Vracím se z marketingu. Zaskočil sem tam na pár slov a snažil sem se s těma našima skvělejma reklamníma agentama dohodnout na tom, jak by měla vypadat reklamní kampaň na podporu našich nejnovějších produktů. Jako obvykle se moje představy rozcházely s těmi jejich natolik diametrálně, že jsme se zase nedokázali na ničem dohodnout. To co se mi snaží vnutit je asi jako reklama na sedmičkovej bavorák, ale my přitom nabízíme tři nový instantní polévky. Potřebujeme reklamu, která osloví co nejširší část populace, ne jenom specielně omezený okruh lidí. Snad se odpoledne dokážeme nějak na něčem dohodnout, abychom byli schopni před naše vedení předstoupit s aspoň trochu společným názorem.

No nic, zpátky do kanceláře, mám tam rozečtenou na netu pěknou povídku. Odreaguju se trochu a dám se zase do nějaké pracovní činnosti. Mám pocit, že čím víc práce udělám, tak tím víc se jí na mě hrne.

?Nepřeju si být rušen, pokud to nebude extra súrné nebo někdo z vedení. Jasný Marcelko?? Ještě že mám sekretářku, která je takovej můj externí filtr a spoustu různých blbostí stopne včas aniž bych se s nima musel babrat a zatěžovat.

?Jasný šéfe, ale máš tam návštěvu.?

?Jakou návštěvu? A co dělá uvnitř?? Nikoho nečekám a o nikom nevím.

?Nějaká tvoje známá, prej že ste se domlouvali, tak sem myslela, že ji můžu pustit dovnitř.?

?Příště raději míň myslet a víc uvažovat, jasný??

?Jasný, promiň.?

?Jak je tady dlouho??

?Tak pět minut.?

?Tak to tam snad nestihla nic provést, ať už je to kdokoliv.? Hrnu se do kanceláře. Nálada na bodě mrazu, nejdřív naši marketingoví šamani a teď se mi v kanceláři zabydluje kdovíkdo. Tak koho to tady mám?

?Jééé, nazdar Soni. Co ty tady??

?No, říkal´s abych se někdy zastavila, že pokecáme, dáme třeba i oběd a tak.?

Spolužačka z gymplu, jen co dodělala vejšku tak se odstěhovala někam na venkov. Neviděli jsme se kolik let, přesněji čtyři roky, od poslední sleziny. Ta byla po deseti letech ze školy. A pak jsme se potkali před dvěmi týdny na ulici. Náhoda jak blbec. Vyměnili jsme si vizitky a že se určitě musíme potkat a to co nejdřív. Jak jinak, tohle už sem si říkal se spoustou lidí, s některýma už před pár rokama a od té doby sem s nima ani nemluvil. Soňa se mi už na škole moc líbila, vždycky to byla pěkná holka a já jsem na ní mohl oči nechat. Možná bych ještě i někde našel fotky, když jsem ji tehdy na škole fotil. Hergot, to už je skoro patnáct let, ten čas děsně letí. Ale nikdy jsem se nedostal dál než k těm pár fotkám, nějak jsem byl v té době příliš stydlivej a bál jsem se dát najevo nějaký svoje city.

Pořád je to krásná holka. Jenom je taková vyzrálejší. Prostě je z ní už ženská jedna báseň, už to není ta holka, co seděla v lavici za mnou, premiantka třídy, co mě šťouchala tužkou do zad.

?No jasně, su rád, že tě vidím. Posaď se, dáš si něco? Kafe, čaj, něco ostřejšího? Nebo, kolik že to je? Skoro jedna, tak že bysme dali ten oběd? Za rohem je taková sympatická čínská restaurace, co ty na to??

?Tak do toho oběda bych šla. Na čínu se nechám utáhnout.?

?Já taky, takže deme, vzhůru za tajemstvími a překvapeními asijské kuchyně. Jen se podívám na něco do komplu a můžem.? Přesunu se za svůj stůl, rychle se odhlašuju z ds-ka, tu povídku si dočtu později. Jedním okem přelítnu nový maily, nic podstatnýho. Zamykám počítač a hotovo, to nemohla být víc než tak minuta. ?U mě dobrá. Vyrážíme??

?Že váháš. Vzhůru na čínu.?

Hodím na sebe sako, z kufru si vezmu peněženku a vyrážíme. ?Marcelko, odcházím na oběd, ... ..řekněme s obchodním partnerem. Kdyby mě někdo hledal, tak to nějak zvládneš.?

?Jasně šéfe, dobrou chuť.?

?Dík, tobě taky. Skoč si na jídlo a jestli ještě potřebuješ něco dalšího, tak si klidně zajdi do města. Tak minimálně do tří tě potřebovat určitě nebudu.?

?Díky, uvidím jak mi to bude vycházet.? Stejně tady zůstane, maximálně si skočí do kantýny pro něco malého a bude za deset minut zpátky. Je to takový moje zlato, nevím co bych si bez ní počal.

Se Soňou dojdeme do čínské restaurace, po cestě semeleme všechno možný i nemožný, prostě tlacháme. U Číňanů si dáme velké menu, vždycky se mi líbilo, když mám před sebou plný stůl jídla a můžu si nabírat z jednotlivých misek na co mám zrovna chuť, nemusím nikam spěchat a jen tak si užívám radostí života, k tomu ještě s pěknou holkou, hmmm... co bych si tak mohl přát víc? No, něco by se našlo, ale to už bych toho chtěl moc a zázraky se nestávají.

Probíráme svoje životy, vzpomínáme na společná léta ve škole, na všechny ty blbosti který jsme prováděli, na to jak nám říkali, že se nám ještě po škole bude nakonec stýskat a budeme na ni vzpomínat, jak jsme se měli dobře a bez starostí, a my jsme si mysleli, jaký jsou to řečičky a že víme svoje. Teď už víme, že to byla v lecčem pravda, že ten život byl tehdy skutečně bez starostí a mnohem pohodovější. Vykládáme o svých životech, kdo čeho dosáhnul, co kdo prožil, kde kdo byl na dovolený a o spoustě dalšího. Jak si tak povídáme a dolikvidováváme tu spoustu jídla, tak čas letí a zjišťuji, že už je pomalu nejvyšší čas se zase vrátit do práce. Škoda, ale práce je práce a nepočká. Na čtvrtou mám další schůzku s marketingem, abychom vymysleli jak dál s těma našima polívkama.

Vycházíme z čínské a nastává loučení.

?Díky za příjemnou společnost, rád jsem tě viděl po tolika letech.?

?Já tebe taky, děkuju za dobrej oběd.?

?To su rád že chutnalo, chodím sem rád. Snad jen že je to trochu na čas náročnější stravování. Ale to nám přece nevadilo, nebo snad jo??

?Určitě ne, dala bych si to klidně líbit i častěji.?

?Tak to někdy zopakujeme, jak zase dojedeš do města.?

?Tak jo, dám vědět.?

?Budu se těšit. Doufám že to nebude zase až za pár let.?

?Nebude. To ti slibuju. Zatím se teda měj.? K tomu ještě taková přátelská pusa na rozloučenou a pak jen letmo vyřčená věta: ?Jo a tu povídku si určitě dočti, je fakt moc pěkná.?

?Jakou??

?Tu co´s měl otevřenou na netu.?

?Ty sis ji stihla přečíst??

?Jasně, už včera, hned jak se tam objevila.?

?Moment, počkej, ty taky chodíš na ds-ko??

?Jo, již je tomu tak, to´s asi nečekal, viď??

?Tak tohle jsem vážně nečekal. Ty teda dokážeš člověka překvapit.?

?To je na tobě docela vidět. Já jsem to u tebe taky nečekala. Nechceš to někdy probrat? Třeba u večeře??

?To jako myslíš dneska??

?Kdy jindy? Dneska. Ale jestli něco už máš, tak to necháme na jindy.?

?Ne, nic nemám.?

?Takže v osm v Moravě? Šlo by to??

?Jo, jasně.?

?Tak večer, zatím se měj.?

?Ty taky.?

---

Bylo by příliš odvážné, kdybych tvrdil, že si něco pamatuji z odpoledního kola jednání s marketingérama. Takže se tak ani nebudu tvářit, snad jenom můžu říct, že jsem neustoupil a nedohodli jsme se. Večer jsem vyrazil do Moravy rovnou z práce, sice jsem měl představu, že se nejdřív zastavím doma, ale okolnosti mi nebyly nakloněny. Celé odpoledne jsem přemýšlel o tom co jsem se dozvěděl po obědě. Vrtalo mi to hlavou, protože jsem se toho zase až tak moc nedozvěděl, snad až na to, že se Soňou chodíme na stejnej úchylnej server. Přemýšlel jsem nad tím, kam bych tak asi Soňu zařadil, jaká ona vlastně je. Co přesně ji tam přivádí, co ji tam tak zajímá, za čím tam chodí, co je její šálek čaje. Právě proto, že mi vlastně nic neřekla, tak mi nechala obrovské množství prostoru pro fantazírování. A taky že jsem fantazíroval, nechal jsem své myšlenky roztáhnout křídla a rozletět se široko daleko, kam jen hranice mé fantazie sahaly. No, a v takovémhle rozpoložení jsem se vydal do restaurace hotelu Morava. Vlastně ještě něco, vzal jsem si čistej oblek a dal si sprchu. Mít u kanceláře vlastní sprchu je luxus, kterej si rád užívám. Ještě předtím jsem si ale dočetl tu povídku. Soňa měla pravdu, byla fakt moc pěkná, přesně tak nějak odpovídala mým představám.

V hotelu jsem byl za pět osm, čili tak akorát. Jak jsem se u vrchního dozvěděl, tak Soňa nejen že rezervovala stůl (tak příhodně bokem), ale dokonce už čekala. Takže pět minut předem bylo málo. Byl jsem nervózní snad víc než kdy dřív. Doufal jsem, že to není moc poznat. Soňa na sobě měla jednoduchý, ale pěkný modrý šaty, rozhodně jí to v nich slušelo.

?Nazdar. Musím uznat, že ti to sluší, vypadáš skvěle.?

?Díky. Ale zase to s těma komplimentama nepřeháněj.?

?Ale já to myslím naprosto vážně, vždycky sem si myslel, že seš pěkná holka, a teď určitě nemám důvod na svým názoru něco měnit.?

?Jo, vážně? Tak to mě těší dvojnásob. Ale žes mi to na gymplu nikdy neřek.?

?To jsem byl ještě mladej a blbej. A hlavně nesmělej a prostě sem si netroufal.?

?Tak to jsem ráda, že už tohle neplatí. Asi jsem taky byla hodně nesmělá. Myslím, že jsem ti taky asi chtěla něco už tehdy říct, ale nějak jsem v sobě nenašla dost odvahy.?

?Vida, tak to jsme na tom asi byli stejně. Ještě tak mě šťouchat do zad, to ti šlo. Nebo jak´s mi házela za krk rejži.?

?Ty si to pamatuješ??

?Jo, a taky leckterý jiný blbiny.?

?Ty´s mi zase v propiskách dával pružinky na náplně z druhé strany.?

?Jo, to byly časy.?

?A dneska tady teďka takhle sedíme a vlastně díky jedné povídce.?

?Jo, to už se tak na tom světě stává. Tu povídku jsem si dočetl a vážně je pěkná. Ale s tím svým prohlášením před čínou se ti zadařilo mě dostat. Jestli jsem něco čekal, tak tohle teda ne. Se mnou jen tak něco nehne, ale tohle byl hodně silnej kalibr. Nebo spíš mířil do míst, kde bych ho nečekal.?

?Však jsem taky celej oběd sbírala odvahu, jestli mám reagovat na to, že sem ji u tebe viděla.?

?Ale našla´s ji. Co se ti na ní tak líbilo? Nebo jinak, chodíš na ds-ko pravidelně? Nebo to byla náhoda??

?Celkem pravidelně. A co ty??

?No já taky. Čili taky úchyl. Teda jestli tam třeba nechodíš ze studijních důvodů, pracovně nebo tak nějak. Nerad bych se tě dotknul.?

?Neboj, chodím si tam číst, protože se mi tam líbí, ale slovo úchyl se mi nelíbí.?

?To asi chápu. Když tak mluvím o sobě, tak mi to nijak nevadí, ale od někoho cizího bych to taky možná těžko snášel.?

?Když to řekneš takhle, tak mi asi tak moc nevadí. Takže jo, asi su taky úchyl.?

?Tak na to se napijeme. Je tady nějaká obsluha??

?Prosím.? A už nám číšník servíruje jídelní lístky. Jak dlouho už tady stál a čekal až mu dáme šanci se projevit? Co všechno z toho našeho rozhovoru vlastně slyšel? Pěknej trapas, jen co je pravda. Ale nedává na sobě nic najevo, udržuje si pokerface a prkenně odchází. Buď ho vůbec nezajímalo co si povídáme, nebo je tak zvyklej, že s ním už nic nepohne. Každopádně jen co se dostane mimo doslech, tak se oba na sebe podíváme a začínáme se smát jako blázni.

?To nám ten večer pěkně začíná. Ještě něco a za chvíli nás odsud vyvedou.?

?Ale kdepak, ti musí být zvyklí na mnohem horší věci. A dokud neobtěžujeme další hosty, tak je jim to asi jedno. Tak co tady mají dobrýho?? Zahledím se do jídelního lístku. Není co řešit, pořádnej kus masa to jistí. ?Já už mám jasno, jak seš na tom ty??

?Myslíš něco k snědku, nebo... ??

?Teď zrovna sem myslel na ten žvanec.? A další pohled a další výbuch smíchu.

?Tak co si dáš??

?Dám si cibulačku a stejk na třista. Prostě kus krávy. Nebo bejka.?

?To zní dobře, tak já si dám totéž, ale tu krávu poloviční.?

?Poloviční nebo na dvěsta??

?Na dvěsta, s hranolkama.?

?Nebyly by lepší opíkačky??

?Hmm, ... jo, byly.?

?A vínko, červený. Nebo něco jinýho??

?Ten Cabernet Sauvignon by mohl bejt dobrej.?

?Souhlasím, že ty mi čteš myšlenky??

?Ale kdepak, to se ti jenom zdá.?

?No, jen jestli.? Pohledem odchytím číšníka a jen co k nám dojde, tak objednám. Náš hovor se zase stočí zpátky na školu a vzpomínáme na spolužáky a co jsme se všechno navyváděli. Jídlo bylo výborný, takže jsme ho řádně zkonzumovali, nádobí po něm bylo odklizeno a my už jen tak sedíme u vínka a téma hovoru se nám zase vrací na tenký led.?

?Pod tou povídkou byl podepsanej nějakej neznámej ženskej nick. Nenapsala´s ji náhodou ty??

?Ne, ale chtěla bych umět takhle psát. Taky je vidět, že ví o čem píše, to já bych nemohla.?

?Jak to??

?Protože o tom pořád jenom sním. Nikdy jsem nic takovýho nezažila. Vždycky jen klasika, když jsem po někom chtěla, že zkusíme něco navíc, tak sem narazila. Buď na nechuť nebo dokonce na odpor. A na to abych si dala inzerát sem nenašla nikdy dost odvahy.?

?Hmmm, tak to jsme na tom tak asi stejně. Snad jen s tím rozdílem, že já už jsem zkusil i ten inzerát. Nicméně bez jakéhokoliv úspěchu.?

?No, moment, počkej? To jako chceš říct, že ty taky zatím jenom klasika??

?Jo, už je to tak. Nějak mám pocit, že klasika mi nic neříká a potřebuji něco navíc a to mi nebyla zatím žádná schopná poskytnout. Co ty? Co tebe vlastně láká? Oni v té povídce si ty pozice přece prohodili, takže tebe láká být spíš dominantní nebo submisivní??

?To je právě jedna z věcí, co se mi na ní tak líbily. Asi v tom nemám úplně jasno, láká mě svým způsobem oboje. Akorát netuším, jak by tohle mohlo fungovat. Já nevím, prostě su zmatená.?

?To si ze mě děláš srandu nebo co? To jako chceš tvrdit, že tě taky láká... Jak dlouho to už o sobě víš??

?No, něco se mi v hlavě motalo už na škole, ale pořádně mi to došlo až tak před pěti rokama. A ty??

?Tak já sem v tom už na škole měl jasno. Teda v tom, co mě láká, ale pořádek sem si v tom udělal až časem. Taky sem měl v sobě z toho všeho pěknej maglajz, když sem zjistil, že su vlastně jak zpívá Jahelka: úchylný, deviant, sadista. Ale aspoň sem na to dostal modrou knížku. Armáda mě s tímhle fakt nechtěla.?

?Tak to je teda dobrý, když si tak vzpomínám na gympl, tak bych to do tebe neřekla.?

?Však já do tebe taky ne. Ale to nic nemění na tom, že su idiot, že já sem se nezkusil odvážit a projevit zájem už tehdy.?

?Možná je to lepší, dneska už oba víme svoje. Tehdy bysme asi stejně narazili.?

?To asi jo, máš recht.?

?A víš ty vlastně, že seš první úchyl, kterýho sem potkala? Nějak sem se s tím nenašla odvahu někomu přiznat, nebo snad dokonce někde ukázat. Jít snad dokonce na nějakou akci sem se příliš bála.?

?Tak tím sem si prošel taky, ale nakonec sem se odhodlal. Ale taky sem měl hodně strach, kam to vlastně lezu, co se tam bude dít a tak. A nakonec sem tam potkal skoro úplně obyčejný lidi, vlastně skvělý a pohodový lidičky. Ale ten strach předtím byl hodně velkej.

?Tak tohle já jsem překonat nedokázala.?

?Taky mi to trvalo dlouho. Neboj, teď už to nebude takovej problém.?

?Nebojím, teď už se nebojím.?

Ještě dlouho jsme si toho večera vykládali, když už se restaurace zavřela, tak jsme se přemístili na Sonin pokoj, dál jsme si vykládali a potom, ... potom jsme překročili Rubikon. ... nebo spíš jsme začali stavět most. Most přes Rubikon.