Úvodem budiž řečeno, že řeč bude o submisivitě v partnerském vztahu. Není mou ambicí zabývat se submisivitou obecně, chcete-li: "submisivitou životní". Koneckonců moudří už vědí:-), že jejich směšování, neřkuli pak záměna, je jako hovořit o hruškách a mít na mysli řepu :-) V každém páru a v každém vztahu si partneři rozdělují role a většinou se tak děje podvědomě. Vždy bude jeden z partnerů dominantnější, druhý submisivnější. Míra dominance jednoho a tedy analogicky, submisivity druhého, je pak primárně tvořena konkrétním založením těchto dvou jedinců. Patrně bychom nenalezli partnerský pár, kde by vzájemný poměr byl vyjádřen hodnotou 1:1 (50:50).

BDSM lid není jinačí a také zde si partneři rozdělují role. BDSM lidé často vstupují do vztahů s tím, že mají jasno v tom, která z rolí je jim blízká. Tedy osoba, které vyhovuje být v partnerství v pozici dominantní si k sobě většinou hledá protějšek, který je v partnerství rád submisivní a obráceně. Někdy se také stane, že se role/pozice vykrystalizují postupně, třeba tehdy, když vztah původně založený na SM-hrátkách, přeroste ve vztah, řekněme životní. Nemusí tomu tak být vždy - je to jedna z x-možností. Pak zde máme také lid switchující, kde tak trošku, "každej chvilku, tahá pilku", jisté však je, že i zde bychom onen poměr 1:1 hledali marně.

Dnes si budu povídat s několika lidmi, kteří mají jasno v tom, že jim v partnerství vyhovuje role submisivní. Dámy Elizabeth a Suiza, pánové Asdareel a Suffy.

1. Pověz mi, prosím, jak tomu bylo na začátku v Tvém případě: Když sis uvědomil/-a, že se Ti líbí určitý způsob prožívání erotiky (tedy SM), věděl/-a jsi už tehdy, co hledáš v partnerství? Tedy - měl/-a jsi jasno v tom, že submisivní part je tím, co Tě oslovuje a nebo tomu bylo jinak?

Elizabeth: Jak tomu bylo na začátku? Řekla bych, že již v pubertě mě vzrušovaly netradiční formy sexu, ale nějak jsem tomu v té době nevěnovala pozornost. Nějaké konkrétní uvědomování přišlo až po 5 letech manželství. V té době jsem však neměla jasno v tom, co hledám, co se mi vlastně líbí a postavení submisiv nebo dominant mi vůbec nic neříkalo. Mým štěstím bylo, že partner byl a je SM zaměřen taky... Hodně mi v té době pomohl zorientovat se a najít sama sebe. Nejhorší ze všeho asi pro mne bylo sama sebe přijmout... Pochopit, že nedělám nic špatného a hlavně nechat stranou stud, předsudky. Čím víc jsem pronikala do tajů BDSM, zjistila jsem, že dominantní pozice nebude má parketa... Hlavně mám problém vystupovat dominantně vůči svému partnerovi...

Suiza: Myslím, že moje první láska mě při seznamovací e-mailové proceduře napsala, že je dominantní a že nikdy nebude ten, který sbírá bobule. Ale bude lovit. To mě zašimralo až někde kdovíkde, ačkoliv jsem o BDSM, dokonce ani o S/M neměla žádnou páru. Ta jeho sebejistota a vnitřní síla i potřeba řídit věci a vládnout jim, mi učarovala a drží se mě dodnes (sama jsem dost silná a proto intuitivně tíhnu k partnerovi ještě silnějšímu). Teprve potom jsem našla zálibu v S/M hrátkách prováděných v područí a plné moci svého partnera a teprve potom jsem si začala ujasňovat a chápat o čem všem může D/s vztah být.

Asdareel: Měl jsem masochistické erotické fantazie už od útlého dětství. Moje představy byly vždy pouze heterosexuální a některé byly hodně divoké :-) Doslova jsem hltal všechny náznaky dominance žen, v pohádkách, románech, filmech... Například když jsem viděl políbení ruky ženě, pociťoval jsem vzrušení. Byl jsem zvídavé dítě a rychle jsem si v odborných knihách přečetl vše o sadomasochismu, co bylo tehdy možné, i když toho mnoho nebylo.
Vždy jsem si přál najít partnerku, které by vyhovoval vztah s D/s prvky. Ale samozřejmě jsem se v dětství styděl za své pocity (ostatně, děti se zpravidla stydí i za zcela vanilkové vztahy k opačnému pohlaví) a tak jsem dlouhou dobu své představy nosil zamknuté na sedm zámků :-) Když jsem své sklony začal opatrně projevovat, narážel jsem často na nepochopení. Můj sklon k výrazné galantnosti vůči ženám mnoho dívek interpretovalo jako "staromódnost z 18. století", případně projevy osobní slabosti a sebeponižování. Internet a BDSM komunita tehdy neexistovaly a o takto intimních záležitostech se nekomunikovalo příliš snadno. Vlastně až po příchodu na internet jsem začal o svém založení zcela volně komunikovat a našel i podobně smýšlející lidi.

Suffy: Submisivita je u mě jednou z řady složek osobnosti a projevuji ji jen ve vztahu ke své Paní. Je ale řada sociálních rolí, které zastávám v životě, a ty už s BDSM nic společného nemají.
Mohu porovnat z vlastní zkušenosti dva vztahy. Ten první trval 13 let a byl s vanilkovou manželkou. Druhý trvá už tři roky a žiji ho se ženou, kterou lidé BDSM+ znají (Sereena).
Při výběru první partnerky jsem v rámci zamilovanosti žádná D/s kriteria neuplatňoval, ve druhém případě jsme si se Sereenou poměrně záhy po seznámení otevřeli své 13. komnaty. Dodnes se divím tomu, jak je možné, že se seznámí lidé, kteří se k sobě tak hodí. Asi na mě platí přísloví: ?chodí štěstí dokola, sem tam padne na... tentokrát na mě? :-).
Když bych to měl zpětně zhodnotit, tak bylo v mém případě chybou, že jsem své submisivitě nedal průchod už v prvním vztahu, protože tomu něco chybělo. Současně ale říkám, že bych se nikdy byl neseznámil se Sereenou a fakticky nepřeháním, když řeknu, že prožívám život, který překračuje i mé dřívější fantazie.

2. Co konkrétně pro Tebe v partnertví znamená: být submisivní? Pro některé to může být: pokora. Pro jiné: služba. Jiní hovoří o pocitu bezpečí, o předání části ´tíhy z rozhodování´... Jak jsi na tom Ty?

Elizabeth: Podle mě je to i o službě, pokoře, pocitu bezpečí, ale i o lásce, odpouštění a důvěře. Neumím si jedno bez druhého představit. Ale přeci jen je tu něco, co je pro mne důležitější a co vlastně pro mne znamená být submisivní... Učinit partnera šťastným, dát se mu, protože je to má vůle a mé svobodné rozhodnutí ...

Suiza: Asi Tě zklamu, ale submisivní doslova spojuji s významem toho slova. Čili podřídit se. Něčí vůli, něčí síle a převaze. Abstraktně se nechat převálcovat. A mám to hozené především do sexuální roviny. A pocitově tam rozhodně pokora je (kdo si poklekne a skloní hlavu a nechá si něco líbit - musí dát najevo pokoru) a s tím souběžně přichází i pocit bezpečí (myslím že v tom symbolu pokleknutí je nevyřčeno kromě pokory i ?chraň mě a neubliž mi?). Rozhodně to necítím jako jakési předání tíhy z rozhodování. Na to jsem příliš dynamická a aktivní. Potřebuji alespoň o něčem rozhodovat sama. Třeba, když dostanu na výběr mezi dvěma polohami, tak mě to velmi potěší.

Asdareel: Pocit bezpečí a předání tíhy rozhodování na bedra partnera budou, dle mého názoru, hrát větší roli ve vztazích, kde dominantní je muž. Já se ve svých vztazích rozhodně nechci zbavit svého podílu odpovědnosti a velice toužím být své partnerce oporou. I dominantní žena potřebuje vidět oporu ve svém partnerovi. Svoji submisivitu chápu jednak v erotickém smyslu, jednak jako úctu a pokoru před ženou, před ženským principem. Něco mystického, co zkrotí moji mužskou pýchu a přiměje mě před ženou pokleknout.

Suffy: Jak už vyplývá z mé první odpovědi, žiji v partnerském, dokonce manželském svazku s dominantní ženou. Jenže naše soužití má několik rovin. Říkáme jim režim veřejný a soukromý. V tom veřejném se nijak neprojevuje naše D/s zaměření. Jsem hlavou rodiny a rozhoduji o tak důležitých otázkách jako je náš postoj ke globálnímu oteplování a ty každodenní drobnosti, jako kam na víkend, co koupit, kdo uvaří večeři, tak tyto úkoly rozděluje a řeší má žena :-).
Vážně. Ve veřejném režimu je pro nás oba důležité mít rovnocenné postavení a moci se opřít jeden o druhého, v případě potřeby. V soukromém režimu jsou pak už role rozděleny jednoznačně. O tom, kdy se veřejný režim změní v soukromý, rozhoduje Sereena a bývají to někdy zcela nečekané situace. V těchto chvílích je má submise především odevzdáním se do jejích rukou, do její vůle. Současně i službou, protože v této rovině nejvíce vystupuje má touha po uspokojení jejích potřeb a přání (fyzických i duševních).

3. Vrátím se zpět k onomu rozhodování. Teď bez ohledu na fakt, že bez opodstatněné důvěry by - nejen v BDSM - ledacos nebylo možné: Nemáš, případně neměl/-a jsi (v minulosti) někdy přeci jen obavu z toho, že s předáním části pravomocí dominantnímu protějšku ztrácíš možnost řídit si svůj život? Myšlenky typu: Co by se mohlo stát, když Tvůj partner Tebou předaný díl prostě neunese?

Elizabeth: Nikdy jsem se těmito otázkami nezabývala... Už jsme spolu nějaký ten pátek žili, takže otázka důvěry v mého partnera je pro mně bezpředmětná. Nemám pocit, že by mě to omezovala, nebo že jsem ztratila možnost řídit si svůj život. Řekla bych, že v určitých věcech to mám daleko snazší a dokonce mám pocit větší svobody...

Suiza: Nikdy nedopustím, abych si nemohla řídit svůj život! Což však neznamená, že by to bylo na úkor partnerského vztahu. Má představa je dát partnerovi důvěru v zásadních věcech, umět se s ním poradit a vzít v potaz, že jeho názor je rozumnější. Ale také mít prostor a možnost říci svůj názor a rozhodnout se. Mít své pravomoce a prostor pro činnosti a projevy osobnosti. Nesetkala jsem se prakticky s reálným D/s vztahem, kde by to v podstatě takto nefungovalo. Jde tam jen o to, že sub cítí u Dom. jeho autoritu a má k němu zdravý respekt. Já osobně si potřebuji partnera vážit a ctít ho.

Asdareel: Je to výměna - člověk se něčeho vzdává, aby něco jiného získal. Vždy jsem intuitivně cítil, že možnost žít v souladu se svým založením poskytuje větší pocit svobody, než toto založení potlačovat. Po příchodu na internet jsem si uvědomil, že tento pocit rozhodně není ojedinělý. V minulých dnech jsem přeložil článek Submisivní zóna od Elise Suttonové, kde se o tom rovněž hovoří. (Poznámka: Myšlenky v tomto článku velmi odpovídají mým vlastním zážitkům. Nicméně, plně chápu, že ne každému budou tyto myšlenky konvenovat a nikomu je nevnucuji). Článek je možné najít na adrese: http://cernaluna.rootshell.cz/vychova/subzona.htm
Pokud se týká toho, že moje parnerka neunese svůj díl moci. Dominantně submisivní vztah se vyvíjí postupně a předávání moci se děje postupně. Bylo by absurdní se týden po seznámení zavázat k absolutní poslušnosti. Při postupném a pomalém předávání moci lze najít správný rovnovážný bod, který bude nejlépe vyhovovat oběma partnerům.
Existuje i riziko, že se později něco zvrtne a že vývoj nepůjde dobrým směrem. Toto riziko existuje ve všech vztazích. Protože D/s vztahy, právě proto, že dochází k předání osobní moci a autonomie do rukou dominantního partnera, jsou podstatně emočně a psychologicky intenzívnější, než vztahy vanilkové, je riziko možných psychologických a emočních komplikací vyšší, než ve vztazích vanilkových. Toto riziko je nicméně, dle mého názoru, vyvážené tím, že D/s vztah, poté, co projde fází vývoje, růstu a dětských nemocí, je podstatně trvanlivější, než vztah tzv. normální.

Suffy: Tak ten pocit nemám. Jednoduše proto, že spolu o všem mluvíme, vzájemně si sdělujeme pocity. Náš vztah bych přirovnal k nalezeným dvěma surovým drahým kamenům (sobě navzájem drahým) a aby se z nich staly skutečné skvosty nevyčíslitelné hodnoty, musí se opracovat. A tak nastupuje brusič (společný život, rozhovory, ale i hádky) a brousí postupně jednotlivé fasety. Čím je brusič trpělivější a pečlivější, tím lepší je výsledek.

4. Rituálky. Bývají kořením vztahu;-). Prozradíš nám některý z Těch Tvých/vašich?

Elizabeth: Teď jsem se trošku zarazila... Nevím zda můžu mluvit o rituálech. Teď nemyslím ve smyslu toho, jestli mám k tomu oprávnění, ale spíš jestli pod pojmem rituál si každý nepředstavuje něco jiné. Řekla by jsem, že máme určité pravidla... Myslím, že je zbytečné tady popisovat ?rituálek? zakládání obojku, ale třeba takový zvoneček... Na zazvonění ihned přijdu za partnerem a čekám v pokleku na další pokyny.

Suiza: Myslím, že pokleknutí je pro mě obecně krásný rituál. Ale jinak nemám s partnery žádný zajetý. I ten rituál ?dávání se? je pokaždé jiný. A myslím, že je to tak dobře. Stereotyp není dobrá věc.

Asdareel: Samozřejmě, rituálky miluji. Jsou kořením vztahu a mají i hlubší význam. Pokud se týče mých oblíbených rituálů, mám rád rituály, jimiž vyjadřuji svoji pokoru a úctu své Paní. Rituály líbání nohou, nasazování obojku, i rituál podrobení se trestu v případě provinění jsou nejenom vyjádřením submisivity, ale tuto submisivitu udržují a dále prohlubují. Měly by mít své místo i ve zcela všedních životních chvílích. Pomáhají tyto všední chvíle oživit a zjasnit. Tím myslím ty drobné rituálky. K větším D/s hrám pak samozřejmě patří i silnější rituály.

Suffy: Tahle otázka je pro mě jednoduchá jen zdánlivě. Když nad tím tak přemýšlím, tak mnoho rituálů nemáme. Nejsou to ani obojek ani pouta. Ty Sereena používá jen, když mě chce imobilizovat. Některé věci děláme častěji, jiné občas. Co však nechybí téměř nikdy je líbání nohou mé Paní a jejich masáž a také jen málokdy se scénka obejde bez svorek na mých bradavkách.

5. Z BDSM je znám pojem "tlak zdola" (pushy bottom). Tedy v krajním případě: Dolejšek, který tomu nahoře stále do něčeho plká:-). KDE, je podle Tvého názoru ona míra? KDY je - pro Tebe - patřičné, správné a žádoucí partnerovi do věcí mluvit a obráceně: kdy je toto jednání zpochybňováním a nebo popíráním rolí/pozic, na kterých jste se domluvili?

Elizabeth: Ajajaj... Plkání do všeho mi jde opravdu skvěle. :-) Řekla bych, že kecat můžu do všeho, ale pak musím počítat i s určitými následky... :-) Účelem mého ?plkání? není zpochybňování, nebo popírání pozic, je to spíš takové ?rebelování? a hraní si. Samozřejmě jsou situace, kdy vím, že ještě slovo a pohár přeteče... Kolikrát stačí pohled, nebo způsob upozornění a vím, že je STOP.

Suiza: Míra je tam, kde to partnerům ještě vyhovuje, resp. kde to Dominanta neirituje a nerozčiluje a příjde mu to ještě stále roztomilé a zvládnutelné. Jakmile sub. přestřelí svou sub.hranici směrem nahoru, myslím, že vztah může rovnou skončit. A každému džbánu se může ucho utrhnout, nezacházíme-li s ním obezřetně. Tohle se ale nevztahuje jen na ?úchyly?. Známe to z běžného života, jako neustále se haštěřící a do něčeho frflající manželky, kterým najednou přiletí facka. A pak se diví. Takže tak.

Asdareel: Tlak zdola (pushy bottom, topping from bottom) je věc, o níž se poměrně často hovoří. Ale mnohdy se za tlak zdola označuje to, co by dotyčný submisiv či dolejšek označil za pouhou snahu o komunikaci a konsensualitu. Domnívám se, že bychom měli rozlišovat mezi několika případy:
Zaprvé, dolejšek si přesně nadiktuje, jak má scénka vypadat. Během scénky pak komentuje počínání hořejšku, kritizuje jej a koriguje. Tak tento případ můžeme považovat za opravdu ?tlak zdola? v pravém smyslu a asi budou všichni souhlasit s tím, že hořejšek či dominant je zde používán dolejškem jen za nástroj k uspokojení potřeb dolejšku. Lze souhlasit s tím, že se jedná jen o parodii na SM scénku (o nějakém D/s se již vůbec nedá hovořit) a lze jen souhlasit s tím, že dotyční ?submisivové? jsou kritizováni.
Nicméně, další případy takto jednoznačné nejsou. Může dojít k situaci, kdy dominantně ? submisivní pár se teprve sehrává a submisiv či dolejšek, ač chce být opravdu submisivní, není ještě připraven se bezvýhradně vložit do dominantových rukou a přeje si ponechat určitou kontrolu nad situací, třeba v podobě stopky. Podobná situace je dost častá a vyvíjí-li se vztah dobře a k oboustranné spokojenosti, pak dynamika takového vztahu působí ve směru postupného prohlubování oboustranné důvěry a tím i postupnému předávání stále většího podílu moci dominantnímu partnerovi. Není třeba vidět v podobném jednání submisiva hned snahu o vyvíjení tlaku zdola. Pokud ovšem tento stav přetrvává příliš dlouho a zároveň dominant dělá vše pro to, aby důvěru svého partnera nezklamal, pak je na místě se ptát na příčiny. Rozhodně by spolu měli oba partneři o dané situaci hovořit a snažit se najít východisko. Dominantní partner by měl situaci zhodnotit a rozhodnout se, zda mu daný stav vyhovuje, nebo zda poskytne submisivnímu partnerovi ještě více času, nebo se může rozhodnout i k tomu, že vyvine jemný tlak na větší moc a kontrolu nad svým protějškem.
A v posledním případě se může stát, že se typ dominance na jedné straně a submisivity na straně druhé prostě nesejdou. Dominance i submisivita mají mnoho odstínů a podob. Například, má-li dominant sklon k vulgárnímu vyjadřování během scénky, zatímco submisivnímu protějšku to mimořádně vadí, pak nepovažuji za tlak zdola, když to submisiv dá najevo. Nebo, ještě závažnější rozpor může nastat, přeje-li si submisiv monogamní vztah, zatímco dominant vidí v polygamii své výsostné právo dominanta, pak rovněž nelze hovořit o tlaku zdola, odmítne-li submisiv takovou hru hrát. V takovém případě pravděpodobně celý vztah skončí ve své počáteční fázi a záleží na míře kultivovanosti a civilizovanosti obou partnerů, zda rozchod bude mít slušnou podobu, či nikoliv.

Suffy: Tak tohle je docela jednoduché. Subík může plkat, jak říkáš, může dávat inspirativní návrhy, jak bych to formuloval já, abych sám sebe neurazil :-) (v mém případě třeba ve formě povídek), může řídit od zdola, až se mu od řídítek bude kouřit.
Skutečností zůstává, že v tom soukromém režimu, o kterém už jsem mluvil to není nic platné, protože Sereena si do toho mluvit nenechá. Když to zobecním, tak problém mají ty páry, kde si Domina nezjedná dostatečnou míru respektu. A pokud je nějaký submisiv, který má nad sebou Dominu, jež musí poslouchat jeho ?ponížené rozkazy?, pak se o takovém člověku dá říct, že radši dostává než dává, tím pádem málo miluje svou partnerku.
Subík může mít přání, která ale nemusí být vyslyšena. Pokud se jich dožaduje, tak nechápe o čem je D/s vztah.

6. Co bys vzkázal/-a nešťastníkům a nešťastnicím, kteří mají ve zvyku titulovat každou osobu, jež o sobě tvrdí, že se cítí být dominantem/ dominou slovy: "Paní či Pane" ?

Elizabeth: Proti gustu... Ale i tak si myslím, že trocha sebedůvěry a sebeúcty by nezaškodila...

Suiza: Ať se nejdřív zamyslí, před kým se rozhodnou sklonit svou hlavu a kdo si zaslouží, aby takto byl titulován. Submisiv je člověk. A každý člověk má svou hodnotu. Submisiv svou hodnotu může někomu darovat. Ale ne jí plýtvat.

Asdareel: Pocit submisivity je věc zcela individuální a nikdo nemůže být nucený k tomu, aby se choval submisivně ke komukoliv cizímu, kdo se označí jako dominant. Pokud se tak někdo chová, je třeba si položit otázku, proč tak činí. Může se jednat o zoufalce, který si na chatu ukájí své masturbační fantazie. Může se jednat o člověka, který je ovlivněný masturbačními povídkami. Nebo se může jednat o člověka se sníženou sebedůvěrou nebo jen začátečníka, který si myslí, že takto se chovat je jeho povinností submisiva.
Submisivní člověk, který se chová ke svému partnerovi submisivně, mu projevuje velkou důvěru. Člověk je tvor hierarchický a je biologicky a psychologicky naprogramovaný k boji o co nejlepší společenské postavení. A pokud někdo nejenže se tohoto boje neúčastní, ale dokonce se dobrovolně tlačí dolů, projevuje slabost, kterou jeho okolí okamžitě využije a vyplní prostor tímto jedincem dobrovolně vyklizený. V praxi to znamená, že se s tímto člověkem jedná tak, jak si de facto o to sám říká. Společenská pozice takového jedince klesá na nulu a pro nikoho není partnerem. I dominantní jedinci mluví o těchto lidech s opovržením jako o hadrech na podlahu. Navíc, ve všech komunitách, tedy i v bdsm komunitě, existuje nemalé množství predátorů, kteří okamžitě se na takto obnaženého jedince vrhají jako dravci na oslabenou antilopu. Z mých nesčetných rozhovorů s bdsm pozitivními lidmi to vyplývá zcela jednoznačně. A další věc je ta, že na internetovém chatu nikdy nevíme, s kým hovoříme na druhém konci drátu. A zřejmě nikdo by nechtěl se chovat s pokorou k 15 letému výrostkovi, vydávajícímu se za 25 letou dominantní lady.
Proto je-li někdo ochoten začít se ke svému partnerovi chovat submisivně, projevuje mu velikou důvěru. Obnažuje před ním svoji duši a svoji pravou podstatu. Mezi těmito partnery tak vzniká blízký vztah, i když se nemusí jednat o v pravém smyslu o partnerský vztah. Ale ať se již submisivní člověk chová submisivně ke své životní partnerce, nebo třeba jen k dominantní kamarádce, měl by mít jistotu o těchto věcech: za prvé, že dotyčný dominant je opravdu tím, za koho se na internetu vydává a za druhé, že tento dominant nezneužije důvěru, kterou mu submisiv projevuje.
Existují kluby, organizace i internetové chaty, které mají svá ritualizovaná pravidla a kde submisivní jedinci jsou povinni se chovat podle své orientace (např. goreánské chaty). Nicméně, nikdo je nenutí k tomu, aby se podobných aktivit účastnili a učiní-li tak, činí tak s vědomím toho, že přijímají pravidla dané komunity.
Čili, sečteno a podtrženo, pro všechny nešťastníky, kteří mají sklon k tomu, chovat se submisivně ke komukoliv na potkání mám jednu radu: nečiňte tak. Na veřejném prostranství, v diskusních klubech, na chatech, i na bdsm srazech se chovejte zcela normálně. Z mých zkušeností vyplývá, že rezervovanosti není nikdy dost. Žádná ?bdsm pravidla? vás nenutí k tomu, abyste se chovali submisivně ke komukoliv. Vaše osobnost a sebeúcta není rohožka k veřejnému použití. Chovejte se podle společenských pravidel, zdvořile, ale se sebedůvěrou. Rozhodnete-li se potom svoji submisivitu projevit někomu konkrétnímu, bude takové rozhodnutí mít velkou cenu pro vás pro oba. A pokud by vás někdo zkoušel přinutit proti vaší vůli k tomu, abyste se k němu chovali submisivně, odpovězte mu jednoduše: ?Možná, že jsem submisiv. Ale nejsem tvůj submisiv?.

Suffy: Takoví lidé chodí po světě?
Řekl bych, že to vyjadřuje jejich beznaděj v hledání té pravé (toho pravého). Jsou to zřejmě lidé, kteří si sebe neváží. No, co jim vzkázat, když je neznám? Možná prvním krokem by mohlo být se o tom bavit (třeba virtuálně), dobré je najít si druha ve zbrani, tedy člověka, který řeší podobné problémy.
Jiná situace je, když to nějaký dominant vyžaduje, aby mu bylo vykáno a oslovováno Paní/ Pane. Tady bych měl jeden vzkaz: Paní Nováková (Pane Nováku), trhni si nohou!