Všechno to začalo úplně nevinně?
?Dobré ráno Miláčku, doufám, že nejsi moc polámaná
z toho včerejšího cvičení. PS: Dobrou chuť.? Napsal jsem Heleně
v sedm ráno, přestože jsem tušil, že ještě bude spokojeně
odfukovat ve
svém pokoji na brněnské koleji. Ve škole ve čtvrtek začíná až na
dvanáctou,
takže si dopřává zasloužený spánek a lebedí do poslední chvilky.
Dnes ale tomu bylo jinak, protože vzápětí se mi
ozvala
s odpovědí: ?Ahoj Peťulko:-D. Booolí mě celé tělo. A zatím jsem slupla jenom čokoládu, ale žaludek se ozývá,
takže ho půjdu nasytit.?
Tradičně. Helenka pokaždé dokázala naházet do
prázdného
žaludku cukrovinky a hlouposti, než se nejedla něčeho rozumného.
Pořádně mě
s tím vytáčela, protože já sám jsem byl z dob, kdy jsem ještě
boxoval,
zvyknutý na přísný režim, kde špatná strava znamenala horší výkon. Můj
žaludek
na rozdíl od toho jejího není titanový, aby zlikvidoval cokoliv co se
do něj
hodí.
Helenka ale taky občas naříkala, že jí bolí bříško
a tehdy
jsem jen bezmocně drtil zuby a myšlenku: ?vždyť sis to zasloužila při
tom jak
se k němu chováš,? jsem vytrvale zaháněl zpět do podvědomí,
protože asi by
jí v její situaci příliš nepomohla.
Tradičně jsem tedy i já zareagoval: ?Divoženko!
To, že do
žaludku po ránu patří to nejlepší co dům dá ti nikdo ještě
neřekl?Ps:pofoukáme
bebí:-D?
ICQ opět zablikalo: ?Neee. Tak tohle slyším prvně:-))))).? Smajlici
zaplnili celý řádek.
Mávnul jsem nad tím rukou, i když rty se mi
roztáhly v širokém
úsměvu. Spolubydlící se právě vrátil z posilovny a když viděl můj
rozesmátý obličej, tak vědoucně poznamenal: ?Helena?? spíše než o
otázku šlo o
konstatování. ?Nazdar Vašku. Jasně že Helena? To je Číslo, já ji prostě
miluju.?
Vašek se usmál taky a odešel do sprchy.
?Tak jsem slupla další kousek čokolády(a utíkám
před tvojí
napřaženou rukou).? znovu ožilo ICQ.
?Trajdo, ty bys měla mít vždy ráno zákaz vycházení
z postele, dokud ti nedonesu pořádnou snídani, aby se zabránilo
sabotáži
zdravého stravování. Zasloužila bys na zadek.? kontroval jsem, a do
vzduchu se
začalo dostávat ono známé jiskření.
?Bojim bojim. Jo jo, já vím, že jsi přísný Pán.?
rýpla si,
což jsem si nenechal líbit ?To je poprvé co mě někdo nařknul
z toho, že
bych byl přísný. Já?takový hodný človíček:-)?
A pak mi nahrála na smeč: ?Já si dělala legraci,
vždyť jsem
taky psala přísný s malým p.? vysvětlovala. TAK TO JE VRCHOL!!!
Nejdřív mě
škádlí a zlobí, pak o mě prohlásí, že jsem přísný a nakonec mě ještě
uráží, když
napíše že jsem ?přísný s malým p? - v očích mi zajiskřilo a
do
tváří se opíraly křeče.
?Koleduješ si slečinko. Ještě jedno nezbedné slůvko a
můžeš si připočíst další dvě na každou půlku. Já tě tak šetřím, už jsem
ti
chtěl i něco odpustit a ty si toho takhle nevážíš.? (Helenka už měla
?nasbíráno? na celkem slušný výprask. Ráda mě zlobila a domů do Prahy
jezdila
jen na víkendy nebo někdy jednou za čtrnáct dní, takže nebyla možnost
okamžitě
ji ?korigovat?.)
?Mě šetřit nemusíš,? přišla okamžitě očekávaná
hláška, když
ICQ opět zablikalo.
?*fanfára* Tramtadada?gratuluji, dostala ses na
kouzelnou
šestatřicítku?začínám mít dojem, že ti to budu muset rozdělit do dávek,
abys
k rodičům nepřišla v neděli se ?značkovaným? zadečkem.?
?Já se nebojím. Mám ti donýst smyce?? padla ta
nevinná věta
která to celé spustila. (Helenka si v úterý dokupovala výbavu na
lezení, mimo
jiné padesáti metrové lano a několik smyc (pro nelezce: smyce (velká
smyčka) = textilní pásek asi metr dlouhý, dost pevný na to, aby
v nouzi
udržel člověka).
?Ok proč ne, půjdu vytáhnout tkaničky z bot a
začnu
trénovat?? zapečetil jsem (její?...svůj?...náš!) osud. Špičkování
ještě pokračovalo, ale pro náš příběh už není
dále důležité.
Dočetl jsem poslední článek z rubriky Bondage
a
chytřejší o pár teoretických poznatků se vrhnul na Samovy stránky a
klikal a
klikal.
?Jé, tohle je hezoučké. A mohl bych to zvládnout,?
napadlo mě
při pohledu na jeden obrázek s jednoduchým popisem.
Začal jsem se prohrabovat svými sportovními
pomůckami, našel
spousty bandáží na ruce i holeně a prádelní šňůru co jsme používali
když jsme
s kluky chodili do parku hrát nohejbal? Teď obojí mělo posloužit
jinému
účelu a v hlavě už se mi rýsoval plán. Poslední
rekvizita vznikla náhodou, když jsem zabrouzdal na
jiný tématický server a našel tam popis ?Spankovky?. Dřevěné ramínko
posloužilo
bohulibému cíli a přišlo o svou příčnou tyčku přes kterou ještě před
chvilkou
visely kalhoty a spolubydličova černá smršťovací bužírka a čajová
svíčka se
postaraly o ?estetičtější vzhled?. V duchu jsem blahořečil
spolubydlícímu-elektrotechnikovi a do úkolníčku připsal, že mu musím do
pondělka koupit další metr za ten co jsem ?vyplýtval?.
Několik švihnutí novou Spankovkou do dlaně a na
předloktí mě
přesvědčilo o tom, že se práce zdařila a Helenka o víkendu na vlastním
zadečku
ucítí ?zač je toho loket?.
Helenka přijela tentokrát autobusem. Po celý pátek
se ze mě
snažila vymámit co na ni chystám, ale odolal jsem nutkání se pochlubit?
Jen ať
si láme hlavu, Zlobilka, myslel jsem si škodolibě.
?Ahoj Krásko.? Pozdravil jsem ji jakmile
vystoupila
z autobusu a vkročila mi do náruče. ?Ahoj Péťo.? zazubila se na
mě, než
jsem jí na rty přitisknul ty své.
Vzal jsem si od ní její baťoh a vykročil, směrem
domů.
?Těšíš se na překvápko?? prohodil jsem jakoby nic,
protože
už jsem to nevydržel - těšil jsem se jak malý kluk.
Jenom se usmála a přikývla.
?A bojíš se?? pozlobil jsem ji a po tichu se bavil
jejím
napětím.
?Měla bych?? naoko překvapeně pronesla
s pozvednutým
obočím.
?Už bys preventivně měla stahovat půlky,? zlobil
jsem ji
stále ještě rádoby ledabyle, aniž bych jí věnoval další pohled ale ve
skutečnosti ji poočku pozoroval.
Moje taktika asi měla efekt, protože Helenka
zmlkla(což je
na ni velmi nezvyklé chování) a zamyšleně kráčela vedle mě.
Na koleji jsem nachystal drobné občerstvení, ale
Helenka
jakoby neměla hlad. Za schopnost číst myšlenky bych v tom okamžiku
vyměnil
levou ruku.
?Ty nemáš hlad Miláčku?? zeptal jsem se jí, jako
bych
netušil co jí zaměstnává mysl, ale velmi dobře jsem si všimnul, jak
skenovala
pokoj ve snaze něco objevit. Cokoliv co by jí napovědělo co jsem na ni
nachystal. Samozřejmě si všimla, že jsem přeorganizoval nábytek a
uprostřed místnosti teď byly obě postele scuknuté do velkého letiště
ale
všechno ostatní jsem pečlivě schoval.
?Jestli nejsi moc unavená, tak bychom ještě mohli
skočit na
překližku nebo na boulder,? navrhnul jsem abychom si zašli zalézt na
umělou
stěnu, protože do večera ještě zbývalo dost času.
Helenka už nevydržela napětí v němž jsem ji
schválně po
celou dobu držel a rezignovala. Obličej se jí uvolnil a přikývla. ?Ok,
proč ne,
alespoň se zasměju, až tam budeš viset zas jak kotě,? narážela na naši
poslední
návštěvu, když jsem se z posledních sil vydrápal komínem skoro
nahoru, ale
pak mě chytla křeč a místo toho, abych se nechal spustit, tak jsem se
zaklínil,
abych si odpočinul a nabral sil, jako bych to dokázal zvládnout pouhou
silou
vůle. Teprve když mi po několikátém neúspěšném pokusu sklouzla noha i
ruka
v tutéž chvíli a já z komínu vylítnul jak namaštěný blesk,
tak teprve
pak jsem se vzdal.
?Neprovokuj, Opice, ať nejdeš lízt s červenou
prdelkou.
Pokud po tom toužíš milerád ti vyhovím,? pohrozil jsem a vykročil
směrem
k ní, načež se Helča hodila na postel a v defenzivě zvedla
nohy. Jenom jsem se na ni usmál a s mávnutím ruky odešel do
koupelny. Neuniklo mi však, že v okamžiku, kdy nebezpečí pominulo,
na
světlo světa vylítnul jej růžový jazýček, namířený vstříc mému týlu.
Mezitím co jsem byl mimo pokoj, Helenka využila příležitosti
a začala prohledávat skříň a stůl ve snaze najít jakoukoliv stopu,
která by jí
prozradila co jsem na ni nachystal.
O tom jsem samozřejmě nevěděl.
?Tak cítíš se i na boulder, nebo dáme jenom
stěnu?? zavolal
jsem z koupelny a umýval si ruce. Odpovědí mi bylo jenom ticho.
S podezřením jsem nechal puštěnou vodu a
připlížil se
zpět.
?Ha! Pohleďte lidé na Straku Zlodějku. To nemáš úctu před cizím
majetkem.? Promluvil jsem nahlas změněným hlasem a vystrašil Helenku,
právě se
probírající věcmi v mém šuplíku.
?Já, nooo?? bylo chabou omluvou, takže jsem jen
rychle
skočil do koupelny, zastavit tekoucí vodu a potom v pokoji
přistoupil
k Helence. Ona tušila zradu, takže pomalu couvala až
se nakonec
posadila na desku stolu, přesunutého do rohu místnosti.
?Já jsem tě varoval, Šídlo. Teď tě čeká výplata.?
Mračil
jsem se na ni, ale přesto (nebo snad právě proto) se nemohla přestat
usmívat.
?Když to zvládneš?? byla kouzelná formule, která
nás oba
rozpohybovala a v následném klubku paží ty moje uvěznily ty její,
přehnul
jsem ji přes stůl, na kterém doteď seděla a začal přes kalhoty vyplácet.
?Nebolí, nebolí?? vysmívala se mi a to už jsem
taky
nedokázal zachovat vážnou tvář.
?Čertice! Kdybys mi alespoň dala pocit
zadostiučinění, kajícně se tvářila, slzičku uronila, omluvila se. Ať
mám
alespoň pocit, že se o tebe neotloukám zbytečně a že mi vlasy nešediví
pro nic
za nic!? pronesl jsem vyčítavě.
?Beee, fňuk, beeee?? imitovala, když si dělala
legraci i
z mého postesknutí.
?To není lítostivý brek, to je bečení kozy!?
kontroval jsem.
?Však tebe legrace přejde, až se vrátíme.? Poznámka zapůsobila a
Helenka se na
okamžik zklidnila.
V hale bylo poloprázdno, takže jsme si mohli
vybírat,
kterou cestu polezeme a čas nám rychle utíkal. Oba jsme začátečníci a
lezení se
věnujeme teprve druhým rokem, takže jsme si nebrali cesty nad pětku a
dokonce
se nám podařilo pokořit i zmiňovaný komín, na němž jsme posledně oba
pohořeli. Těsně před odchodem Helču napadla splašená
myšlenka, že si
vyzkoušíme, jaké to je lézt strop. V euforii po zdárně zdolaném
komíně (a obzvlášť kvůli
uražené ješitnosti, protože kolem nás stále kroužil vypracovaný kluk a
házel na
Helču očka a předváděl se jak dobře umí lézt?musím přiznat, že uměl)
jsem
souhlasil a jal se cestu vyvádět.
Jakmile jsem se ale dostal k obtížnému místu,
kde
převis přecházel ve strop, unavené svaly řekly: ?A dost!? A já se musel
nechat
spustit.
Helenka, jak pověstná opice vyšplhala až k převisu, ale
na stejném místě jako já se zastavila a nemohla dál.
Nelíbilo se mi, že zkouší vyvádět cestu a je tím
bez jištění
a obzvlášť u převisu, kde neúspěch znamenal prolítnutí se vzduchem a
plácnutí
sebou o stěnu (poslední jištění bylo ještě na rovné stěně a další
příležitost
ke cvaknutí karabiny byla až na vrcholku převisu). Když dost dlouho
visela na jednom místě a já začínal mít
dojem, že si stále častěji sedá do jištění, tak jsem na ni zavolal, ať
se nechá
spustit.
Nenechala. Pak znova a znova.
Ignoroval jsem pohledy ostatních párů a klidným
hlasem, ale
důrazně naposledy řekl: ?Helčo, konec srandy, pojď dolů, prosím.
Vylezeme to
zítra, tak se teď nevysiluj, ať máš sílu zítra.?
Paličatě visela na stěně a pokoušela se zdolat ten
obtížný
úsek. ?Heleno! Já tě dál nepustím!? nevěděl jsem co s ní mám
dělat, tak
jsem se uchýlil k poslední obraně: Dobral jsem ji a zabránil tak
pohnout
se od poslední karabiny. Teprve to ji přinutilo pustit se a nechat se
pomalu spustit
na zem.
Když byla na zemi, měl jsem sto chutí jí pořádně
vynadat,
ale nechtěl jsem jí dělat ostudu, tak jsem to přešel bez poznámky.
?Končíme. Smotáš lano? Nebo ho mám smotat já.?
Řekl jsem
místo toho, ale oči jsem měl studené.
?Proč už končíme? Já si jenom trochu odpočinu a
chci to
znovu zkusit Péťo.?
Rozvázal jsem si jištění. ?Na stěně jsme tým. Když
mě chceš
zlobit mimo, tak to toleruju, ale na stěně se leze a jenom leze.?
Helča se otráveně ušklíbla a
myšlenku: ?Kdybys tolik
nepřeháněl?? nemusela ani vyslovovat, měla ji vepsanou ve tváři, jakoby
tam
svítil neonový nápis.
Sáhnul jsme po lano, že ho
smotám, ale Helenka mě přerušila.
?Já to smotám, alespoň se to naučím.?
?Ok.? Hodil jsem lano zpět na
zem. Byl jsem opravdu
naštvaný. Kdokoliv dělá jakýkoliv bojový sport ví, že jak trénuje, tak
bojuje.
Je mi jasné, že na překližce o moc nejde a pokud člověk nemá vyloženě
smůlu tak
i průšvihy, přehlídnutí a nepozornost odnese maximálně nějakou
naraženinou nebo
zlomeninou.
Na skále venku ale pak umírají lidé. Lidé, co by
si uvnitř
jenom zlomili nohu. Lidé nepozorní, ti co se přecenili, nebo měli smůlu.
Jak s ní můžu jít ven, když jí nemůžu věřit? Ve
sprchách jsem na sebe pustil studenou vodu, abych zase
začal rozumně přemýšlet a zbavil se vzteku. V hlavě už se mi
formovala
slova kázání, které si Helča na koleji vyslechne.
Cesta na kolej uplynula v napjaté atmosféře.
Když jsme přišli na pokoj, Helenka si zaběhla do
sprchy a já
zatím udělal jídlo. Když vyšla ven, oblečená v mém
županu, překvapeně pohlédla
na židli, kde si nechala svoje šaty než šla do sprchy. Teď židle zela
prázdnotou.
?Je zbytečné, aby ses oblíkala, Zlatíčko, protože
tě stejně
čeká to překvápko o kterém jsem mluvil.?
Překvapeně zamrkala, protože
nečekala, že budu mít náladu na
hraní poté co jsem se na ni tolik zlobil. ?Ty už se nezlobíš??
?Posaď se prosím.? Pokynul jsem
směrem k posteli. Posadila se a já si přisednul
k ní, chytil její ruku
obouruč a mezitím, co jsem mluvil, jsem jí v dlani prstem kreslil
obrázky, abych
se lépe soustředil, abych cítil, jak je vyladěná.
?Mělas tento víkend dostat výprask za všechny ty
hlouposti
cos prováděla a teď provedeš další.?
?Tak to bacha. Když tam visíš ty,
tak to hloupost není a
když tam visím já tak to hloupost je??
?Ano. Protože já mám mnohem lepší
kondičku, protože já umím
lízt stropy alespoň na boulderu a protože NIKDY nejedu na sto procent a
bez
rezervy.?
?To je ale špatné?vždyť sám
říkáš: jak trénuješ, tak
bojuješ. Proč teda nejedeš u tréninku na sto procent,? kontrovala.
?To špatně chápeš. Tréninku se musíš věnovat se
stoprocentním nasazením, musíš nacvičovat věci, které jsou v boji
nutností, ale při tréninku jsou zbytečné, tak aby se ti dostaly do krve
a
nemuselas nad nimi přemýšlet. V tréninku si musíš osvojovat ty
správné návyky za
použití menší síly a potom trénovat maximální silou, ale jen jednu
konkrétní
techniku. Teprve jako mistr můžeš obě věci: stoprocentní variabilitu
techniky a stoprocentní sílu spojit dohromady. A cvičit ve skutečně
bojových
podmínkách.
A stejné je to na skále! Nejdřív se musíš naučit
metodiku
tak dokonale, že nad ní nebudeš muset přemýšlet, pak procvičit
svalstvo,
šlachy, klouby tak aby ses na ně mohla v jakékoliv situaci
spolehnout a
teprve pak si můžeš dovolit OBČAS a KRÁTKODOBĚ lézt na svých stech
procentech,?
pokračoval jsem.
?Ale stejně je to na překližce něco jiného než na
skále! Na
překližce máš cestu danou, nemusíš se starat o hledání jištění, kam,
co, jak
zastrčit abys na to mohl cvaknout karabinu. To se nedá naučit na
překližce,?
nenechala se ona.
?To jo, ale spolupráci,
koncentraci, domluvu, techniku?to
jsou všechno věci, které se na překližce naučit MŮŽEŠ!...?
Rozhovor-hádka pokračoval ještě nějakou dobu,
protože
Helenka si nechtěla nechat líbit, že ji tolik diriguju? A to si říká
subinka:-). Nakonec ale uznala, že domluva a spolupráce je
na skále
stejně důležitá jako na překližce a já vynesl rozsudek: Další trestná
desítka.
Takže celkem 46! Pak už to šlo ráz na ráz. Ze
spolubydličovy skříňky jsem
vytáhnul bandáže a začal Helenku vázat. Vždy jsem řekl, co bych od ní
potřeboval, jak má ruku napolohovat a pak vázal.
Na provázky jsem si netroufal, protože Helenka je
rapl. Bylo
mi jasné, že bude pevnost pout zkoušet a nechtěl jsem, aby měla
poškrábané,
otlačené a popálené ruce od provazů o přiškrcení žilního oběhu nemluvě.
Možná časem, až se v tom dostatečně vypiluju si troufnu
i na provázky, ale zatím jsme zůstali u obvazových bandáží.
První příkaz zněl dotknout se prsty ramene téže
ruky a obě
ruce, každou zvlášť jsem zafixoval, potom si lehla na bříško na postel,
pod
zadeček dostala smotané obě přikrývky, aby jí čněl pěkně do výšky a
nebolely ji
záda. To ještě stála na loktech ale to se mělo změnit. Ruce
šly
z hlavu a další bandáží jsem jí svázal zápěstí k sobě. Nakonec
přišly na řadu nohy, opět jen přivázání kotníků ke
stehnům.
Zálibně jsem se na svoji práci podíval. Nevypadalo
to sice
tak hezky jako na Samurajových fotkách, ale bylo to pohodlné, bezpečné
a
funkční a to mi stačilo. Najednou moji pozornost upoutaly
Helenčiny prstíčky, kterými
se už jala rozvazovat první uzlíky. Vynadal jsem si, že jsem jí dříve
nezavázal oči a svou chybu
napravil. A dva papírové kapesníky jako klapky na oči a další obinadlo
udělalo
svou práci. Na nezbedné prstíčky přišel plátěný sáček a já
se mohl opět
zálibně kochat výsledkem své práce.
Už jsem jí zase všechno odpustil. Když jsem si to
uvědomil v duchu jsem se nakopl za
nedůslednost a přistoupil ke kázání a výprasku.
?Zlatíčko. Domluva zněla 46 ran, že.? Žádná
odpověď a ani
jsem vlastně žádnou nečekal.
?Takže si to shrneme:
1)Myslet na následky svých činů, než se pro
něco rozhodneš
2)Poškozené zdraví se musí vyléčit
3)Komunikace
4)Při lezeni absolutní koncentrace,
absolutní teamwork
Takže zaprvé: Každý jsme jiný. Já si všechno do
důsledků naplánuju, mám
připravené únikové cesty pokud něco selže a jsem připravený na všechny
pravděpodobné a většinu méně pravděpodobných průběhů, kdykoliv se
pouštím do
něčeho, co má veliké důsledky, nebo na čem doopravdy záleží. Mám rád
představu
o tom co se stane, co se pravděpodobně stane, co by se mohlo stát i co
se
pravděpodobně nestane. Ty naopak se rozhoduješ impulzivně, využiješ
každé
příležitosti a na následky myslíš až v okamžiku, kdy tě praští do
očí nebo
ti je někdo vmete do tváře. Ty víš, ke které konkrétní
záležitosti před čtrnácti dny se
to váže, že??
Mezitím jsem přišel opět k spolubydličově
skříni a
vyňal z ní Spankovku z ramínkové příčky. Zlehka
jsem ji švihnul přes nastavené půlky a odpovědí mi
bylo překvapené ?Auč.?
?Takže ti osvěžím paměť: o víkendu lyžování, to
bylo OK, nic
proti, pak ale místo učení na bakuli, jak jsi to slíbila, jsi
pokračovala
v úterý lezením, kde už tělo bylo unavené a následkem byl pád. A
navíc
pozdní příchod ve středu do práce, protože jsi zaspala. To
se mi nelíbí a vysloužilo ti to rovný tucet.?
Helenka mlčela, ale ne na dlouho. Jakmile
se Spankovka rozpohybovala a na zadečku jí začaly přibývat
proužky, i její hektická snaha o vyhnutí se dopadajícímu nástroji byla
provázena audio-doprovodem. Po dvanáctém proužku jsem na
chvilku Spankovku odložil a
začal hladit Helenčin růžový, páskovaný, zadeček.
?Zadruhé: Říkal jsem ti, aby sis pak dala pokoj a
nechala tělo
odpočinout, když už si o to říká, ale tys nesouhlasila.Říkalas, že
občas potřebuješ, aby se tělo zhuntovalo. Vždyť pokud
to neuděláš teď dokud jsi mladá, tak kdy jindy? Nekouříš, nepiješ, tak
ať ti
dovolím alespoň se věnovat sportu bez jakýchkoliv omezení. Máš moji
plnou podporu! Dokonce se považuju za šťastlivce,
že mám přítelkyni jako jsi ty. Ale!...ano jako obvykle i tady je ale.
Když jsem trénoval thai tao, tak se mi taky ze
začátku
pravidelně stávalo, že jsem měl všechny úderné plochy plné modřin,
dokud se
neotloukly. NIKDY jsem ale nemlátil do pytle modrými klouby! Přešel
jsem
na hranu ruky, lokty a dlaně, na kolena, na holeně nebo chodidla a
nárty. Když si tělo říká o odpočinek, tak mu ho zatraceně dej! Pokud
jsi zraněná, a postaráš se o sebe, tak se zahojíš za
poloviční dobu, než když ?to necháš ať se to zahojí samo? nebo dokonce
své tělo
ignoruješ.
Výsledkem bylo, žes měla tu nehodu, a i ten pád u
lezení by
se nebyl stal, kdyby sis po víkendu dala čas na zotavení jak jsem ti to
říkal.Proč tě musím vždy prosit, abys mě poslechla, když oba víme,
že můj požadavek je legitimní??? To ti vysloužilo druhý
tucet!?
Uzavřel jsem a moje ruka doteď hladící Helenčin
zadeček se
opět chopila Spankovky a začala vyplácet.
?Aů.?
?Ssss.?
?Au, ne tolik, Péťo.? Zaprosila
?Já tady určuju, jak moc dostaneš, tak zatni zuby
a trp!?
řekl jsem naštvaně, že mi do toho kecá, ale zvolnil jsem. Mělo jít o
trest a ne
o hru, takže ji to MĚLO bolet, což ona nechtěla přijmout. Spankovka
šla opět stranou a já se ujal úlohy tišitele a
masíroval teď už řádně prokrvený zadeček.
?Tím se dostávám ke třetímu bodu. Komunikace. Když
jsi mi ve středu psala, že máš průšvih se správcem
koleje a že se bojíš, že tě vyhostí z koleje, tak jsem začal
hledat
alternativní ubytování v Brně, obtelefonovával kamarády a známé a
zjišťoval, smlouval, přemlouval. Když jsi mi pak
v pátek řekla, že už je všechno v pohodě
a o nic vlastně moc nešlo, tak jsem myslel, že vylítnu z kůže.Ty
tak málo komunikuješ, že nemůžu vědět, kdy ti skutečně
teče do bot a kdy je ještě všechno v pohodě. Já jsem taky takový a
když jsem v průšvihu, tak to na
mě není poznat. Snad jen že řeknu: ?Jsem v průšvihu a potřebuju
pomoc.?
Když to ale řeknu, znamená to, že je nutná mobilizace a skutečně pomoc
potřebuju.
Když jsem tedy tuto větu slyšel od tebe, tak jsem
předpokládal, že jde do tuhého, nečekal než mě začneš prosit o pomoc,
protože vím
jak jsi hrdá a že raději zatneš zuby než aby ses složila, a začal
jednat. V tom
jsme stejní. A v tom je třeba abychom se změnili. Já
sice nemluvím, ale píšu, takže si dokážeš obrázek
poskládat, ty ale nemluvíš (tedy jazyk se ti nezastaví, ale o tom
DŮLEŽITÉM, o
srdci a o duši, o tom nemluvíš) ani nepíšeš a já číst myšlenky neumím.
POTŘEBUJU tě líp poznat, pokud ti mám být ochráncem,
přítelem, partnerem. Celá ta eskapáda mě stála hodně úsilí,
energie a prostředků,
navíc v době, kdy jsem byl nemocný a s teplotou. Chyba byla
na obou
stranách. Já jsem si svoji cenu už zaplatil a ta tvoje byla
vyčíslena
na další tucet.?
Spankovka se opět materializovala v mé
pravici a opět
nelítostně dopadala na Helenčino pozadí, Tentokrát však její dopady
provázelo
ticho. Bylo mi jasné, že Helenka už prdelku řádně cítí a
zatíná
zuby. Hrdost a pýcha ji nedovolila, aby se podřídila, aby uronila slzu.
Bojoval jsem sám se sebou, abych důsledně výprask dokončil,
ale ke konci už byl spíše symbolický. Pravačka se opět jala
vyhánět pálení z bolavé prdelky.
?Začtvrté: A tím se dostávám na konec. Ta dnešní
eskapáda na stěně. Vím, že jsi tvrdohlavá. To já jsem taky. Ale jak
jsem říkal,
já si jsem vědom toho, co zvládnu a co nezvládnu a tobě tato
objektivita občas
chybí. Ten převis bys dneska nezvládla a pokud bych tě to nechal
zkoušet, jenom by ses potloukla o stěnu a párkrát zhoupla. Vím, že umím
jistit
a byl by to dobrý trénink pro mě, jestli tomu tak skutečně je, ale když
jsem
zvážil, že jsme oba unaveni, usoudil jsem, že riziko, že tě neudržím
nestojí za
to, abys to dále zkoušela. Na stěně nejsme dva individualisti, na stěně
jsme pár, tým,
jeden řetěz. A jak se říká, řetěz je jen tak silný jako jeho nejslabší
článek,
takže když nespolupracujeme, když si mi do jištění sedáš, tak mě
samozřejmě
vyčerpáváš.
Když lezu já a ty mě jistíš, tak jen dotahuješ
lano.
V 99 procentech případů se spoléhám na vlastní síly. V 1
procentě na
tvoje jištění. Věřím, že jistit umíš a v osmdesáti procentech pádů
mě
zachytíš, takže riziko, že spadnu je 2 promile. Když lezeš ty, tak tě
často vytahuju. V padesáti
procentech se do jištění posadíš, takže na jištění spoléháš v 50
procentech.. Já jsem těžší a silnější, takže tě udržím
v devadesáti
procentech případných pádů. Riziko, že spadneš je tedy 5 procent. A
s tím
jak jsem unavenější a unavenější, tak roste k limitní hodnotě 50
procent
(což je v mém případě, kdybys ty byla úplně unavená a nejistila mě
stále
jen 1 procento). Z toho vyplývá, že já mám větší pravomoc odvolat
lezení
pro nedostatek sil kteréhokoliv z lezců (o stáří, zkušenostech a
zodpovědnosti pomlčím). Za tohle jsem ti slíbil další
desítku!?
Helenka ani nemukla. Začal jsem ji
rozvazovat, a ona stále jenom ležela i když
teď bylo cítit, že si oddechla, že už to má za sebou. Když
jsem jí úplně rozvázal, tak jsem jí zpod zadečku vyndal
smotané přikrývky a jednou jí zakryl. Lehnul jsem si
k ní a hlavu jí vzal do dlaní, čímž jsem
jí přinutil pohlédnout mi do očí.
?Lituješ toho, co se dnes stalo
na stěně?? zeptal jsem se
bez úsměvu a pátravě jí hleděl do očí, abych odhalil pokud by to
nebrala vážně.
?Ano.? Přikývla
?To mi stačí.? Usmál jsem se a
políbil ji. ?Tu desítku ti
odpustím.?
Objal jsem ji a bez hlesu jsme oba leželi vedle sebe a jenom
se objímali.
?Když jsi mi psala, žes tehdy v úterý při
lezení padla,
zase jsem si vzpomněl na kamaráda, který se při lezení zabil. A to byl
skvělý
lezec, a lezl po snadné stezce, jen se asi nesoustředil, necítil se na
to, a
měl zatracenou smůlu, nebo kýhočerta se mu přihodilo. Nesmíš
se mi přeceňovat anebo lízt bez koncentrace. Kdyby ses mi
zranila, hodně bych se zlobil.?
Helenka přikývla.
?Jsem petr_angel, jestli se mi zabiješ, tak si pro
tebe
přijdu, dotáhnu tě zpátky a nasekám ti na holou tak, že si budeš
myslet, že tě
v pekle pečou čerti. My andělé máme konexe.? Zažertoval jsem napůl
vážně.
Helenka se jenom usmála a zase mě objala. ?Mám tě
ráda,
Péťo.?
?To já taky, Zlatíčko.?
Zlatíčko ještě je
třeba aby zazněly dvě důležité věci:
-
Pokud tě to
bolí, je to protože mi na tobě záleží a chci abys to co říkám nebrala
na lehkou
váhu a zapamatovala si to, osvojila si to a řídila se tím, abych
předešel
mnohem horším následkům, které by se mohly stát, pokud budeš pokračovat
tak
jako tomu bylo před výpraskem a ne protože bych ti snad chtěl
ubližovat.
Tady
dvojnásob platí pravidlo stopky, takže hrdost stranou,
v okamžiku, kdy cítíš, že je to moc, tak se musíš
ozvat?Jasné???*bez
smajlíku, toto je DŮLEŽITÉ*
Můžeš se
bát mých výprasků, ale nesmíš se bát mě.
-
Co se
týče trestných výprasků, uvítal bych, kdybys překonala pýchu a
hrdost a ukázal mi, že jsem skutečně zasáhl duši. Nikdy jsem tě neviděl
plakat
a pak se jevíš jakobys snad lítost ani neznala. Pokud nemám
dojem, že si z výprasku vezmeš ponaučení (to
nepřichází absolvováním výprasku, to přichází až když se ztotožníš
s důvody?rozumnými důvody a ne nějakými smyšlenými výmysly ve
stylu: ?Kdo
chce psa bít, hůl si vždycky najde.?) tak mám dojem tyrana, co tě
trápí. A to
mě bolí víc, než kdybych ten výprask dostal já sám.
Jak dlouho
myslíš, že to pro tebe budu dělat?(Vyplácet tě a trápit se
pochybami, že to bereš jako ubližování?) Vím, že
řekneš, že si to ceníš, že si z toho poučení bereš a
podobně. Dokonce i vidím, že se skutečně měníš týden od týdne a miluju
tě čím
dál tím víc, ale slova jsou slova a gesta jsou gesta.
Pro mě slzy
znamenají lítost(nikdy tě nehodlám bít tak, aby šlo o slzy
bolesti), lítost znamená pochopení důvodů, pochopení důvodů znamená
pravděpodobnost, že se s nimi ztotožníš a budeš se tak častěji
chovat.
Pro mě má
výchovný výprask končit poučením?bez slz nevím, zda
k poučení došlo, a ztrácí pro mě význam.
Může se tak
stát, že skončíme u symbolického poplácávání
Pamatuješ
na bod 3) Komunikace? Prosím, mluv se mnou.