NOVINKY : Texty : Komentáře : Auditoria : Seriály : Click & Bound : Kalendárium                       Home   

Identita :
NEZNAMY_8764 
info : profil : má auditoria : známí
přítomní : všichni : uspat : logout


Spřátelené weby :



Wacovo doupě
www.eleferno.cz

Stránka Domi.D
Shop s BDSM pomůckami
Njalova noční říše
Dark Club
Klub antropomorfní kynologie. Domov pejsků a feneček v lidské podobě
Sluneční tvrz Petrůvka
Yelen plastification. Fetish foto a móda



clanek reaguje nikdo
na clanek reaguji nikdo

Rubriky
Začátečníkům  ( 66 )
Náctiletým  ( 11 )
Reálné zážitky  ( 55 )
Scénáře  ( 16 )
Povídky  ( 100 )
Poezie  ( 33 )
Eseje a úvahy  ( 53 )
Teorie BDSM  ( 34 )
BDSM v praxi  ( 45 )
Udělej si sám  ( 11 )
Recenze,testy  ( 5 )
Reportáže  ( 23 )
Bondílna  ( 8 )
Help  ( 6 )
Vox populi  ( 62 )
Editorial  ( 13 )

Pište pro www.ds-life.cz

Komentáře
(bez názvu)      [basticka ]



Znamkovali

Existujici
1

Alespon registrovani
1

vsichni
1.307


(3)
(4)
(4)
(2)
()
()
()
()


Znamkovani - jako ve skole
Neznamkuji 5 4 3 2 1

Oficiální článek ( 22.7.2003 16:46:56 )
Příběh o konci a začátku
Přečetlo 2425 lidí celkem 2858 krát (zobrazit statistiku). Komentovalo 1 lidí 1 krát. Nové1 (zobrazit komentáře)
          

ABSTRAKT: setkání s rytíři....

Vkladatel:Domi.d ., Autori:Domi.d  Témata : Mezilidské vztahy    Rubriky : Povídky   

Šly jsme s Písklátkem po úzké lesní stezce. Přivedla nás na ní kamenitá cesta od vlaku. Často jsme jezdily jen tak nazdařbůh. Kde se nám krajinka zalíbila, tam jsme vystoupily. Anička komentovala vše, co jsme míjely. S nadšeným rykem ozobávala zrající lesní jahody a pokoušela se napodobovat zpěv ptáků. Bylo krásné sobotní ráno a bylo cítit, že bude horký den. Tráva byla ještě mokrá ranní rosou a já se v ní slastně brouzdala. Objevily jsem i nádhernou obrovskou pavučinu posázenou kapičkami rosy jako diamanty. Dlouho jsme si ji s úctou prohlížely, sedly jsme si do mechu pod ní a opřely se o strom. Zavřela jsem oči a bylo mi líto, že tu s námi není Alex můj manžel. Tolik jsem měla potřebu se o tu nádheru podělit. Teď už jen líto. Ve vlaku jsem měla ještě zlost. Celou cestu jsem se křečovitě usmívala a snažila se nedát Anně najevo, jak moc se na Alexe zlobím. Klasická páteční hádka, aby se ráno nemusel vymlouvat, že se mu nikam nechce, mě tentokrát docela rozházela.

Ale ta překrásně ozdobená pavučina mi to všechno vynahradila. Vstala jsem, objala strom a poděkovala lesu za tak vřelé přijetí. Vyrazily jsme hledat, co objevíme za dalším a pak za dalším a ještě za dalším stromem. Větvičky nám tichoulince křupaly pod nohama, ostružiní nás popotahovalo za kalhoty, les nás zval dál a dál. A velké, vlhké, mechem porostlé kameny nám nabízely skluzavky a prolézačky, na jaké se na žádném dětském hřišti nikdy nezmůžou. Prostě nádhera. Pomalu a klikatě jsme prošly lesem k rozlehlé louce a na jejím okraji objevily ryzce. Taková vzácnost a takový krásný dar. Neměla jsem s sebou košík, ani jsem houby nečekala. Posbíraly jsme několik nejkrásnějších kousků, jen do kapesníku, a pokračovaly s objevováním dalších překvapení.

Louka vedla do kopce a Anička mne hbitě předběhla nahoru. Slyšely jsme z dálky ze shora zvuky jako z kovárny a byly jsme zvědavé, co objevíme. Loudala jsem se za ní, ale přidávala jsem do kroku hezky zčerstva. Protože nahoře zůstala stát a i z dálky bylo vidět, jak je vyděšená.

Byli tam dva kluci - tedy bojovali tam dva rytíři ve zbroji a s oboustrannými dvouručními meči. Měli přilby a drátěné košile a vysoké boty a plechové rukavice a nárameníky. Ocitly jsme se v pohádce a nebo v jiném čase či prostoru. Objala jsem Aničku kolem ramen a uklidnila ji. Byl to další z darů lesa. Sedly jsme si do trávy a dívaly se. Souboj vypadal velmi realisticky, ne jako kašírovaná představení skupin historického šermu. Bylo to krásné. Byli vidět přes lehký opar a paprsky slunce proti nám tomu přidávaly na tajemnosti. Když měli kluci dost, odložili zbroj a Anna se za nimi rozběhla. Zvědavě se vyptávala, zda jsou opravdičtí rytíři a kde mají koně a kde mají princeznu a jestli tu není drak ? a ? a ? . Ukrutně se urazila, když jsem se všichni začali smát. Byli to nádherní chlapi a smáli se překrásně. Jeden zdvihl Annu vysoko nahoru, posadil si ji na jedno rameno a přicválal jako kůň ke mně. Opatrně ji postavil na zem a Anna bez okolků vysypala z kapesníku naše ryzce a podala mu jej.

"To je šátek pro vítěze od princezny." Řekla a doprovodila svá slova ladným gestem rukou.

Rytíř poklekl na koleno, uškubl stéblo jitrocele a vyměnil si s Aničkou šátek za květinu. Odhrnula mu z čela vlasy slepené potem a políbila jej na čelo. Koukala jsem jako vyjevená. Kde se to v šestiletém dítěti bere? Zdvihl ji nad hlavu a otáčel se s ní kolem dokola. Její šťastný smích prosvítil celou louku.

"Jsou tu dvě princezny" Ozvalo se vedle mne. "Já si šátek nezasloužím?" Odtrhla jsem oči od skotačící Aničky. Vedle mne, také na jednom koleni, klečel druhý z rytířů a podával mi kopretinu. Měla jsem už jen ubrousky. Abych se k nim dostala, vysázela jsem na trávu všechny naše zásoby. Podala jsem mu ubrousek a nabídla ruku k políbení. Celá situace měla obrovské kouzlo opravdovosti. Měla jsem pocit, že za stromem slyším zaržání koně a cinkot postroje. Měla jsem pocit, že mi v pohybu překážejí dlouhé šaty s hodně dlouhou vlečkou. I pach toho koně jsem cítila a mísil se s dráždivým pachem potu klečícího rytíře.

Vypaloval mi rty do ruky své znamení, až jsem musela ucuknout. Touha a choutky , které se mne zmocnily, mne donutily sklopit oči. Asi se mi nepodařilo je za víčka schovat, protože i on se zatvářil dost rozpačitě. A oba jsme se začali z rozpaků hlasitě smát. Vytrhla nás až Anička, přiběhla a zdálky hlásila.

"Máámíí, mamí, tohle je Radek a je to můj kamarád." Než dorazila až k nám, stačili jsme se vzpamatovat. A představil se i můj rytíř. Takže jsem jej mohla Aničce představit také.

"A tohle je Libor." Anička se, jako dospělá, také představila a s očima zapíchnutýma do hromádky v trávě prohlásila, že má hlad. Oba se bez okolků pozvali k jídlu, že prý k obědu na oplátku, a všechno jsme snědli.

Kluci pokračovali v cvičení. Tentokrát s dřevěnými tyčemi. Byla to nádherná hra svalů, hbitosti, postřehu, rychlosti a úskoků. Fascinovaně jsem je sledovaly. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. I Anička vydržela v klidu neobvykle dlouho. Seděla jsem a přemýšlela. Bylo mi smutno. Myslela jsem, že Anička mé neshody s Alexem až tak moc neregistruje, alespoň jsem se o to snažila. Ale při snídani s kluky jsem si povídali. A samozřejmě došlo na otázku, odkud, kam a proč. Anička s neomylnou přesností pojmenovala vše pravými jmény a nakonec mne dorazila. Že je moc ráda, že tu táta není, že by se akorát ksichtil. A že se ksichtí pořád. A že ji nemá rád a ? a ? a ... . Došlo mi, že já jsem také ráda, že tu není. Oči se mi zalily slzama. Nestačila jsem se otočit. Liborova reakce už neměla co dorazit. Položil mi hlavu do klína a požádal o pohlazení, tak prý mne to nejsnáze přejde. A měl pravdu.

Teď jsem je pozorovala, nos nastavovala sluníčku a potlapkávala jsem Aničku po zádech. Pletla věneček z pampelišek. Ale nakonec mi v klíně usnula. Nechtěla jsem ji vzbudit a už jsem byla celá zdřevěnělá, když kluci docvičili. Radek popadl Aničku do náruče. Libor mi pomohl vstát a vlekl mne za ruku kamsi. Šla jsem tiše a poslušně, ochromena krásným dnem, pohledem na Aničku spící a téměř se ztrácející v Radkově náruči, blízkostí a pevným stiskem Liborovy dlaně.

Za chvíli jsme došli k řece. Kluci se svlékli a oplachovali pot. Seděla jsem ve stínu u Aničky a závistivě sledovala jejich skotačení a cákání. Plavky jsem s sebou neměla. Několikrát mne zvali do vody, ale dělala jsem že je nevidím. Pak mne bez okolků popadli a odvlekli do vody, jen boty mi sundali. Cákali jsme se a dováděli spolu. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsem byla naposledy tak šťastná a veselá. Oba byli na pusu a také jsem ji každému okamžitě udělila. Objali mne jeden kolem ramen, druhý kolem pasu a šli jsme se sušit. Libor mi půjčil plášť od svého kostýmu a já rozvěsila mokré šaty. Kručelo nám v břiše a byl rozhodně čas oběda.

Kluci vyndali z batohu velký kus špeku a pecen chleba. Podali mi nůž ať si zakrojím. Zalesklo se mi v očích a prohlásila jsem, že takový špíz chleba, špek a ryzec, by byl lábuž. Ani jsem nemusela dokončit větu. Zmizeli jako stíny a vrátili se se dřevem na oheň. Za chvíli se špek škvařil. Aničku vůně probudila a všichni jsme se vydatně najedli. Teď zase skotačila ve vodě Anička. Byli jsme s Liborem opřeni zády k sobě a dívali se na ni. Byla jsem spokojená, šťastná, klidná, bezstarostná. V zádech jsem cítila Liborův dech, cítila jeho vůni, zavřela jsem oči a nechala plout fantasii až do vesmíru. Nemohla jsem se ovládnout. Představovala jsem si Libora jako milence, jeho ruce, jeho doteky, jeho rozsvícené oči, vůni jeho lásky, jeho zrychlený dech. A jak se od vody ozývaly hlasy dovádějící Aničky s Radkem, připletl se i on do mých představ i jeho ruce, vlasy, široká záda. Úplně jsem vlhla. Všechno kolem ztichlo, a krev mi v hlavě hučela.

Vytrhlo mne Pískle, pocákala mne vodou z mokrých vlasů a oba nás objala a zmáčela a pořádně zchladila. Musela jsem se stydět a byla jsem jí vděčná. Nevěděla jsem rozpaky kam s očima. A pak mne uzemnila dotazem. "Mamí, mamí a proč nemůžu mít tyhle dva tatínky?" Vystřelila jsem jako střela a zmizela bez odpovědi v lese. Sedla si na pařez a zaháněla pocit, že to musím řešit hned, okamžitě.

Našel mne Radek, stál kousíček ode mne, ani nevím jak dlouho. "Nic si z toho nedělej". A objal mne kolem ramen. Seděli jsem spolu na pařezu a bylo mi hezky. Jak báječné bylo, že se na nic neptal. Ani on, ani Libor. Anička jim ostatně u snídaně sdělila několika slovy úplně všechno. To bylo, o čem jsem tak přemýšlela. A Radek to přesně vystihl. "Děti to stejně vědí a dříve a lépe než my" A mně to dnes došlo, že co si myslím, že dělám pro ni, je úplně naopak.

Toho blbnutí a her co jsme si užili až do setmění. Toho smíchu, až břicho a tváře bolely. A únavy z horka a ze studené vody, z běhání po lese. Kluci z tréninku a já z těžkého rozhodnutí. Chytli jsme nějaký vlak až těsně před půlnocí. Všichni jsme usnuli zapletení do sebe. Mám dva úžasné přátele a dnes už i milence. Na výlety s námi často jezdí i Liborův syn a Radkovy dcery. Všichni dohromady jsme se takhle sešli hned příští víkend a mně bylo náhle jasné, proč se na nic neptali. Vše už to také znali. A témata o tom, co bylo před tím, jsou skoro tabu.


Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

 
Pritomni :
NEZNAMY_8764 
[ 29.3.2024 - 07:36 ]
info
profil
přátelé
auditka
chat
texty

Status: OK
                    Administrace : Statistika : Psat redakci : Psat teamu  
Engine pracoval: 0.044482946395874 sekund sec.
You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.057770013809204 sekund
Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 42285 bytes