Jistě si mnozí pistácioví zodpověděli otázku: Měnil bys, kdybys mohl? Kdyby to šlo, mávnout kouzelným proutkem a najednou bys byl vanilkový, šel bys do toho? Nebo tě BDSM pozitivita natolik obohacuje, ze vyváží negativa s nimiž se denně potýkáš?

Pokusím se odpovědět i já: upřímná odpověď je nasnadě: Ne!

Pokud bych totiž odpověděl: Ano! Musel bych připustit, ze nejsem spokojený s tím, jaký jsem. Je to ale pod povrchem skutečně tak, anebo to mluví jenom moje Ego.

BDSM pozitivita pro mě není pouze otázkou hry. Je mi jasné, že pro některé pistáciové je BDSM ?postelovou? záležitosti (no dobře no, tak studiovou, mučírnovou, dovolenkově-přírodní apod.), která slouží jenom jako předehra, oživení sex. života, koření vztahu popř. jako ?ventil k přetlaku?. Pak je také nemálo těch, pro které je BDSM záležitostí 24/7.

Jak je to u mě?

Dominance společenská se pro mě významně překrývá s dominancí sexuální. Asi bych dokázal vystupovat dominantně vzhledem k osobě, kterou bych v civilním životě bral jako autoritu, ale cítil bych se velmi nepatřičně. Pokud v civilní oblasti nemám s danou osobou vyhraněný D/s vztah, ale pohybujeme se v oblasti partnerství/konkurence/vzájemného respektu, pak v sexuální oblasti mohu zastávat jakoukoliv roli. Pokud však v civilní oblasti jsem výrazně nad nebo výrazně pod danou osobou, pak pro mě opačné rozdělení rolí v sexuální oblasti připomíná frašku.
Což ale není odpovědí na otázku.

Pokračujme tedy dál: Bez prvků BDSM se dokážu obejít po relativně dlouhou dobu, aniž bych měl pocity strádání, nepotřebuji se výrazně utvrzovat ani v roli ovládajícího ani v roli ovládaného, bolest mi výrazně nechybí ani nejevím tendence někomu ji nekonsensuálně způsobovat. Na druhou stranu, pokud jsem s pistáciovou partnerkou a je mezi námi vztah, sklouznu i v civilních záležitostech relativně snadno ke špičkování, provokování, hře, aniž bych měl pocit, že jsem do něčeho nucen, něco dělám proti své vůli,či snad že jsem manipulován do určité pozice.

Tím se dostávám k mlhavé odpovědi na otázku, zda beru BDSM jako životní styl, nebo jako rozptýlení: Pravděpodobně jako životní styl.

Další pozitiva bytí pistáciovým je nesporně informovanost v oblasti psychologie, manipulace, sociologie. Kdybych nebyl pistáciový, asi bych se méně zajímal o druhé, méně bych se zajímal o sebe (resp. o to co je uvnitř) a možná bych byl více náchylný ke kulturní a společenské manipulaci. Kdybych nebyl pistáciový, asi bych neměl nutkání k hledání dalších pohledů na jakoukoliv věc, na niž si chci utvořit názor, k analyzování, k nekritičnosti, toleranci, nechuti k vynášení soudů, možná se pletu, ale možná právě moje jinakost a nesnáze kterým jsem v boji o sebeuvědomění a suverenitu čelil, možná právě to všechno způsobilo, že jsem jaký jsem (samozřejmě, jiní pistácioví to budou mít jinak, někdo bude svou jinakost brát jako rozptýlení, někdo jako nedůležitou maličkost, ale pro mě bylo zjištění vlastní BDSM pozitivity a nutnost vyrovnat se s obrazem sebe sama takovým, jaký je, dosti dlouhým a zásadním bojem).

A jaká jsou negativa bytí pistáciovým?

Těžko se hledá partnerka (o co horší to mají příslušníci dalších specializovaných minorit, nad tím se raději nechci zamýšlet a přeji jim šťastnou ruku při hledání a snad výhody, které budou plynout z jejich ještě jedinečnější jedinečnosti, vyváží nesnáze spojené s hledáním toho/té pravé). Rodinný život přináší mnohé úsměvné i méně úsměvné situace, ať už se jedná o hračky, zvuky, prostor k hrátkám, rodinné příslušníky, návštěvy a příbuzné, později výchovu dětí apod. Dokud se společnost dívá na pistáciové jako na něco zvláštního, existuje riziko nesnází spojených s nepochopením, pokud se informace o pistáciovosti jedince dostane do nepovolaných rukou. Dokud se zákonné normy dívají na počínání pistáciových s despektem až nevraživostí, existuje riziko, že i v případě dodržení SSC může dojít k vážným problémům (ať už půjde o ?pracovní úraz? nebo pouhé nepochopení a nežádanou intervenci někoho zvenku).

Závěrem však musím přiznat, že klady poněkud převyšují nad zápory a dokud si to člověk uvědomuje, nehrozí mu deprese a ?černé myšlenky?. Tím se dostávám k poslednímu negativu, které už však nepotkává výhradně pistácie a neplatí ani pro všechny pistácie bez výjimky.

Tímto negativem je duševní nestabilita.

Pistáciový člověk bude nevyhnutelně vnímavější, citlivější ale i zranitelnější, než by byl jeho vanilkový ekvivalent. Protože pouto důvěry, které vzniká mezi vrškem a spodkem, souznění, že sdílí něco, na co by se většinová společnost dívala s nepochopením a pohoršením,utvrzuje a prohlubuje city, které tito lidé sdílí a tento prožitek je musí učinit vnímavějšími i v civilním životě. Pistáciový, už tím, že je ?jiný,? a to podle podvědomí široké veřejnosti (a tedy s vysokou pravděpodobností i podle podvědomí vlastních rodičů/kamarádů­/známých (do jaké míry vlivem výchovy také v očích svých už nechám na čtenáři a jeho zkušenostech) ?jiný špatně?, už jen tím se dostává do situace outsidera.

Jak moc si tuto svou situaci připouští, záleží asi na každém zvlášť, ale nadhled většinou přichází až s věkem zkušenostmi a zážitky, takže v dětství/mládí/brzké dospělosti zažívá mnohý pistáciový období zmatku, nejistoty, hledání a, přiznejme si to, i zklamání, smutku a depresí.
Asi jinak to bude mít postavené dominantní-sadista než submisivní-masochista.

Dominance může být mylně pokládána za průbojnost, cílevědomost nebo asertivitu (ač jde o cosi výrazně odlišného, ale to je mimo obsah tohoto dílu), sadismus za tvrdost, odolnost, chlapáctví a drsnost (o tom, že sadista může mít často velmi nízko posazený vlastní práh bolestivosti opět pomlčím). Naopak submisivitu a masochismus asi žádný vanilkový člověk neoznačí za vlastnosti obecně žádané (jsme holt učeni obdivovat vůdce a nikoliv vedené, lvy a nikoliv ovce, ?vychcánky? a nikoliv dříče? Čímž neoznačuji nikoho nijak (i když reakce lidí, kteří by se do tohoto výčtu buď/nebo snažili zařadit by byly úsměvné? Málokterý Dom by se hrdě nechal označit za ?vychcánka? a málokterý Sub by strpěl označení ovce)) ačkoliv bez nich by naše ?demokratická? společnost nemohla fungovat? Ale to je opět naše (lidská) dvojí morálka:?vodu káže, víno pije?.

Čímž se dostávám k vlastní charakteristice. Jaký vlastně jsem? Pokud bych se měl zařadit do škatulek, asi bych (jako mnozí z nás) přišel na to, že taková škatulka není? Pokud bych se nezabýval tělesnem a vzrušením, měl bych celkem jasno:

Co se masochismu týče, asi kus masochisty ve mně je. Ne sice v tom SM stylu, že by mi bolest přinášela vzrušení, ale vím, že bolest mi může poskytnout únik v momentě, kdy už nevím kudy kam. Útočiště a oddych, čas na plánování a sbírání sil a vlastně i odhodlání. Pokud se dostanu do bezvýchodné situace a začne se mě zmocňovat pocit nespravedlnosti, bezmoc, vztek, lítost, deprese a beznaděj, začnu přecházet jak tygr v kleci. Řešením je posilovna, box, sport, řešením by byl výprask, který mi umožní pročistit hlavu, přestat si lámat hlavu s problémem, proč se stal a jak se mu dalo předejít kdyby - a začít myslet na řešení.

Co se tyče sadismu, asi ve mně taky troška sadisty bude. Nemám sice ty správné buňky k tomu, abych splňoval SM představu průměrného sadisty. Na druhou stranu mě ale fascinuje a inspiruje vzdor a silná vůle, umím s představit, že bych mohl hledat hranici kam až dolejšek zajde, než skloní hlavu, než přestane vzdorovat a podřídí se (člověk je ješita a chce srovnávat: ?Kdy bych se zlomil já? Dříve?Později??).

Dominanci je snad zbytečné rozebírat. Nezažil jsem člověka, který  by v té správné situaci a tom správném prostředí (v prostředí méně schopných jedinců) nevystoupil jako autorita, nevystoupil dominantně. Opět pomlčím o nutném atributu dominantně vystupujícího člověka: svědomí a smyslu pro odpovědnost za svá rozhodnutí, protože tento atribut je čím dál tím častěji opomíjen (pro příklady jistě nemusíme daleko a vystačíme si s vanilkovou oblastí). Možná určitá výhoda pistáciových dominantů spočívá v uvědomění si vlastní moci a nutnosti nést následky a tak vlastně dochází k výchově dominantů i pro obecný život.

Na druhou stranu to asi chce ohromující sílu osobnosti, moudrost a nadhled, aby člověk přenechal těm druhým právo na vlastní chybné rozhodnutí, činy a pak následky. Myslíme si, že jsme hodní, když svou moudrost sdělujeme, ale do jaké míry tím obíráme své svěřence o svobodnou vůli a vlastní osud, to si neuvědomujeme (nebo nepřipouštíme).

Své nejbližší (děti, manžela/-ku) přetváříme k obrazu svému. Ve snaze ušetřit je bolesti a zklamání jim v konkrétních situacích pomáháme vyřešit konkrétní problémy (ať už si o pomoc řeknou či nikoliv) a obíráme je tak o příležitost poučit se na vlastní kůži? Nerespektujeme heslo:dej hladovému najíst a nasytíš ho jednou, dej mu vědomosti jak se nasytit sám a nasytíš ho napořád (heslo napadáme myšlenkou: ?A co když bude mít informace, ale nebude je umět aplikovat? Nebude mít zdroje? Apod? K bodu jedna: Pak mu to vyložíme zas a názorně ukážeme. On (náš blízký) je šikula a naučí se aplikovat všude moudrost, kterou jsme mu předali? K bodu dvě: There where is the will, there is the way as well = kde je vůle, je i cesta (?Když se chce, všechno jde.?)?

A tak, správně dominantně, dáváme svým blízkým ?najíst? dnes a denně (a utvrzujeme se v představě, jak jsou oni slabí a bez nás neschopní života) místo toho, abychom po vzoru Sokrata z nich udělali samostatné jedince, nezávislé na pomoci zvenku (?Není dobrý mistr, kdo má hodně učedníků. Dobrý mistr je ten, kdo ?vyučí/vytvoří? hodně mistrů)? Dá se tento přístup komukoliv vyčítat?? Asi nedá (hoď klidně kamenem, ty kdož jsi bez viny a neděláš věc stejnou). Nechtěl jsem začít filosofovat, vím, že jsem nakousl jen vrcholek, ale vlastně nechci obhajovat ani pohled asertivity ani pohled zen-buddhismu, na to teď není správný čas, místo a vlastně ani chuť?

A konečně submisivita:

Myslel bych si o sobě, že jsem vyloženě submisivní a moje submisivita je omezena pouze mým egem a arogancí, cílevědomostí, touze po seberealizaci a po obdivu. Pokud bych se však hodnotil podle toho jak se chovám (a nepřihlížel k pochybám a přípravám, zkušenostem a špatným rozhodnutím, které ?správnému? rozhodnutí předcházely) asi bych svou submisivní nálepku musel strhnout (ono hledat v submisivitě útočiště před zodpovědností, nejistou budoucností a nezodpověditelnými otázkami je tak příjemné?přiznejme si to).

Být však 24/7 dominantní autoritou, která si vždy ví rady, zachovává chladnou hlavu a dělá správná (nebo ty nejlepší z možných) rozhodnutí?to je nadlidský úkol. Nechme tedy tu nálepku na svém místě?  Alespoň maličkou?  A alespoň občas.

Pokud ale do hry vstoupí tělesné vzrušení a nejen ideály a životní postoje, výchovou a zkušeností formované názory, začne se moje pevná, stabilní představa o sobě samém povážlivě naklánět a když se dívám na svůj obraz, začínám mít pocit, že hledím skrz špinavé okno (a pokud do hry vstoupí city, láska a srdce tak nejenom přes špinavé okno, ale ještě do mlhy a rozespale mžourající? Ale o tom až v dalším díle).

Prolog:
Dan Varga, Kazatel Daniel, zareagoval na Katčinu emailovou pochvalu a odepsal jí zpět. Tím vlastně začala jejich internetová známost. Postupně se seznamovali, Dan na sebe prozradil, že žije v Hradci Králové, je mu 29, má vlastní firmu a živí se jako grafik na volné noze.

Katka mu napsala o sobě, o mamce i taťkovi, o škole a o tom, jak na ni zapůsobila povídka o Šárce. Dan se zpočátku ošíval, protože si nechtěl komplikovat život dalším vztahem (ať už by měl jakoukoliv formu), jejich věkový rozdíl mu napovídal, že budou názorově každý ?někde jinde?, ale Katka byla vytrvalá. Nakonec se několikrát setkali na akcích v Hradci a Praze (Katka ?náhodou? šla na tutéž výstavu nebo tentýž veletrh jako Dan, takže se dohodli, že tam pojedou spolu). A několikrát se Dan zastavil u Katky doma, aby poznal i její mamku, aby ta neměla strach, co za člověka se to zajímá o její dceru.

S příchodem vánočních svátků nastala konečně doba odpočinku, kdy měli oba trochu víc času a tak Dan Katce nabídnul, že jestli chce, tak může mezi svátky přijít k němu na chatu. Nedaleko od Poděbrad měl Dan chatu, kam si chodil odpočinout od práce po velkých zakázkách, kam chodíval filosofovat, fotit, lyžovat nebo se jen tak procházet po lese kdykoliv potřeboval uniknout od lidí. Chata byla daleko od hlavních cest, takže tam měl soukromí a kromě houbařů a cyklistů tam nepotkal živou duši.

Katka souhlasila a skutečně mu 26. zavolala, jestli by ji přijel vyzvednout.

Poprvé

Když dojeli na místo, Katka vyskočila z auta a mezitím co Dan vybíral z auta potraviny, počítač, foťák a milión dalších věcí, tak ona si zatím prohlížela okolí.
?Káťo, vezmeš si ten baťoh dovnitř nebo ho zatím chceš nechat v autě?? zavolal na ni Dan. Katka přispěchala k autu a se slovy: ?Tááák pojď k mamince,? si na záda hodila baťoh skoro stejně velký jako byla ona sama. Dan se zašklebil:
?Počkej já ti to urovnám, trajdo, ať rovnou nezaletíš nosem do závěje. Sněženky ještě nerostou, takže tam najdeš jenom tvrdou zem a možná nějaké bukvice.?
Katka si nechala upravit na zádech baťoh, což by však jindy bývala komentovala slovy, že to není nutné a že ona to zvládne (načež by možná skutečně zalítla pádem plavmo vpřed do nejbližší sněhové hromady), ale z Dana měla respekt.

?Máš vůbec s sebou ty maturitní otázky?? zeptal se Dan, když přemýšlel nad tím, co všechno může taková maličká holka potřebovat na čtyři dny, že to naplní tak ohromný baťoh.
?Sssss, ááááá, já jsem zapomněla.?
S hranou lítostí se chytla Káťa za hlavu: ?To je mi líto.?
?Tak to asi z učení nic nebude,? zakřenila se a rozpustile na Dana hodila ?nevinný pohled?.
?Ale to nevadí, já to doženu potom,? ujišťovala ho, když viděla jeho nesouhlasný výraz.
?Zajtra, zajtra, len nie dnes, tak hovorí lenivec,? zacitoval Dan, ?to se pleteš, princezno. Tohle můžeš zkoušet na mamku, ale ne na mě. Říkala jsi, že si sem vezmeš učení. Já mám taky práci, kterou budu muset ještě udělat a nechci, abys mi tady zatím běhala po lese.?
?A plašila veverky?? dodala Káťa rozverně, jak se jeho výčitku snažila převrátit na legraci.
?Já nesranduju Katko. Odneseme věci dovnitř a vrátíme se pro to tvé učení.?
Káťa se otráveně ušklíbla, že není po jejím, ale zdržela se komentáře (opět velmi netradičně, jak by jistě potvrdil každý, kdo Katku znal) a jen si něco zamumlala pod nosem. Danovi to samozřejmě neušlo, ale rozhodl se, že nad tím protentokrát mávne rukou. Jenom začal přemýšlet, jestli to byl tak dobrý nápad zvát si na svátky Katku k sobě v době, kdy měl i jiné povinnosti než učit mladou teenagerku slušným způsobům.

Zpáteční cesta probíhala v tichu a napjaté atmosféře, protože Káťa trucovala. Plánovala si, že Vánoce stráví na běžkách, v pohodě a bez učení, u Dana na chatě, a teď to vypadalo, že by bývalo lepší, kdyby jela za tátou do Prahy a přesvědčila ho, aby vyrazili někam na hory. Když dojeli na sídliště, Dan zaparkoval auto hned před Kátiným domem. Katka si s vystupováním dávala načas, aby dostatečně zdůraznila, že se jí vůbec nelíbí, že ji někdo do něčeho nutí. Motor přestal běžet a v autě se rozlehlo ticho, přerušované jenom tlumeným hlukem zvenku. Křičících dětí, štěkajících psů a popelářského vozu, který ve vedlejší ulici konal svou službu, ignorujíc svět okolo.

Dan se na ni otočil a promluvil: ?Káťo?? Vážný a strohý tón jeho hlasu prozrazoval, že se jedná o něco důležitého, ale Káťa ho přesto ignorovala. Byla zvyklá na to, že si vždy prosadila svou, že vždy bylo po jejím. Teď, když narazila na stejně tvrdý odpor, tak přešla do jediné defenzivy, kterou znala? Do trucování.
?Kateřino!?
Neobvyklé oslovení ji zaujalo. Ještě nikdy ji nikdo neadresoval jako Kateřinu. Na okamžik zapomněla, že stále ještě trucuje a překvapeně pohlédla jeho směrem.
?Na tohle já nejsem zvědavý. Když jsem ti nabízel, abys přišla na svátky za mnou, tak to bylo protože ses chovala zodpovědně, adekvátně svému věku??
Na chvíli se odmlčel, aby dodal důraz posledním slovům:
?Protože jsi slíbila, že si vezmeš s sebou učení a dobrou náladu. Já jsem ti říkal, že budu muset něco ještě dokončit do práce, ale že s tebou klidně v mezičase vyrazím na běžky, do lesa, při dobrém počasí půjdeme fotit a pokud se naskytne správná příležitost, tak tě na Silvestra seznámím s některými kamarády, které znáš z internetu zatím jen podle nicku. Když se ale neumíš chovat, upřímně řečeno ses předvedla jak rozmazlený fracek, tak se s tebou rozčilovat nehodlám. Mám tě rád, jsi šikovná a inteligentní holka, ale jestli něco opravdu nesnáším, tak je to nezodpovědnost a rozmazlenost. Kdyby bylo po mém, tak už jsem ti dávno nasekal na holou. Možná teda bude nejlíp, pokud to celé zrušíme a rovnou zůstaneš doma. Baťoh ti dovezu zítra a uvidíme se až po svátcích.?

Zmínka o nasekání na holou způsobila, že se v Katčině břiše rozlétali motýli a po zádech ji přeběhl mráz, ale nedala na sobě nic zdát a dále mlčela, aby tak dala najevo, že s ním nemluví.
?Ok, kdo mlčí ten souhlasí. Tohle je přesně ten přístup o kterém jsem mluvil. Nazdar.?
Dan už toho měl po krk. Katka si uvědomila, že asi zašla příliš daleko a vyhlídka na to, že o Vánocích bude sedět doma jenom s mamkou (všichni spolužáci jsou pryč, táta v Praze asi taky nebude sedět na zadku a bude mít vlastní program), se jí natolik nezamlouvala, že skousla svou pýchu a chopila se role kajícníka. Sklopila zrak, aby jí Dan neviděl do očí a aby se mohla lépe soustředit a prosebným hlasem se omlouvala:
?Já se omlouvám? Já jsem to tak nemyslela? Já už budu hodná??

Když ucítila, že se jí v očích sbírají slzy, tak zvedla hlavu a upřela na něho prosebný pohled:
 ?Prosíím?? zamrkala a po líci ji skanula slza. Dan si povzdechnul, pak se nesouhlasně ušklíbnul, ale nakonec se nechal obměkčit. Natáhnul ruku, aby Kátě setřel slzu a prohrábnul jí vlasy.
?No dobře.?
Kátě se sevřel žaludek a potlačila vítězoslavný úsměv (oči ji však prozradily, ale o tom neměla ještě ani ponětí).
?Ale tím se mění pravidla,? pokračoval Dan a jeho klidný hlas ztvrdnul hrozbou a dostal chladný nádech:
?Od teď budeš sekat dobrotu, protože jsi v podmínce. Jakmile se začneš chovat zase jako malá, rozmazlená holka, tak buď dostaneš ? pořádný ... výchovný výprask na holou, který už měl přijít dááávno, ? nebo jsi okamžitě ? a bez pardonu ? vyexportována domů k mamince,? Dan prokládal svou řeč pauzami, aby jí dodal náležitý důraz, ?ujednáno??
Káťa s úsměvem na tváři přikývla. Jeho povídání nevěnovala moc pozornosti, protože v hlavě ji hřála jediná myšlenka: ?Dosáhla svou!!! Prosadila se i u Dana!!!?  Vystřelila z auta, protože už nedokázala skrývat radost a rozeběhla se k domu. V autě Dan zatím zase zhluboka vydechnul? Začínal mít dojem, že tu práci bude muset dodělat až příští rok. Když se ale zadíval na poletující zadeček vzdalující se směrem k domu, tak se mu na rty opět vrátil úsměv.
?Nejen prací živ je člověk,? řekl si pro sebe pobaveně a postupně ho špatná nálada opouštěla.

Když se Káťa vrátila zpět do auta, nebylo po trucování ani stopy. Vlastně už v okamžiku kdy vylezla ven z baráku a významně pokynula štosem papírů a materiálů, které nesla obouruč, načež se roztomile usmála, jakoby se dnes zatím nic nestalo a toto bylo poprvé, kdy Dana viděla, už v tom okamžiku měl Dan jasno, že Káťa ?přepnula? do hodného módu.
?Máš všechno?? zeptal se Dan jen tak pro jistotu. ?Češtinu a ájinu nemám vypracovanou, takže jsem je nebrala, ale i tak toho mám na těch několik dní dost, nemyslíš?? Káťa si nedovolila zalhat, ale když viděla Danův nesouhlasný pohled při zmínce o nekompletnosti materiálů (po internetu mu totiž slíbila, že do Vánoc bude mít všechny otázky vypracované), musela se bránit. Dan kritickým okem pohlédl na hromadu papírů, které položila na zadní sedadla a musel přiznat, že těch materiálů bylo vážně dost. Katka maturitu očividně nebrala na lehkou váhu a její zlobení a špičkování Dana bylo spíš projevem rozpustilosti a hravé nálady, projevem touhy po pozornosti, než skutečné nezodpovědnosti a lehkomyslnosti.

?No dobře, asi máš pravdu. Tak můžeme jet?? položil rétorickou otázku a nastartoval. Káťa si rétoričnost otázky asi neuvědomila, nebo jí na tom nezáleželo: ?Jedééém.?
Tentokrát cesta probíhala v úplně jiném duchu. Katka hýřila dobrou náladou, rozhovor plynul lehce a trasa jim rychle ubíhala za okny. Dan nemohl uvěřit, že je to tatáž Káťa, která ještě před půl hodinou seděla na témže místě bez hlesu a kynula jak lívanec. Když po půl hodině jízdy napodruhé přijeli k Danově chatě, byla i Danova špatná nálada jen pouhou vzpomínkou. Katka si zodpovědně vzala svoje materiály a vystřelila k chatě ještě než Dan auto úplně zastavil, o parkování v garáži nemluvě.

?Trajdo!? zakřičel za ní, ale onu už zabouchla dveře a na tváři se jí rozlévala směs (skoro upřímného) překvapení a nevinnosti. ?Zabij se,?? pronesl Dan už jen sám pro sebe a zavrtěl vyčítavě hlavou. Odpovědí mu byl zářivý úsměv a tak jen mávnul rukou a kormidloval auto dál směrem ke garáži. Dan zaparkoval a v momentě, když se natahoval, aby z kufru vytáhnul pracovní notebook, mu cosi narazilo do kabátem chráněných zad, přímo mezi lopatky. Nechal notebook notebookem a otočil se, aby čelil útočníkovi. Na sluncem zalité příjezdové cestě stála spokojeně se zubící Káťa. Jakmile viděla, že má Danovu  pozornost, zakřičela: ?zásah? a už pelášila někam za roh. Dan chvilku přemýšlel, jestli se má zlobit, nebo se nechat nakazit její náladou, ale nakonec pokrčil rameny, zaplašil představu překvapených kolegů z práce, kdyby ho viděli koulovat se zase jako malého kluka a svižným krokem vyšel z garáže připraven ukázat tomu malému skřítěti, proč se ještě ve škole honosil titulem ?King of the hill - Král kopce?.
 
Jakmile se ukázal na volném prostranství, tak mu kolem ramene prosvištěla další sněhová koule, kterou s klidem ignoroval. Další chytil ve vzduchu, než se mu stihla rozmáznout o hrudník a bez námahy ji hodil zpět, kde bezpečně trefil horlivě kličkující zadek, jak se Katka snažila mezi ně vložit co největší vzdálenost. Netrvalo dlouho a Danovi se podařilo skutečně Káťu zachytit, když se mu snažila proklouznout na cestě zpět k chatě.

?Tady se nám někdo pokoušel o revoluci, že?? pronesl, mezitím co si Katku bral pod levou paži a ohýbal do té správné pozice. Pravačka mezitím vytahovala její zimní bundu nad zadek, takže jí ho chránila už jen džínovina kalhot.
?Vivat la revolucion.? dostalo se mu drzé odpovědi a do vzduchu vyletěla sevřená pěstička ve stejném okamžiku, kdy se jeho pravice zvedala do řádného nápřahu.
?No však ještě uvidíme.?odpověděl Dan klidně a pokračoval ve vyplácení.

Po několika silných ranách Dana už řádně pálila od sněhu prokřehlá ruka a Káťa nejevila jakékoliv známky pokání a tak s nesmyslnou aktivitou přestal. A svou revolucionářku propustil. Katka se nenápadně vzdálila mimo dosah a když si byla jistá, že už je mimo Danův dosah tak se sklonila pro další sníh. ?To už bylo dost?? zeptala se hravě. Dan, mezitím už kráčející zpět k chatě se otočil po hlase, všimnul si koule v Katčiních rukách a ležérně pronesl, jakoby se nic nedělo:?Samozřejmě že ne, jen si jdu pro vařečku. Přece se na tvém zadku nezmrzačím.? Nemyslel to sice vážně, ale na Katku to zapůsobilo. Podbřišek se jí opět sevřel očekáváním a sněhová koule jí, zapomenutá a více nepotřebná, vypadla z ruky, když se s dostatečným odstupem vybrala za Danem. Dan přišel ke dveřím od chaty, odemknul a čekal, než se k němu Káťa připojí. Katka sice zastavila, jakmile Dan přišel ke dveřím, ale když se na ni s pozvednutým obočím a nevyřčenou otázkou v očích otočil, tak popoběhla a sklonila se pro své materiály, které předtím nechala na stole na terase. Když se pro své zápisky natahovala, s Danem čekajícím ani ne metr od ní, uvědomila si, jak náramně se tato situace podobá situaci v jejích představách. Ona, nakloněná přes dřevěný stůl, s rukama dotýkajícíma se hrubě opracovaného dřeva, deskou stolu citelně tlačící do jejího podbřišku a zadečkem vystrčeným a nechráněným. Dan stojící nedaleko?
Celá tato představa trvala jen zlomek vteřiny, ale její dopady na Katku doznívaly ještě několik minut poté.

Možná to byla telepatie, možná jen atmosféra, ve které se oba nacházeli, ale v okamžiku, kdy Dan netrpělivě čekal na Káťu ?a ona se napřáhla pro své poznámky a Danův zrak sklouznul na vystrčený zadeček, ó? tak lákavý to cíl? myslel na totéž. Okamžik pominul, Katka se narovnala a Dan ustoupil stranou a pokynul jí rukou, aby vstoupila první: ?Prosím.?

?Ó jak džentlmenské, děkuji.? protáhla Káťa a naznačila purkle, než prošla kolem a vstoupila do chaty.
?Moc si nefandi Káťo, to tě jenom nechci za svými zády,? neodpustil si všetečnou poznámku Dan, přestože původní úmysl Katka odhadla správně. Snad to byl tón, kterým své poděkování pronesla, co ho přinutilo kontrovat sarkasticky.
?Tak vítej na mém panství,? začal Dan, když Katku směroval do kuchyně v přízemí, ?podmínkou je poslušnost a slušné chování.?
Katka se zazubila ?A ti kdo toto poruší budou bez milosti potrestáni?? pronesla významně.
?Správně. Bez milosti a bez slitování.? zažertoval Dan.

Katka se rychle rozhlédla po výbavě kuchyně, když hledala slibovanou vařečku a skutečně jí pohled ulpěl na věšáčku, kde bylo vyrovnáno asi sedm vařeček různých velikostí. Dan sledoval její pohled. Sice svou poznámku tam venku myslel z legrace, ale když se Katka sama nabídla, tak proč vlastně ne. Oba dobře věděli, že si zasluhuje. ?Správně hledíš, hříšnice,? pousmál se Dan a přistoupil k věšáčku. Bude to na holou? Kolik mi jich vyplatí? Bude to moc bolet? Zůstanou mi modřiny? Tyto a další otázky rychlostí uragánu letěly Katce hlavou a pomalu se začínala potit. Měla strach a přesto po tomto tak dlouho toužila. Jaké bude její poprvé? Dan si mezitím vybral namátkově jednu vařečku a otočil se na Katku s přísným výrazem exekutora. Aby své roli dodal na autentičnosti, tak si několikrát poplácal vařečkou po ruce a nakonec udeřil silněji a kuchyní se rozlehl úder dopadu.

V Katce viditelně hrklo, nasucho polkla a do očí se jí dostal strach. Tatam byla touha, tytam byly představy. Teď už si nepřála zažít výprask, teď už nechtěla cítit bolest a hrdě si počítat rány. Dan se bavil tou změnou v Katčině chování, když si připomněl, jak jí v očích ještě před chviličkou tančily ohníčky neposlušnosti, jak se jí ráno v nich zračil vzdor a lhostejnost, snad na okamžik i opovržení, když se tehdy v autě před barákem na Dana otočila. A to všechno bylo teď pryč. Zůstala zranitelná vystrašená malá holčička, tak tak bojující s pláčem, přestože dosud nedopadla jediná rána. Dan vykročil blíž a Katka automaticky o půlkrok ustoupila. Skutečně to vypadalo, že se každým momentem rozbrečí a Danovi jí přišlo líto. Rychle jako útočící kobra Katku chytil za ruku a otočil kolem její osy, vzal si ji opět pod levou paži a předklonil do té správné pozice a než se stihla vzchopit na účinnou obranu, než stihla mobilizovat síly k útěku, už jí na odžínovanou zadnici přistála se silným dopadem vařečka a vzápětí na druhou půlku zas a ještě silněji. Dan se příliš nerozpřahoval, stačilo protočit zápěstím.

?Doufám, že to bereš jako varování, rebelko.? pronesl Dan, opět s úsměvem, když zmatenou Katku propustil ze svého sevření a ta se narovnala. Katka byla neschopna slova. Toto mělo být její poprvé? Tohoto se tolik bála? Rukama si sáhla na zadek, protože teď se jí teprve do půlek nahnala teplá krev a začínalo to hřát. Měla pocit, že byla ošizena. Kde byla bolest? Kde bylo vykoupení? Když minulý týden upadla na bruslích na zadek,tak ji to bolelo víc, než teď. Dan viděl, že se od Katky rozumného slova nedočká a tak se vrátil do předsíně, aby postupně vybalil a uklidil všechny věci, které se tam od rána bez ladu a skladu povalovaly po zemi. Katka zůstala v kuchyni a začínala se mračit. Od okamžiku, kdy ráno v autě Dan zmínil nasekání na holou se nemohla zbavit euforické nálady. Tolik dní a tolik nocí se jí zdálo o tom, jak ji někdo přehne přes koleno a bez milosti ji naseká a nepřestane, dokud jí pozadí nebudou krýt křížem krážem vystouplá jelita (ve skutečnosti si byla vědoma, že o tomto mohla snít, ale v životě by tu bolest a to hojení potom nechtěla zažít) a teď dostane dvakrát přes kalhoty? Začala se jí zmocňovat opět pořádně temná nálada.

Dan přinesl do kuchyně nějaké potraviny, ale změny v Katčině náladě si prozatím nevšiml.  ?Co kdybys mi taky trochu pomohla princezno? To, že jsi tu na návštěvě neznamená, že nehneš prstem,? pronesl napůl z legrace a napůl vážně, mezitím co ukládal pečivo.
?Sem nějaká služka nebo co?? zamumlala Katka a odešla do předsíně, aby nemusela čelit Danově dobré náladě. Ona sama právě teď potřebovala něco jiného a celkem pochopitelně byla naštvaná, když sen, představa, která se nad ní vznášela jako na andělském obláčku, praskla jak mýdlová bublina a zanechala po sobě hořkotrpkou pachuť nesplněného přání. Dan překvapeně pozvednul obočí, protože nechápal, co to do Katky vjelo, ale pak to přešel s tím, že se asi přeslechl. Teprve prásknutí vchodových dveří mu oznámilo, že se možná nepřeslechl. Doukládal potraviny na jejich  místo a pak se rázným krokem vybral ven.
Katka seděla na lavičce na terase, ruce překřížené na hrudi, na tváři nepřístupný výraz.
 
?Co se děje?? zjišťoval Dan po dobrém, i když její póza a výraz brnkala na špatnou strunu jeho povahy a on cítil, jak v něm opět kulminuje hněv.
?Nic.? Dostalo se mu odpovědi.
?Tak tady neseď jak pecka a pojď mi pomoct s vybalováním,? pokračoval Dan naštvaně, protože začínal tušit, že Katčina nálada se opět přehoupla do stádia ?nesnesitelná/rozmazlená?. A otočil se, aby vešel zpět do chaty a pokračoval v započaté práci, protože věděl, že kdyby musel ještě okamžik čelit Katčině náladovosti, tak by mohl vybuchnout.
?Nasrat.? zamumlala, ale bohužel ne dost tiše. To ho zastavilo. Skousnul zuby a otočil se zpět čelem k sedící dívčině.
?Cože??
?Řekla jsem: Nassssrat,? protáhla Káťa, aby nebylo pochyb o tom co řekla. Dan sevřel ruce v pěst a nehty si zaryl do dlaní, protože měl sto chutí vrazit jí facku. Teď už bylo jasné, že nejde o rozpustilost nebo o ztřeštěnost. Teď už Káťa hledala, kde je ona hranice a jestli si od ní nechá Dan taky kadit na hlavu, jako ti ostatní.
?Nevzpomínám si, že bys měl problémy se sluchem předtím, tak co tak najednou?? pronesla Katka s křivým úsměvem a sarkasmus jí kapal od každého slova jako jed.
To už bylo na Dana příliš. Zamračeně se podíval Katce přímo do očí, jakoby chtěl nahlédnout až na dno její duše. Pak se otočil a beze slova nakráčel zpět do chaty. Katku zamrazilo. V tom jeho pohledu bylo tolik síly, že se přistihla, že mu nedokázala odolat, nedokázala se hnout, jakoby ji zhypnotizoval. Když se pak beze slova otočil a vešel do chaty, nevěděla Katka co si má o tom všem myslet. Zanedlouho se Dan vrátil a na stůl před Katku položil dva předměty: klíče od auta a vedle nich starý kožený řemen. Stále bez jediného slova. Katka spustila ruce podél těla a nechápavě čekala co se bude dít.

?Vyber si.? Procedil skrz zaťaté zuby Dan.
?Cože?? Stále ještě pořádně nechápala Katka, protože se to všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Očekávání, Strach, Naplácání, Zklamání, Zlost a Rozčilení a teď nakonec Volba? Volba čeho? Klíče nebo co to vlastně je ? (podívala se lépe na předměty na stole) řemen? Najednou se jí rozsvítilo. Klíče od auta, nebo kožený řemen. Cesta domů, nebo výprask. Pro jistotu se podívala pro ujištění na Daniela, ale ten jen trpělivě čekal a probodával ji pohledem.  Jak se tak nad ní hrozivě tyčil, všimla si Káťa, že v jeho očích už nebylo po vzteku ani památky a teď tam byla jenom ?lhostejnost?  Katčin zrak se znovu stočil k desce stolu a předmětům na ní a ona opatrně položila ruce vedle každého z nich. Nadechla se a uchopila obě věci do rukou, aby v dotyku našla ujištění, sílu. V hlavě jí opět probíhala představa jí samotné, řemenu dopadajícího na její obnažené pozadí a kreslící rudé pruhy, a?čeho vlastně ještě? Představa tak vzrušující a tak děsivá zároveň. A vzrušující právě proto, že byla tak děsivá. Zrak se jí upíral pouze na řemen. Cesta domů pro ni nepřipadala v úvahu, ale na druhou stranu neměla sílu udělat ten krok a vybrat si výprask. Tušila totiž, že tentokrát by se její představa o bolavém pozadí mohla naplnit a velmi pravděpodobně i naplní, pokud souhlasí s řemenem. Sevřela v ruce klíče, až se ji bolestivě zaryly do dlaně - a položila je na stůl.

Nenašla v sobě sílu, aby Danovi pohlédla do očí, takže stále jenom fascinovaně hleděla na řemen ve své pravici. ?Dobře,? řekl Dan bez jakékoliv emoce. Katka toužila po tom, pohlédnout nahoru, podívat se mu do tváře, do očí, aby viděla, jestli je rád, že si vybrala to co si vybrala, aby viděla jestli už je pryč ta lhostejnost, která se mu v očích zračila předtím, jestli je tam opět láska a náklonnost, jako ráno? nenašla však odvahy a obávala se, že by on zase mohl použít svůj propalovací pohled a uvidět jí do srdce, do hlavy, kde dosud měla neuvěřitelný zmatek.

?Vstaň,? pokračoval Dan stroze a převzal si od ní řemen. Katka vstala. Dlaně se jí potily, po vzrušení nebylo ani stopy, ale po strachu kupodivu také ne. Byla plná emocí a dojmů, uvědomovala si lépe než kdy jindy dřevo pod bříšky prstů, štípavý mráz na tváři, to, jak ji na líci šimraly vlastní vlasy, jak jí kalhoty obepínaly nohy a zadek, jak jí v rýze kolem páteře po zádech stékala kapička potu, mezi lopatkami, po bedrech, v kříži a dolů, dolů, dolů až se nakonec vsákla do kalhot.
Dan ji otočil a přesně podle předpokladu ji ohýbal přes stůl. Zapřela se dlaněmi, ale když ji Dan, rukou položenou mezi lopatkami, tlačil blíž a blíž k desce stolu, tak postupně přešla na lokty a nakonec se položila na stůl hrudníkem a ruce měla složené pod čelem. Byla to hodně nepříjemná pozice. Dlaně ji studily od chladného dřeva, do čela ji tlačily klouby vlastních rukou a v kříži cítila nepříjemné pnutí. Navíc se cítila velmi zranitelně a bezmocně.

?Tady se prohni a vystrč zadek víc nahoru,? řekl Dan první víceslovnou větu od té doby co ho naštvala a dlaň přesunul z Katčiných lopatek na kříže a přitlačil ji ke stolu. Katka podle instrukcí vyšpulila zadek a vyčkávala. Do nosu se jí opíral mrazivě chladný vzduch vonící po buku a jejím šampónu. Dan se ze široka rozpřáhnul a na Katčino pozadí poprvé dopadnul řemen. Katka instinktivně stáhla půlky, když ji trestný nástroj poprvé kousnul, ale nebylo to až tak zlé, jak se obávala (nebo snad tak dobré jako doufala?). Ne že by snad dopadající řemen necítila, ale dokázala rány přijímat, aniž by musela tisknout zuby k sobě, aniž by se jí tělo kroutilo bolestí, jako tomu bylo v jejích představách, aniž by však také přišlo osvobozující PRÁZDNO. Stále si moc dobře uvědomovala, kde je a co se děje, ne tak jako v jejích představách, kde jí duch vystoupil z těla, všechny starosti a strasti byly pro ten okamžik zapomenuty a ona se vznášela na vlnách bolesti, než se do nich konečně ponořila, vypnula a jakoby se potopila na dno jezera. procházela se tam, po dně, nestarajíce se o nutnost dýchání, o budoucnost nebo minulost, prostě o nic, dokonce ani o tady a teď, protože pokud nebyl čas a prostor, pokud nebylo včera a zítra, potom nebylo ani tady ani teď.

Jestli to trvalo minutu, dvě, pět? Na tom nezáleží. Katka už cítila, že se jí zadkem rozlévá teplo a přes kalhoty cítila štípnutí každé další rány, když Daniel přestal.
Oba ztěžka oddychovali. Ono vyplácet někoho oblečený v zimních věcech ve třech stupních pod nulou není jen tak a Katka? Katka zase prožívala něco do té doby neznámého. Katka se narovnala a rukama si začala hladit hřející zadeček.

?Katko! To tvoje chování je neomluvitelné a nechci ho ještě někdy vidět,? začal Dan a Katka protentokrát nenamítala ani nerebelovala.
?Doufám, že si nemyslíš, že jsme už skončili.? Katka překvapeně pohlédla vzhůru, protože po zážitku s vařečkou by si neodvažovala doufat, že by tento výprask mohl ještě pokračovat (ona sama byla teď právě tak dobře rozehřátá a byla si celkem jistá, že by toho snesla, vydržela, ba i uvítala několikanásobně více).
?To jsem ti jen potřeboval zadek připravit na trestný výprask, který na tebe čeká nahoře.?pokračoval Dan ignorujíc Katčino překvapení (co nevyslovil nahlas bylo, ze ten čas potřeboval i k tomu, aby se opět ovládnul a nevyplácel ji ve vzteku, čímž by jí mohl ublížit).

Katku zamrazilo a ztracené vzrušení si zase hledalo cestu do jejích útrob.

?Ráno jsem tě varoval, že jsi v podmínce a další drzé chování, které překročí únosnou míru, ti vynese dvojí výprask?za ráno plus za to nové špatné chování,? Dan se odmlčel, aby dal Káťě prostor k námitkám, když ale žádné nepřišly, tak kývnul a pokračoval sám: ?Za další, kdykoliv si půjdeš pro výprask nahoru, do mojí pracovny,? upřesnil zatím zbytečně, protože Katka zatím byla jen v předsíni a kuchyni v přízemí, ?tak očekávám, že budeš poslouchat na slovo. Tam není místo na nějaké rošťárny, námitky nebo diskusi, to je místo na výprask-exekuci chceš-li, takže jakékoliv odmlouvání bude potrestáno dalším přídavkem. To je moje pravidlo a s tím se musíš vyrovnat. Jasné.?

Tentokrát čekal na Katčin souhlas. Když ona sama nejevila tendence podívat se na něho, nebo přikývnout, tak ji chytil za bradu, zvednul jí hlavu (ona vlastně ani neprotestovala, takže jí spíš navedl, co má dělat, než aby ji do něčeho nutil), aby mu pohlédla do očí. ?Když jsi v trestném pokoji, tak nediskutuješ!!! Děláš co se ti řekne a pokud se ti něco nelíbí, tak odejdeš, ale nediskutuješ, jasné?? zopakoval znovu ?pravidlo pokoje?. Katka se opět dostávala do své kůže. Vůbec se jí nelíbil rozkazovací tón a to ji spolehlivě vytrhlo z jejího vnitřního světa zpět do reality. ?Jasně,? přikývla, a snažila se, aby to znělo pokorně, přestože se jí to moc nedařilo.

---

Na tomto místě se musím opět zastavit a přijít s vysvětlením. Už při psaní jsem si uvědomil zajímavý fenomén: Dokud text čtu, aniž bych se nad ním příliš zamýšlel, aniž bych  srovnával děj se skutečností a domýšlel následky, do té doby působí skutečně vzrušivě. Jakmile se ale v textu objeví nějaká maličkost, která mě vytáhne ze zajetí hormonů, jakmile se zamyslím  nad tím, co čtu, opět se projeví soucit, smysl pro spravedlnost, romantické gentlemanství (ženu ani květinou?) a přílišná tolerance k nedostatkům druhých (důvod, proč jsem zmínil gentlemanství je proto, že skutečně jsem vypozoroval, že bití muže mě zanechává naprosto chladným?něco ve stylu?pomož si sám, i pánbůh ti pomůže (pravděpodobně půjde o dozvuk onoho ideálu NEZNIČITELNÉHO HRDINY zmiňovaného v minulem díle) a to chladným ve smyslu sexuálním i ve smyslu ochranitelském).

Protože ale hlavní důvod k psaní této trilogie je snaha o pochopení, potřeboval jsem se dostat k podvědomí. Proto jsem si vymyslel ?pravidlo pokoje? jako jakousi berličku, jako kličku, jak vyřadit vědomí, soucit, smysl pro spravedlnost apod., aby se tak skutečně mohlo podvědomí projevit plnou silou a nemuselo se ohlížet na společensky únosnou formou (tedy tak jak tuto společenskou normu chápu já).

---

?Výborně, tak jdeme,? Dan bez dalšího slova vykročil do chaty, v předsíni ignoroval zbytek nevybalených věcí a svižným krokem stoupal po schodech nahoru.
Katka neměla jinou možnost, než jít za ním. Pokud by jí snad dal příležitost, asi by se courala pomalu nahoru, zdržovala, vnitřně se připravovala a znovu by se objevil strach z následků, jako tomu bylo prve v kuchyni. Když jí ale Dan onen potřebný čas nedal a svižně vystoupal nahoru, ukazujíc Kátě svá vzdalující se záda, strach nepřišel a byl nahrazen vztekem a nespokojeností. Pro Káťu byla tato situace nová: Nebyla princeznou, pupkem světa, kolem něhož se všechno točí, byla ?jenom? Káťou, od které se očekává, že se podřídí a bude poslouchat. Kdyby měla čas uvědomit si co se uvnitř ní děje, zjistila by s překvapením, že kromě nelibého pocitu, že není po jejím, zároveň cítí radost, že někdo vyslovil pravidla, které ona MUSÍ respektovat, pravidla, která pokládala za rozumná a spravedlivá, ale přesto pravidla, která se nedají ohnout, obejít, přizpůsobit. Katka si poprvé prožívala nevyhnutelnost, ale neuvědomovala si, že toto skutečně je nevyhnutelné. Část její mysli se stále snažila (ze zvyku) najít cestičku ven, a naopak ta druhá část toužila po tom, aby tato cestička neexistovala a Dan zůstal neoblomný, důsledný.

Se smíšenými pocity, ze kterých si však pro tuto chvíli Káťa připouštěla pouze vztek, Káťa volně a váhavě cupitala po schodech nahoru a pak se zase loudala směrem k pokoji, v němž zmizela Danova postava. Očima klouzala po okolí, zvědavost ji nutila prohlížet si stěny, dekorované zarámovanými Danovými fotografiemi, vzrušení ji nutilo naběhnout za Danem a pokročit v další fázi jejího potrestání a vztek, hrdost a ješitnost ji nutily otočit se na patě a vykráčet zpět před chatu, posadit se na lavičku a trucovat. Loudavým tempem dostatečně pomalým na to, aby si sama před sebou zachovala tvář a pocit ?paní situace?, ale zároveň dostatečně rychlým, aby se o nové pocity a zážitky neobrala tím, že Dana ještě víc rozzlobí a on se rozhodne odvézt ji domů (do jaké míry hrála roli nedočkavost, už nechám na fantasii čtenáře), se dostala ke dveřím a vstoupila do malého pokoje až na konci chodbičky. Cestou minula několik zavřených dveří vedoucích do ostatních pokojů v prvním patře, ale ty ji prozatím nezajímaly. Celá její pozornost byla upřena k přítomné situaci. Když vstoupila dovnitř a Dan ji zaregistroval, ustal ve své činnosti (právě domanipuloval se starým křeslem a vykročil směrem k jediné skříni v pokoji, když Káťa vstoupila), otočil se čelem k ní a posunkem ji pokynul k nízkému stolečku hned u dveří: ?Svlékni se a odlož si tam.?

Ležérní tón, který použil ji přinutil pochybovat, jestli se nepřeslechla. Opravdu ji požádal, aby se svlékla? Řekl to jako fakt, jakoby k tomu ona neměla co říct, jakoby jí řekl, že k obědu budou špagety. Nebylo myslitelné, aby skutečně řekl to, co Káťa slyšela, to si jen její uši s ní hrají ošklivou hru a její fantasie vkládá Danovi do úst slova, která přeci nemohl vyslovit? Nebo mohl? Káťa váhala a na čele se jí začaly objevovat vrásky, jak se mračila. Dan, udiven, že neslyší zvuky, které by měly žádanou činnost provázet, (možná vidící periferním viděním stojící, nehybnou postavu nebo snad tušící?) znovu ustal v hledání čehosi ve skříni a otočil se zase čelem ke Kátě. Když si všimnul její nejistý, pochybami poznamenaný zamračený výraz, špatně si ho vyložil jako vzdor a nespokojeně se zamračil též. Opět promluvil tím výhružně klidným tónem, který v sobě nesl zprávu: neposlechni a nebudou se ti líbit následky: ?Řekl jsem ti, aby ses svlékla.?

Vykročil Kátě vstříc a mezitím co šel, tak ji provrtával pohledem. Káťa nevěřila, že ho opět slyšela vyslovit tu absurdní žádost. Byla to hrozba v jeho hlase, která ji tentokrát ujistila o tom, že to skutečně vyslovil. Její hrdost jí mezitím v hlavě chrlila milión otázek kadencí kulometu: Jak si to mohl dovolit? To si vážně myslí, že se před ním svlékne? Donaha? Před cizím chlapem? (najednou byl ?cizím chlapem?). To nepřichází v úvahu. To neudělá. NIKDY. Její rty se pohybovaly, jak se snažila letící myšlenky zformulovat do účinné námitky: ?eee?hmmmm?toooo?.NE.?

Konečně překonala chvilkovou neschopnost promluvit. Přestože to objektivně trvalo zlomek vteřiny, pro Katku uplynula půlka věčnosti. Její NE jí rezonovalo v hlavě. Odráželo se sem a tam, dodávalo jí sílu a probudilo ji z šoku. Strávila fakt, že od ní SKUTEČNĚ Dan očekával, že se bez námitek svlékne do naha a byla rozhodnuta stát si za svým a neustoupit. NE dokonale vystihlo její postoj a nebylo třeba nic víc dodávat. Dan mezitím přišel až k ní, stále ji provrtávajíc přísným pohledem. Káťa o půlkrok ustoupila. Bylo mu jasné, která bije. Katka se zase dostala do své manipulátorské role. Dokud je středem pozornosti a všechno jde podle její taktovky, tak spolupracuje, ale jakmile se má podřídit, tak se staví na zadní. Dan se nad ní tyčil, jakoby tentokrát on nedokázal pochopit, jak je možné, že Kátiny rty propustily ven tuto námitku, jak je možné, že už před ním nestojí nahá (tak to alespoň vnímala Katka).

Dan věděl, že Katka zereaguje tak, jak zareagovala. Pro něho šlo o roli, do které se vtělil v okamžiku, kdy vstoupil do pracovny s cílem udělit výprask hříšnici.
Na rozdíl od Katky pro něho nešlo o novou situaci, takže přesně věděl, jak se musí zachovat, aby dosáhl kýženého efektu. Cíleně zvolil ležérní tón, cíleně ji ignoroval, aby v ní narůstal vztek a odpor, pak ale když se napřímil a provrtával ji pohledem, když nejhrozivějším hlasem, jakého byl schopen (v duchu se obávající, aby svou roli odehrál dobře a neudělal ze sebe šaška ?hrajícího si na vychovatele? (což se naštěstí nestalo, Katka zůstala pohlcena jeho slovy a vystupováním, místo toho, aby jí začal pocukávat koutek úst, jak by se snažila zachovat roli svou a nevyprsknout smíchy?do karet mu hrála Katčina nezkušenost, a nevinnost)) zopakoval svou žádost/rozkaz, tehdy čekal, že se začne Katka zmateně svlékat bojujíc bitvu poslušnosti a dobré výchovy, bojujíc bitvu: mám strach neuposlechnout/přeci se nesvléknu před chlapem.

Katka ale poprvé od okamžiku co vstoupila do pokoje udělala něco, čím ho překvapila. Teď přišla zkouška jeho hereckého talentu. ?Pravidlo pokoje?, které mu mělo zajistit Katčinu poslušnost ho tlačilo ke zdi. Varoval ji, že nesmí odmlouvat a ona odmlouvala. Pokud by (lidsky) pochopil, že je to poprvé, pokud by ji začal vysvětlovat co od ní očekává, pokud by sám porušil ?pravidlo pokoje?, přišel by o autoritu, důvěryhodnost, Katčin respekt. Bylo na čase rozhodnout jakým směrem se jejich vztah bude ubírat. Pokud podlehne Dan, tak bude mít Katka už napořád navrch, stále bude diskutovat, bez ohledu na okolnosti. Pokud se Dan prosadí teď, dá jí poprvé impulz, že s ním nemůže  mávat jako s jinými dospěláky ze svého okolí, že když přijde čas na poslušnost, tak neposlušnost bude potrestaná.

Vrazil jí políček.

Káťa se chytla za zasaženou tvář a překvapeně vyjukla. Nevěřícně zírala, protože Dana nepoznávala. Doteď se choval normálně, rozumně, doteď jí dával vždy možnost diskutovat a argumenty ji přesvědčil, že má pravdu a teď ?z ničeho nic?zešílel? Dan mluvil a Káťa se přinutila poslouchat, přestože byla v neuvěřitelném šoku, pohlcena situací. Nevěřila, že skutečně zažívá to co zažívá, protože to bylo něco naprosto nemyslitelného, nepochopitelného, nepředstavitelného. Vymykalo se to moderním společenským normám, bylo to ?nenormální, šílené, fantasijní??v nejryzejším významu těchto slov.

?Říkal jsem ti, že tady nediskutuješ,? Dan vážil slova. ?Děláš co se ti řekne,? usekával věty, aby jim dodal patřičný důraz. ?Okamžitě.? Dan se pohyboval na tenkém ledě a moc dobře to věděl. Káťa nechápala co se děje, všechno pro ni bylo nové. Chvíli koketoval s myšlenkou, že jí opět připomene, že může kdykoliv ?scénku? přerušit tím, že by odešla z pokoje, ale nakonec onu myšlenku zavrhl, protože tím by celé situaci, celé scénce vzal její náboj. Nepochopení, strach, že Dan zešílel a že jí opravdu hrozí újma, pokud neposlechne? To byly nutné rekvizity, bez kterých by šlo jen o šaškování s paličkami, proutky a vařečkami, řemeny a rákoskami, důtkami a bičíky, hra z ohněm by ztratila svou pálivost, jídlo by ztratilo svou kořeněnou příchuť. Šlo zpoloviny o ?trestný? výprask, protože se Káťa chovala opravdu ošklivě, na druhou stranu Dan chápal, že důvodem bylo zklamání jejích očekávání, nevědomost co vlastně chce a tápání, spíše než skutečně zlý úmysl nebo černá duše. Z druhé poloviny jí Dan chtěl ukázat, že je rozdíl mezi výpraskem výchovným od rodiče a výpraskem usměrňovacím od něho, který se na ni dívá s odlišným typem lásky v očích. A nesleduje tolik výchovný aspekt, jako spíše prožitek a sexuální vzrušení.

Teprve slovíčko ?okamžitě? Káťu rozpohybovalo. Spustila ruku, kterou si tiskla k hřející líci a se strachem v očích a klepajícími se rukama našla lem svetru u pasu a pomalu si ho přetahovala přes hlavu. Vypadala, jakoby měla každým okamžikem zkolabovat a nohy ji vypovědět službu. Dan bojoval s touhou uvolnit tvrdý výraz, povzbudivě se na ni usmát, prohrábnout jí vlasy a pohladit ji po hlavě a se spikleneckým mrknutím ji uklidnit, že je to jenom hra. Místo toho přilil olej do ohně a našponoval ji ještě víc, popostrčil ji ještě blíže k její hranici mezi zdravým rozumem a šílenstvím: ?Tentokrát je to tvoje poprvé, takže to přejdu jen přídavkem, ale nezkoušej mě, nebo dostaneš ještě řemenem a rákoskou.?

Káťa se ještě více rozklepala a po lících jí volně skanuly první slzy. V duchu rezignovala. Naprosto neschopna zvládnout situaci a rozumem ji pochytit a zdůvodnit, ji začala prožívat. Přestal pro ni existovat svět venku a realita se pro ni smrskla na Dana, ji a pokoj ve kterém byli (ve skutečnosti ani ten pokoj nevnímala tak, jak by ho vnímala v jiné situaci. Nevšimla si pohovky, fotografií na stěně, ani ostatního nábytku). Byla v Danově zajetí, byla malou myškou, nad kterou se tyčila kobra.
Realita pro ni ztratila význam a ona si prožívala ?svoji? realitu. Oba, Myška i Had věděli, že není cesty pryč, že nikdo nepřijde Myšce na pomoc, že je jen otázkou času a Hadova rozhodnutí, kdy přijde konec. Konec nevyhnutelný, nezadržitelný, neodiskutovatelný. Byla naprosto v jeho moci a bylo to tak správné, přirozené a cokoliv jiného by bylo proti přírodě, proti řádu věcí. Nebylo třeba soudit a posuzovat, bylo třeba se tomu odevzdat, přijmout to, akceptovat a prožívat. A Myška-Katka to prožívala.

Teď po jakémkoliv vzrušení nebylo ani stopy, měla strach, hrůzu, bojovala s panikou a přesto neudělala nic co by ji zachránilo. Maličká část jejího já si asi uvědomovala, že je to hra, že svět je stále světem a Dan Danem a Katka Katkou a všechno se musí řídit podle nějakého řádu. Tato část zároveň věděla, že tato situace je vzrušující, že je to to, po čem Katka bytostně toužila, ale neuměla si to připustit ani sama sobě, natož komukoliv venku. Neuměla by popsat proč byla situace, které by se v civilním životě na hony vyhýbala najednou tak chtěná, vyhledávaná, vytoužená a prožívaná s takovou chutí a hltavě vychutnávaná plnými doušky. Jak by mohla vysvětlit Evropanovi sedícímu před televizí nalévajícímu se lahvovým pivem, že není nic tak dobrého jako průzračně čistá pramenitá voda? Nepochopí. Když ale s tímto darem přijde do pouště, náhodný poutník ji bude považovat za zjevení, fantasii, bohyni.

---

Tady opět musím přijít s vysvětlením DALŠÍHO důvodu, proč jsem pistáciový?
Příměr pramenité vody a lahváče pro mě vystihuje symboliku a jiný význam pisáciových hrátek:
Jde o romantiku?
Jde o nostalgii, hlas minulosti, mluvu starých duchů, vzpomínku z minulého života nebo genetickou paměť?
Jde o moje dětské sny, kdy svět byl černobílý, dobro vyhrávalo, rytíř vždy zabil draka, vzal si princeznu a žil šťastně až do smrti?
Jde o rozpor mezi výdobytky moderní civilizace, kdy si můžu vzít z ledničky vychlazené pivo, uměle udělané za měsíc, proti pocitu který bych měl, pokud bych si nabral ?jen tak?do rukou? vodu z potůčku?kolem mě neporušená panenská příroda?
Proč je tak hřejivý pocit bezpečí, který se ve mně rozlije uprostřed scénky. Jde o to, že svět je opět jednoduchý, bez restrikcí, omezení a příkazů, bez cizí intervence?
Jde o to, že ve scénce, kterou porušujeme Já i Ona společenské normy, řád naší moderní civilizace, nacházíme zároveň osvobozující pocit, že tentokrát jsme (alespoň na chvíli) sami svými pány, nezávislí na tom, co si myslí okolí, co píše trestní zákoník, co určují pravidla, která jsme se naučili (-byli naučeni) brát za svá?
Jak vysvětlit vanilce pocit, který se ve mně rozlije, když přestoupím to co vím (rozumem) ?že je dobré, správné a co se smí? a oddám se tomu co cítím (srdcem) že je přirozené, moje ?a její? a naše??
Pochopí mě kdokoliv, kdo je považován (alespoň občas) za asociála (člověka nerespektujícího společenské normy), nepochopí mě ale člověk, který si toto asociálství v sobě potlačuje, který proti tomu bojuje a celý život to potlačuje.
Proč mě nepochopí? Protože nechce, musel by si totiž připustit, že mi závidí, že sám by chtěl říct svému hloupému šéfovi, který ho štve: ?Ty pitomče! Nic nevíš tak nekibicuj!?, sám by chtěl sešlápnout plyn svého nadupaného auta a jet po dálnici ?s větrem o závod?, sám by si chtěl, jen tak pro radost, zpívat, tancovat, poskakovat, křičet a vřískat, sám by chtěl být opět dítětem.
?ALE TO SE NESMÍ! TO JE ŠPATNÉ! TO SE NEDĚLÁ!?
Já také tyto věci nedělám, ale ve scénce, ve hře, v níž já (a ona) určím pravidla, v níž nepodléhám kontrole, restrikci, soudu, tam si dělám co chci. Protože jsem pistácie.
On je vanilka.
On to nedělá.
On je asketa.
A říkalo se přeci, že svatí jsou asketové. On tedy implikuje, že asketové jsou svatí, takže on je dobrý a já jsem jiný, musím tedy být špatný (že bychom byli na stejné úrovni vedle sebe? To chce slušnou dávku tolerance a ne každý je jí schopen) .
On vidí, já cítím. Pro něho je důležitý bič, latex, slzy. Pro mě je důležitá důvěra, blízkost, vzájemná radost ze sdílení. On slyší slova, věty, tón hlasu. Já slyším to co zůstalo nevysloveno, co bylo naznačeno, co sdělují oči.
Pro něho je důležité prásknutí biče a stopa na jejím těle. Pro mě je důležitý pocit, který se jejím tělem rozlije.
Šlo by to udělat bez biče a hraček a místa a hrozivých výrazů?
Asi ano, ale jako z divadelní hry mám lepší dojem, když všechno sedí: rekvizity, scéna, texty, herci, hudba, atmosféra, diváci, scénář i režie, tak stejně tak ze scénky mám lepší pocit, když ?VŠECHNO SEDÍ.?
(Možná potřebuju ?hračky? jen k tomu prvnímu kroku ke svobodě, než se dokážu uvolnit a oddat pocitu vlády nad sebou samým. Pokud bych to dělal tak, jak to společnost povoluje, asi bych neměl pocit zakázaného ovoce, které, jak všichni víme sladce chutná.)
Ale teď už zpátky k dvěma lidem? v chatě? kdesi v lese? u Poděbrad.

---

Myška-katka ale tuto část ignorovala a cele se oddala té druhé části. Té, která jí říkala, že je bezbranná, bezmocná, nechráněná a vydaná napospas Danově libovůli, který navíc ztratil jakékoliv zábrany. Už se nebránila slzám, hrdost, ješitnost ?dekorum? bylo zapomenuto, nebyla Katkou, byla Myšičkou.
Dan čekal před ní a beze slova se nad ní hrozivě tyčil, zatímco se podle příkazu svlékala. ?Rychleji, rychleji, nebo mě zase praští? a nabije mi ?au au to to bude bolet ?? hlavou jí letěly myšlenky mezitím co si stahovala džíny ke kotníkům, aby z nich potom vystoupila, narovnala se a nechala je padnout vedle svetru na nízký stoleček. Další rychlý pohled na Dana jí sebral chuť váhat a pokračovala rolákem až zůstala stát jen ve spodním prádle a hrubých zimných ponožkách.
Opět se probudil skeptický rozum a Káťa zvedla zrak a zadívala se do Danovy tváře s prosebným pohledem. ?Prosím? Já se nechci svlékat donaha?já se stydí?prosííím?? říkala neslyšně, ale Danův výraz zůstal tvrdý jako skála a oči studené jak led. Káťu zamrazilo a vzápětí ji polilo horko. Strach a vášeň, chlad a teplo, stud a touha, bolest a láska, hrůza a důvěra, vzdor a pokora? V momentě, kdy v jeho očích přečetla, že se rozhodnul opět ji popohnat, tak rychle sáhla za záda, rozepla podprsenku a vysvobodila z ní svoje malé kozičky. Do tváří se jí nahnalo víc rudé, než kolik jí tam přišlo po Danově políčku. Slzy už jí po tvářích  nekanuly a ruce se jí neklepaly, když pomalu, tak neochotně pomalu, stahovala kalhotky, vystoupila z nich jednou nohou a stáhla je z druhé. Nakonec se k hromádce prádla přidaly i teplé ponožky a Káťa stanula před Danem tak jak přišla na svět, tak ?jak bůh (či spíš rodiče?) ji stvořil?.

Pohled upírala do země a snažila se alespoň rukama zakrýt svá intimní místa. Ticho se táhlo. Když už to nemohla vydržet, tak vzhlédla a uviděla Danův posměšně pobavený výraz. Zrudla ještě víc. Příšerně se styděla, že se nechala? Že se SAMA svlékla a teď před ním pózovala. A on se jejímu utrpení smál! Měla chuť ho nenávidět. Dan se do Káťi vpíjel očima. Byla dokonalá. Ne že by snad byla výjimečně krásná, ne že by ho snad okouzlovala její stále ještě spíše dívčí, než ženská postava, ale cudná póza, nevinnost a ostych, stud a nezkušenost, to bylo pro Dana příliš rajcovní na to, aby si tento okamžik nevychutnal. Na moment opustil svou roli a začal se usmívat. Takovouto Katku miloval. V myšlenkách už ji vzal do náruče, odnesl ji do postele a mazlil se s ní vychutnávajíc její rozpaky, když vzhlédla. Než si stihnul uvědomit, že vypadnul z role a nasadit zpět přísný výraz trestajícího exekutora, Káťa zrudla ještě víc a rychle sklonila hlavu Dan, bojující se svými rty se vzdal a ukázal zuby.  Dokonalá?více slov nebylo potřeba, žádné další, ani všechny slova světa dohromady, už by nedokázaly jeho pocity lépe vyjádřit.

?Ty ruce spusť volně podél těla.? přikázal Káťě. Uposlechla. Její ponížení dosáhlo nového vrcholu, když zvednul ruku a pohrál si s jedním prsem a stisknul jí ztvrdlou bradavku. Doufala, že si jejího vzrušení nevšimne, ale tímto gestem jí dal jasně najevo, že velmi dobře ví, co se v jejím nitru děje. A nesmírně se tím baví.
Dan bojoval sám se sebou. Měl ji přeci potrestat... Musel ji potrestat? Tvrdě? Promlouval k sobě ve snaze potlačit vzrušení, které o sobě dávalo vědět v jeho kalhotách. Musel si připomenout její drzý povýšený výraz, posměvačný tón hlasu a nafoukaná gesta, ale nakonec se mu to podařilo. Chytil ji za ruku a vedl doprostřed pokoje, k připravenému křeslu.

?Tady se přehni. Tady se chyť rukama. Nohy dál od sebe.? Navigoval ji gesty i slovy do kýžené pozice. Položil jí ruku na záda a zatlačil ji do předklonu. Když se naklonil až nad ni, aby jí pokynul kam si má položit paže, do chřípí ho udeřila vůně jejích vlasů, pod rukou cítil teplou hebkou kůži, trošku lepící od potu, slyšel její dech. Byl jí okouzlen. Když se pak opět narovnal, aby si prohlídnul její umístění a nespokojen jí vložil ruku mezi stehna a zlehka zatlačil do strany, aby dala nohy víc od sebe, musel bojovat s touhou pokračovat s rukou víš a opět přišel čas na připomínání si? na vnitřní promluvu ?na vzpomínky na její nevhodné chování?
Potom vykročil ke skříni a vytáhnul odtud bužírkovou pomlázku spletenou z dvaatřiceti drátků. Katka se nechala řídit a poslouchala, naprosto neschopna odporu, naprosto pohlcena situací. Nechala se vdirigovat do zranitelné polohy, její červený zadeček stále ještě hřející z výprasku páskem čněl nechráněn do vzduchu a skýtal snadný cíl. V okamžiku, kdy jí Dan vtlačil ruku mezi nohy, sevřelo se jí nitro strachem a každý sval v těle se jí napjal k prasknutí. Neeee, zakřičela v duchu a výkřik jí rezonoval v hlavě. Jen s obtížemi si uvědomila jeho: ?Nohy dál od sebe!?.

Byla rozhodnuta neuposlechnout, ale nohy samy vykonaly požadovaný pohyb a ona se jen modlila, aby nešel TAM?do jeji jeskyňky?svatyně?mušličky.  Ve škole všechny holky dělaly gerojky, jak jsou protřelé, sex je jim denním chlebem (ne, milý čtenáři, skutečně jsem touto poznámkou nechtěl říct, že Káťa chodí do školy, kde se připravuje na výkon nejstaršího povolání v dějinách) a Katka samozřejmě ?hrála s nimi? a také mluvila o zážitcích, které si vyčetla z povídek na internetu, ale fakt byl takový, že stále ještě byla panna. Jeden neúspěšný pokus v šestnácti jí stačil k tomu, aby se rozhodla zatím neexperimentovat.  Bůh její modlitby vyslyšel a Dan vykročil ke skříni, ve které se prve prohraboval. Katka zaklonila hlavu a sledoval, co ze skříně vytáhne. Hřející zadeček ji chladil okolní vzduch, na bříšku i stehnech ji lechtaly chloupky z deky, přehozené přes opěrátko křesla a příliš dobře si  uvědomovala, že v pozici ve které byla Dan uvidí VŠECHNO.  Paradoxně stud, místo toho, aby dosahoval svého vrcholu, pomalu ztrácel na důležitosti a Káťa cvičně zatnula zadeček, když se ji podbřišek stahoval známými záškuby. Už jí bylo jedno, že Dan její vzrušení uvidí, už jí nezáleželo co by si kdo pomyslel?nebylo to důležité. Bylo jen tady a teď.

Dan se vrátil na místo za křeslem a ona jenom postřehla, že nese nějaký bičík nebo pomlázku. Mělce dýchala a čekala co bude následovat, když ticho pokoje přerušilo první zasvištění. Znovu se jí celé tělo stáhlo v očekávání dopadu první rány, ale Dan si to jen tak trénoval do vzduchu a vychutnával si její bezmoc, nevědomost, kdy to začne.
 
?Chci aby sis je počítala, ať víš, jaká jsou tu pravidla a pro příště si dobře pamatuješ, jak se trestá jejich porušování.? Ozvalo se zezadu. Káťa nasucho polkla a přikývla, aniž by si uvědomila, že Dan její gesto nemohl postřehnout. Dan se podruhé zlehka napřáhnul a zasadil první ránu. Nevěděl, kde má Katka svoji hranici a chtěl ji sice i potrestat, takže přitlačil dostatečně, aby jí na, už tak dost červeném, zadečku naběhnul ještě červenější vystouplý proužek, ale na druhou stranu nechtěl jí způsobit nesnesitelnou bolest, kterou by nerozdýchávala. To byl skutečný důvod, proč jí přikázal, aby si rány počítala? Aby podle jejího hlasu poznal,jak na tom Káťa je.

?Jedna.? zaznělo bez zaváhání a tak napodruhé přitlačil víc. Katka první ránu zpracovala. Štípalo to mnohem víc, než rány řemenem, obzvlášť protože to bylo na holou, ničím nechráněnou zadničku, navíc stále cítila dozvuky předchozího ?zahřívacího? kola, ale věděla, že snese víc, ?mnohem víc? Dan Káťu vyplácel a těšil se z její slasti, kterou mu dávala víc než dosti najevo. Podle známek na jejím pozadí věděl, že jí to musí hodně bolet, ale masochistická Káťa překonávala bolestivé záškuby těla překvapivě rychle a po každé ráně opět nastavila zadeček vstříc, co nejvýš a co nejvíc dozadu, jakoby říkala: Ještě! Na druhou stranu ale dával Dan veliký pozor, aby přestal mnohem dříve, než by začaly být následky nebezpečné. Káťa byla v euforii a jakoby bolest ani nepřicházela do její hlavy, jakoby tělo zmítané smíšenými záškuby vášně a bolesti ani nebylo její. Dan se rozhodl, že sílu nahradí kvantitou, aby minimalizoval možnost zranění a vyplácel ji naprosto střízlivě, udržujíc svou vlastní vášeň mimo oblast hlavy. Už po několika ranách zahnal falešnou představu, že by dokázal Káťu výpraskem potrestat. Asi existovala hranice, za níž by i Káťa s ?plechovým? pozadím nešla a kde by každou další ránu brala jako trest, ale Danova hranice, byla mnohem níž a rozhodl se potrestat Káťu jinak. Ať ji potrestá vlastní svědomí. Aby jí odpustil on, na to stačil výprask, který pro ni byl ještě hrou a kdy si odpustí ona sama? To už nechal v její vlastní režii.

Dan zasadil poslední ránu, když získal dojem, že už toho bylo napoprvé dost a Katka naposled vydechla. Celé tělo jí unaveně spočinulo na křesle a ona přerývavě oddychovala. Najednou se opět začaly vracet pocity, které doteď, okouzlena scénkou výprasku potlačovala. Vrátil se rozum a s ním i předsudky, soudy, zvyky. Na stud už nebylo místo, ne po tom, co ji právě Dan vyplatil na holou, poté co byl svědkem toho jak moc se jí to líbí, ale začala se stydět sama před sebou. Leží tady - uvolněná, s vzrušenou mušličkou otevřenou každému jeho pohledu. Co by si teď o ní pomyslela máma? Dan Katce do hlavy neviděl, ale vycítil, že se déle necítí v pohodě v pozici ve které právě je. Teď přišla správná doba na Trest. Pohladil ji po naběhlém zadečku a pod rukou cítil jednotlivé proužky.
Přemáhal nutkání s gustem jí plácnout na každou půlku ještě pětiprstou značku jako umělecký tag.

?Postav se!? rozkázal místo toho ale přesto už po strohém hrozivém tónu, který mu v hlase zazníval před výpraskem nebylo stopy? Nebyl totiž více potřeba.
Káťa se víc než ráda postavila. Chytnul ji za nadloktí a přivedl ji čelem ke stěně.
?Tady se postav a přemýšlej nad svým chováním, díky němuž sis ten výprask vysloužila. Přemýšlej nad tím, cos udělala špatně a proč to bylo špatné.?  Možná to byl domlouvací tón, který otupil hroty výchovných slov, možná to byl právě prožitý zážitek, možná dosud ještě byla ve stavu ?poslouchej nebo pykej?, nebo ještě něco úplně jiného, faktem ale je, že Káťa místo vzteku skutečně poslouchala co Dan říká a co tím myslí. Chvíli ho ještě cítila za sebou, ale potom uslyšela vzdalující se kroky. Neodvažovala se ohlédnout se. Ne že by se bála následků, ale cítila, že by to bylo špatné, vypadla by ze své role, ve které se cítila až s podivem jistě a přirozeně, bylo by to jaksi neuctivé k Danovi, k tomu, co právě proběhlo a vlastně i k sobě samé.

Zadeček jí sálal horkem, po zpocených zádech jí stékala kapka potu od šíje, mezi lopatkami, po bedrech, až mezi půlky, kde se rozpustila v jiné vlhkosti. Katka ale toto nevnímala, skutečně dnes zažila něco jedinečného a do té doby nevídaného. Dan jí dostal do situace, kterou si tolikrát představovala, ale nikdy by si ji nedovedla vybarvit ani způlky tak, jak to teď prožila. Bylo to stejné a přesto tak jiné. Bouře pocitů od vypočítavosti, pohrdání, obav, strachu, bolesti, zloby přes uvolnění, ?rozptýlení vlastního já? relaxace, až po lítost a zpytování svědomí. Dan byl kouzelný. Ne tím stylem,jak si to představovala ve svých fantasiích a snech: s uhrančivým pohledem a přísnou rukou, neomylný, tvrdý a vzápětí konejšící, milující ochraňující. Byl lidštější, pochopitelnější. Uvědomila si, že ho svým chováním kdy si šla vytrvale za naplněním svých představ, bez ohledu na oběti, bez pohledu napravo/nalevo, že ho ranila. Ona byla potrestána, ale on ? on také. Viděla mu to v očích, slyšela mu to v hlase, když jí nakonec domlouval. Katku po tom uvědomění zabolelo u srdce a začala svého chování litovat. Dan byl ten poslední člověk, kterého by od sebe chtěla odpudit. Před očima jí proběhly události dnešního dne a vyjmenovala si je, jak by je popisovala ve slohovce v češtině, bez pocitů a vlastních myšlenek, bez omluvy a vysvětlení. Dan to celé viděl z jiného pohledu a tak je jeho reakce naprosto pochopitelná.

Káťa si slíbila, že mu to vynahradí?

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek