|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |

Známý zvuk dovírajících se vrat mě přinutil zvednout hlavu a pohlédnout směrem k oknu. Venku byla už téměř tma a otec teprve teď zavíral truhlárnu. V poslední době pracoval každý den dlouho do večera. Nebylo divu. Každý, kdo ve městě i v okolí potřeboval něco kolem truhlařiny, obrátil se nejdřív právě na mého otce. Byl v kraji z truhlářů nejlepší, všichni si ho považovali. A on toho možná i trochu zneužíval. Od smrti mé matky jako by neexistovalo nic jiného, než truhlařina.

Nesouhlasně jsem se na sebe zamračila do prasklého kousku zrcadla. Marian už nejspíš bude čekat. Kostěným hřebenem jsem si ještě jednou pročísla vlasy, na tváři zkusmo vystřídala několik úsměvů, do široka otevřela hnědé oči a soustředěně nanesla růž jemnými pírky. Nakonec jsem si připnula jedinou ozdobu na šaty, tepanou brož po své matce. Poodstoupila jsem od malého zrcadla, aby si prohlédla své tělo sotva od krku po pás, neboť na víc zrcadlo a ani místo v mé komůrce nestačilo. Ale ani to mi nezabránilo, abych se nenatočila bokem a nepřekontrolovala záhyby indigově modré látky svých šatů a lesk zvlněných, tmavě hnědých vlasů, dopadajících až do pasu. Pak jsem zhasila lampu.

Otec právě v truhlárně zametal.

?Nechceš přeci jen jít taky?? zeptala jsem se na místo pozdravu a objala ho.

?Kdepak, Sáro. To už není pro mě,? zasmál se otec a pohladil mě po tváři.

?Budou tam všichni z města. Odpočinul by sis.?

?Nemůžu. Mám tu ještě práci. Musím poklidit??

?Víš, že bych to ráno udělala. A já budu zpívat. Nechceš si mě poslechnout??

?Vždyť tě slyším každé ráno a to zpíváš jen pro mne,? řekl a spiklenecky na mě mrkl jedním okem.

?Dnes ale budu zpívat příběh, který neznáš,? vymýšlela jsem si, abych otce přeci jen vylákala.

?Jsi jako tvá matka, Sáro,? řekl a já raději uhnula pohledem, protože otce vzpomínka na matku vždycky rozesmutnila. ?Zpíváš jako ona. I taky tak vypadáš. Uměla vyprávět krásné příběhy.?

?Tak půjdeš?? zeptala jsem se rozmrzele.

?Ne. Už jsem řekl. Byl bych ráno unavený a víš, kolik tu mám práce. Ještě můžeme být rádi, že je co dělat. V zimě to zas bude horší.?

?Dobře,? odpověděla jsem rezignovaně. ?Musím jít, Marian už čeká.?

?Hezky se bav. A nebuď tam moc dlouho,? řekl ještě a dal mi pusu na čelo.

Vyklouzla jsem do šera večera. Ke krčmě U podkovy to bylo sotva pár kroků. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím Mariana, svého milého a otcova učeníka, mezi dívkami vyhledávaného pro svou sličnou tvář a černé kudrnaté vlasy. Nejspíš se přeci jen trochu zdržel, protože jinak by na mě čekal, aby mě doprovodil. Vždycky měl o mě takovou starost! A přitom nebyl důvod. Naše město bylo snad tím nejklidnějším městem v zemi. Matka mi sice vyprávěla dávné příběhy o temných silách, rytířích a krásných pannách, které se ztrácely neznámo kam. Milovala jsem ty příběhy. Nejvíce ten o našem městě, který začínal slovy ?naším krajem obchází zlo?. Večer co večer jsem vedle své matky usínala pod jednou houní a ve svých představách nechala silné a obrovské muže s rameny širokými jako řeka, s oštěpy v rukou a meči na zádech prohánět se na koních. Tak jsem si je alespoň představovala. Nikdy jsem totiž žádného rytíře neviděla. V našem malém městě nebyli žádní rytíři a ani krásné mladé dívky oblečené do brokátu a hedvábí, se zlatými vlasy a šperky kolem zápěstí a kotníků.

Ani o temných silách nemůže být řeči. Až na pár lapků a opilců a těch podivných cizinců, kteří se zřídka objevili a narušili tak poklidný život, do města nepřijel nikdo, kdo by byl příčinou nějakého vážného neštěstí. Možná i proto, že toho nebylo mnoho, co bychom mohli nabídnout obchodníkům z cizích měst a zemí.

---

V krčmě už bylo plno. Sotva jsem se stačila pozdravit s přáteli, a už mě někdo žádal, abych zazpívala. A já se dvakrát prosit nenechala.

Venku se mezi tím setmělo. V krbu plápolal oheň a krčmář si dával pozor, když pokládal džbány s vínem a pivem na dubové stoly, aby nenadělal příliš hluku. Hosté posedávali či postávali kolem dubových stolů a naslouchali. Někteří se dívali na mě, jiní na štíhlou a jen o málo let starší prostitutku Liu, která se zvedla z lavice u šenku, aby tančila. Nevadilo mi to, naopak. Měla velké, kočičí oči. Zelené panenky přitahovaly pozornost. Dál jsem zpívala a přemýšlela, čím to je, že se zdá, že ty její nehybné a hluboké oči nepatří ke rtům, které se usmívaly.

Jen zlehka a něžně jsem se svým hlasem dotýkala mollové melodie, když jsem koutkem očima zahlédla něčí pohybující se stín. Do místnosti vešla stará žena. Byla to žebračka, která neměla svůj domov. Spávala, kde ji kdo nechal a jedla, co jí kdo dal. Nebyla zlá. Jen pomatená. Její netečný pohled, kterým se o mě opřela, mě donutil zmlknout. Žena mě ale po chvíli bez zájmu svýma očima přešla a zastavila se na Liyně postavě. Lia trhla hlavou, jako by se polekala a postavila se ke stařeně čelem. Hosté zvědavě klouzali očima mezi Liou a stařenou a někteří polohlasně reptali. Napětí neuniklo ani opilému mladíkovi, svěsil ruce, kterými se právě snažil pevně v bocích chytit jednu černovlásku a vrávoravě se opřel o stůl. Kromě jeho polohlasného mumlání všichni ztichli. Stará žena se najednou prudce nadechla a začala křičet. Nejdřív jen nesrozumitelně halekala. Náhle se ale s překvapivou pružností vymrštila dopředu a vrhla se po zelenooké dívce. Ta nestačila uhnout, ztratila rovnováhu pod její vahou a srazila mne k zemi. Ramenem mi projela ostrá bolest. Lia se skulila z mého těla na podlahu a sotva mi stačila věnovat omluvný pohled. To už se nade mnou skláněl Marian, aby mi pomohl posadit se na lavici. Lie ale nikdo pomoci nestihl. Stařena po ní skočila, vjela jí rukama do vlasů a její kvílení získalo tvar. ?Satanova děvka, satanova děvka, coura!? Ta slova prořízla strnulost v sále. Několik mužů přiskočilo a snažilo se stařenu od Liy odtrhnout.

?Zbláznila ses, ženská? Pomátla ses na rozumu?? křičeli jeden přes druhého.

Stará žena náhle prudce zvrátila hlavu a se zděšeným výrazem upřela pohled někam ke krbu. Instinktivně jsem pohnula hlavou stejným směrem. Zdálo se mi, že u krbu stojí velmi vysoký muž a směje se. Zarazila jsem se. Ale když jsem zvedla hlavu a podívala se tím směrem přímo, neviděla jsem nic než jen tmavý kout.

Znovu jsem se obrátila ke stařeně. Tu už několik mužů drželo v dostatečné vzdálenosti od Liy. Stařena však nepřestávala křičet: ?satanova děvka! Slyšíte? Je to satanova děvka! Nečistá děvka, spala s ďáblem!? To už ale také křičela Lia. ?Že ty máš co říkat! Já že jsem děvka? A co seš ty, ty špíno! Dělalas to taky, nebo ne? Koho tu chceš dojmout, ty ubožačko?? Celá se třásla a neměla daleko k pláči, který přemáhala svým křikem. Nechápala jsem, proč Lia říká takové věci a nechápala jsem, z čeho jí vlastně stařena obviňuje.

?Odveďte ji na faru,? navrhl někdo. Dva muži podepřeli zesláblou stařenu v loktech a napůl ji odvedli a odvlekli z místnosti.

Chvíli bylo ticho. ?Baba bláznivá,? zamumlal Tom, vyzáblý, zrzavý přítel mého milého. ?Dočista se pomátla,? přidala se žena, která seděla naproti němu. ?Farář na ni bude krátkej,? přisadil si další. Kolem Liy, která se opatrně svými prsty dotýkala škrábanců od špinavých nehtů stařeny, se zatím seskupily její společnice. Lia jen zavrtěla hlavou a namísto plačtivých slov si vzala sklenici vody, kterou jí podal jeden z jejích stálých milenců a zákazníků, jednoruký Eddy.

?Sáro, nezazpívala bys?? sklonil se nade mnou krčmář a namísto další prosby přede mne postavil pohárek dobrého vína. ?Lidi jsou rozladění a já přijdu o kšeft, když se tu nezvedne nálada. A tak pěkně to dneska vypadalo??

?Já myslím, že bych měl Sáru raději odvést domů.? vrtěl Marian nesouhlasně hlavou. ?Ne, jsem v pořádku, to nic není,? ohradila jsem se, zatímco jsem si rukou třela rozbolavěné rameno.

?Sáro, měli bychom jít domů. Tvůj otec se bude zlobit, že jsem tě hned nepřivedl,? zkusil to Marian ještě jednou.

?Jen dvě nebo tři písně a půjdeme,? dodala jsem smířlivěji a pohladila ho po ruce.

?Co mám s tebou dělat,? vzdychl Marian, protáhl obličej a znovu se posadil. Začala jsem zpívat.

Kde havrani nad zemí spálenou
Krhavé oči si klovou
Kde plameny v kruzích zas povstanou
Tam nechej mě můj milý jít

Kde skály jsou ostřejší ocele
Kde voda se kameny trhá
Kde vlci rvou na kusy bratry své
Tam musím už milý můj jít

Kde havrani nad kruhy z plamenů
Tančí o předtuchách smrti
Tam ohněm tvou očistím ozvěnu
Tam v plamenném kruhu chci žít

Poslední tón dozněl. Čekala jsem, že po obvyklém okamžiku ticha přijdou halasné projevy uznání a potlesk. Ale ticho bylo delší, než obvykle. Rozhlédla jsem se. Vzduch ztěžkl a místnost znehybněla. Někteří se na mě dívali spíš zaraženě, jiní tázavě na Mariana. Nervózně jsem se usmála. Takovou reakci jsem nečekala. Slova té písně se mi sama skládala do vět a melodie se tvarovala v mé mysli, jak bych ji znala odjakživa. Nenapadlo mě, že ji někdo vezme vážně.

?Nelíbila se ti?? vztáhla jsem k Marianovi ruku. Téměř ucouvl.

?Divná píseň,? zamumlal. Na okamžik jsem zadržela dech a horečně přemýšlela, jak rozbít tu podivnou náladu, které Mariana i ostatní vyvedla z míry. Nakrčila jsem nos a dodala trochu dotčeně. ?Zazpívám jinou, když se vám tahle nelíbila.?

Tentokrát jsem vybrala veselou melodii s žertovným textem. Jednoduchou a hloupou. Nálada se ale uvolnila. Lia znovu začala tančit a i ostatní její společnice se k ní přidaly. Ti, kteří mou píseň znali, začali pobroukávat melodii, někdo chytal slova a Godred spolu s Tallem vzali do rukou mandolínu a bubínky a doprovodili mě. Nepřestali hrát ani když jsem dozpívala. Naopak, zpívat začali jiní, mnozí tančili a krčmář se usmíval od ucha k uchu.

?Ty jsi mi dala,? mrkl na mě spiklenecky a dobrácky mě šťouchl loktem. ?Málem jsi je všechny vyděsila víc, než ta žebračka,? dodal se smíchem a zmizel s další rundou u jednoho ze stolů.

Najednou přede mnou stála Lia. Mírně a naklonila hlavu k jedné straně a podívala se mi do očí.

?Když jsi zpívala, byla jsi? jiná??

?Hloupost!? neskrývala jsem svou podrážděnost.

?Dávej na sebe pozor,? řekla a zmizela mezi tanečníky. V dalším okamžiku jsem jí viděla, jak se objímá s jednorukým Eddym.

?Půjdeme?? zeptal se Marian, stále ještě trochu zaražený. Smířlivě jsem se na něj usmála, vzala ho za ruku a následovala ke dveřím. Promluvili jsme až u našich domovních dveří.

?Tak co je?? zeptala jsem se s povzdechem.

?Měli jsme jít domů hned, jak jsem řekl,? vyčetl mi.

Neměla jsem co odpovědět.

?Proč jsi to zpívala??

?Nevím. Byla to jen slova. Napadla mě, když jsem ho uviděla.?

?Koho??

?Víš, jak ta žebračka napadla Liu? Tak v té chvíli jsem se ohlédla a u krbu jsem uviděla takového?? z rozpačitosti jsem pohodila hlavou směrem ke krčmě. Zdálo se mi to nebo pod tou lampou stál právě on? Vysoký, skrytý stínem? Díval se na mě? Zmlkla jsem.

?Koho?? zopakoval Marian znovu netrpělivě.

?Ale? to se mi asi něco zdálo.?

?No počkej, říkáš, že jsi někoho viděla, ne? Tak kdo to byl? Znám ho??

?Sáro, jsi to ty?? ozvalo se z okna nad námi. Otec. Vděčně jsem vzhlédla.

?Ano, už jdu.?

?Dobrej večer, pane,? pozdravil otce Marian.

?Dobrej, Mariane. Už ji pusť, je pozdě. Musí jít spát. Však se zítra zase uvidíte. A ty jdi taky spát. Zítra nás čeká spousta práce.? A zmizel v okně.

?Nemysli na to už. Byla to hloupost, Mariane,? dodala jsem rychle, políbila ho na tvář a otočila se k odchodu.

?Dobrou noc, Sáro.?

?Dobrou noc, Mariane.?

Vyběhla jsem k našim dveřím, pozdravila otce a zmizela ve své komůrce. Zatímco jsem si myla tvář a ukládala se ke spánku, musela jsem myslet na to, co se stalo. Proč jsem Marianovi vlastně nepřiznala, co jsem v krčmě viděla? Nejspíš by se mi smál. Kdo byl ten muž? Existoval vůbec? Z města nebyl. Nikdy jsem nikoho tak vysokého nepotkala.

Vyhlédla jsem z okna a rozhlédla se po ulici. Opatrně, aby mě z ulice nebylo možno zahlédnout. Kromě několika opilců, kteří se rozcházeli z krčmy do svých domovů, byla ulice prázdná. Pohodila jsem hlavou a vklouzla pod přikrývku. Jsem asi blázen. Co mě to jenom napadlo?

Usnula jsem nedlouho po té. Zdál se mi podivný sen. Stála jsem před ohnivým kruhem a toužila vstoupit dovnitř?

|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |