|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |  díl 8. |  díl 9. |

"A jací jsou?" "Divní. Nikdy jsem je moc nechápal. Až na jednoho. Ale toho zabili. Sami. Bylo mu 33 let."
"Sami ho zabili?!"
"Ano.
A teď ho uctívají."
"Más pravdu - jsou divný."

Iva rychle sbalila pár věcí do batohu, mrkla z okna na slunečné počasí, instinktivně popotáhla minisukni níž ke kolenům a ještě před odchodem z domu zalila kytky. Jednala chvatně, bezmyšlenkovitě, automaticky.Pak rázně vyšla z domu.

Neohlédnu se, říkala si, ale po několika krocích se přece jen ohlédla. Byl to jen krátký okamžik. Jen několik vteřin. Do paměti se jí vryl pohled na osamocené stavení s polámanými plaňkami plotu. Zahlédla taky malé koťatko, které si hrálo se svým stínem. Měla nutkání se pro něj vrátit a vzít ho taky sebou, ale pak ten nápad zavrhla. Rázně zamířila k výpadovce. Po pár krocích si to však rozmyslela a šla na nádraží.

Prošla nádražím, nasála tu známou a neopakovatelnou vůni co znala od dětství, kdy s matkou jezdila vlakem za dědečkem. Jak moc se od té doby změnilo. I když vlastně ani ne. Ponořila se do svých myšlenek a po chvilce čekání nastoupila do vlaku.

Ve vlaku bylo plno, ale čím déle vlak jel, tím víc cestujících ubývalo. Jela několik hodin a pak přestoupila do prázdné lokálky. Posadila se a zavřela oči. Dum dum dum dum vyťukávaly neúnavně kola do kovových kolejí. Dum dum dum dum znělo stále prázdným vláčkem.. Iva usnula. Dum dum dum dum kodrcavě slabikovala lokálka svojí tóninu stále dokola?

?Dobrý den.?

Trhla sebou.Proti ní seděl cizí muž. Proč si sednul zrovna proti ní, když je celý vagón prázdný? Iva znervózněla. Instinktivně se přikrčila a znovu se podívala na cizince. Ihned však odvrátila pohled. Ten člověk proti ní se na ní díval tak nějak divně. Pronikavě. Jeho pohled ji uváděl do rozpaků. A jeho úsměv? Připadalo jí, že se jejími rozpaky dobře baví. Bylo jí jako malé holce co někdo přistihl při něčem špatném. Ale proč?!? Naštvala se sama na sebe. Sakra, musím vydržet ten jeho pohled!

Znovu se na něj podívala.A znovu viděla ten jeho pobavený úsměv. V zápětí se jeho ústa otevřela a on do toho svého úsměvu ledabyle a jen tak mimoděk řekl, pečlivě přitom oddělujíc slovo od slova:

?Máš pěkně krátkou sukni holčičko.?

Než stačila zareagovat, otevřely se dveře a vešel průvodčí.

?Kontrola jízdenek prosím. Připravte si jízdenky.?

Zahlaholil průvodčí na skoro prázdný vagón a přešel k nim. Byly to pouze tři kroky, ale za tu chvilku obličej Ivy zčervenal.

V hlavě jí zněly jeho slova o krátké sukni. Vždyť on mi tykal a říkal mi holčičko!! Mluvil semnou jak s nějakou puberťačkou!! Co si vůbec myslí!!! Průvodčí se dál dožadoval jízdenky.Její ospalost byla už dávno ta tam. Ano, jízdenku. Cítila na sobě oči jak neznámého muže, tak průvodčího. Vzala rychle kabelku, ale ta se jí jako naschvál vysypala do klína.V klíně měla klíče, rtěnku, kapesníčky a spoustu dalších v tu chvíli zbytečných věcí, jen jízdenka chyběla.Kde je proboha moje jízdenka? Byla zoufalá a bylo jí do breku. Náhle si vzpomněla ? dávala jí na stolek pod oknem. Jedním pohledem zjistila, že tam není. Pohlédla na muže naproti sobě. Ten se na ní jen mlčky díval a usmíval se tím svým zpropadeným úsměvem.Rychle řekla průvodčímu:

?Měla jsem jí, opravdu. Vždyť jedu ze Sokolova a přestupovala jsem.?

Průvodčí evidentně zažil podobných situací na stovky, ale měl za sebou těžký den.

?Slečno, buď mi hned ukážete vaší jízdenku nebo budete muset zaplatit pokutu a vystoupit na nejbližší zastávce hned z vlaku!?

?Tak to ne! Měla jsem jí tady na tom stolku, ale tento muž mi jí vzal! Prohledejte ho a uvidíte?

Řekla bojovně. V zápětí se jí hlas zlomil.

?Ukradl mi jízdenku..?

Bylo jí do breku, ale nevzdávala to.

?Usnula jsem a on mi určitě ukradl jízdenku.?

Muž šáhl do náprsní kapsy, vytáhl svojí jízdenku a obrátil se k průvodčímu:

?Ona říkala, že jede ze Sokolova, že. Tady je má jízdenka. Není ze Sokolova, takže je opravdu má. Nemám pražádný důvod abych jí bral její jízdenku.? Pak řekl Ivě:

?Podívej se na zem k topení!?

A skutečně, jízdenka byla na zemi. Když Iva usínala, tak se jí ruka svezla po stolku a shodila jízdenku na zem. Ta zapadla pod kruhové topení u podlahy. Iva se shýbla pro jízdenku a podala jí průvodčímu. Ten ji beze slova vzal, procvakl ji a odešel.

Ve vagónu bylo ticho, že by se dalo krájet. Iva byla zmatená, připadala si hloupě a trapně. Dělá a říká samé nesmysly. To přece není ona. Co se to s ní děje? Ten muž jí zcela vykolejil. A teď aby mu ještě byla vděčná, že ji průvodčí nevyhodil z vlaku. Hlavou jí problesklo poznání ? cítila se tím mužem ponížená, ale zároveň ji přitahoval.

?Okamžitě se mi omluv!? Jeho hlas zněl klidně, ale důrazně.?Čekám!?

Měla sucho v ústech a sklopené oči když říkala:?Promiňte pane.?

To mu ale nestačilo.?Nahlas! Neslyším!?

Iva se při jeho slovech zachvěla. Celé její tělo bylo ztuhlé nemohoucností udělat něco jiného než chtěl on. Slyšela se jak nahlas říká: ?Promiňte pane!?

Ve stejný okamžik si uvědomila, jak v rozkroku vlhne. Nevěděla kam s rukama. Nevěděla jak se má posadit? Podívala se z okna.

Chvíli bylo ticho. ?Kam jedeš?? jeho hlas zněl tentokrát laskavě. Podívala se na něj ? usmíval se.

Úsměv ji povzbudil. ?Jedu tady kousek, do Klepan. Za dědou.?

?Tak to máš ještě jednu zastávku. Já teď vystupuju.? Šáhl do kapsy, vytáhl navštívenku a podal jí Ivě.Nepřestával se pobaveně usmívat.

?Kdybys měla cestu kolem, tak se zastav ? holčičko.?

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko ? v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou..

Iva ležela na zádech. Na zádech ve svahu za vesnicí svého dědy, v lese na malé mýtince zarostlé travou. Bylo to její místo. Sem za ní v dětství přijížděl snový princ, tady přijímala své pomyslné poddané jako Johanka z Arku. Milovala tohle místo i teď, kdy už nebyla malá holka. Doma neměla kam utéct ? ještě tak se zavřít do koupelny, zapálit svíčky a strávit tam ve vaně třeba hodinu, ale byl to prachbídný azyl. Tady to je jiné. Volnější, svobodnější. Pohlédla na oblohu. Byla skoro bez mráčku. Ihned jí napadla vzpomínka na básničku co se musela kdysi naučit ve škole zpaměti:

Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko ? v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou..

Co blbnu, řekla si. Stejně je to ale divné, uvažovala dál, že si člověk zapamatuje jen pitomosti a ty ho napadnou zrovna, kdy to nejmíň čeká.., jako ten chlap ve vlaku? měl v sobě něco.. něco zvláštního.. ta jeho sebejistota a suverénnost.. Z myšlenek jí vyrušila ještěrka, která jí přeběhla po ruce. Nad čím to tu proboha přemýšlím? Včera jsem utekla z domu a teď místo toho, abych si promyslela co dál, tak mám v hlavě jen toho drzouna z vlaku.

Zavřela oči a poslouchala hlas lesa. Kdysi, když sem jezdila za dědou na prázdniny hrála si tady tuhle hru často. Se zavřenýma očima poslouchala jak les praská, vzlyká, šumí. Někdy se bála pohnout. Prodlužovala ty chvíle než odevřela zase oči. Jako by vstupovala z jednoho světa do druhého.

Když se později vracela zpátky po polní cestě do vesnice měla už jasno. Zítra zajede za tím neznámým mužem a co bude pak ? to nechá náhodě. Při tom všem, co se v posledních dnech stalo, měla dobrou náladu.. V hlavě jí teď stále dokola běžely slova: Po modrém blankytu bělavé páry hynou..

Vstoupila do domu. Její oči přivyklé na slunečný den si jen s obtížemi zvykaly na pochmurné šero chodby. Je to podobné jako v té mé hře z dětství ? jen nemohu otevřít oči, pomyslela si.Ještě se mohu ale vrátit, říká si, avšak hned potom jako by se bála, že si to ještě může rozmyslet, vykročila do schodů. Oprýskané zdi a všudypřítomná vlhkost jí hnaly nahoru, aby už měla ten úsek domu za sebou. Co jí asi čeká? Bude si jí ještě pamatovat? Bude vůbec doma?

Jan Dubský. Jan Dubský. Dubský Jan. Honza. Stála před dveřmi.Prodlužovala ten okamžik. Znovu zkontrolovala navštívenku.Když stiskla zvonek, trochu se jí chvěla ruka.

Otevřely se dveře. Ve světle, které vycházelo z bytu stál její spolucestující.

?Á moje holčička? Poznal ji okamžitě. Iva, ten mistr improvizace, najednou nevěděla co má říct. S tím nepočítala. Vždycky dokázala na všechno rychle reagovat, ale teď?

Chvilku stáli proti sobě mlčky. ?Já.. já..? ?Neblábol mi tady a pojď dál! Stojíš tam potmě jak strašidlo.? Skočil jí do řeči muž a udělal místo, aby mohla projít. Vešla dovnitř. První čeho si všimla, byla žena ve vedlejším pokoji..

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Nic není tak jak to vypadá a všechno souvisí se vším..

Muž zamknul. Předsíň bytu ničím nepřekvapovala. Snad jen svojí výškou, strop byl neobvykle vysoko. Jinak to ovšem byla typická předsíň jaká je v každém druhém bytě. Malá šatní skříň, botník, zrcadlo. Bílé tapety na zdi. Pootevřenými dveřmi od pokoje toho Iva moc neviděla. Umělé přítmí prosvětlovala bodová lampička. Jen díky ní viděla ženu na židli. Všimla si, že má ruce za zády svázané provazem.

?Neboj se, není to tak jak vypadá?, řekl Ivě pán domu. Vešel do pokoje, na něčem se s ženou chvíli domlouval, pak vzal ze stolku škrabošku a zakryl jí obličej. Otočil židlí o devadesát stupňů. Nyní všichni na sebe viděli.

?Tak dámy, představení začíná? Jak se jmenuješ holčičko??

?Iva?

?Tak fajn Ivo, já Honza a tohle je řekněme Jitka ? mám tu teď s Jitkou nějakou práci, tak jdi do vedlejšího pokoje a dívej se.?

Poslechla. Když vešla do pokoje, hned pochopila co měl na mysli tím ?Dívej se?. Ve zdi bylo do druhého pokoje okno. Napadlo jí srovnání s americkými filmy, kde se vyšetřovatel dívá na obviněného skrz sklo, které je z druhé strany zrcadlem.

A bylo na co se dívat! Pokoj s oběma aktéry byla vlastně vybavená mučírna. Zdi byly holé, na té protější byl uprostřed mohutný ondřejský kříž. V pravém rohu se teď Jitka svlékala, v levém byla skříň a stolek. Okna byla zakryta těžkou černou látkou. Honza zapálil čtyři velké tlusté svíce, rozestavené po místnosti. Jitce přikázal, ať jde ke kříži. Stalo se. Byla teď otočena zády k Ivě, která si skrz sklo prohlížela její postavu.

Iva musela konstatovat, že má postavu modelky ? i v přítmí rozeznala vysoké štíhlé tělo, možná až moc štíhlé. Všimla si i malého zadečku.

Následoval příkaz:?Roztáhni nohy a ruce!?

Honza jí zručně znehybnil ruce a nohy na kříži. Aby se Jitka opravdu nemohla hýbat, přivázal jí ještě tělo pevně provazem. Když byl hotov, zálibně si ji prohlížel. Se svou prací byl evidentně spokojen.

Jitka byla neschopná pohybu. Její roztažené ruce a nohy vyzývavě trčely do místnosti.Na Ivu to silně zapůsobilo. Připadalo jí, že se přenesla do šestnáctého století. Doufám, že jí teď nebude vypalovat cejch, pomyslela si. K tomu se ale Honza nechystal. Jen pustil z přehrávače potichu hudbu a zapálil si cigaretu. Dvakrát potáhl a odložil jí do popelníku.

Kouř z cigarety v popelníku stoupal líně vzhůru za zvuku Pochodu gladiátorů, kroutil se jak kobra, kterou fakír láká píšťalou z proutěného košíku, aby se po chvilce rozplynul po místnosti. Plameny svící rozehrály nejen po stěnách, ale i na nahém těle Jitky svojí stínohru?

?A teď se dívej!? přikázal Honza k zrcadlu ve zdi.

Vzal rákosku, rozmáchl se a švihnul Jitku přes zadek. Pak podruhé, potřetí?

Iva to fascinovaně sledovala. Viděla jak rákoska dopadá na malý zadeček, vnímala každou ránu, slyšela tlumené vzlyky, které podbarvovaly znějící hudbu..

Když vše skončilo tak tam stála, neschopná pohybu. Před pár minutami byla ještě před domem. A teď.. Uvědomila si, že by se potřebovala umýt. Dole.

Jitka už byla oblečená, jen škrabošku nesundala. Sáhla do kabelky, vytáhla několik bankovek a podala je Honzovi.

?Domluvili jsem se na víc, měla jste to s publikem!?

?Vydřiduchu?

Vytáhla další peníze.

?Já jen chci to na čem jsme se domluvili. Nic víc.?

Jitka, se na sebe podívala v zrcadle.

?Děkuju za asistenci.? Pravila k zrcadlu, usmála se, uhladila vlasy a pak zmizela Ivě někam mimo okno.

Zarachotil klíč v zámku.

?Holčičko! Pojď sem? Představení skončilo..?

Iva vyšla z pokoje do předsíně. Tam stál už jen Honza.

?Tady máš dvě stovky. Jsou tvoje vydělala sis je!?Podával jí peníze.

?No ber, dvakrát nedávám!?

Váhavě si je vzala.

?Podívej, to cos viděla, zůstane jen mezi námi. Nevím co mi chceš, ale jestli teď hned odejdeš nebudu ti bránit.?

Odmlčel se a podíval se jí do očí:?Jestli ale chceš zůstat, tak jdi do pokoje, já tam za chvilku za tebou přijdu? Neboj se nic ti neudělám.?

Nechal Ivu samotnou. Ta, ještě s penězi v ruce, stála nerozhodně uprostřed předsíně.

 

Pokračování příště.

|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |  díl 8. |  díl 9. |