zubama neustále přežvykoval udidlo, až o
sebe kovové kruhy na jeho ohlávce zvonily.
?To
nepůjde. Budu muset ten povoz vyložit. Udělám to sám.
Takhle se na tu cestu stejně nevejdeme oba. Nepleť se tady. Ať se ti
ještě něco nestane. Třeba to nebudu muset vyložit všechno.?
Stoupla jsem si tedy opodál
a chvíli sledovala Mariana. Pak jsem pohladila koně po šíji
a poplácala po plecích.
?Dojdu
pro vodu,? napadlo mě. ?Dám mu trochu napít.?
?V tomhle počasí??
zareptal Marian, aniž by přestal s vykládáním
dřeva.
?Vždyť
je to odtud jen pár metrů,? uklidňovala jsem ho. ?Vidíš
dole támhle ten smrk u té paseky? Pod ním je
přeci studánka.?
?No dobrá. Ale
vrať se hned zpátky.?
?Samozřejmě.
Proč bych tam asi zůstávala?? odsekla jsem podrážděně,
ale aniž bych čekala na odpověď, popadla jsem vědro a v příštím
okamžiku jsem sbíhala se stráně dolů k pasece. Za
pár minut jsem stála u studánky. Zahřmělo.
Úkosem
jsem se podívala na oblohu. Šedé a těžké
mraky se valily jeden přes druhý a smýkaly své
faldy o vrcholky kopců. Nejspíš začne pršet
ještě dřív, než jsme si mysleli.
Ponořila
jsem ruku do chladné vody a vylovila několik klacíků,
které plavaly na hladině. Pak jsem pevně uchopila vědro a
pomalu ho začala spouštět do vody, abych příliš
nerozčeřila dno. Ohlušující hrom způsobil, že
jsem sebou trhla, prudce pohnula vědrem a písečné dno
se rozvlnilo. Vzápětí rozřízl oblohu blesk, jak
kdyby někdo šlehl bičem s hořícím koncem.
Další vlčí zavytí. Nervózně jsem
se rozhlédla na všechny strany. Na rameni mi přistála
první ledová kapka. Znovu blesk a další
zahřmění. Napětí přerušil praskot dřeva.
Podívala jsem se za zvukem. Sotva pár metrů ode mě se
na kraji paseky zřítila větev sražená bleskem. Rychle
jsem nabrala trochu vody a zvedla se.
?Sáro!?
slyšela jsem z horní cesty Marianův hlas.
?Mariane,
jsem v pořádku!? zakřičela jsem, abych přehlušila
další hřmění, ale nebyla jsem si jistá,
jestli mě slyšel. Zvedla jsem vědro plné jen z jedné
třetiny a vykročila. Teprve teď jsem si uvědomila, jaká je
tma. Skoro jsem na cestu neviděla. Jen občas jsem zaslechla Marianův
hlas. Snažila jsem se mu odpovídat, ale nedokázala jsem
asi křičet dost silně, protože jeho volání neustávalo.
Jako na povel na zem dopadly první velké kapky deště.
Než jsem přeběhla mýtinu, byla jsem promočená.
?Mariane,?
volala jsem znovu. Opět jsem uslyšela vlčí zavytí,
tentokrát mi přišlo, že to bylo doopravdy blízko.
Vyděsilo mě, když jsem zaslechla zařehtání koně zhruba
ve stejné vzdálenosti. ?Mariane! Mariane, ozvi
se!?
Bála jsem se, že
vlci jsou blízko, možná Mariana napadli. Proto mě pořád
volal? Pane Bože, ať to není pravda. Vědro se mi vysmeklo
z ruky a skutálelo se se stráně. Ani mě nenapadlo,
že bych se pro něj mohla vrátit. Utíkala jsem jak
nejrychleji mi to prudký svah dovolil. Znovu vlčí
zavytí. Ohlédla jsem se. Zdálo se mi, že několik
metrů pode mnou stojí vlk! Proboha! ?Mariane! Jsou tu
vlci! Mariane!? Znovu jsem se ohlédla. Černé
zvíře se téměř ztrácelo ve tmě. Byl obrovský.
?Mariane!? Oblohou znovu projel blesk. Strom dva metry
přede mnou se zlomil v půli jako tříska a zřítil
se na zem. Zasáhl mě větví, která opisovala jen
o něco delší oblouk. Vlk! Mariane, jsou tu vlci.
Mariane!
Ztratila jsem vědomí.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod