NOVINKY : Texty : Komentáře : Auditoria : Seriály : Click & Bound : Kalendárium                       Home   

Identita :
NEZNAMY_1259 
info : profil : má auditoria : známí
přítomní : všichni : uspat : logout


Spřátelené weby :



Wacovo doupě
www.eleferno.cz

Stránka Domi.D
Shop s BDSM pomůckami
Njalova noční říše
Dark Club
Klub antropomorfní kynologie. Domov pejsků a feneček v lidské podobě
Sluneční tvrz Petrůvka
Yelen plastification. Fetish foto a móda



clanek reaguje nikdo
na clanek reaguji nikdo

Rubriky
Začátečníkům  ( 66 )
Náctiletým  ( 11 )
Reálné zážitky  ( 55 )
Scénáře  ( 16 )
Povídky  ( 100 )
Poezie  ( 33 )
Eseje a úvahy  ( 53 )
Teorie BDSM  ( 34 )
BDSM v praxi  ( 45 )
Udělej si sám  ( 11 )
Recenze,testy  ( 5 )
Reportáže  ( 23 )
Bondílna  ( 8 )
Help  ( 6 )
Vox populi  ( 62 )
Editorial  ( 13 )

Pište pro www.ds-life.cz

Komentáře
Krásný!      [Tygřička ]
:-))      [Blue ]
Diky za komentare      [petr(angel) ]
Kdo nechce slyšet musí cítit..      [Pawell ]
(bez názvu)      [Liška ]
Re: Liška, [29.3.2006 - 21:32]      [DOM.sub ]



Znamkovali

Existujici
1

Alespon registrovani
1

vsichni
1.5


(7)
(1)
(1)
(1)
()
()
()
()


Znamkovani - jako ve skole
Neznamkuji 5 4 3 2 1

Oficiální článek ( 29.3.2006 00:32:07 )
Tam kde končí hra
Přečetlo 5669 lidí celkem 8935 krát (zobrazit statistiku). Komentovalo 6 lidí 6 krát. Nové6 (zobrazit komentáře)
Helena a trest
Vkladatel:petr(angel) ., Autori:petr(angel)  Témata : Spanking    Mezilidské vztahy    Rubriky : Povídky   

Tato krátká povídka je varováním pro jednu slečnu velmi blízkou mému srdci, aby si uvědomila, co se může stát, až jednou opět přestřelí. Jedná se napůl o fikci, takže ne vše je pravdivé.

Když jsem jí nabízel, že jí pomůžu s angličtinou, trošku jsem se obával, jestli to dotáhne do konce. Chtěl jsem si být jistý, že učení bude pokládat za důležité, protože moc dobře vím, že ač většinou zodpovědná a vyzrálejší než leckteří její vrstevníci (měla posledním rokem -náct), přesto občas ráda probudí spící dítě ve své duši a odběhne od rozdělané činnosti za něčím novým, vzrušujícím, neznámým. Když mi potvrdila, že chápe, že je pro ni znalost angličtiny nutností a že ráda využije příležitosti, že ji někdo pomůže a pohlídá, aby to v půlce nezabalila, když souhlasila, že nepořádnost můžu potrestat výpraskem, tak jsem jí navrhnul jednoduchý plán.

Po dobu dvaceti dnů, bude pravidelně psát eseje na zadané téma, posílat mi je mailem k opravě, já jí je opravím a o víkendech spolu projedeme gramatiku a některé věci, na něž narazíme při naší výuce na dálku. Dělila nás vzdálenost dvou set kilometrů, ale protože stejně o víkendech jezdila ze školy domů k rodičům do Prahy, tak nebyl problém v tom, že bychom se vůbec neviděli. Zdůraznil jsem, že od ní očekávám, že dvě hodiny hrubého času denně bude věnovat angličtině a ujistil se, že to bude moci zvládat a nebude jí to nabourávat její denní režim.

Opět souhlasila a tak jsme začali...

Postával jsem na nádraží, do mrazivého vzduchu vydechoval obláčky páry a vyčítavě hleděl na informační panel, který mi nezúčastněně sděloval, že Helenin vlak má patnáctiminutové zpoždění.  Amplión opět, snad už po desáté za dobu co jsem byl na nádraží, zachrochtal, a tentokrát hlásil povzbudivou zprávu: ?Osobní vlak z Plzně... příjezd 16:00... na třetí kolej.?

?Halelujah, díky.? otočil jsem hlavu k nebesům a na ztuhlé rty se mi znovu pomalu vkrádal úsměv, jako pokaždé, když se blížilo setkání s Helenou. Suché rty jsem si rychle přejel jelením lojem, jako bych se styděl, že mě někdo uvidí a jal se vyhlížet Helenu, protože vlak už mezitím s funěním zastavil. Jako obvykle i tentokrát jsem si nejprve všimnul ohromného červeného sportovního baťohu, pak nohou v džínech, které čouhaly za baťohem (Helena byla otočená zády) a jakmile se otočila, tak i charakteristické záplavy rusých vlasů. Na dálku jsem nemohl přes všechny ty lidi vidět jaký měla Helča výraz v obličeji, ale stačilo by mi zavřít oči a hned bych viděl její usměvavou tvář a jiskřící oči. Až udivené pohledy a nesmělé úsměvy okolostojících lidí mě vrátily zpět do přítomnosti a já si uvědomil, že jsem se křenil jako malý kluk, který každou chvilku má dostat narozeninový dárek. Ovládnul jsem se a opět se začal tvářit ?normálně?. Po chvilce si mě Helena taky všimla a zamávala mi na pozdrav, mezitím co se v neprostupném houfu lidí nezadržitelně, ale proklatě pomalu, jako když se plazí ohromný had, blížila směrem k východu, kde už jsem na ni čekal. Rozverně jsem jí zamával nazpět, čímž jsem si opět vysloužil několik udivených pohledů, které jsem však tentokrát statečně ignoroval.

?Ahoj princezno.? ?Ahoj Péťo? zaznělo současně a já ji objal a na rty jí vlepil polibek. ?Půjč mi ten baťoh, ať ho netaháš.? nabídnul jsem se, a Helena, jako každý víkend, zamítavě vrtěla hlavou: ?To je v poho. Já to unesu. Není to těžký.? A já na to(jako každý víkend): ?Já vím, že bys to unesla, ale stejně ti to vezmu. Vychutnej si posledního žijícího gentlemana v Čechách...už nás moc není, jsme vymírající druh.? pokračoval jsem s úsměvem a plácal hlouposti, až Helča podlehla a nechala mě, abych si od ní baťoh převzal.

?Tak vítej v Praze. Zastavíme se ještě v Tescu, abychom pro tebe nakoupili jídlo na víkend a pak jdeme na kolej.? seznámil jsem Helenu s plánem, ale ona opět nesouhlasila: ?Já mám jídlo s sebou, takže to není potřeba.? Raději jsem se nevyjádřil, co si myslím o tom, že lidé nosí jídlo na zádech přes půlku republiky a vykročil na cestu. Směr: Kolej...

Dorazili jsme na kolej a těšili se ze vzájemné blízkosti po týdenní odluce.

?Zlatíčko?? zavolal jsem na Helenu z kuchyňky, protože jsem si najednou vzpomněl na jeden rest, který jsem musel uvést na pravou míru.
?Ano? Copak.? ozvalo se z pokoje po chvilce ticha, když Helča odpoutala pozornost od počítače.
?Včera mi nepřišla tvoje esej.? pokračoval jsem, aniž bych skutečně položil tu otázku, která mi hlodala v hlavě. Když se dlouho neozývala odpověď, tak jsem nechal knedlíky knedlíky, vstoupil do pokoje a zadíval se na sedící postavu.
?Helenko??
?Noooo? protáhla, aniž by pohlédla mým směrem.  Už mi bylo jasné, která bije a vzduch pomalu začínal elektrizovat blížícím se výpraskem.
  ?Říkám, že mi včera nepřišla tvoje esej. Posílalas ji??
?Hmmm ehmmm.? zamumlala cosi neslyšně
?Prosím??
Nevydržela můj pohled a na poslední chvíli, než jsem si začal myslet, že mě chce ignorovat, vzhlédla.
?Víš....já....noooo....neposlala.? než jsem stihnul promluvit, tak pokračovala dále ?já ji mám napsanou, mám ji v noťasovi, ale prostě už bylo pozdě a ráno jsem na to zapomněla, takže jsem ji neposlala.?  Zamračil jsem se, protože se mi něco nepozdávalo.
  ?Fakty! Mám ji hotovou....jen...?
  To jak moc zdůrazňovala, že ji má hotovou se mi nezdálo(?je něco shnilého ve státě dánském? napadl mě citát ze školy), takže jsem jen tázavě pozvedl obočí a otázku: ?Skutečně?? nechal nevyslovenou viset ve vzduchu.

 

Helenka statečně odolávala mému pátravému pohledu: ?Teď kecáš, nebo mi říkáš pravdu.? zeptal jsem se. ?Nebudu to kontrolovat, budu ti věřit. Důvěra je drahá věc. Takže se tě ještě jednou a naposledy zeptám: ?Skutečně máš tu esej napsanou a neposlala ´s ji jen protože jsi ji dopsala příliš pozdě večer a ráno na ni zapomněla??
Chvíli mi hleděla do očí, a zvažovala svoji odpověď, ale pak provinile sklonila hlavu a zamítavě jí zavrtěla.
?Nemám ji.? přiznala tiše a vzápětí mi opět pohlédla do očí ?Ale není to moje chyba, když jsem přišla domů, tak jsem musela dělat na jedné práci do školy a musíš uznat, že to je důležitější...?
  Neřekl jsem první věc, která mi vyskočila na mysl. Dokonce ani tu druhou ne. Místo toho jsem se zhluboka nadechl a tiše pronesl: ?Ty sama určuješ pořadí důležitostí jednotlivých věcí ve svém životě a svůj řebříček hodnot. Je to na tvém posouzení, nikoliv na mém. A vlastně se nic moc neděje. Tak tu esej napíšeš dneska spolu s tou dnešní...bude ti to hold trvat čtyři hodiny a ne dvě.?
  Nakrčila nesouhlasně nosík. ?A nešlo by to udělat nějak, že bychom ten jeden den jako vynechali? Ať tady neztrácím čas, který máme k dispozici. Vždyť se vidíme tak krátce a zítra se musím ukázat i doma, aby mamka neplašila, proč jsem se tento týden nezastavila.?

 

?Dohoda zněla: že každý den věnuješ dvě hodiny angličtině. Já mám dohlédnout na to, abys to taky dodržela, takže ti to nemůžu odpustit, i když tím trestám i sebe, protože místo toho, abych s tebou dělal to co bych rád, tak budu čekat, než dopíšeš svoje eseje a pak je ještě budu další dvě hodiny opravovat.? Odpověděl jsem neústupně, i když jsem ve skutečnosti bezmocně drtil zuby a zaháněl vztek. Doufal jsem, že Helena právě naopak napíše i ty eseje ze soboty a neděle už v pátek, abychom měli víkend pro sebe a ona se na to tak vyflákla.
  ?Péťoooo? snažila se mě obměkčit.
I já sám jsem chtěl s ní trávit víkend jinak, ale na druhou stranu nechtěl jsem zklamat její důvěru, kterou do mě vložila, když mě před pěti dny žádala o pomoc při učení. Tehdy jsem jí slíbil, že ji donutím, aby se na to nevyflákla. Nakonec mě napadla spásná myšlenka. Vyžádal jsem si přeci povolení donutit ji k učení pod pohrůžkou výprasku. Když lajdačí, bude to tedy výprask.

?Dobře, půjde to udělat. Toto je první víkend, kdy píšeš ty eseje, takže budu vstřícný...příště už ale nepolevím. Ale aby bylo jasno: beru to jako nedodržení slibu, který jsi mi dala. Slíbila jsi, že se angličtině budeš věnovat a teď chceš odklad. Takže tímto se dovolávám svého práva udělit ti výprask, za porušení podmínek.?
Na tváři se jí objevil radostný úsměv. ?Přece jsem ho dostala? říkala si.
Nedal jsem na sobě nic znát, ale moje škodolibé já si neodpustilo poznámku v mé mysli: ?Však on tě ten úsměv přejde, až zjistíš, cos na sebe ušila za boudu.?
?Dobře.? přistoupila na moji podmínku. Beze slova jsem se otočil, abych vypnul plotnu sporáku s nedovařenými knedlíky. Vrátil jsem se zpátky do pokoje a přistoupil k čekající Heleně.
 
?Helčo. Ten výprask ale nebude takové to plácání, jako obvykle, když si hrajeme. Bude to skutečný výprask za trest.? dával jsem jí šanci ještě od toho odstoupit, ale ona jen pokývla hlavou, že souhlasí. Přistoupil jsem tedy k počítači, vybral dostatečně hlasitou hudbu, aby alespoň trochu překryla zvuky, které se zanedlouho z našeho pokoje budou ozývat, abych nepoděsil spolubydlící a nakonec zamknul dveře, pro jistotu, aby nás někdo nevyrušil ?v tom nejlepším?. Helena mezitím postávala uprostřed pokoje jako kůl v plotě, protože nevěděla co se od ní očekává.
 
Když bylo tedy všechno zařízeno, přistoupil jsem k Heleně a začal jí rozepínat džíny. ?Takže ještě jednou: dostaneš tvrdě a dostaneš na holou...? uprostřed pohybu jsem se zastavil, protože doteď nehybná Helena najednou ožila a zachytila si kalhoty, ještě než jsem je stihnul stáhnout pod zadek.
?Ne na holou ne...?bránila se a hbitě jak lasička natáhla kalhoty zpět a skočila na postel, aby se mi dostala z dosahu. Překvapeně jsem zamrkal, zaskočen tak náhlou změnou v jejím chování. Tatam byla poslušná provinilá dívčina...opět se ukázal neposedný zlobivý rarach. Když viděla výraz na mém obličeji, tak se zvonivě rozesmála.
?Helčo toto není hra.Hra skončila. Teď máš dostat opravdický výprask za trest.? varoval jsem ji klidně.
?Tak mě pojď potrestat, jestli to zvládneš.? chichotala se dále
?Heleno Vašíčková! Já si nedělám legraci. Okamžitě přestaň dělat hlouposti a chovej se alespoň trochu zodpovědně.? Nerad používám tento varovný tón, protože ten obvykle znamená, že se situace za chvilku vymkne jakékoliv kontrole a já udělám něco, co bych býval raději neudělal.

Před očima už jsem viděl, že to dopadne stejně jako při Helenině prvním výprasku za trest, kdy jsem ji varoval, že tentokrát SKUTEČNĚ dostane a ona to pořád považovala za hru. Nakonec to tehdy dopadlo tak, že po nedlouhém kočkování se mi podařilo ji dostat do pozice, ve které jsem ji mohl začít vyplácet a já začal. Ona se zklidnila, ale v okamžiku, kdy jí zadeček začínal teple sálat a získal rudou barvu letních červánků. V okamžiku kdy si jistě říkala: ?Tak teď každou chvíli Péťa skončí. Už jsem dostala dost.? Jsem jí suše oznámil, že toto celé bylo jenom zahřívací kolo, abych si získal její pozornost a poslušnost a výprask teprve začíná. Naštěstí k tomu tentokrát nedošlo. Možná to byl tón mého hlasu, možná to bylo tím, že jsem ji poprvé oslovil jejím celým jménem, možná to byla její intuice anebo od každého trochu. Každopádně tentokrát se umoudřila sama od sebe, zklidnila svou rozvernou náladu a pomalu se na posteli posadila.

Já jsem se ani nehnul. Pořád jsem stál uprostřed pokoje.

?Vstávej.? pokynul jsem jí, což se jí viditelně nelíbilo a tak ostentativně a mě natruc zůstala sedět. Přistoupil jsem tedy já k ní, odhrnul jí vlasy z obličeje a pohladil po hlavě a nakonec ji políbil do vlasů. ?Jsem rád, že k tomu přistupuješ dospěle.? zašeptal jsem a nabídl jí ruku, aby se mohla postavit. To jí stačilo: ukázala mi, že si dělá co chce a ona sama je svou paní a tak se beze spěchu postavila. Objal jsem ji kolem pasu, ruce nechal volně spočinout na jejím zadečku a přivinul ji k sobě. Chvíli jsem ji držel v obětí, než jsem se odtáhnul: ?Helenko, já tě miluju. (vím, že to ví, ale zdálo se mi dobré to zdůraznit) To, že ses sama rozhodla přijmou trest...toho si cením.? políbil jsem ji na rty ?A ještě se k tomu vrátím.?
 
?Teď ale k tomu výprasku.? pokračoval jsem volnějším tónem, když jsem ji propustil ze svého dosahu a poodstoupil ještě o kousek dál. ?Pokud nechceš dostat na holou, tak tedy dobrá, můžeš si nechat kalhotky. Nemusíš mi vysvětlovat, proč nechceš dostat na holou, protože to stejně asi vím. Pokud se to tedy týká ženských....ehm...? na okamžik jsem znejistěl ?záležitostí.? našel jsem vhodný výraz, ?Chci ale, aby sis klekla sem k posteli a přehnula se přes bok, abych měl tvůj zadeček dobře na ráně.? ukázal jsem jí na podložku, na které obvykle cvičím leh-sedy a ona pomalu a neochotně zaujala popisovanou pozici.
 
Já jsem se posadil vedle ní a stáhnul jí džíny až ke kolenům.
 
?Teď k tomu výprasku: je to poprvé, takže protentokrát dostaneš jenom rukou, ale tvrdě.? čekal jsem na odezvu nebo námitky, ale Helena už se se svým údělem smířila a nehybně ležela s hlavou pohodlně položenou na předloktích a zavřenýma očima.
?Nechci aby sis z toho odnesla modřiny, takže ti ten výprask rozdělím na dvě části... nejprve dostaneš jednu půlku, pak chvilku oddech a pak tu druhou.? opět pauza a mezitím co jsem přemýšlel nad tím co říkám jsem jí začal mimovolně masírovat vystrčenou prdelku.
?Pokaždé dostaneš pětadvacet na každou půlku, plus pět dalších za lhaní, plus deset dalších za zlobení. Přihlížím k tomu, že ses sama přiznala, že to byl výmysl a že jsi lhala...to je polehčující okolnost a také přihlížím k tomu, že ses sama umoudřila hned po prvním varování...ještě se k tomu vrátím, až budu mluvit o důvodech k výprasku.? opět žádná odezva: ?Kdo mlčí, ten souhlasí.?

? Tak a teď k těm důvodům: Tak za prvé dostaneš, protože jsi nesplnila slib, že každý den budeš makat na angličtině a nechtěla ´s to dohnat už dneska... Po tomhle výprasku ale stejně čekám, že mi dáš páteční esej.? v Heleně hrklo, protože s tímto nepočítala, ale netroufala si mě přerušovat.

?Za druhé dostaneš za to, žes mi lhala o té čtvrteční eseji. Za třetí za to zlobení: Když ti hrozí výprask, zasloužený výprask, který sis navíc zapříčinila sama svými rozhodnutími a nikoliv nepřízní osudu nebo smůlou, tak ho přijmeš zodpovědně. To je princip toho, být dospělá: akceptovat následky svých akcí a rozhodnutí a nevykrucovat se ze zodpovědnosti... je mi jasné, že je to hodně idealistické toto od tebe dnes chtít, zvláště když i naši zákonodárci v poslanecké sněmovně nejeví známky dospělosti, o zdravém rozumu a etice nebo morální vyspělosti nemluvě? zakecal jsem se a teprve povzdechnutí od Heleny mi připomnělo, o čem jsem to vlastně mluvil. ?Omlouvám se trochu jsem se zasnil.? zlehka jsem plácnul nedočkavý zadeček. ?Takže znova zatřetí za zlobení: nauč se akceptovat následky svých akcí i když se ti nemusí vždy líbit. Staneš se spolehlivou a lidé si tě budou brát za vzor... a to je dobré...?

?Za čtvrté: říkal jsem ti už několikrát, že tě miluju takovou jaká jsi a nic ti nevyčítám nebo tě za to neodsuzuji. Necháváš si věci na poslední chvíli...to je tvoje věc a tvoje svobodné rozhodnutí. Pokud se ale jako důsledek tvého rozhodnutí nechávat vše na poslední chvíli projeví to, že nestíháš plnit své závazky, tak k tomu nelze přihlížet jako k polehčující okolnosti...je to tvoje volba, sama si děláš plány co budeš kdy dělat a sama i odpovídáš za to, že dodržíš to co slíbíš.?

? A konečně za páté: Chci aby sis zapamatovala, jak se budeš cítit, až budeš dostávat. Chci aby sis zapamatovala, jak si budeš myslet, že už jsi dostala dost, že jsem neférový a že tě nechápu, protože vidím jen svůj pohled na věc. A chci, aby sis přesně ten pocit uměla vyvolat později v budoucnosti, až budeš ty na mém místě a nějaký hříšník, ať už tvoje dítě, podřízený nebo obchodní partner nebo kdokoliv jiný, bude na tvém místě. Až se potom budeš rozhodovat, jak tvrdě budeš jeho chyby posuzovat/odsuzovat, chci aby sis vzpomněla, že i ty sama nejsi bezchybná, nebo jsi taková nebyla ve svých devatenácti a abys byla potom tolerantnější a přístupnější tomu nahlédnout na celou věc i z pohledu onoho hříšníka, než jak je tomu dnes u nás.
 
Neříkám, že máš podporovat lajdáctví nebo nekázeň, říkám ale, abys nesoudila dokud si nejsi jistá, že ses na celou věc dívala ze všech stran a i potom abys dokázala pochopit, jak se asi cítí ten na lavici obžalovaných.?
 
Helena už začínala pravidelně dýchat, tak jsem s ní zlehka zatřásl.

?To je nádhera. Člověk tady má kázání, pracuje na tvém charakteru a ty mu u toho usneš!? MLASK! MLASK! Na obou bělostných půlkách se pomalu začínal vybarvovat pětiprstý červený obtisk.
  ?Tak já to ještě jednou shrnu, a tentokrát dávej pozor, protože pak to od tebe budu chtít zopakovat.? žádná odezva. MLASK! MLASK! teď už tam na každé půlce byly obtisky dva a pomalu se slévaly dohromady do osmi a sedmiprstého hybridu.
?Jasné!?
?Ehmmmm?
 


Epilog:

?Helena? se nepoučila a neslyšela varovaní, které se jí touto povídkou dostalo. Dokonce právě naopak místo jako varování vzala celou povídku jako inspiraci, jako návod jak se zachovat. Proto finále probíhalo podle jiného scénáře (opět některé nevýznamné podrobnosti pozměním, abych chránil naše soukromí):

Helena si poklidně vyslechla moje kázaní, aniž by mě přerušovala. Přestože jsem si naivně myslel, že ocení moji snahu zapracovat na jejím charakteru, tak myšlenky, které jí běhaly hlavou byly spíše rázu: ?ÁÁÁle čert to vem, tak ať se Péťa před tím vypovídá, budu dělat, jakože poslouchám, ať má radost.?

Když jsem tedy skončil, tak místo svědomitého zopakování důvodů pro Helenin výprask se mi na otázku: ?Tak a můžeš mi to teď alespoň bodově zopakovat, abych věděl, žes dávala pozor?? dostalo hravé odpovědi: ?Ne!? a aby nebylo mýlky o tom, že navzdory své pozici si je jistá v kramflecích, mě ještě počastovala vypláznutím nezbedného jazýčku.
 
Kdo nechce slyšet, musí cítit.
 
Helenin zadek zanedlouho zasypala nadílka plácnutí. Dal jsem si záležet, aby je skutečně pocítila a ještě než se jí zadeček zbarvil do růžova už se nespokojeně vrtěla a po klidném a odevzdaném ležení nebylo ani památky.
?Srdíčko nech toho!? ozval jsem se varovně, když jsem začal mít dojem, že místo toho, abych Helenu zaslouženě vyplácel, tak se ji snažím udržet v pozici.  Opět ale navzdory mé veškeré snaze o klidné řešení si Helena nedala říct. A tehdy se stalo, co se stát nemělo a za co se stydím  (vlastně to je důvodem, proč jsem se epilog rozhodl připsat, abych si tak připomněl, jak jsem tehdy nezvládnul situaci tak, jak bych coby ?ten který vychovává a učí? býval měl zvládnout.)
 
Nechal jsem se ovládnout spravedlivým hněvem a pomyslel si: ?Dobře Princezno, očividně neoceňuješ dobře míněnou radu a chceš se z toho vyvléknout silou, přestože cítíš, že dostáváš zaslouženě. Fine by me. Já můžu i jinak.?
 
Helenu jsem nechal vyklouznout a postavit se (neušel mi její vítězoslavný úsměv, protože pro ni stále ještě šlo o hru), ale než si mohla vychutnat nově nabytou svobodu tak jsem si ji lépe uchopil, posadil se na postel a ji stáhnul s sebou a hbitě ji přidržel tak, abych se mohl nerušeně věnovat vyplácení.  Totam bylo hlazení a zahánění bolesti, totam bylo alternování v síle dopadajících ran, tak aby to bylo pro Helenu co nejpříjemnější, teď jsem byl rozhodnut důrazně jí dát za vyučenou a začal se skutečným výpraskem za trest.

Helenin zadeček růžověl ?a červenal. Helena zjistila, že se něco změnilo a tak hravost zanedlouho také vystřídala snaha uniknout z mého sevření. Já jsem ale nemilosrdně pokračoval dál. Oba jsme tvrdohlaví, ale já byl navíc přesvědčený o tom, že mám pravdu (s čímž Helena, jak později připustila, naprosto souhlasila). Teprve v okamžiku, kdy napjala všechny síly k tomu, aby zabránila dalšímu výprasku a přesto se jí s tím nic udělat nepodařilo (snad kromě okamžiku úlevy, kdy jsem potřeboval obě ruce k tomu, abych ji udržel a zároveň odstranil její ruce chránící pálící zadeček) se zklidnila a odevzdala osudu.
 
To byl okamžik, na který jsem čekal. Moje tvrdá hlava triumfovala nad tou její. Bohužel ale tímto krátkým vítězstvím jsem znevážil a znehodnotil celý výprask, protože jeho výchovná hodnota tím klesla na nulu. Heleně jsem vyčítal nedospělost a sám jsem jako vychovatel selhal (tím, že jsem využil hrubou sílu k tomu, abych prosadil svou, jsem si sice vynutil její poslušnost, ale jak se říká: rákoska autoritu nepřidává a bič má dva konce).

Teď byla teprve Helenka v tom správném rozpoložení, aby si uvědomila, co jsem jí v mém kázání o důvodech k výprasku říkal a aby skutečně pocítila lítost nad svým prohřeškem, za který jsem jí vyměřil trest a nevěnovala se jenom počítání ran, ale zpytovala svědomí. Jak jsem ale říkal výše. Tím, že jsem Helču přinutil k poslušnosti silou, jsem se ve svých očích připravil o autorizaci k udělení jakéhokoliv výchovného výprasku. Nebyl jsem totiž o nic zodpovědnější než ona a tím pádem by to nebylo spravedlivé.

Rány přestaly dopadat a chvilku jsme oba oddychovali. Doteď pořádně nevím, co se v Helenině hlavě v tomto okamžiku událo, zda dostala to po čem toužila, nebo zda si myslela, že jsem nebyl spravedlivý.

?Miláčku, je mi líto, že to proběhlo takhle...? začal jsem, když  mě hněv přešel a pustil se do hlazení pálící prdelky. Nikdy jsem nepřistoupil na Heleniny návrhy, abychom si pořídili rákosku, protože když ji vyplácím rukou, tak mám přesnou představu o tom, jak to bolí ji a v tomto okamžiku jsem za to byl nesmírně rád.

Helena se začala zvedat, aby něco řekla, ale já ji přitlačil zpátky. ?Klidně lež, tentokrát jsi dostala pořádně, tak mě to nech promasírovat, ať ti tam nezůstanou modřiny.? Helena neřekla co měla na srdci a opět se položila.
 
V tomto okamžiku jsem ji miloval. Tatam byla neposlušnost, která mě někdy, když není na místě, dokáže tolik vytočit a přinutit pochybovat o Helčině soudnosti. Její zranitelnost zapracovala na mém ochranitelském a pečovatelském instinktu a já zvolna vyháněl z červeného zadečku pálení, které jsem sám způsobil.
 

Jak to probíhalo dál už ale nechám na vaší fantasii...


Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

 
Pritomni :
NEZNAMY_1259 
[ 29.3.2024 - 10:01 ]
info
profil
přátelé
auditka
chat
texty

Status: OK
                    Administrace : Statistika : Psat redakci : Psat teamu  
Engine pracoval: 0.077992916107178 sekund sec.
You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.068451881408691 sekund
Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 58394 bytes