Věnováno virtuální kamarádce, která vytrvale odmítala nabízenou pomocnou ruku se zdůvodněním, že známé zlo je lepší volba, než nejistota a možné zlo neznámé. I dalším, kteří razí stejné heslo a v BDSM anonymně hledají úkryt, který jim tu nikdo nemůže poskytnout.

Povídka nereflektuje zásady SafeSaneConsensual, není reálným zážitkem ani nemá reálné kořeny (kromě hlavní myšlenky), přesto pro mě do oblasti BDSM patří (mám k tomu osobní důvody) a tímto varuji případného čtenáře: povídka neplní účel masturbační fantasie...

Cesta domů probíhala v elektrizující atmosféře. Petra se sice snažila o uvolněný tón a překypovala vtípky, ale Markéta měla plnou hlavu starostí ohledně návratu domů a Petře se prostě nedařilo zapomenout na rivalitu a uvolnit se, nemalou mírou i  kvůli studeným a odtažitým odpovědím od Markéty. Markéta dokonce měla pocit, jí Petra chce něco sdělit, ale neví jak na to. Na druhou stranu Markéta si na psychologické hry nikdy nepotrpěla a tak zdánlivá záhadná váhavost ze strany Petry mohla být přirozenou reakcí. Nikdo přeci nemohl čekat, že ze dvou sokyní, i když co se týkalo Markéty, tak řevnivost mezi nimi byla jen jakýmsi zvláštním projevem náklonnosti a respektu mezi konkurentkami, se stanou kamarádky během jednoho odpoledne.

Teprve když dorazily k Petře domů a Markéta se chystala k odchodu, tak teprve tehdy Petra odhalila pravý důvod svého nepohodlí: ?Markéto, než půjdeš, tak ti musím něco důležitého říct.? změna v Petřině chování z laškovného na nepříjemně vážný byla natolik výrazná, že si tím okamžitě vysloužila Markétinu plnou pozornost.

?Já vím, že jste se s trenérkou podivovaly nad tím, proč tak ochotně přebírám tvůj trest,? než jí Markéta stihla přerušit, tak okamžitě pokračovala, ?Ano, ano, vím, že to neměl být tvůj trest, protože jsem to celé zorganizovala já, ale uznej, že kdybych nezasáhla, tak to stejně schytáš ty... bylo to prostě pěkně navlečené...? opatrnost a Markétin nesouhlasný výraz Petře zabránil v tom, aby se dále chlubila svou schopností vmanipulovat Markétu do nepříjemných situací, a tak pokračovala smířlivějším tónem: ?tak teda důvod, proč jsem nastavila svůj zadek nebyl ani tak z nějakého přílišného altruismu nebo soucitu, ale protože jsem věděla a doteď vím něco, co ty nevíš.?

Na chvilku se odmlčela, aby Markéta plně pochopila význam jejích slov a zároveň, aby ona sama nabrala trochu odvahy, kterou potřebovala, pokud se měla svěřit s tím, co ještě na Markétu připravila.

?A teď mi hodláš prozradit, o co se jedná, že?? Markéta se sarkastickou poznámkou pokusila navodit zpět uvolněnější atmosféru, ale Petra se jen ušklíbla (to bylo něco, když už se i dobrosrdečná Markéta uchýlila k sarkasmu) a i nadále uchovávala na tváři sveřepý výraz.

Aby vyplnila napjaté a tíživé ticho Markéta pokračovala: ?Proč mám takový dojem, že se mi to nebude líbit??

Petra konečně zareagovala a s hlubokým povzdechem, dříve než by ji všechna těžce nahromaděná odvaha přešla, zkroušeně promluvila: ?Doma tě čeká výprask.?

Markéta nereagovala. Sama Petře prozradila, že ji její otčím bije a obě věděly, že dnes Markéta dostala kuli ze zkoušení.

Petra, když viděla, že její prohlášení nevyvolalo kýžený efekt, tak pokračovala opatrně dál: ?Víš, já ..jsem vašim... předala vzkaz,... že... jsi byla ...nařčena... ze zneužívání drog ...a ve škole tě čeká disciplinární řízení.? přiznání z Petry lezlo jen neochotně a jak z chlupaté deky.

Markéta zděšeně vytřeštila oči. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Petra se jí na rovinu přiznala, že ji navlékla do něčeho mnohem závažnějšího, než je pozdní příchod, nebo rvačka ve třídě.

Drogy!

To bylo pro Markétu něco naprosto nepochopitelného. Jak mohl někdo být taková sketa a vypustit do světa něco takového? Co kdyby byla z téhož nařčena, když do Čech přijdou ti Britové? Nejenom, že by nedostala stipendium, ale ať už by šla na školu kamkoliv, tak by si to s sebou nesla jako břemeno.

Markéta si uvědomila, že ji pálí plíce a tělo se hlásí o kyslík. Petřino doznání ji doslova vyrazilo dech. Rychle zamrkala očima, vydechla a znovu se zhluboka nadechla. Při pohledu na Petřin obličej plný obav a nefalšovaného strachu si uvědomila, že podvědomě sevřela pěsti a ve tváři má vepsaný výraz hrozivého vzteku. Pomalu uvolnila stisknuté čelisti. Pokusila se promluvit, ale z právě prožitého šoku ji vyschlo v ústech, a tak se ozval jenom tichý chrapot.Markéta si odkašlala: ?Pokračuj!?

Petra překvapeně zamrkala: Pokračuj??? Jak to myslí? To je celé. ?To je celé. Prostě jsem zavolala tvému otci...? ?Otčímovi!? sykla Markéta nenávistně... Takovou ji Petra neznala: ?otčímovi, že...? Petra neochotně vysypala podrobnosti, zatímco Markéta nevěřícně kroutila hlavou...

Když Markéta opouštěla bytovku, kde Petra žila se svými rodiči, už se navenek opět zcela ovládala. Bouře emocí uvnitř, ale ještě nepřešla a tak kráčela sídlištěm s rozporuplnými pocity. Petru měla sice vždycky zařazenou jako pořádnou mrchu, se kterou si není radno zahrávat, protože v sobě nemá kousek soucitu, ale přesto ji obdivovala jako konkurentku, která ví co chce a je toho schopna a ochotna dosáhnout, ať už je situace jakákoliv a oběť sebevětší (obzvlášť, když tu oběť musí položit na oltář celkového úspěchu někdo jiný, než Petra sama). Pokud by měla říct Petřino motto, určitě by ji jako první napadlo: ?Účel světí prostředky...? Markéta se s tímto mottem sice neztotožňovala, ale dokázala ji přesto respektovat. Petra, ať už měla metody sebediskutabilnější, pořád dosahovala svého cíle s výjimečnou elegancí, grácií a efektivitou.

Dnešek byl však velmi zvratový. Nejprve se Petra ukázala jako charakter, když ve škole na poslední chvíli přiznala svou vinu a dostala trest, který se už nezadržitelně snášel na Markétinu hlavu, aby vzápětí dokázala, že je ještě větší mrcha, než by si to Markéta byla ochotna kdykoliv připustit poté, co se doma přiznala, že na Markétu ušila pořádnou boudu a dokonce hazardovala s její pověstí sportovkyně.

Markéta si v hlavě opět přehrála tu scénu z Petřina pokoje: Petra stojí u postele, v ruce drží malou krabičku s mastí proti modřinám a je nezvykle nejistá. Než se Markéta stihne zeptat, o co jde, tak už Petra sama začne se svým přiznáním, že doma na Markétu čeká otčím, který je přesvědčený, že mu volala škola ohledně kauzy zneužívání anabolik ve škole a že Markéta je prý v centru podezření. Toto sdělení Markétě skoro podrazilo nohy a místo toho, aby ji rozčílilo jako fúrii, tak zbledla a cítila se náhle příliš vyčerpaná na svůj věk. Petra má sice nefér metody, ale všechno jde jen odtud-potud... A s tímto tedy skutečně přestřelila.

Pro kohokoliv, kdo se připravuje na kariéru profesionálního sportovce je jakákoliv spojitost s anaboliky předčasným hřbitovem. Pokud by bylo takové podezření adresováno na ta pravá místa a někdo aktivní se toho chytil, tak přestože by Markétě nic nedokázali (nikdy neměla nic s drogami společného), tak už jen obvinění a vyšetřování samotné by jí v asociaci volejbalu zavřelo nejedny důležité dveře. Markéta tehdy stála jak zkamenělá a na zádech jí vyrazil studený pot, když si uvědomila jak daleko je schopna a ochotna Petra zajít, aby dosáhla svého. Tímto přiznáním se u ní Petra nadobro odepsala. Markéta nemohla prostě respektovat kohokoliv, kdo byl ochoten hrát takovouto hru.

Přestože se Petra snažila ještě o nějaké vysvětlení, Markéta už ji neposlouchala a zdvořile, ale naprosto chladně se rozloučila a odešla domů...

?Dobrý den Markéto!?

Markétu vytrhl ze zasnění známý hlas. Několikrát zamrkala a zaostřila svůj pohled na ženu, kterou právě míjela (duchem naprosto nepřítomná) a pozdravila, ještě než si uvědomila, že to je sousedka: Paní Faltýnová.

Na místě se zastavila, napolo se otočila zpět směrem odkud přicházela a nejistě a napolo omluvně se usmála na sousedku: ?Dobrý den paní Faltýnová.? zopakoval pozdrav ještě jednou.

Sousedka se také zastavila a usmála nazpět: ?Jdeš jako duch. Nevidím napravo, nevidím nalevo...?

Markéta si automaticky prohrábla vlasy a sklonila hlavu, aby skryla nejistotu, načež zvedla pohled zpět na sousedku a se stále stejným nejistým a trošku provinilým úsměvem pokývala souhlasně hlavou: ?hmmmmm?

Sousedka se naposled povzbudivě usmála a nečekajíc na další odpověď se otočila, aby znova vykročila za svým neznámým cílem.

Markéta se dívala za sousedkou, protože byla ráda, že ji něco vytrhlo z pochmurných myšlenek a alespoň na moment ji tak dalo zapomenout na to, co ji doma čeká. Byla si ale až příliš dobře vědoma, že na ulici nemůže stát do nekonečna a čas se pro ni nezastaví. Otočila se tedy zpět a zahleděla se přes koruny stromů lemujících cestu směrem, kde tušila okno jejich bytu v paneláku kdesi na dohled.

Otčím už bude doma, bude zase čekat ve své pracovně. V ruce pásek a významně si s ním bude pošlehávat o dlaň druhé ruky. Ve tváři naoko přísný výraz, ale v očích chlípný a skoro natěšený pohled... Pokaždé je to stejné, pokaždé je to ještě o kousek horší, než posledně. Ponížení, znechucení, opovržení otčímem i sebou samou za to, že dopustí, aby se takto choval, bezmoc a - bolest. Markétě po skráni skanula slza a ona se v duchu okřikla za poraženeckou náladu. Vztek jí dodal síly a s novým odhodláním vykročila čelit osudu.

S poslední jiskřičkou naděje a zatajeným dechem obcházela panelák doufajíc, že jejich červená Felície nebude zaparkovaná na svém místě, což by znamenalo, že se otčím zdržel v práci a trest by byl odložen alespoň do večera, ale její prosby zůstaly nevyslyšeny a auto stálo tam kde mělo stát. Ani nemusela kontrolovat SPZtku a byla si jistá.

Teď už po bojovném duchu nebylo ani stopy. Zmocňovala se jí úzkost, srdce tlouklo jako šílené a dlaně se jí potily, když vytahovala klíče a odemykala vchodové dveře. Jako obvykle se nezdržovala čekáním na výtah, ale vyrazila pěšky a odevzdaně stoupala do čtvrtého patra, dokud se jí do cesty nepostavily známé dveře, dokud se jí před očima neotevřely a dokud nevstoupila do bytu, který hořko-sladce nazývala domovem.

Přezula se do domácích pantoflí, zaťukala na dveře pracovny a pozdravila. Bylo nemyslitelné, aby neohlásila svůj příchod domů. Otčím navzdory očekávání nestál připravený, ale pohodlně seděl v koženém křesle a četl si knihu.

?Odlož si věci v pokoji a pak sem přijď, chci s tebou o něčem mluvit,? pronesl jakoby oba nevěděli jak bude ?rozmluva? probíhat.

Myslel samozřejmě, aby si v pokojíku nechala školní tašku. Nikdy ji nevyplácel nahou, aby snad nemohl být podezírán z pedofilie (Něco jiného samozřejmě bylo, když zjistil, že něco provedla, když ona právě byla ve vaně a koupala se. Pokud byl přesvědčený, že je nutné ji okamžitě potrestat, tak si nebral servítky a vlezl rovnou do koupelny, aniž jí dal příležitost se nějak připravit. Nikdy se to nestalo, když byla doma máma).

Markéta, už bez jakéhokoliv vzdoru, odnesla tašku do svého pokoje a vrátila se jako ovce jdoucí na porážku. Věděla, že je zbytečné smlouvat, protože tím to celé dělala pro něho jenom zábavnější (on to na sobě nedal znát, ale Markéta si byla jistá, že musí mít nějaký zvrhlý motiv k těmto výpraskům... Naprosto jiný, než že by byl pouze přesvědčen o jejich výchovné účinnosti respektive nutnosti). Navíc měla ještě svoji hrdost a tak si slíbila, že nebude prosit a nebude plakat sebelítostí, ale projde tím hrdě a sebevědomě.

?Kde je žákovská?? zeptal se s pozvednutým obočím otčím, který mezitím odložil knihu a teď stál ležérně opřený o svůj pracovní stůl s rukama složenýma na hrudi. Markéta si v duchu vyčinila. Byla tak v obavách z následků Petřiny zrady, že úplně zapomněla na průběh jejich každodenního rituálu, kdy otčím kontroloval Markétiny výsledky v žákovské knížce.

Otočila se na patě a rychle vycupitala z místnosti, aniž pronesla jediné slovo. Už si zase připadala jako desetiletá holčička (i když ve skutečnosti výprasky začaly až v mnohem pozdějším věku... Její náhradní otec ji dokázal vmanipulovat do role neschopné roztržité holčičky) a dopouštěla se stejných chyb. S žákovskou v ruce a srdcem v kalhotách se vrátila do pracovny a sklesle a bezduše odevzdala tu křehkou knížečku, jakoby si tímto podepisovala svůj ortel. Tatam byla skoro dospělá Markéta, důstojná, sebevědomá, bojující až do hořkého konce. Po líci ji skanula slza. Teď tu stála malá Markétka, zranitelná, vystrašená se slzičkami na krajíčku, i když se jí zatím ani nedotkl nebo ničím nepohrozil. Maličký a vzdálený kousíček Markétiny mysli se vztekal, že sebou Markéta nechá tak manipulovat, ale byl příliš daleko a příliš slabý na to, aby mohl jakkoliv zasáhnout... Jen takový poletující vzteklý duch někde v pozadí jejího vědomí... Markétino Já.

Otčím mezitím nalistoval stránku s dnešním datem v žákovské a s nespokojeným a nesouhlasným výrazem v obličeji vrtěl hlavou v zamítavém gestu, ?pětka z biologie ze zkoušení, dvě poznámky za nepozornost... Markéto, Markéto, mám dojem, že jsem tě začal zanedbávat.?

Markéta začala koktat nějakou omluvu, ale on opět promluvil a tím ji useknul, než stihla říci cokoliv smysluplného: ?Myslel jsem si, že už začínáš být dost stará na to, aby sis uvědomila co máš dělat, ale asi potřebuješ nad sebou bič po celou dobu.?

Markétě opět do očí vběhly slzy. ?Nejsi hloupá nebo neschopná, a přesto ze sebe hloupou děláš. Proč? Proč Markéto??

Tohle dělal naschvál. Naoko ji pochválil, ale ve skutečnosti díky intonaci, kterou použil jí vrhnul do očí její neschopnost a zároveň vzal možné argumenty proti... Kdyby se snad chtěla hájit, že je šikovná a rozumná, tak by mu jen dala za pravdu... Syčák. Markéta, ale byla v takovém stavu, že si nic z tohoto neuvědomovala a jen více a více upadala do deprese, beznaděje a strachu. Měl ji kompletně ve své moci, cítila se jako malá myška hypnotizovaná královskou kobrou, těsně před finálním smrtelným útokem.

?No nedá se nic dělat! Přines Mávátko!? uzavřel svůj naoko nespokojený monolog rozhodně. Markéta zkameněla. ?Mávátko? bylo pozůstatek z minulého režimu. Byla to umělohmotná tyčka - držátko od prvomájového praporku, kterou otčím používal na její výprasky místo tradiční vařečky. Upřela na něho prosebný pohled a se slzami volně kanoucími po skráních ho zoufale prosila: ?ne, prosím, Mávátkem neeee...to strašně bolí...?

Naštvaně sevřel čelisti a rozhodným krokem vykročil ke skříni, kde Mávátko uchovával, zatímco Markéta opět ožila a s brekem ho následovala, zoufale se snažíc najít nějaké východisko. Když se Mávátko objevilo v jeho ruce ustoupila o dva kroky zpět, jakoby se chtěla spasit útěkem, ale moc dobře si uvědomovala, kam by to vedlo.

Otčím si zkoumavě prohlížel nástroj, který měl v ruce a Markétu naprosto ignoroval. Teprve když spokojeně konstatoval, že je všechno v naprostém pořádku, tak studeným a naprosto netečným pohledem spočinul na klepající se Markétě.

?Kalhoty dolů a přehni se přes stůl.? rukou jí ještě ukázal směr, jakoby nevěděla, co se od ní očekává.

Markéta rezignovala. Už nebyla cesta zpátky a všechnu energii jakoby z ní někdo vysál. Přistoupila ke stolu, odevzdaně si stáhla džíny pod zadek a přehnula se přes jeho hranu.

Kupodivu bylo přijetí nevyhnutelného jistým způsobem osvobozující. Teď naprosto přesně věděla, že ať už udělá cokoliv, tak to na další průběh dění nebude mít vliv a tak se psychicky uvolnila. Teď šlo jenom o to, zatnout zuby, stáhnout půlky a přetrpět krupobití ran, dokud otčím neuzná, že toho bylo dost. Dokonce i plakat přestala a napjatě čekala na první ránu.

Otčím přistoupil k připravené Markétě a cvičně několikrát švihnul Mávátkem do vzduchu. Markéta pokaždé instinktivně ještě více sevřela svaly na zadku, ale rána pořád ne a ne dopadnout. Když už začínala být unavená z toho nekonečného čekání (které však objektivně trvalo jen několik sekund) a trochu se uvolnila, tak první rána dopadla a navzdory veškeré snaze ji překvapila nepřipravenou. V rychlém staccatu dopadaly další rány a na Markétině pozadí malovaly rudé švihance.

Teprve po prvním půltuctu, vlastně až když otčím opět ustoupil, si Markéta uvědomila šílenou bolest, která ji přinutila postavit se, obě ruce přirazit na týraný zadek a poskakovat na místě jak se snažila bolest ovládnout. Všechno proběhlo tak překvapivě rychle, že Markéta ani necítila jednotlivé rány a až zpětně odhadovala, že dostala celou šestici. Když bolest polevila natolik, že Markéta přestala poskakovat na místě a už se jenom svíjela a kňučela, tak se slova opět ujal otčím. Chytnul ji zezadu za krk a natlačil ji opět ke stolu a skrz zaťaté zuby zasyčel: ?Zůstaň přehnutá. Ještě jednou se postavíš a pak teprve poznáš co je to bolest.?

Markéta se nechala nadirigovat zpět do pozice, ale nohy se jí stále třásly a nebýt dodatečné opory stolu, jistě by jí vypověděly službu.

Otčím pokračoval s výpraskem zmenšeným tempem nikoliv však intenzitou. Každá z jeho ran byla odměněna Markétiným výkřikem a její slzy kropily desku stolu, tentokrát naprosto odůvodněně.

S pětadvacátou ránou Markétino utrpení skončilo.

Mávátko bylo drastický nástroj, i když dopadalo na zdravé pozadí, ale po tom, čím si Markéta dneska prošla v trenérčině kabinetu, bylo použití Mávátka nelidské. Markéta si byla jistá, že otčím musel fialové koláče na jejím pozadí vidět i přestože měla stále na zadku kalhotky, ale naprosto to ve svém počínání nezohlednil (ve skutečnosti si toho nevšiml, a tak se mu Markétino chování zdálo být promyšleným divadélkem, a tak úmyslně přitvrdil víc, než jak zprvu zamýšlel).

?Klekni si do kouta.? Ozval se otčím poté, co nechal Markétu trochu odpočinout, aby se probrala z prožitého šoku. ?Musím si ještě něco zařídit, ale ještě si promluvíme o jednom telefonátu, který mi dneska přišel do práce.?

Markéta se automaticky přesunula do kouta kde si klekla a předpažila. Zatím si vůbec neuvědomovala dosah otčímova sdělení... Totiž, že ji čeká další výprask, jakmile se vrátí.

Intenzivní bolest v zadku pominula a přešla spíše do pulzujícího nepříjemného pálení. O to víc si však uvědomovala tvrdou podlahu pod koleny a únavu v ramenou. Skutečně nejlépe by šlo její stav popsat jako vyčerpanost. Fyzickou i duševní.

Když bouchnutí dveří oznámilo otčímův odchod, tak si trošku oddechla a i zbytky napětí se pomalu rozplynuly. Ze suchých očí se jí opět vyřinuly slzy, tentokrát slzy sebelítosti. Byla naprosto bezbranná a nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Mámě se svěřit nemohla, sociálku do toho zatahovat nechtěla a na vlastní nohy by se ještě postavit nedokázala. Musela to ještě vydržet. Ještě rok, dva, snášet příkoří nenáviděného otčíma, než mu bude moci ukázat zdvihnutý prostředníček a navždy se k němu otočit zády.

Nejistě spustila ruce a začala opatrně osahávat pulzující zadek, aby zkontrolovala rozsah škod. Dokonce se i otočila, aby se podívala, ale v této pozici toho moc neviděla a riskovat, že se otčím vrátí mezitím co se ona bude kontrolovat v koupelně v zrcadle, to si netroufla. S ubíhajícími minutami sebelítost zmizela a tichý hlásek z podvědomí nabýval na síle a cynicky Markétě vyčítal její slabost. Vztek vysušil slzy a zahnal sebelítost. Markéta chvilku nekontrolovaně zuřila a polohlasně nadávala a spílala otčímovi i sobě, mezitím co v hlavě osnovala plány dokonalé pomsty a kruté odplaty, ale nakonec i vztek odešel a zanechal po sobě vypálenou pustinu bezmocné odevzdanosti.

Teprve teď na Markétu plně dolehla únava a starosti o příští vývoj situace. Až se otčím vrátí, tak bude výprask pokračovat. Markéta skutečně vážně pochybovala, že by snesla ještě ránu.

Obavy a úzkost umlčely i ten cynický hlásek, který se opět stáhnul do pozadí a Markéta jen tupě zírala na Mávátko, které ji leželo křížem přes opět předpažené ruce. Jak čas pomalu ubíhal, podlaha se jí tvrdě zarývala do kolen a ona se snažila najít co možná nejpohodlnější pozici. Kéž by tak věděla kolik je hodin, ale náramkové hodinky nenosila, v otčímově pracovně hodiny ani žádný budík nebyl a opustit své místo si netroufla.

Když už se jí zdálo, že každou chvíli musí přijít z práce mamka a že otčím na ni zapomněl, tak v zámku zašramotily klíče. Markéta si uvědomila, že už podle stylu odemykání dokáže poznat, jestli přichází mamka nebo otčím. Když příchozí vešel do pracovny a Markéta uslyšela typické šupání pantoflí po koberci, nemusela ani otáčet hlavu, aby si byla jistá, kdo za ní stojí. Otčím se vrátil.

Markétino hrdlo se stáhlo úzkostí a zoufale si přála, aby promluvil. Klečím správně? Je Mávátko nad úrovní očí? Poznal, že jsem takhle nebyla celou dobu? Myšlenky neuchopitelně  letěly její splašenou myslí.

Otčím zezadu přistoupil a vzal jí z natažených rukou Mávátko, čímž jí beze slov rozkázal, aby se postavila.

?Tak, Markéto přišel čas, abychom si promluvili o tom telefonátu, který jsem zmiňoval.?

promluvil a Mávátkem si pošvihával do dlaně volné ruky.

Markéta se přes protesty zdřevěnělých nohou postavila a otočila čelem k němu. Hlavu měla skloněnou, pohled upřený na špičky jeho pantoflí a ruce, volně překřížené za zády, se zlehka dotýkaly zmrskaného zadku. Věděla, že nečeká jakoukoliv odpověď a navzdory předešlému výprasku i hrozbě další bolesti byla tentokrát vyrovnanější, takže už nevzlykala jako malá. Tichý hlásek se dmul pýchou, přestože (nebo možná právě proto, že) věděl jaká bude cena ?vzdoru? (dá-li se absence klepajících se kolen a vzlykotem roztřeseného postoje vyložit jako vzdor).

?Kolem oběda mi volali ze školy, že prý jsi byla nějak zapletená do něčeho s drogami a anaboliky.? Konstatování v sobě skrývalo otázku a žádost o podrobnosti, ale Markéta se rozhodla ji ignorovat.

?Můžeš mi k tomu dodat podrobnosti?? nezvyklý odporu otčím zpřísněl a do jeho doteď medově sladkého hlasu se promítl hrozivý podtón. Já jsem u toho nebyla, když ti volali, copak já vím o co šlo? Chtěla říct Markéta, ale místo toho jen zavrtěla zamítavě hlavou a kousala se do rtu. Každou chvíli musela přiletět facka. Markéta to prostě cítila ve vzduchu.

Kupodivu facka nepřistála a hrozivý tón v otčímově hlasu také zmizel: ?Tak se mi zdá, že si neuvědomuješ, jak důležité téma máme před sebou. Samozřejmě ti musím dát všechen čas, který potřebuješ, takže si o tom promluvíme, až budeš na to mít chuť.?

Markéta nevěřila svým uším. Čekala křik, nadávky facky i spílání, ale otčím zůstával zdánlivě naprosto klidný.

?Když se ale rozhodneš něco si nechat pro sebe, tak za to musíš nést i následky.? pokračoval otčím a Markéta začala tušit zradu.
?Takže zatím to necháme na preventivním výprasku a počínaje dneškem tě každý den večer čeká stejný výprask, dokud se o své vědomosti neodhodláš podělit. A já si zítra zavolám do školy, abych se zeptal tam a Bůh tě chraň, jestli se dozvím v oficiální verzi něco, co se mi nebude líbit. Nejsem žádnej policajt a ani tobě policajta dělat nebudu. Nechci si ale chovat v domě dealerku, takže dokud mi neřekneš všechno... A myslím VŠECHNO,  nejen to na co už ve škole přišli... Co se celé této tvojí eskapády týká, tak budu vycházet z toho nejhoršího a taky se tak k tobě budu chovat. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Chovej se jak chceš, ale pak se nediv tomu, jak se lidi na oplátku chovají k tobě.?

To bylo podruhé, co Markéta dneska totéž přísloví slyšela a opět nevěstilo nic dobrého. Strach jí rozvázal jazyk, přestože si nebyla jistá, jak úspěšná její obhajoba bude. Hrozba nekonečných výprasků (protože vlastně nebylo nic, co by mohla sdělit... Všechno to byl jenom výmysl Petry) ji zbavila nově nabyté důstojnosti a hrozila ji opět zlomit.

?Všechno to byla jenom bouda, kterou na mě ušila jedna spolužačka...? Markéta vyklopila celou pravdu a doufala, že se na poslední chvíli zachrání. ?...můžeš si to ověřit, jenom zavolej do školy a tam ti to potvrdí.? skončila své vyprávění a napjatě vyčkávala jaká bude reakce.

?Markéto, já bych ti rád věřil. Velmi rád bych ti věřil, ale mám takový dojem, že mi lžeš.?

Markétiny naděje se propadly do hlubin zapomnění. Dalšímu výprasku se tedy nevyhne.

?Zítra si to ověřím a jestli jsi lhala, tak si mě nepřej...týden se neposadíš.? varoval ji. ?Ale ať už to dopadne jak chce, tak se nehodlám účastnit vašich her, které si hrajete se spolužačkami. Jak se jmenuje ta holka co mi volala??

Teď poprvé Markéta věděla, že musí lhát. Pokud by totiž prozradila Petru, tak by se nechala připravit o své zásady.

Jestli to chtěl, tak ji mohl otčím klidně zabít, ale Markéta věděla, že pokud by teď podlehla, tak už by se na sebe nikdy nedokázala podívat do zrcadla. Toto nové uvědomění ji naplnilo nečekanou silou. Doteď po sobě nechávala šlapat a všechno snášela, ale teď, najednou, se dostala na svoji hranici, za kterou už se nemohla pustit. Věděla, že kdokoliv dostatečně odhodlaný ji mohl připravit o důstojnost, sebeúctu a změnit v blekotající trosku. Nikdo ji ale nemohl přinutit zradit sebe samu. Před očima se jí vynořila vzpomínka na jeden verš, který se jí svého času velmi líbil, ale teprve teď pochopila jeho pravý význam: Můžeš mě zabít, ale nemůžeš mě sníst.

Tehdy se jí to zdálo nelogické, ale teď to pochopila: Aby ji někdo mohl sníst, musel ji předem zabít a po smrti už bylo stejně všechno jedno...takže ji ?jenom? zabil. Teď to bylo krystalicky jasné.

S nově nabytou silou se otčímovi podívala zpříma do tváře a smutně zakroutila zamítavě hlavou: ?Slíbila jsem si, že to nikomu neřeknu.?

Otčím se zamračil a svraštil čelo, ale na Markétu to už více nefungovalo a stále mu odevzdaně a poraženecky, ale přesto klidně a vyrovnaně pohled vracela. Otčím se zamračil ještě víc. Opět bez kýženého efektu. Pořád hleděl do týchž smutných, ale vyrovnaných a se vším smířených očí.

Teprve facka přerušila jejich vzájemný souboj bez boje a oba věděli, kdo z něj vyšel s čistým štítem.

Markéta se chytila za pulzující tvář a několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí hnaly do očí. Pohled už neupírala na něho, ale kamsi bokem...do prázdna. Tak ho neprovokovala, ale po předchozí poraženecké póze už nebylo vidu ani slechu. Obešel jí zezadu a za krk opět vmanévroval do pozice u stolu. ?Kdo nechce slyšet, musí cítit, dceruško.? oslovení ji bodlo mnohem víc, než všechno jeho arogantní chování, protože si uvědomila, jaký je jeho status.

Neochotně, ale bez boje se nechala přehnout a sice s podivem, ale bez komentáře přešla i jeho ruce, které ji stáhnuly kalhotky do půli stehen. Otčím se v půli pohybu zastavil a narovnal se do plné výšky. Když uviděl stav Markétina pozadí, tak ho zamrazilo. Vypadalo to, že tentokrát přestřelil a pokud by se Markéta obrátila na policii, tak z toho mohl být setsakramentský průšvih.

Markéta napjatě čekala co se bude dít, ale místo krupobití ran se otčím jenom postavil a nervózně si pohrával s Mávátkem a kroutil jím v prstech. Žádné promyšlená pošvihávání, aby prodloužil Markétina psychická muka, žádný proslov, aby zdůvodnil (alespoň chabě a před sebou samým) své počínání. Jenom nervozita a napětí.

?Rozhodl jsem se jinak. Dneska už je pokročilá doba a svůj díl už jsi dostala, takže ten tvůj výprask odložím na zítra, až si promluvím se školou a pak dostaneš i za dnešek.? Promluvil konečně a odešel odložit Mávátko zpět na místo ve skříni. ?Obleč se a jdi si udělat úkoly.?

Markéta byla nečekaným sledem událostí upřímně překvapena.
?A pak okamžitě spát.? uzavřel vše otčím a odešel si do koupelny umýt ruce.

Markéta si stáhla kalhotky úplně, rychle sebrala ze země i džíny a bez dalšího protahovaní zmizela u sebe v pokoji. Sice se jí nezamlouvalo pobíhat po bytě od pasu nahá, ale otčím byl v koupelně, nikdo jiný v bytě nebyl a nedokázala se přinutit opět přetáhnout kalhotky přes zraněný zadek. Konečně u sebe v pokoji zkontrolovala celkový rozsah škod v zrcadle na skříni. Musela si rozsvítit světlo, protože venku už pokročil večer a světlo dopadající skrz okno dovnitř ani zdánlivě nestačilo na tento úkol. Znovu se tedy podívala do zrcadla, tentokrát s rozsvíceným lustrem a zvednutým tričkem a ten obrázek jí vyrazil dech. Fialový zadek jí křižovaly naběhlá jelita.

Na okamžik se jí sevřelo srdce lítostí, ale tu rychle nahradila směs hrdosti a strachu. Hrdosti, že toto vydržela a byla ochotná podstoupit další teror, aby nezradila Petru a tím i sebe samu a strachu, že se to už nikdy nezahojí. Uvědomila si, jak zranitelná právě je a když na ni celou vahou dopadly události dnešního dne, tak se opatrně položila na břicho na postel a zadek si vypodložila pokrývkou, aby si zajistila co možná nejpohodlnější pozici. Zhasnula lampu a unaveně usnula neklidným spánkem.

Probuzení do druhého dne nepřineslo žádnou úlevu. Přestože se v noci probudila a v náhlém záblesku prozřetelnosti si natřela zadek hojivou mastí od Petry, přesto ji při sebemenším pohybu nesmírně bolel.

Navíc se k tomu přidalo i nastydlé svalstvo zad a bolesti v kříži z nepřirozené pozice ve které proležela noc.

Celkově se cítila ještě mnohem hůře, než jak se cítila včera.

Bez pohybu ležela na posteli a naslouchala zvukům ranního života v bytě. Otčím skončil se snídaní, oholil se v koupelně a pak odešel do práce. S Markétinou mamkou prohodil jenom několik slov, když se potkali v kuchyni a potom v koupelně. Mamka zaťukala na dveře Markétina pokoje, aby se ujistila, že je Markéta vzhůru, ale když Markéta zakřičela, že je vzhůru a chystá se do školy, tak se spokojeně opět vrátila ke svým každodenním povinnostem, než zanedlouho také odešla.

Markéta zatím vylezla z postele a na pozdrav na rozloučenou dokonce pootevřela dveře do předsíně a ukázala mamce alespoň obličej s povzbudivým úsměvem na rtech. Nebylo třeba mamce přidělávat starosti nebo špatné svědomí, že se s dcerou neviděla. Když se i za mámou zavřely dveře a Markéta v bytě osaměla, tak se opět položila na postel. Nebylo myslitelné, aby ve svém stavu šla dnes do školy. Bylo jí jasné, že bude muset trochu kličkovat a vůbec se jí nezamlouvalo, že bude muset mamce lhát a prosit ji o omluvenku na dnešek, ale neuměla si představit, jak by se přinutila posadit se na tvrdé židle ve třídě, o tréninku nemluvě.

Chvilku přemýšlela, jestli by se přeci jenom neměla přinutit odejít do školy, protože zaprvé riskovala problémy s třídní a s trenérkou (i když o ní věděla, že ta pochopí pravý důvod Markétiny dnešní absence) a za druhé se obávala toho, že otčím přijde kvůli něčemu domů a bude ji nějak obtěžovat nebo nedejbože splní svou hrozbu z předešlého dne a znova ji vyplatí... To už by neunesla.

Nakonec ale únava zvítězila a Markéta se opět propadla do neklidného spánku. Znovu se probudila až po poledni, kdy ji ohromně kručelo v břiše a tak přes původní odhodlání, dneska vůbec nevylézt z postele a nehýbat se, aby si tělo trochu oddechlo, se přinutila přijít do kuchyně a nachystat si alespoň skromné studené jídlo, které do sebe hladově naházela ve stoje, než se vrátila zpět do svého pokojíku. Cítila se trochu nepatřičně, když po bytě pobíhala jenom v tričku, ale nemohla se přinutit obléci si cokoliv dalšího.

Opravdový šok ji ale čekal, když v půl druhé zazvonil zvonek a někdo zaklepal na vchodové dveře. Žaludek se jí stáhnul v obavě, že se skutečně otčím vrátil, protože nějak zjistil, že zůstala doma (třeba, že mu volala třídní, s otázkou co se s Markétou děje a proč není na vyučování) a rychle si oblékla alespoň džíny naostro, aby před ním nestála od pasu nahá a běžela otevřít. Návštěvník byl zřejmě nervózní, protože za dobu než Markéta přispěchala ke dveřím, stihl třikrát zazvonit a několikrát zaklepat na dveře, což Markétě na klidu věru nepřidalo.

Teprve pohled kukátkem sejmul z Markétiných ramen nesmírnou tíži a napětí. Za dveřmi čekala nedočkavá Petra a nikoliv rozzlobený otčím.

Markéta se znechuceně ušklíbla a koketovala s myšlenkou dveře neotevřít, ale Petra ji předešla, než se stihla rozhodnout: ?Markéto? Slyšela jsem jak se díváš přes kukátko. Vím, že jsi doma. Otevři.?

?Zatraceně.? zamumlala Markéta a s viditelným přemáháním pootevřela dveře. Petra by byla ochotná stát na schodech a hulákat a Markéta nechtěla vyvolat žádný povyk, který by jí mohl její situaci ještě více komplikovat.

?Co chceš?? zeptala se bez zájmu, když Petře pohlédla do obličeje.

Petra byla Markétinou odtažitostí naprosto konsternovaná. Byla zvyklá na Markétu hrozivou, naivně důvěřivou, soupeřivou i vstřícnou a nabízející pomoc. Tentokrát ale čelila Markétě nevšímavé. Svým způsobem by dávala dala Petra přednost tomu, kdyby se na ni Markéta dívala s nenávistí a ohněm dštícím z přivřených očí, než tomuto bezvýraznému prázdnému a přehlíživému pohledu bez emocí. Dokonce i opovržení by snesla, ale Markéta se na ni dívala bez zájmu jako na hmyz, který ji ani nestojí za zahnání.

Na okamžik Petra ztratila řeč a v zádech ji zamrazilo. Teprve když se Markétě na tváři objevila podrážděná grimasa a s pozvednutým obočím čekala na zodpovědění svojí otázky, teprve tehdy Petra chytila druhý dech.

?Nebyla jsi ve škole.? žádná reakce, ?Měla jsem strach, co se dělo a jestli ses kvůli mě nedostala do přílišného průseru.? stále bez reakce i když tentokrát se Markéta musela kousnout do tváře, aby nevybuchla vztekem nad drzostí té malé mrchy.

?Můžu dovnitř? Nebo chceš zůstat stát tady ve dveřích.? změnila taktiku Petra.

?Co chceš?? zopakovala Markéta studeně a bez emocí svoji otázku.

 ?Já....musím s tebou mluvit...? Petra nevěděla jak překonat tu bariéru, kterou kolem sebe Markéta postavila.

?Mluv.? dostalo se ji odpovědi

 ?Zatraceně Markéto co se s tebou děje?? vybuchla bezmocně Petra a chytila Markétu za rameno, aby s ní zatřásla a probudila ji k životu.

Jakmile se jí ale dotkla, tak Markéta její ruku srazila stranou a explodovala. Dvěma kroky se octla těsně před Petrou a zatlačila ji tak o krok zpět a pravačkou ji chytila za čelist: ?Co si o sobě myslíš ty malá mrcho. Diriguješ lidem život, sereš se do všeho jakoby ti patřil svět a myslíš si, že všechno je jenom hra. Je ti u prdele ukradený, že lidi kolem tebe za tvý činy krvácí! Jseš hnusná sketa, ...hyena...odpad...? Markéta se nekontrolovaně chvěla a do očí jí opět vytryskly slzy.

?Jdi mi z očí, nemůžu se na tebe dívat.? ovládla se a všechen vztek z ní vyprchal. Pustila vyděšenou Petru a odstrčila ji od sebe pryč. Petra zůstala stát s otevřenými ústy. Markéta nebyla z těch, které by se pro malý výprask takhle proměnily. Včera se muselo stát něco převratného.

Markéta se otočila zády a vešla zpět do bytu s úmyslem zavřít dveře a nechat Petru ať si tam stojí třeba do soudného dne. Když ale skutečně do dveří strčila, tak ty se místo zabouchnutí vrátily zpět. Bránila jim v dovření Petřina noha. V Markétině pohledu se objevil zbytek hněvu, ale únava si vybírala svoji daň. Otočila se zpět na Petru a otevřela ústa, aby naposled pohrozila svojí spolužačce, Petra jí ale nedala příležitost promluvit: ?Jestli chceš, tak mě můžeš srazit k zemi, ale buď to udělej, nebo jdu dovnitř.?

Tváří v tvář Petřině odhodlanosti Markéta jenom vydechla vzduch, který si šetřila na hrozbu na niž už neměla sílu a ustoupila stranou. Čím dřív Petru nechá vymluvit, tím dřív ta otrava zmizne a Markéta bude zase mít svůj svatý klid (alespoň dokud se nevrátí domů otčím).

?Markéto je mi nesmírně líto, že to došlo až tak daleko, jak to došlo.? začala Petra, když vstoupila do předsíně vyzula se a zavřela za sebou dveře. ?Věř mi, že kdybych to mohla vrátit, tak bych to všechno vrátila.? Markéta Petřino žvanění pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven a Petra si toho byla vědoma. Pokud chtěla něco svojí návštěvou docílit a nenechat to vyznít jako prázdné gesto, tak si musela nějak získat Markétinu pozornost.

Náhle ji napadla spásná myšlenka. Moc se jí do toho co mělo přijít nechtělo, ale nešlo to jinak.

?Podívej, Markéto, vím, že jsi asi dostala pořádný výprask od ...otčíma, ? včas si vzpomněla na Markétinu ohnivou reakci, když se o druhém manželovi Markétiny matky vyjádřila jako o jejím otci, ?ale jestli si vzpomeneš, tak já jsem taky nevyvázla s čistým štítem.? Jakoby právě vyslovila nějaké tajné heslo, tak bezostyšně rozepnula vlastní kalhoty a spustila je na zem. Na důkaz svých slov se natočila zády k Markétě a ukázala jí fialové modřiny, které ji na zadku zanechala Trenérčina plácačka.

To konečně upoutalo Markétinu pozornost. Šílenost a nereálnost Petřina počínání konečně vytrhla Markétu z letargie, protože to už bylo i na její unavené vnímání příliš bizardní. Petra se potěšila, když uviděla, že konečně získala Markétinu pozornost, ale navenek na sobě nedala nic znát.

?Co to děláš Petro. Obleč se.? Promluvila Markéta otráveně, ale Petře neušlo, že až poté, co si její pozadí prohlédla a zhodnotila. A tak si byla celkem jistá, že otráveností se Markéta snaží spíše maskovat něco jiného. Poslušna příkazu, natáhla si Petra kalhoty opět nahoru. Účel to už splnilo, má Markétinu pozornost. Otázkou zůstávalo na jak dlouho.

?Jak jsem říkala je mi to líto?? Markéta jí skočila do řeči: ?Ty nic nevíš.?

Petra se odmlčela, protože čekala pokračování, ale Markéta vypadala, jakoby ona věta řekla vše, proto musela opět začít sama.

?Markéto nejsi tak jedinečná, jak si myslíš.? V Markétě opět začínal klokotat vztek, ale jak Petra pokračovala, postupně se vytrácel.

?Nejsi jediná, kdo dostává doma výprasky.?

Markéta šla do kuchyně a Petra ji opatrně následovala, aniž přestala mluvit. V kuchyni se Markéta otočila a zadívala se Petře do očí. ?Ty?Nic?Nevíš? důraz, se kterým odsekávala jednotlivá slova Petru zastavil uprostřed věty.

Najednou toho bylo na Markétu příliš a tak rezignovala. S povzdechem se sesunula na židli. Bolestivě zasykla, když dosedla. A unaveně složila ruce do klína. Tatam byla nezničitelná atletka Markéta, Skála v přílivu, Maják v bouři. Čeho je moc toho je příliš, Markétě už nezáleželo na tom, co si Petra pomyslí. Bylo to, jakoby někdo z nafouknutého balónku vypustil půlku vzduchu. Skloněná hlava, ramena propadlá dopředu,vyhrbená záda. Takto si lze představit někoho, kdo sedí jak hromádka neštěstí. Petra mlčela, protože tušila, že Markéta potřebuje čas a pak se sama rozhovoří.

A skutečně? s dalším povzdechem se z Markéty začala sypat slova, věty, celý příběh.

?Nejde o výprask nebo o bolest?jde o bezmoc.? Markéta nezahleděla do svých dlaní a hledala slova, ?neumíš si představit tu bezmoc.Víš, že tě čeká výprask?nezávisle na tom, jestli jsi něco udělala nebo neudělala, jestli ses snažila nebo se flákala, jestli jsi měla štěstí nebo smůlu. Dostaneš, protože on chce.? Markéta se neradostně uchechtla a zacitovala: ?Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.?

?Nejjednodušší je počítat s tím, že v kteroukoliv denní nebo noční dobu může za tebou přijít a říct ti, že dostaneš. Ty vlastně zažíváš ve své mysli výprask pořád. Někdy se tě nemusí dotknout po celý týden, ale ty přesto celý týden žiješ ve strachu. Bude tento pohled stačit k tomu, aby se naštval a našel si důvod?

Před výpraskem se třeseš, protože netušíš, jak těžký bude a snažíš se přijít s nějakou polehčující okolností, která by mohla ovlivnit množství ran. Nevíš ale, co bude tím důvodem a nevíš tedy ani, co může zafungovat jako polehčující okolnost.

Když k výprasku dojde, tak tvá důstojnost ti říká: tentokrát nebudu plakat, tentokrát nebudu prosit, ale jak přichází rány, přichází i slzy.

Většinou nepláčeš kvůli bolesti fyzické, ale kvůli lítosti a bolesti nad tím, že není nic, co bys mohla udělat, abys z té pasti unikla. Není nikoho, kdo by ti mohl pomoci, na koho by ses mohla obrátit.

A to nemluvím o tom, že zároveň víš, že jediný důvod pro tvé utrpení není nějaký tvůj prohřešek, nebo že ho někdo naštval a on si potřebuje vylít vztek na někom slabším. Důvod pro tvůj výprask je ten, že ho to sexuálně vzrušuje, parchanta. Vzrušuje ho, když tě mlátí, ty se před ním krčíš, vzlykáš, naříkáš.?

Markéta se zhluboka nadechla a zastavila ve své zpovědi, jakoby překonávala další zábranu, ale v situaci ve které právě byla se jí všechny zábrany bortily jak domeček z karet.

?Když si ho mamka vzala, tak byl hodnej a nevztáhnul by na mě ruku. Pečoval o mě, kupoval mi oblečení, byl starostlivý. Teprve když jsem se ohradila, když mi chtěl při koupání mýt záda, teprve pak ukázal svou pravou tvář. Nejdřív tlačil a tlačil, ale když jsem pořád odmítala, tak se rozčílil a vrazil mi facku.

O týden později se mu nelíbilo něco dalšího a zase to vyřešila facka, pak pár facek a ani ne po měsíci jsem poprvé byla přehnutá přes křeslo a na zadek mi dopadal jeho řemen.

Za dva měsíce už to bylo na holou. A za půl roku už byly výprasky na denním pořádku.

Kdykoliv slyším jak těžce dýchá nebo cítím v zátylku jeho chlípný pohled, když klečím po výprasku v koutě tak se mi z něho chce zvracet.?

Petra neměla tušení. Když teď Markétu poslouchala, tak střídavě zatínala pěsti v bezmocném vzteku a střídavě zuřivě mrkala, aby se pro Markétu nerozplakala. Položila jí ruku na rameno a když ji Markéta nesetřásla, tak se k ní sklonila, aby ji objala. Dlouho zůstaly jen tak v objetí a obě mlčely, než se Petra napřímila a účastně, ale přesto zvědavě se zeptala: ?Ukážeš mi to??

Markéta tiše přikývla, postavila se a spustila kalhoty pod zadek, aby se Petra mohla podívat.

Petra zasykla, když tu spoušť uviděla. ?Markéto?Já?.? hledala slova ?Promiň.? Markéta se na ni podívala a když viděla v Petřiných očích skutečnou účast a výčitky svědomí, tak se slabě usmála: ?To se zase zahojí.? mávla rukou ležérně. Gesto by bylo celkem přesvědčivé, kdyby nebylo té zpovědi před tím.

?Markéto, je ti jasné, že to co dělá je trestné? To je fyzické a psychické týrání.? Petra pokračovala, když se snažila zachovat chladnou hlavu a rozumně celou záležitost vyřešit i když fakta se kterými ji Markéta konfrontovala byla skutečně těžko stravitelná.

Aby ji neovládla sebelítost a znovu se nesesypala v pláči, tak se Markéta opět slabě usmála. ?Ano vím to, ale mamka se o tomto nesmí dozvědět. Ona by to neunesla. A já to musím vytrpět už jen chvíli a pak vypadnu z domova. Jakmile dostanu stýpko do té Anglie, tak si sbalím kufry a ahoj a na nikdyneshledanou.?

Petra s tímto ale nemohla souhlasit. Sama měla dost zkušeností s plánováním a odplatou a nemohla by si odpustit, pokud by Markétu nechala, aby z toho všeho otčím vyváznul nepotrestán/neposkvrněn.

?A co si myslíš, že se stane, až odejdeš? Myslíš, že si nenajde někoho dalšího koho by mohl trápit??

Petře se nelíbil Markétin postoj a potřebovala v ní rozproudit její pověstnou bojovnost. Bylo jí jasné, že nebojuje ne ze strachu, ale z lásky k mamce, která si našla druhého manžela a těžko by nesla, pokud by se dozvěděla co je zač.

?A kdo je další na řadě? Sama jsi říkala, že je mamka teď hodně zranitelná?? Markéta se zakabonila a do očí se jí zase vracel oheň. Petra zmlkla, protože tak lépe nechala vyznít svoje varování.

Markétina sebelítost se pomalu rozplývala, Petra poznala, že první krůček se jí podařil a rozmluvila se znovu. Když konečně Markétu přesvědčila o nutnosti zasáhnout, pokračovala v nastiňování svého plánu. Postupně se zapojila i Markéta, obě děvčata se pohroužila do rozhovoru a v hlavách se jim postupně tvořil plán, jak z toho ven.

---

Petra položila telefon, podívala se Markétě do napjaté tváře a povzbudivě na ni mrkla:?Alea ecta est.?

?Kostky jsou vrženy.? Přikývla s vážným výrazem Markéta ve snaze sdílet Petřin optimismus. Nedokázala se uvolnit. Foťák pípnul na znamení, že ukončil upload obrázků do počítače a Markéta si znovu prohlídla fotky, které před chvílí s Petrou ?nacvakaly?.

Do otčímova příchodu bylo ještě třeba mnoho udělat, ale po Petřině telefonátu už nešlo akci odvolat? Bylo načase překročit Rubikon, s tím Markéta souhlasila a ne že ne, ale teď, když už nebylo cesty zpátky, neměla z toho dobrý pocit a napětí jí kroutilo a uzlovalo vnitřnosti: ?Jak otčím zareaguje? Nezapomněly na něco?...?

Petra včas odhadla, co se Markétě honí v hlavě, zezadu k ní, sedící u počítače, přistoupila a povzbudivě jí stiskla rameno. Markéta se ohlédla a usmála se. Ano, s Petrou za zády to zvládne?

---

V zámku zarachotily klíče, odemkly a neznámý návštěvník vstoupil do bytu.

Markéta si byla jista, že je to on a zhluboka se nadechla. Pohlédla na Petru, aby u ní načerpala sílu, ale ta už se nechala pohltit svojí rolí.

Přesně podle předpokladu zaznělo zadunění, jak otčím ?položil? svoji aktovku a rázným krokem vyrazil ke dveřím od Markétina pokoje. Jeho ruka ztěžka dopadla na kliku a Markéta se v duchu připravovala na to, že zanedlouho bude muset čelit jeho hněvem brunátnému obličeji. Bez zaklepání vtrhnul dovnitř - a zastavil se uprostřed kroku, když zahlédl Petru. Nečekal, že u dcery někdo bude.

Markéta seděla na posteli a Petra na židli naproti ní, asi půldruhého metru daleko. Měl v plánu dotáhnout Markétu do obýváku k další ?rozmluvě? a zjistit co to má všechno znamenat. Když ale zaregistroval cizí osobu, znejistěl.

?S tebou,? zarazil svůj ukazovák namířený Markétiným směrem do vzduchu, ?chci mluvit.? procedil skrz sevřené rty.

?A ty?nevím kdo jsi ty, ale je načase, abys šla domů. Markéta teď nemá čas.? Otočil se k Petře a jeho výraz poněkud změkl.

?Dobrý den, já jsem Petra Žídková.? usmála se na něho Petra. On už ji ale ignoroval a otočil se na patě, aby z pokoje zase vypochodoval. Svoje rozkazy sdělil a očekával, že budou okamžitě vyplněny. Udělal několik kroků a zase se jeho pohyb zasekl v půli kroku. Položil nakročenou nohu a pomalu se otočil, na tváři směs předchozího hněvu, podezření a překvapení.

Petra promluvila, ještě než se stihnul zeptat: ?Ano, Petra Žídková, ta co vám dneska volala.?

Opět ožil a do očí mu vniknul skoro nepříčetný výraz, který Markéta tak dobře znala. Když se takhle tvářil, tak to pak hodně bolelo? Třemi rychlými kroky se přesunul k Petře, ale ta také neváhala a jakmile se rozpohyboval, vzala do ruky obálku co jí ležela na klíně a vyskočila na nohy.

Když byl na krok od ní, tak se napřáhnul, aby ji srazil fackou. ?Zkus to hajzle a zažaluju tě?? prskla mu Petra do očí, přistoupila blíž a napjala se do své plné výšky(ve skutečnosti tím, že mu nakročila do útoku, tak mu účinně zabránila, aby ho dokončil? A dala mu čas přemýšlet? A připravila se kolenem tak, aby mohla zasáhnout v případě, že jeho přemýšlení nepřinese kýžený efekt?).

Nečekal odpor a tak se znovu zaseknul. Vlastně by jeho chování vypadalo komicky, kdyby nešlo o někoho tak nebezpečného. Vypadal jako loutka, jejíž loutkař nezná svoje řemeslo.

?Tady mám ty fotky o kterých jsem ti říkala,? zamávala mu před obličejem obálkou a tykáním mu dala najevo, jak málo se ho bojí, ?Markéta to zatím nechce vytahovat na světlo světa, aby s tím předem seznámila svoji mamku, ale udělej mi něco a zítra je to na stanici spolu s mým svědectvím a zprávou od mého doktora.? Kula železo dokud bylo žhavé a nedávala mu šanci chytnout druhý dech a stát se pánem situace, převzít otěže, jak tomu byl zvyklý.

Viděl že u Petry nepochodí a svou zlost zaměřil na další oběť - Markétu. Ta seděla v klidu dál a vracela mu jeho pohled. Po včerejšku se v ní cosi změnilo a už ji nedokázal vystrašit svým pohledem nebo gesty. ?Má pravdu.? Bylo jediné co mu klidným hlasem řekla. Její pohled sděloval vše ostatní. Ztěžka dýchal a probodával ji pohledem, který mu ona klidně, snad dokonce s náznakem opovržení vracela. Teď, když se mu postavila, ho uviděla takového jaký skutečně byl - chudák, násilník, který si svou oběť vybírá jen tam, kde ví, že nenarazí na odpor.

Otočil se k Petře zády a odcházel z pokoje. Ve dveřích se ještě jednou zastavil a pronesl poslední výhružku: ?Toho budeš litovat dceruško.?

Pak za sebou zavřel dveře. Klidně, tiše, o tolik hrozivěji, než kdyby jimi naštvaně prásknul.

Petra si vydechla a posadila se, protože se ji od duševního vypětí rozklepaly nohy. Tentokrát to byla Markéta, kdo se na kamarádku usmál, kdo dodal povzbuzení. Zvedla ruku s diktafonem a stiskla konec nahrávání.

Teprve potom se usmála i Petra: ?Zvládneš to?? narážela na jeho poslední výhružku. ?Jasně, jen si dál kope svůj hrob, když už jsme to spustily, tak ať je to velkolepé a s muzikou.? mávla nad tím rukou Markéta i když uvnitř si tak jistá nebyla. ?Petro?já?děkuju??

Obě dívky se postavily a navzájem se objaly?

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek