Na druhý den přišel ve velmi podivné náladě. Dosud jsem ho takového nezažila. Napětí jsem zaznamenala už v té chvíli, kdy scházel dolů ze schodů. V jeho patách, se sklopenými uši a s vyceněnými zuby ho následoval jeho černý druh. Přikrčila jsem se na lůžku.

Zůstal stát uprostřed místnosti. Neodvážila jsem se na něj promluvit.

?Vstaň,? řekl, a jeho hlas se podobal ozvěně v uzavřené jeskyni, ve které si rozbíjejí ptáci svá křídla o kamenné stěny.

Poslechla jsem.

Stáli jsme naproti sobě. Poprvé jsem mohla docenit jeho výšku. Sahala jsem mu sotva jeho mohutným prsním svalům.

?Svleč si to,? pokračoval stroze.

Několik okamžiků jsem nebyla schopná se pohnout. Děsil mě. A já netušila, co by znamenalo, kdybych teď jeho slova neposlechla. Bílá říza, kterou jsem si vázala od chvíle, kdy jsem vystoupila z lázně, se svezla k zemi.

Upřeně si mě prohlížel. Sklopila jsem hlavu a nepatrně pohnula pravou paží. Nejraději bych se rukama celá zahalila.

?Pojď sem. Chci, abys mě teď potěšila.? Podívala jsem se na něj, abych se ujistila, že to nemyslí vážně.

?Cos čekala? Chtěla jsi snad celý náš čas setrvávat v nesmyslných rozhovorech? Patříš mi. Můžu teď udělat cokoli. Prodat tě, nebo předhodit psům. Můžu splnit tvé nejhorší představy. Bude proto lepší, když prostě uděláš to, co říkám.?

Čas se rozplynul v mlze. Propadala jsem se do světů, o kterých jsem neměla dřív ani tušení. A já s tím souhlasila.

Nevím, jak dlouho to trvalo poprvé. Hodinu? Několik dní? Týdnů? Nezáleželo na tom. Mé tělo se oddělilo od mé mysli a přestalo existovat. Když jsem se poprvé milovala s Marianem, jeho neohrabaná něha přicházela v reálném čase. Diaboron mě odvlekl mimo realitu. Smýkal mnou po dně jeskyní, koupal mě v ohni a v příštím okamžiku vyhodil do výše a já padala bez křídel tisíce metrů, abych se rozbila o hroty vln neklidného moře. Všechno jsem už dala. Teď jsem mohla jen přijímat.

Probrala jsem se v jeho náruči s hlavou opřenou o jeho hruď. Mysl se vrátila do těla. Bylo jiné? Opatrně jsem zvedla hlavou. Jeho zelené zúžené oči mě sledovaly zpod přivřených víček a koutky jeho rtů se zvedaly v podivném úsměvu.

?Ty žiješ,? řekl a spiklenecky mrkl jedním okem. Cítila jsem, jak se mi červeň nahrnula do tváře a já se snažila potlačit chuť utéct do rohu místnosti a schoulit se na zem.

?Nemusíš se stydět,? dodal, jako by četl mé myšlenky. ?Neudělala jsi nic, zač by bylo nutné se stydět. Jen jsi poslechla, co jsem chtěl. Bylo to mé rozhodnutí. Má vůle. Ne tvá.? A ještě pevněji mě k sobě přitáhl. Znovu jsem zavřela oči.

?Proč jsi se vlastně smál tenkrát v krčmě?? zeptala jsem se po chvíli, když zvířené myšlenky dosedly zpět na dno mé duše, podobné písku po bouři.

?Tobě to nepřišlo komické? Ten výstup??

?Co na tom mělo být směšného??

?Jedna druhou pohrdají. A přitom jsou obě stejné.?

?Ty je znáš?? zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí. V té chvíli mi to došlo. ?Ty je znáš. Obě. Byly tu jako já, je to pravda??

Rty opět zkřivil do svého pobaveného úsměvu. ?Tak tak. Byly tu. Jako mnohé další před nima, Stejně jako ty teď. Chytrá,? dodal ještě a laškovně mě podrbal ve vlasech. Instinktivně jsem uhnula a snažila se vypořádat s vlnou pocitů, kterou jeho přitakání vyvolalo. Následkem jeho posměšného tónu byla zlost a pak ještě, k mému překvapení, žárlivost. Ano. V tu chvíli jsem žárlila na Liu, na starou žebračku a na všechny ty ženy, které dříve spávaly na lůžku, na kterém jsem se teď opírala hlavou o hruď svého nového majitele. Rozzlobeně jsem si odfrkla.

?Ty dvě na sebe prostě jen žárlí. Zrovna tak, jako ty teď na ně,? dodal ještě a koutky úst se ještě víc protáhly.

?Já nežárlím!? odsekla jsem až příliš rychle a až příliš rozzlobeně.

?Žárlivost a oddanost. Dvě věci, ve kterých jste zranitelné víc, než děcko v kuchyni. To jsem nikdy nepochopil. Ta vaše směšná potřeba vlastnit. Mimochodem, říkal jsem, že nemáš lhát.?

Zlost se změnila v dotčení a já měla co dělat, abych potlačila slzy, které se mi hrnuly do očí. Copak jsem odpovědná se všechny ženské, které kdy potkal?

?Proč mi to vyčítáš??

?Nevyčítám. Konstatuji fakta. Vezmi si sebe. Ještě před chvílí jsi se nechtěla svléct a teď tu ležíš nahá s takovým monstrem, jako jsem já a namísto toho, abys ty chudačky litovala, žárlíš na ně. Není to legrační?? pokračoval Diaboron posměšně.

Prudce jsem se odtáhla, což mělo jen ten účinek, že se rozesmál nahlas. Hlavu jsem raději odvrátila, aby neviděl slzy, které se mi rozkutálely po tváři. Stud, lítost a zlost.

Ucítila jsem jeho ruku pod bradou. Jemným gestem mě k sobě natočil. A zatímco palcem ruky utíral obě tváře, chlácholil mě: ?ale jdi ty, hloupá. Přeci sis nemohla myslet, že jsi jedinou ženou, kterou jsem kdy potkal. Nehledě na to, že teď tu jsi ty a ne všechny ostatní.?

Neubránila jsem se posmrknutí, což jen umocnilo můj pocit bezradnosti a nedospělosti, což ostatně nebylo v tu chvíli tak úplně nepříjemné. Znovu mě přitáhl na svou hruď.

?Proč tu ty ostatní nezůstaly?? zeptala jsem se po chvíli.

?Propustil jsem je.?

?A proč??

?Z prostých důvodů. Některé neposlouchaly, ale povětšinou všechny v něčem lhaly.?

?Nepotrestal jsi je?? zeptala jsem se a vzápětí jsem své otázky litovala.

?Potrestaly se samy. Tím, že vědí.? Vzpomněla jsem si na Liyny smutné oči.

?Proč vlastně tohle všechno? Proč nás máš? K čemu??

?Bavíte mě,? odpověděl prostě. ?Nic jiného v tom není. Odpočívám, když ovládám někoho, kdo chce být mnou ovládán vědomě,? dodal a já se zhluboka nadechla. Jeho přímost byla neotřelá a bezohledná. Všiml si mé strnulosti a smířlivým tónem mi poradil: ?bude lepší, když se příště už nebudeš ptát na věci, které ve skutečnosti vědět nechceš.?

?Hm,? odpověděla jsem a znovu zavřela oči.

Chvíli jsme leželi nehnutě. Jen jsem vnímala jeho nádechy a výdechy v pravidelném rytmu. Hruď se mu vzdouvala a já se na ní pohupovala jako loďka v přístavu. Pak mě ještě něco napadlo.

?A co má matka??

Chvíli mlčel. Tušila jsem, že upírá zrak kamsi do tmy trámoví. Nevěděla jsem ale, co jeho mlčení znamená.

?Nebudu odpovídat na všechny tvé otázky.?

Teď jsem zas mlčela já. Tedy alespoň do té chvíle, než mě znovu něco napadlo.

?Miloval jsi někdy??

Neodpověděl.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek