Na nose ji šimrá sluníčko a vlak se sotva šine. Ten
koridor už se staví snad třetím rokem. Ještě, že
kupé není plné, jediná
spolucestující, dáma středního věku studuje
cosi v nějakých lejstrech..."Hm, na soudkyni
nevypadá...spíš asi učitelka..." tipuje bezděčně
Klárka a sklápí oči zpět k National Geographic,
kde se praví, že : ..."začali budovat obydlí mimo
území hustého vlhkého tropického
pralesa, mezi řekami Manaňón a Huallaga. Byli současníky
Inků, kteří je nazývali Chachapoya neboli Lid
mračen..." Klárka kouká oknem vlaku na modrou
oblohu, která drží tempo s krajinou
pohybující se za oknem... Myšlenky opouštějí
těsnou tu schránku v hlavě a letí se podívat tam
nahoru... a ještě dál... třeba na návštěvu ke
Chachapoyům... a nebo jinam...
Jen ať si poletují dle libosti, aspoň chvíli... Konečně
je pátek odpoledne a po dlouhé době jí
začíná volný víkend.
"A už nepracuji, neřeším!" mumlá si neslyšně a
šmátrá do batůžku pro mobil, normální
vyzvánění přepíná na pouhé
vibrace... "Tak a teď mi všichni můžete...musíte dát
pokoj", s pocitem drobného vítězství vrací
telefon zpátky. Rukou přitom uvnitř zavadí o malý
pytlíček z kůže, který skrývá...
Tichý zvuk vykouzlí úsměv, zvenku sotva
patrný, a Klárka v duchu koriguje předchozí
přání: "Teď chci mít pokoj od všech, až na
Tebe..." a oči znova letí do mraků... Ještě půl hodinky a
vystoupí na malém nádražíčku, v
Modrém Klášterci, kde ji vyzvedne Marek... který
ví, jak je tam nad mraky hezky... ostatně nejednou tam spolu
byli... křídlo s křídlem propletené, ruka s rukou,
pracka s prackou... Klárka se usmívá do krajiny,
teď už docela zeširoka... vlak ujíždí a zbytky
únavných myšlenek se tříští na jeho konci,
na zadním nárazníku a pak padají někam do
prachu mezi pražce...a dobře jim tak.
Malé nádražíčko vykouklo mezi stromy.Vlak
brzdí. Na jednom ze dvou perónů známá
silueta. "Ksakru, tomu to zase sluší:-)" bleskne jí
hlavou napůl radostně, napůl nadšeně. Mimoděk si rukou usměrní
pramínek vlasů, spadlý do čela. Už ji zaregistroval a
blíží se. Směje se očima. Těžko říct, kdo koho
vlastně objímá, když tam tak stojí
propletení na perónu. Věci opět dostaly svou logiku.
Obvyklé, bezeslovné přivítání, ono
vlastně není třeba říkat nahlas cokoli zbytečného,
a to ostatní už se ví. Chyběli si, to je
jisté.
Auto jede mezi stromy do kopce, Marek řídí jednou rukou,
druhá spočívá v Klářině tlapce. Občas tak
spolu jezdívají, na klidných cestách, ruka
v ruce, auto už není obyčejným fordem, když se ruce
obejmou, mění se ve vznášedlo. Teď je unáší
do chatičky v lese. Klárka přemýšlí, kterým
z pokladů schovaných v batůžku dnes Marka potěší a jak to
vlastně navlékne. Zároveň ale cítí, jak ji
přeci jen dobíhá únava, důsledek
uplynulých, nabitých dnů... Jeho ruka příjemně
hřeje a oči se jí zavírají. "Uf, jsem vážně
grogy...vlezu si do vany...pak si spolu dáme na verandě
kafčo...budeme koukat na hvězdy a kouřit..." proběhne jí ještě
bez hlubších souvislostí hlavou... Marek po očku pozoruje
spící osůbku... má chuť zavýsknout. Je
rád, že jsou tady spolu. On a Klára, která
ví, jak je tam nad mraky hezky...šašek a královna,
cikánka a princ, kočka a zrcadlo, Sultán a jeho Tyrl :-),
četnice a lupič, malá a velký, zlá a
hodný... a spousta dalších oblíbených
her... "Dnešní hra se jí taky bude líbit",
usmívá se Marek, když zvnášedlo
přistává před chatou a ona otvírá oči...
Rozplést ruce, bágly na záda a: Sezame otevři se.
Klárka se vylézá z vytoužené vany a
má dobrou náladu. "Pozlobím ho"...
povídá si a přemýšlí, jak Marka
přilákat do koupelny. V ruce třímá kelímek
se studenou vodou, přemáhá smích a volá:
"Markůůů, nemám tady ručník, prosím Tě, přines mi
nějaký...." přitom se krčí hned u dveří,
připravena k útoku, rty ji cukají smíchy a jako
nezbedné děcko se kření, když si ho představuje, jak
výskne ...a určitě si to nenechá líbit...a...
Tuhle hru na kočkovanou v různých obměnách
hrávají rádi. Má v podstatě docela
volná pravidla, začít dá libovolně a
vítězem bývá ten, který jedním z
povolených způsobů zadrží soupeřovy ruce za zády -
počítajíc přitom volně do třiceti... Poražený pak
vítězi patří po dobu dalších třech hodin. A ty se
dají vyplnit ledasčím... "Dneska vyhraju",
plánuje si Klárka. "Marečkůů, prosím Tě, ten
ručníík..." Žádná odpověd. "Asi bude
venku", pomyslí si. "Tak tedy jinak." Osuší se a
navléká do tílka a bavlněných
plandavých kalhot.
Klárka jde pokojem. Dveře na verandu jsou otevřeny
dokořán a na obzoru se houpe krásné pozdně
odpolední Slunce. Blíží se ke dveřím. V tom
něco upoutá její periferní vidění a tak se
pootočí hlavu doprava ke stolku. Ve svícnu hoří
svíčka, vedle leží jezdecký bičík a
šátek..." Co to..." chce se zeptat, a pak si všimne
lístečku, kde stojí: "Postav se doprostřed pokoje a zavaž
oči šátkem. Teď se na nic
neptej, prosím." Chvíli váhá - ten
bičík ji trošku vyvedl z míry... "Vždyť přece ví,
že nějaké výprasky mě zrovna neberou...tak, co má
za lubem?".Váhavě bere šátek do ruky. Satén je
příjemný materiál... Pak se rozhodne a několika
kroky se ocitá uprostřed pokoje. "Přece mu věřím",
říká si v duchu a zavazuje oči.
Marek ji pozoruje z verandy. Viděl, jak překvapeně zaváhala.
Dnešní hra je nová... Teď tam stojí,
nevidí... Trochu napjatá, trochu nejistá... a tak
krásná v paprscích oranžově červeného
slunce. ... Klárka cítí, jak k ní
přichází. Zbavuje ji tílka, pak i kalhot.
Slyší, jak Marek něčím cinkne... "Zvedni pravou nohu"
povídá jí. A potom ji o lýtko krátce
otře cosi studeného, a snad i nějakou kůži..."Druhou nohu"...
Postup se opakuje. Pak Marek vytahuje celou tu věc nahoru.
Klárka cítí v rozkroku řemínek,
zatímco do boků ji studí nějaké kovové
věci... Cítí, že na ní celou tu věc utahuje...
"Netlačí Tě to někde moc"? ptá se Marek... Ona jen
zavrtí hlavou. Podobně jí navléká něco přes
ruce, utahuje na prsou, jako by náhodou si přitom hraje s
bradavkami a pak to utahuje pod lopatkami..."Sundám Ti
šátek, ale nesmíš otevírat oči",
říká Marek. Klárka je tak přemožená
nezvyklou situací, že by ji ani nenapadlo neposlechnout...
"Koupil mi kožené prádýlko?" snaží se
zmateně uvažovat... "a nebo snad..." Nestačí poskládat
rozběhnuté myšlenky, něco jako vlasy ji totiž šimrá přes
obličej.Trochu krčí nos a jde tomu šimrání
vstříc... "Víš co to je?" ptá se jí.
Možná už tuší, ale slova zůstávají v krku.
Ta šimravá věc se stěhuje dozadu, chvíli ji šimrá
na stehnech a pak to Marek cvočky upevňuje nad Klářin zadeček...
a "vlásky" se rozprostírají. "Už jsme skoro
hotoví", slyší jako by zdálky Markův hlas.
Vnímá jeho ruce a další řemínky s kovem na
hlavě... Cvak...cvak...
"Otevři oči, miláčku"... říká Marek. Stojí
ve dveřích verandy, v ruce velké zrcadlo... Klára
mhouří oči proti Slunci, kterého je najednou tolik. "Pojď
ke mně, prosím", vybízí ji. A ona opatrně jde... V
zrcadle teď vidí sama sebe v nádherném
černém postroji...Prohlíží se trošku vykuleně,
trošku nejistě... tak trochu jako hříbě. Zkusmo a lehce
poprvé zavrtí zadečkem a pak pohodí
hřívou... Marek pokládá zrcadlo bokem. U pasu se
mu houpe jezdecký bičík. Stojí naproti sobě. On a
ona. On má slunce v zádech a ona v obličeji. Oběma jim
září oči. "Dobrý večer, sluneční ponynko,
budeme si hrát?" ptá se jí něžně. A hladí
rukou po hlavě. A ona mu na znamení souhlasu olízne nos.
Přes Markova ramena kouká do červánků a na temně
modré nebe...
Když náhodou přijedete do Modrého Klášterce a
tamní drbny vám budou vykládat, aby jste nechodili
do lesa, kde prý straší a po západu slunce
se odtud někdy ozývají divné zvuky,
řehtání a ´pambůvícoještě´, nic
nedbejte a klidně si udělejte procházku. Teď už víte, jak
to vlastně s modrokláštereckými strašidly je.
Možná narazíte i na chatičku stojící na
sluneční straně. Dveře nebývají zamčené -
není důvod... Nepřátelé ani drbny sem
netrefí. Tak klidně vstupte. Udělejte si pohodlí. Kafe
najdete je v poliččce u okna. Možná dorazí i Marek s
Klárkou a povědí nějaký další příběh
z nebes. A když ne, nemějme jim to za zlé - asi zrovna zase
lítají někde nad mraky... :-)
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod