Přátelé, pro řadu z vás nemusím osvětlovat spojení dobré pohody, úchylů a Eliotu. Zvláště pro ty ne, kteří v těchto kouzelných místech tráví čas delší než jen jeden večer a nocleh. Nechci to celé přechválit, ale zatím to vypadá, že díky dobré tachyonové energii se v Eliotu sjíždí lidé, jejichž toky energie vzájemně dobře komunikuji.
Říkejme jim parta W.

Parta W. má vždycky nějaké nezvyklé nápady jak se vyblbnout, což některým úchylům může připadat poněkud, dejme tomu, ulítlé. Tentokrát vznikl nápad tak nevinně. To víte, řeči se mluví a dominanti kují. Zatímco subinky něco ledabyle plácly kdesi v auditóriu, domíci kdesi poblíž své hlavy zastříhali ušima. Jasně, bylo potřeba je trochu submisivně pohlídat a k věci řádně dotlačit, ale to víte, tím se my subky ani nechlubíme;) (není tohle zlobení, že ne:-)?) Takže po diskuzích přes ICQ a i taktéž nad kolenem a pivem došlo k detailním plánům, jak na Eliot dovézt bahno, aby si mohli úchylové zazápasit;)

Přiblížil se tolik očekáváný víkend, který zvyšoval adrenalin již jen svou existencí v kalendáři. (Má to ještě jednu mezikapitolu o Medvědovi a pádlu, ale tu napíšu zvlášť. Zaslouží si rozvést podrobněji). Páteční se večer se vcelku nic nedělo. Nic, co by stálo za zmínku. V sobotu dopoledne bylo vedro, hergot. A to taky nestojí za zmínku. Že jsme jen tak seděli a plkali taky ne. Ani to, že Imobil si zase vychutnával svá znehybnění na zahradní židli. Jen pár iniciativních dominantů někam zmizelo. Šibalsky jim svítila očka. (To vím ze stínu pokoje).

A zase nuda a nic co by stálo za zmínku. Všude samý smích a dobrá nálada. A vedro, hergot. Po delší době mi zvoní mobil a budí mne ze slastného povalování na lůžku. Eleferní Pán se ptá kdepak jsem? ?No, všude tady a už jdu tam". Hlásím. Dole nikdo. Jdu tam, kde by to mohlo asi být správně. Totiž úplně dolů, kde je rybníček se špinavou vodou, závodiště a posezení ve stínu stromů. Na břehu rybníka se něco černá a před tím černým flekem, kterému se dá říkat PVC flákota stojí auto Eleferního Pána.

Popojdu blíž a vidím, že v tom černém PVC se hnědí a směje pěkná jílovitá hlinka. Kluci jdou právě vytvářet okraj, aby bahno nevytékalo. Způsob je geniální. Plní podlouhlé PVC pytle vodou a pokládají je do kruhu k okrajům černé fólie. Medvěd drží hasičskou starou hadici a Eleferní Pán obsluhuje čerpadlo. Waco, Dark a Aids váží pytle a kladou je kolem. Dělají u toho potřebný rámus a doprovází to typicky dětským (pardon, chlapským) nadšením, poskakují, vtipkují, hulákají na sebe a smějí se zvukům vycházejícím z hadice. Muž a hasičská hadice, to je mocná provokace jejich instinktů. A jsou tak sladcí. Zaslouží si, abychom se v tom bahně pořádně vyválely, domíci naši úžasní!

?Tak holky, šlapat!" Vyzývá nás Waco. Již napustili vodu na hromadu hlinky. Je třeba jí rozmělnit s vodou v tolik kýžené bahno. Pomalu se osmělujeme a jdeme poslušně čvachtat. Smějeme se jako holčičky, co jdou tajně lízat med. Ale je to bahno a brzy jej téměř lízat (olizovat) budeme. Práce je hotova. Vznikla úžasná hmota. Naše bahno. Ne žádné sterilní a hladké jako krupicová kaše. Ale prostě BAHNO:-) A již jsme pobídnuty k převlečení do bahnících oděvů. Utíkáme nadšeně na pokoje. Nevíme co nás čeká. Nevíme, ach, sladce nevíme.

Čírtě, Muflonek a já (rozuměj Suiza) přicházíme skoro v plavkách, připraveny jen tak tancovat chlapům pro radost (přece do sebe nebudeme strkat). Blue má již nasazenou píšťaličku. Bude pískat fauly. Hmmm. Vstupujeme do bahna a zpíváme kolo kolo mlýnský?nic se vcelku neděje. Možná se jen někdo usmívá pod vousy. Netrvá dlouho a za námi do bahna vlítne Waco. Potom Medvěd a Darksword. Z mlýnského kola je náhle mela. Bahno se kupí na našich tělech. S patřičným stoupáním adrenalínu strkáme nakonec jeden do druhého a hlavně kluci do nás a naopak a válíme se jeden přes druhého, házíme na zbylá čistá místa bahno, oplácáváme se... obecně se ta činnost dá shrnout do slovesa - blbneme v bahně. Blue kulí očka a snaží se vyloudit z píšťalky nějaký zvuk. A je u ní Medvěd. Zachraňuje rozhodčí od sucha a berouc jí do náruče, pokládá jí do řvoucí vřavy bahňáků...

Když už jsme vyčerpali energii a jen tak jsme vyvalení v bahně, zazní návrh, abychom byli ostříkání z hadice. Nastává ještě větší mela než v bahně. Medvěd se ujímá hadice, upozorňuje že bude stříkat a taky hned stříká. To by jeden nečekal. A tak jeden jako druhý bere zavděk silným proudem vody, nastavuje postupně všechny části těla, jakožto prostor v podprsence či za kalhotkami. A za každým je vidět duha. Jsme duhoví blázni, my nejsme jen zelený úchylové! Njal fotí a fotí a za objektivem se v tom vedru potí. A nám je fajn. Njale díky!

Hólky a klucí, to byste nevěřili, jak báječně může člověku být po takové obyčejné sprše, troše mýdla a šampónu. Přicházím dolů vymydlená a čistá. Krásně vyčerpaná. Stoupnu si k pípě, zápasím s točením piva pro mne a Eleferního Pána. A potom si s tím zlatavým mokem usednu na lavici. Popíjím a kroutím hlavou nad tím, že zvířátka z Wacova kotce jdou do bahna znovu. Nepochopitelné. Nojo, ono to Zvířátko propáslo a Muflonek tudíž jde ze solidarity ještě jednou. A nebo, že by se jim to tak líbilo? Koukám na ně, jak se válí v bahně do půli těla. Jak leží vedle sebe na bříškách a z bahna se souměrně tyčí dva zadečky. To by byla pane dobrá detailní fotka, pomyslím si duchu.

Zvednu se i s pívem a cigárkem, a chci říct Domi, jak to má zabrat, protože Njal tady není. Nic netušící a neohrožená se přibližuji až na dva metry k inkriminovanému bodu bahnění. Ale sotva zvednu prstík a stačím ukázat na ty dva špulící se zadečky, mám kolem ramen Medvědovu tlapu a slyším něco v tom smyslu, že tam musím taky... Ne, ne ne, ježiši, Medvěde, prosím, prosím a dávám mu hubičku do vousů. Nic. Ale já mám čisté prádlo. Argumentuji zoufale... Vyprostím se a utíkám.

?Tomešová!" Ozve se můj oblíbený hlas Eleferního Pána. Ohlídnu se, ale ani se nehnu. Přiblížit se znamená válet se znova v bahně. ?Tomešová!!?" Ozve se znovu a prstem ukazuje místo. Tahle situace si zaslouží, abych poslechla. Pomalu přicházím. Stojím tam, kam ukazuje prst. ?Ale já mám bílou podprsenku." Kníknu. ?Prádlo dolů, já Ti ho podržím, to není problém" Vře to ve mně víc než v kotlíku na vodu. Svlíknout se?.před lidma, který ještě neznají mé tělo nahaté?.Nenapadadlo by mne utéci, ale nervozita způsobuje, že obcházím kolem Milkova v kruhu. Není to nic platné. Ten jeho pohled...ten mě udolal. Zastavuju se a předávám mu svršky. I podprsenku...

A rychle do bahna. Preventivně se rovnou celá rozplácnu, jak široká tak dlouhá, abych se od zvířat moc nelišila. A pak už je všechno jedno. Už jsem zase bahenní. Hladím se po nezvykle nahém bahenním těle. Zírám na své vztyčené bradavky a začínám mít radost, že jsem tady, v kotci. V kotci plném bahna. Hladím též hřbety vedle mne ležících zvířat. Jak hezky mne vzaly mezi sebe! Waco stojí poblíž a říká nějaká nesrozumitelná slova. A zvířata, obě naráz, mění polohy těla. Dívám se na ně s údivem. Eleferní Pán mě napomene, abych provedla to samé. Ležíme nejdřív na zádech. A máme roztáhnout nohy?.Nojo, to jsou ty polohy, co malovala Anne. Přichází poloha na břiše. A ještě v kleče s rukama na stehnech. Vypadá to jako buzerace, ale s patřičným vrčením se to dá skousnout. (To je ale asi nepatřičné, že?:-)) Ještě se chvíli promenádujeme před Domiiným digitálem. Je dobře, že jsem se musela svlíknout?.

Vysvobozuje nás hadice. Snad už naposledy. Opravdu vyčepraná jdu po druhé pod sprchu. Vracím se trochu nejistě, doufajíc, že třetí bahno již nebude. Přichází večer. U pípy stojí Liina a obratně čepuje. Sjíždí se další hosté. Úhrnem, právě začíná Eliotovský oficiální sraz. Bude se jen kecat, opejkat maso a hasit žízeň. A potom si každý najde svůj pokojík a bude tam dělat, co je mu libo. Eleferní Pán mne chválí a ptá se, jestli jsem na sebe hrdá. Popravdě řečeno, toto slovo teď nemám na jazyku tak, jako slinu na pořádnej kus masa. Safryš, já mám ale hlad!

A tu už je opravdu všechno kolem bahna. To ostatní je prostě takové, normální. To už si i sami dovedete představit, jak si dokážou úchylové pokecat, jak se jim dělají boule za ušima a jak se mazlí se zlatým mokem.