Předmluva
Důvod proč tohle píšu je, abych si v sobě udělal jasno,
takže by bylo hloupé nebýt k sobě upřímný. Proto se čtenáři něco z
toho, co
bude číst, nemusí líbit. Mějte ale prosím se mnou trpělivost a suďte mě
podle
toho, jak se chovám/jsem se choval/ a ne jaké mám představy?OK?
Nehodlám
obhajovat své myšlenky, které zatím ani sám řádně nechápu.
Pokud se některým citlivějším duším bude zdát, že se do
pistáciových lidí více obouvám, berte to jako můj projev masochismu,
protože
sám se za pistáciového považuji a jak se říká podle sebe soudím tebe.
Jediný
pistáciový člověk, kterého dobře znám a vím co si myslí jsem já sám,
takže
vývody k nimž docházím, jsou subjektivní a jednostranné? Nesnažím se o
rozbor BDSM+ komunity, snažím se o rozbor sebe a mám nárok na
subjektivní názor.
Mnozí z nás ?pistáciových? si v určitém bodě
položili otázku: kde je chyba? Proč jsem takový jaký jsem, proč jsem
jiná než
moje kamarádky, proč se chovám jinak, než jak je ve společnosti běžné?
Někteří to možná odbudou mávnutím ruky, někteří se ale
nespokojí s odpovědí: neřeš to! A snaží se vykoumat to. Zkouší odbornou
literaturu, anonymní linky, nakonec se odváží přijít s coming
outem, ale tím se kupodivu celá situace nevyřeší? Jen
z choulostivého tématu se stane koníček. Tak to bylo u mě.
Když jsem si tedy po dlooouhé době
přestal lámat hlavu s tím, jestli jsem normální, jestli je to
společensky
přípustné, co by tomu řekli známí apod., když jsem si skutečně sám sobě
řekl:
To neřeš, pokud najdeš partnerku, tak tím budeš žít, pokud nenajdeš,
tak o tom
budeš psát, ale ať si zatraceně každý myslí co chce? A bůh chraň ty co
se pokusí
tě soudit? Hoď klidně kamenem ty, kdož jsi bez viny. A na názoru
několik pitomců nezáleží, tak se nesnaž pořád bránit, argumentovat
a nevysiluj se? Ať si mastí ego na někom jiném. Nejsi BDSM+, jsi Petr,
tak se
neškatulkuj, obzvláště pojmy, které neznáš a každý si je vykládá po
svém.
Prvním velikým
balvanem, který mi spadl ze srdce byl fakt, že nás není až tak málo
(patřím do
té spankingové lehké fronty, kde se hranice mezi
vanilkou a pistácií určuje těžko a jde spíše o extravaganci než o něco
nebezpečného nebo něco vyžadujícího si zvláštních schopností a znalostí
(prádelní šňůra pro mě stále ještě patří na balkón, elektrika do
zásuvky, nože
do příborníku a pomůcky k hrátkám, jejichž účel průměrně informovaný
člověk neodhadne, patří pro mě do sex-shopu nebo
výbavičky profesionálů (tak si říkám, co takový konzervativec jako já
chce
v DS oblasti))).
Pak přišlo období neuvěřitelného
zmatku. Internet je plný zdrojů, ale co je fantasie a co je skutečnost?
A co je
business? Teď to dokážu odhadnout (snad), ale tehdy? Některé povídky mě
vzrušovaly a děsily zároveň. Nikdy jsem se nedostal do stavu trvalých
následků (ani v představách ne), ale i tvrdý výprask, který zanechá na
pozadí jelita a modřiny byl pro mě příliš sugestivní. Snad empatie,
snad
zkušenosti z dětství? Něco mě nutilo litovat bitého a zatínat pěsti a
vysílat nenávistné myšlenky k osobě trestajícího.
Těžko se dají popsat
moje pocity, když Rozum ovládaný výchovou, ideály a představami co je
správné a
co ne mi říkal: Toto je špatně! A naopak Tělo, ach to
hříšné tělo, mi dávalo najevo mrazením v zádech a vzrušením: Jo, to je
ono! Ještě! O co jednodušší měla
situaci Olds-Milnerova
krysa, nezatížena morálkou se rozhodla pro krátký, ale slastný život.
Já,
člověk, však kromě výhody rozumného uvažování a schopnosti predikce
nesu i
břemeno svědomí a moje rozhodnutí tak jednoduché není.
Slzy, křik a prosby,
tak často popisované v některých povídkách (i mých vlastních) mě
zezačátku vzrušovaly
ale jakmile prišlo uvědomění, co si vlastně čtu,
jakmile přišlo srovnání s morálkou a běžnými vanilkovými normami,
pokaždé
mě přinutily padnout na zem a klikovat do úmoru
v zoufalé snaze uniknout bezmoci, snaze potrestat se za to, že jsem
jaký
jsem, vzteku na sebe sama, nebo snad ve snaze připravit se na podobnou
situaci
v reálu, kdy popisovaný dej zažiju na vlastní kůži a
budu moci něco změnit. Šlo skutečně o snahu připravit se???
Ač při pohledu zvenku
je toto počínání úsměvné, jak jinak řešit bezmocný vztek, jak řešit
situaci, ve
které jste konfrontováni s faktem, že svět není takový jaký by měl být?
Že
ideály, které do vás v dětství sypali horem dolem, jsou snůškou
blábolů, které existují jen ve vaší fantasii a vnucují vám
černé svědomí, že to není takové jaké to má být.
Svět není černobílý,
svět je šedivý.
Je to ale odpověď,
která něco vysvětlí dospívajícímu, nebo ho snad uklidní?
Nikoliv! Je to odpověď
alibistická, která nám, dospělým, dává možnost zachovat si tvář, když
dětem
vysvětlujeme, proč jsme jim lhali a proč svět není takový, jaký jsme
jim ho
prezentovali (a je tam ještě něco navíc? Je tam obhajoba sebe sama, že
jsme své
ideály v jejich věku tak snadno opustili, protože svět přeci JE šedivý,
nebo snad ne?)
Pln zmatku a
znechucení jsem proplouval internetem, až jsem zakotvil na Lopuchu. Ve
skutečnost i tam jsem se dostal náhodou, ale podrobnosti nejsou
důležité. Na
Lopuchu konečně přišlo období objevování. I když spíše bych měl
říci období škatulkování a poznávání a sbírání faktů a
seznamování.
Konečně jsem si začal
říkat, či mi snad bylo říkáno: Jsme lidi jako ty, jako kdokoliv jiný,
se svými
silnými stránkami a svými slabými stránkami, se svými cíli,
preferencemi a
názory, náš život se netočí kolem BDSM a nemáme v kabelce/kufříku bič a
v kapsách pouta a roubík (někteří možná ano, ale to je z jiného
soudku?). Dostal jsem se mezi lidi, kteří měli kdysi tytéž otázky jako
já a
odpověděli si na ně, nebo se rozhodli přestat je řešit a užívat si své
odlišnosti. Několik odpovědí se mi velmi líbilo, byly tak ?alibistické:
?ty za
nic nemůžeš, je to dáno genetikou, dodržuj SSC a všechno bude v
pohodě.?
Řekl jsem si OK, SSC
to mi dává smysl, nikdy jsem neměl exhibicionistické sklony, takže mi
nemusí
vadit, že s kamarády nebudu rozebírat ?jak jsem to dělal?, a vlastně o
nic
nejde. Přijal jsem argument ?To neřeš!??alespoň pro tuto chvíli.
Prvotní euforie ale
záhy opadla. Když jsem přestal řešit svoji pistáciovost
a začetl se do komentářů lidí z komunity na jiná témata, uvědomil jsem
si,
že mě s těmi lidmi z netu nespojuje
prakticky nic. ?Vyvrhel mezi vyvrheli??
Zkusil jsem přijít na
několik srazíků (2) a zjistil, že možná by se mezi
lidmi z komunity našly osůbky (osoby a osobnosti), které bych mohl mít
rád, které bych mohl obdivovat nebo se od nich učit, ale jsou z celé
republiky a tak hůře dosažitelní, než jejich vanilkové ekvivalenty z
mého
okolí.
BDSM vztahem jsem
nežil a tak pro mě nebylo nutné sbírat zkušenosti a návody, hledat
inspiraci na
scénky nebo si povídat o zážitcích se stejně smýšlejícími. Svoje
fantasie a
představy jsem se rozhodl sepisovat a uveřejňovat na netu.
BDSM se pro mě stalo
koníčkem, kterým jsem si brousil představivost a psaný projev tolik
potřebný ve
škole.
To byl stav, ve kterém
mě kontaktovala ONA. Miláček. Nejdřív jsem k ní přistupoval jako
k další čtenářce, ale zůstávala neoblomná a po každém mejlu,
který jsem jí napsal (s myšlenkou, že je poslední) od ní přišel další.
Řekla mi něco
o svých problémech a já si řekl, proč jí nepomoci?
...
Když navrhla setkání,
přemýšlel jsem nad slušným způsobem jak ji odmítnout, vyjadřoval se
nejasně a
mlžil, jen abych nemusel říct: Ne nepojedu, abych ji neranil, ale ani
OK -
pojedu, abych se neuvrtal do něčeho do čeho by se mi nechtělo.
Do jaké míry to byly
její fotky, do jaké míry to byly ohníčky, které člověk i na fotce
dokáže vidět
v jejích očích a do jaké míry to bylo tím, že jsem zrovna neměl plán na
víkend, který bych nemohl odložit na jindy, to si neodvažuju
posoudit, výsledkem však bylo, že jsem se s ní sešel. A ona mě
očarovala
svou bezprostředností, hravostí a elánem, nezdolností, živostí a dobrou
náladou.
Nejdřív jsme si dlouho
povídali (no dobře přiznávám, že spíše ona něco načala a já ji zahltil
svými
názory na danou věc, než jsem si uvědomil, že opět melu jenom já a ona
pouze
přikyvuje (díky za to přikyvování miláčku, dneska bys mě začala rýpat
pod žebra
a to bych býval tehdy nerozdýchal)). A až druhý den, na procházce po
okolí,
jsme se chovali jak pár. První objetí, první polibek, první zlobení a
první
plácnutí?A pak druhé, páté, desáté (mluvím o objetí, milý čtenáři, ale
tvá první
domněnka také není nepravdivá).
A tehdy začal můj život
pistácie s pistácií. Miláček už měla zkušenosti z předchozího vztahu a
tvrdila, že ví co chce, já jsem v tom měl zmatek (ne v tom co chci
TEĎ, ale co chci od vztahu do budoucna). Dostalo se mi odpovědi, že
nebudeme
plánovat a uvidíme co čas přinese. Dokud nejde o vztah, ale o
příležitostné
vidění se, tak je to OK a mě se taky moc do vztahu nechtělo, takže jsem
souhlasil.
Kluci si asi umí
představit mé překvapení, když jsem tě pak jednou představil jako
kamarádku a
ty ses pak v soukromí ošívala, žes myslela, že jde o víc. Děvčata se
samozřejmě postaví na tvoji stranu.
A pak zase život
ukázal růžky, a moje životní sinusovka se dostala do té oblasti pod
nulou?
Coming out
tedy byl na stole, a na chvilku byl klid, ale to si jen důležitější
věci
uzurpovaly právo na moji pozornost. Moje zvědavost nebyla ukojena. Proč
jsem
jaký jsem? Proč má kdokoliv zálibu v BDSM? Jde jen o bandu lidí, kteří
jsou buď znudění ?obyčejným? sexem nebo mají traumatické vzpomínky na
dětství,
nebo mají nedostatečné sebevědomí, nejsou spokojeni se sebou samými a
tak se
trestají nebo nechávají trestat, nebo jsou zkrátka přepracovaní a
v bolesti fyzické hledají chvilkový únik od zodpovědnosti, která denně
tíží
jejich ramena?
Mají snad pravdu zastánci ?legalizace BDSM?, kteří
argumentují s tím, že BDSM je o kreativitě, fantasii, lásce a
prožívání,
že na pistáciových lidech není nic neobvyklého, kromě chuti vyhnout se
stereotypu, kromě pochopení, že místo toho, aby si ve vztahu prohřešky
vyčítali
křikem nebo tichou domácností, tak si je ?vyříkají? rákoskou, že
SafeSaneConsensual a mluvení je nejlepším (a jediným
správným) měřítkem co je Ještě a co je Už (a Stopka tak nutná v
začátcích
ztrácí u stálých partnerů svůj význam)?
Jde jen o pár emotivních lidí schopných výborné empatie,
kteří umí a chtějí důvěřovat a projevené důvěry si vážit, kteří mají
však
trošku posunuté sebehodnocení tím či oním směrem? Nebo je tam ještě
něco navíc? Nějaký gen, který přinutí
každého, bez rozdílů pohlaví, sociálního statutu, výchovy, sebevědomí,
krásy a vím já
čeho ještě, aby se choval ?nepřístojně? a úchylně?
Anebo, alespoň pro některé, jde o touhu utrhnout se mainstreamu,
rebelovat a zviditelnit se tím, že jsou jiní?
Přečetl jsem si co tomu říká psychologie, co tomu říká
lékařská věda, sexuologové a odpověď nepřišla? Snad jen další a další
otázky. Zeptal jsem se psycholožky, ke které jsem chodil z jiného
(zdravotního) důvodu, co si o tom myslí a její vysvětlení zpracoval,
ale bohužel
nedošlo k osvícení: ANO! To je ono! Jak jsem mohl být celou dobu tak
slepý. Ale spíše jsem si řekl: hmmm asi mě
nepochopila. Pláču na špatném hrobě, štěkám na špatný strom.
Mám snad jít za dalším expertem?sexuologem a mám mu
vysvětlovat celé své dětství, pubertu a dospívání, s nadějí, že on bude
vědět kde je zakopaný pes? Možná k tomu jednou dojde, ale prozatím to
zkusím hodit na papír formou několika povídek a možná si z komentářů
něco
poskládám sám.
Na tomto místě se
musím zastavit: tento text byl ve stavu rozepsanosti
po nějakou dobu a v průběhu té doby docházelo k dalším a dalším
poznatkům: Na Dsku jsem si přečetl komentář,
v němž autor zastával názor (trošku ho přeženu): že v okamžiku, kdy si
neumím pomoci sám a pro pomoc sáhnu jinam, spustím svou hradbu
neprostupnosti a
z nezničitelné skály se stane ?jenom další člověk?, tak jsem (před
sebou
samým) selhal.
Tento názor, ač pro
mnohé se může zdát nepochopitelný, nelogický a značící o nevyrovnanosti
nebo
psychických problémech, jsem zastával v době před svým coming
outem také. Tento názor je nám (klukům) vnucován celé
dětství a dospívání, naším vzorem je nezranitelný, nezničitelný,
neprůstřelný
hrdina bez jakékoliv slabiny či ?achilovky?, kluci přece nepláčou a
něco
vydrží. Kdo nevydrží ten je srab, kdo uteče ten si zasluhuje jenom
posměch.
Namítnete, že tomu tak není, nebo alespoň ne ve všech domácnostech?
Ukažte mi
jedinou pohádku, jediný film nebo počítačovou hru, ve které je hlavní
hrdina
chudáček. Už ho máte? Zeptejte se svých dětí (kluků), co si o tomto
filmu myslí
resp. o jeho hlavním hrdinovi, zda si ho berou za vzor..
Na druhou stranu tento
názor je nebezpečný, vyčerpávající a zdraví škodlivý.
Skutečně pokud je
člověk vystaven příliš velkému tlaku a příliš velkým požadavkům (resp.
když se
s těmito požadavky ztotožní a bere je za legitimní), tak se na jeho
psychice podepíší (za jak dlouho i na zdraví: podle hesla ve zdravém
těle zdravý
duch a churaví-li duše, je čas hledat lékaře i pro tělo, nechám
nevysloveno?).
Jak jsem se tedy
s tímto názorem mohl dostat do stavu, kdy jsem otevřeně promluvil o své
sexualitě, ač jsem v sobě neměl jasno (doteď nemám)?
Jednoduše: Zapíral
jsem, zapíral a zapíral, razil heslo co oči nevidí, to srdce nebolí a
problém
své sexuality ignoroval. Pro sebe jsem si řekl: OK jsem pistáciový,
zkusím se podívat
mezi ostatní pistáciové a možná potkám někoho, kdo mi bude názorově
blízký.
Pak přišly jiné
starosti a jiné problémy a nakonec se ukázalo i to zdraví. Do té doby
jsem si
říkal: Musím, musím?až mi tělo řeklo: OK, když musíš, tak musíš, dělej
si co chceš,
ale já v tom s tebou nejedu.
To byla situace, ve
které jsem musel svůj názor/postoj přehodnotit. Už nešlo spoléhat jen
na
vlastní ruce, protože i ty řekly NE!
Kdo zažil, ví o čem
mluvím, kdo nezažil, zažije a přeju mu hodně síly a
dobré lidi kolem sebe, kteří mu dají důvod znovu začít (a znovu a
znovu?), bude
je potřebovat.
To tedy byla situace,
kdy mi bylo všechno jedno a ?problém? sexuality byl najednou k smíchu.
Už
mi nezáleželo na tom, co si kdo myslí a bylo celkem pohodlné všechno
vyklopit
psycholožce, když už si dala tu práci a poslouchala. A legrační na tom
je, že
jakmile padla ta první zábrana, jako domino popadaly i ty
ostatní?Chápu, že
jsem zatím nestihl ty důležité zábrany zpět postavit a koleduju
si o další ťafku od života za přílišnou ukecanost/důvěru,
ale hřeje mě pocit úspěchu za to z čeho jsem se vyhrabal a tak si to
tak
nepřipouštím, a díky tomu se snad tento článek dostane k očím někoho,
kdo
z něho načerpá sil, když uvidí, že v tom není sám. Tolik k tedy
fenoménu NEZDOLNÉHO HRDINY (nebo snad dokonalého dominanta???)
Díl první: Kazatel Daniel
Katka Šípková byla čerstvě dospělá dívčina, kterou právě
čekal poslední, maturitní, ročník reálného gymnásia
v Poděbradech a pak, snad, vysoká v Praze nebo Brně. Drobně rostlá, s
nerozvinutou postavou, která stále
ještě postrádala pořádně vyvinuté holčičí rysy, často byla pokládána
ještě za
dítě, čehož s chutí využívala, když si kupovávala poloviční jízdné a
vstupné, a což ji nesmírně iritovalo, když musela ukazovat občanku, aby
ji někam
pustili na diskotéku.
Rodiče se rozvedli a Káťa tedy žila hlavně s mamkou a
za taťkou jezdila do Prahy na víkendy a na výlety. Občas ji učitelky ve
škole
litovaly, že pochází z nekompletní rodiny a byly na ni hodnější, než na
ostatní spolužáky, ale ona v tom viděla jen samá pozitiva. Mamka ji
nezvládala, takže si dělala co se jí zachtělo, když se pohádaly, tak
zajela za
tátou do Prahy, který, aby ji zlepšil náladu, ji vzal někam na výlet a
když se
po dvou dnech vrátila zpět domů k mámě, tak ta se jí ještě omluvila se
slzami v očích a po trestu, často více než zaslouženém, nebylo vidu ani
slechu.
Není tedy divu, že Katku trápilo často svědomí. Moc dobře
věděla, že by zasloužila, ale mamka se toho neodvážila a taťka byl
příliš
flegmatický a dobrosrdečný na to, aby dceru vychovával. Kolikrát
si už Káťa řekla, že tentokrát to
bylo naposled co mamku neposlechla a přesto to příště zopakovala - jen
aby jí to
pak zpětně bylo líto. Zpětně. Ač za své dětství a dospívání zažila
několik výprasků, šlo
jen o slabý odvar toho, co by dostal seberozmazlenější
spratek z jejího okolí.
Dneska přišla domů ze školy dříve, protože jim odpadlo
odpolední vyučování a tak se rozhodla, že prázdného bytu využije.
Pustila si počítač a přihlásila se k internetu.
Kterýkoliv jiný den by vlezla někam na chat a chatovala až do večera,
ale dnes
tomu bylo jinak. Včera totiž našla na jednom ze svých oblíbených
serverů
zajímavou povídku, ale neměla čas na to, aby ji přečetla celou a jenom
ji tak
narychlo prolítla. To teď hodlala napravit.
?
?Minářovic Šárka si opět zadělávala
na průšvih. Ne že by snad byla hloupá nebo neschopná, ale často se
oddávala
dennímu snění a nevěnovala pozornost tomu, čemu by ji věnovat měla.
Kupříkladu včera zapomněla podojit krávu Dorku
a večer po orání vykartáčovat Lizzy. Místo toho
seděla na dvorku, dívala se na hvězdnatou oblohu a ? snila. Snila o
tom, jaké
by to bylo žít ve městě. Sousedovic Lukáš je už
druhým rokem v učení u hokynáře Berky. Ještě dva roky a bude si moci
založit vlastní živnost a pak se skutečně Šárčin sen splní a ona se
přestěhuje
do města.
A dneska zase v potoce vyprala prádlo a rozložila ho na
louce, ale pak si lehla do trávy, zavřela oči a užívala si teplého
podzimního
sluníčka, takže si nevšimla blížících se mraků, dokud nebylo pozdě a
teď jen
rychle zachraňovala situaci, než rychlá přeháňka a bláto zničí její
ranní
snahu. Šárka posbírala všechno plátno a utíkala do domu. Teprve pod
střechou se zklidnila a zkontrolovala škody. Nebylo to dobré. Jenom
doufala, že
přeháňka rychle skončí a sluníčko rychle vysuší louku, aby to do večera
stihla
udělat znovu, jinak bude malér.
A ke všemu ještě zítra bude neděle a to znamenalo návštěvu
fary a kazatele Daniela. Šárka podvědomě stáhla půlky a přihladila si
sukni,
když si vzpomněla na minulou neděli a stopy, které jí na zadku
zanechala
kazatelova rákoska. Zatraceně, už aby se přestěhovala do města?
?
Od té doby, co otec Minář zemřel když na něho v lese
padnul strom se o výchovu dětí staral kazatel Daniel. Máma Minářová se
snažila
udržet domácnost v chodu a zatím se jí to dařilo, ale na výchovu šesti
dětí jí už nezbýval čas ani síla. Šárka byla nejstarší, takže když něco
provedli sourozenci, tak je vyplatila ona, ale když něco provedla ona,
nebo
nedohlédla na sourozence a ti provedli nějakou lumpárnu, odnesla to
Šárka.
Každou neděli chodila po mši za kazatelem Danielem ke zpovědi a on jí
pak
vyměřil trest.
Jak sám říkal, modlení očistí duši a rákoska přinutí hříšné
tělo k lítosti a k tomu, aby lépe naslouchalo duši.
V neděli ráno když bylo všechno domácí zvířectvo
zaopatřeno se rodina ustrojila a vyrazila k faře. Šárce se tam moc
nechtělo a tak loudající se sourozence nehnala jako tomu bylo jindy, a
místo
toho sčítala co všechno se tento týden přihodilo. Bráchové, které měla
uhlídat,
v lese honili mladé divočáky do té doby, než se za nimi rozeběhla
bachyně
a nebýt lesníka, který byl náhodou blízko, mohla jim vážně ublížit. Pak
Dorka a Lizzy, včera na trhu
neprodala všechna vejce, protože se příliš dlouho sama poflakovala po
trhu, než
začala prodávat a?, a?, a?
?
Farář Daniel poslouchal, mezitím co mu Šárka vypočítávala co
se tento týden přihodilo a co si dávala za vinu, za co ji tížilo
svědomí.
Nebylo toho hodně, ale ani málo.
?To je všechno dítě moje?? zeptal se, když se Šárka
odmlčela.
?Pane faráři?? Šárka načala větu, ale hned se zasekla, jak
hledala vhodná slova ?já bych chtěla do města.?
?Ano, tomu rozumím. To není hřích. To si nemusíš vyčítat.?
Daniel čekal na něco jiného. Téma Šárčina odchodu do města probírali na
konci
skoro každého kázání.
?Ano, ale ?? Šárka byla nesvá,
protože cítila, že pokud vysloví to co ji tíží, tak počet proužků,
které budou
po dnešku zdobit její zadnici prudce naroste. ?Já?? stále hledala
odvahu.
?Ano? Neboj se dítě. Až to vyslovíš, tak odlehčíš své duši,
očistíš ji.? Daniel jí trpělivým, tichým hlasem dodával odvahu.
?Chci do města, abych už nedostávala výprasky.? Vyhrkla
Šárka rychle, aby to stihla než ji opustí odvaha.
Po tomto přiznání zavládlo ve zpovědnici ticho. Ticho, které
se nepříjemně táhlo a prodlužovalo.
?Dítě moje. Opravdu chceš riskovat svou nesmrtelnou duši?
Myslíš si snad, že tě trestám nepřiměřeně? Ty výprasky mají sloužit
tobě. Díky
nim můžeš klidně a bez obav spát, aniž by tě tížilo svědomí, aniž bys
na sebe
přitahovala pozornost zla.?
Šárka tiše naslouchala a přikyvovala hlavou, aniž si
uvědomila, že její gesto zůstává v temnotě zpovědnice nepovšimnuto.
Farář pokračoval se svou plamennou řečí dál a Šárka čím dál
tím více věřila tomu, že myšlenku na útěk od výprasků ji vnuknul sám
ďábel ve
snaze svézt ji z pravé cesty.
Když jí nakonec farář dal rozhřešení v podobě dvakrát
deseti Otčenášů a dvakrát deseti Zdrávasů a trest jí vyměřil na dvakrát
deset
ran. Byla šťastná, že se přiznala a že ji bude prominuto. Že se opět
podařilo
očistit její hříšnou duši. S lehkým srdcem vyšla z kostela a na zadním
dvorku
počkala, než přijde i kazatel Daniel, aby završil zpověď tradičním
výpraskem.
Po chvilce se Daniel objevil a v ruce nesl svoji
rákosku.
Šárka nasucho polkla a zamrazilo ji v zádech, ale když
jí pokynul ke dřevěnému stolu, tak uposlechla.
Klekla si na lavici, přehnula se v pase a položila ruce
a trup na stůl. Když se dřevěné desky dotklo i její čelo a ona v
očekávání
zavřela oči, uvědomila si, že farář už vyhrnul její sváteční sukni a
odhalil
bělostné pozadí.
Na zadku ji zastudil lehký větřík a tváře ji zrudly studem.
?Tak začneme. Počítej.? Slyšela farářův hlas a napětím
zapomněla dýchat.
SVIST.
Měla dojem, jakoby se přestal točit svět a zastavil se čas. Slyšela
jak rákoska řeže vzduch, cítila polibek dopadu a věděla, že by měla
říct jedna,
ale ústa ji neposlouchala.
Najednou jí zadek ožil pálivou bolestí a svět se začal opět
točit. Zasykla jak rychle vydechla zadržovaný vzduch a rychle zamrkala
?Jedna, děkuju pane.?
SVIST.
Druhá rána dopadla ještě dříve než bolest z první pořádně
propukla plnou silou.
Mezitím, co ji bolest z první rány znemožňovala nádech,
se Šárka snažila vyslovit "dvě"?
SVIST.
?
SVIST
?
SVIST
Rány dopadaly, Šárčino pozadí se pomalu barvilo do červena
jak ho křižovaly přibývající proužky a u desítky už jí slzy volně
kanuly ze
zavřených očí.
Šlo o slzy bolesti, nebo spíše o slzy úlevy? Těžko říct, ale
pravdou asi bude, že od každého trochu.
Když rákoska podesáté prořízla vzduch, podesáté štípavě
políbila Šárčino pozadí a zanechala na něm bílý proužek, který se však
rychle
zbarvil doruda a změnil se ve vystouplé jelítko, když zaznělo
Šárčino: ?deset, děkuju pane.?, tak Daniel ustoupil, aby dal Šárce
možnost
vydechnout si a nabrat sil na druhou půlku výprasku.
??
Káťa přerušila čtení, zavřela oči, aby si celou scénu lépe
vykreslila a představovala si, že je na dvorku sama přítomna. Opřela se
do
opěrátka židle a ruka jí vklouzla do kalhotek. Viděla sebe samu, ve
stejnokroji jaký znala jen z
pohádek nebo ze starých fotek po babičce, jak leží přehnutá přes
dřevěný stůl,
koleny klečí na lavičce, sukni má vysoko vyhrnutou do půli zad a zadek
jí zdobí
rudé proužky.
Ona statečně nastavuje zadek dalším a dalším ranám a ač se
jí tělo kroutí bolestí, nalézá vnitřní klid a rovnováhu, jakou ve
skutečném životě nikdy nepoznala.
Jóga, Taj-ti, nebo čchi-kung možná pomůže jiným, Káťa ale neměla
vytrvalost na to,
aby se čemukoliv z toho věnovala děle než týden, takže pořádný výprask
byl
její jedinou šancí.
Kdyby tedy bylo někoho, kdo by jí ho udělil?
Po nějaké době se její dech zrychlil a stejně tak i pohyby?
Zadržela v sobě vzduch, tělo napjaté jak pružinka a
ruka se přestala pohybovat?S výdechem se celá uvolnila a zalilo ji
teplo...
Otevřela oči, na tváři se jí rty roztáhly do spokojeného
úsměvu a poposedla si, aby pokračovala ve čtení?
Dočetla si, jak Šárka dostala druhou polovinu svého
vyměřeného trestu, jak se rozloučila s Danielem a se pálícím zadkem,
který
se ozýval na každém kroku, ale přesto spokojená, že všechny resty byly
prominuty, a rozhodnutá k dramatickým změnám ve svém chování, tak aby
příští týden byla výplata menší, se ubírala na louku nad vesnicí, aby
v chladivé vodě z potůčku našla úlevu a dala se trošku do pořádku,
než se vrátí na statek.
Káťa se spokojeně protáhla a v myšlenkách se opět
vrátila k situaci na faře. Nelíbilo se ji sice, jak farář mluvil o
dobru, o
zlu, o bohu a ostatních ptákovinách, nelíbilo
s jí ani že Šárka byla prosté děvče, které se nechalo oblbnout
a po asertivitě nebo ženské hrdosti v povídce nebylo ani řádky, ale
přesto
se jí styl líbil a představa, že existuje někdo, kdo dohlíží na to, aby
sekala
dobrotu, pořádně se učila a nelenošila nebo nezabíjela čas na
internetu,
pomáhala mamce doma a nechodila po večerech po hospodách?a ?a ?a.
Zarazila se, když si uvědomila, že si dělá úplně stejný
seznam, jak to dělala povídková Šárka. A musela si přiznat, že její
prohřešky
by kazatelova rákoska musela vyhánět na několik pokusů, protože by
nebylo kam
položit další ?polibek?. Zrak jí spočinul na jméně autora: Kazatel
Daniel. Břicho se
jí stáhlo jakoby náhlou předtuchou a rozhodla se, že místo v
komentářích
mu pochválí povídku mailem.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod