?Tak co je? Poslední dobou jsi strašně zamyšlená a nebavíš se o ničem, co se týká tebe osobně.? Stěžovala si má kamarádka. Abych to upřesnila, stěžovala si jediná osoba, které jsem se vždy byla ochotná svěřovat snad se vším.

Teď se svěřit nemohu. Jak jí vysvětlit, že mám Pána, že se mi líbí představa bolesti, i když ne moc velké, že mě vzrušuje bezmoc a odevzdání se do rukou někoho jiného? Jak? To nevím.

A tak jsem jako vždy odpověděla: ?Nic.?

Takhle to probíhalo zhruba dva měsíce a já v sobě dusila všechny pocity. Nestačilo mi svěřovat se jen svému Pánovi. Musela jsem to říct i někomu ?nezaujatému?. Byla jsem pořád smutnější. Vždy jsem si myslela, že si pro sebe zvládnu nechávat snad všechno, tak teď vidím, že i já, introvert všech introvertů, se potřebuji svěřit blízké kamarádce jako ta poslední na pavlači.... Teď to nemyslím zle, jen chci říct, že jsem v sobě dokonale odhalila tu typickou ženskou vlastnost. Říkejme jí decentně vykecání všeho.

Po měsíci, kdy jsem vztekle vybuchla snad kvůli všemu a spokojená jsem byla jen, když jsem viděla svého Pána nebo s ním byla v kontaktu, jsem se rozhodla, že Andrea, má kamarádka, je natolik tolerantní a ochotná, abych se jí mohla svěřit alespoň s částí svých myšlenek a tužeb.

?Hmm? Hele?. Víš, jak jsem říkala, že se cítím sama? No, tak já se vlastně ani sama necítím, jen nevím, komu bych mohla říct, jak mi je. Jenom tobě a bojím se, že mě za to odsoudíš.? Začala jsem. Pak nastala typická situace vysvětlování, že se nemám čeho bát, že mě zná moc dobře na to, aby změnila své názory jenom kvůli tomu, co řeknu a že je důležité, jestli jsem šťastná.

Chvíli jsem váhala a nakonec jsem ze sebe vysypala změť neuspořádaných myšlenek. O tom, že onen muž je můj Pán, jsem se nezmínila. Řekla jsem jen, že je starší než já, respektuji ho, vážím si ho a snažím se dělat vše, aby byl spokojený, jak mě přitahuje a já si nemůžu pomoci.  Nastínila jsem i myšlenku ochoty udělat snad cokoliv?.. Dříve nebo později.

?Vždyť to je v pohodě, na tom není nic neobvyklého, hlavně, že jsi spokojená, to jsem ráda?. Miluješ ho?? Na tuhle otázku neznám odpověď. Někdy si myslím, že ano, někdy se domnívám, že jde jen o touhu.

?Nevím, ale opravdu mne přitahuje.? Odpověděla jsem.

Pak už se rozhovor zvrtl a já se cítila šťastně. Šťastně jako poslední dobou nikdy. A myslím, že jí časem odhalím celou pravdu a ona to pochopí.

Tím jsem jen chtěla říct, že nejen můj Pán je pro mě důležitý. I přátelé pro mě znamenají mnoho, jak jsem si zpětně uvědomila.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek