Když přišla, byla Jiřina ještě doma. Pozvala ji dál a uvařila čaj. Pomalu upíjela a chvílemi se podívala na něj. Zaujatě sledoval přenos v televizi, ale občas se na ni usmál. Těšila se, až spolu budou sami.
V pokoji bylo teplo. Sundala si mikinu. Okamžitě stáhla rukávy trička až na zápěstí, ale Jiřina si přesto všimla obojku, který měla jako obvykle navlečený na ruce. "Budeš pokračovat ve svlékání?" zeptala se.
"Ne," odpověděla a pak se podívala na něj. "Leda by sis to přál.."
"Já to chci, " řekla Jiřina a on jen přikývl, ani neodhlédl od televize.
Pomalu a neochotně si sundávala další části oblečení. Vůbec se na ni nedívali, ani když zůstala nahá sedět na gauči.
"Pojď sem," zavolal ji konečně. "Sem ke mně. A na čtyři. Dej mi ten obojek." Připnul jí ho kolem krku a obrátil se na Jiřinu - "To je ale hezká čubička, viď?" Poplácal ji o zádech. "Buď hodná.. sedni."
Povídali si, jako by tam nebyla. Aby se nenudila, hodili před ni po chvíli časopis a směla si prohlížet. Jeden článek ji opravdu zaujal. Poočku se ohlédla. Zdálo se, že si jí nevšímají - Jiřina něco dělala v kuchyni a on se díval na televizi. Nenápadně si začala jednou rukou dráždit bradavky a svírala stehna k sobě.
"Co to ta čubka dělá?" uslyšela. "No počkej!"
Jiřina přinesla odvedle důtky a kolíčky. Nejdřív ji párkrát přetáhla přes zadek a pak ji za obojek odvlekla k oknu. Přicvakla jí kolíčky na bradavky a pysky.
"Až je budeš chtít sundat, přilezeš po čtyřech! A neotravuj kňučením, chceme si v klidu dopít kafe. Otevři pusu!"
Mezi zuby ucítila rukojeť důtek. Jiřina si sedla do křesla a zase si jí nikdo nevšímal. Chvíli trucovala, myslela, že to vydrží do odchodu Jiřiny a s ním si pak už nějak poradí, ale brzy jí bylo jasné, že má jen dvě možnosti - přerušit hru, nebo podstoupit cestu po čtyřech. Rozhodla se pro tu druhou možnost a doufala, že to nebudou nijak komentovat. Jakmile se dala do pohybu, už to nebylo tak strašné. Přilezla až k němu a úpěnlivě se na něj podívala. Vyndal jí důtky z pusy.
"Chceš něco?"
"Sundat kolíčky...prosím..." Když hned nereagoval, viděla, že musí něco dodat. "Prosím ... pane."
Vyplivla nenáviděné slovo a modlila se, ať pochopí, že to je vše, čeho je v tutu chvíli schopná, a že se zas nebezpečně blíží okamžik, kdy přetažená pružina praskne a ona nebude moci pokračovat. Pochopil. Rychle sundal kolíčky a pomáhal jí masírovat místa, která bolela ještě víc, když se do nich vracela krev.
"Pojď ke mně.. no tak, nebreč, jsi statečná... jsi moje..."
Cítíla strašnou vděčnost - za tu pochvalu a pohlazení. Schoulila se mu u nohou a překonávala touhu třít si o ně tvář. Když ucítila jeho nohu na zátylku, byla v čubčím sedmém nebi. Vydržela tak do chvíle, než Jiřina musela odejít . Poručili vzpřímeně si kleknout s rukama za hlavou a zavázali jí oči.
Jiřina jí ještě pořádně zmáčkla bradavky a při puse na rozloučenou zašeptala "Tak si to užij."
Znovu důtky do pusy a pak jeho hlas: "Jdu s Jiřinou dolů. Až se vrátím, budeš tu přesně takhle, ani se nehneš. Ne aby sis ji honila!".
Slyšela cvaknutí dveří a pak už byla sama...