Po příjemné večeři v naší oblíbené hospůdce jsme se vydali ke mně domů.

?Tak co, jak to vezmeme, po vlastních nebo použijeme emhádé??

?Já bych snad raději pěšky. Copak nevíš, že domácí mazlíčky musíme brát na procházky? Vyvenčit a tak.?

?Jo tak, ty potřebuješ vyvenčit? To abychom to vzali parkem. Budeš taky chtít abych ti házel klacík? Míček jsem si žádnej nevzal.?

?To snad ani ne. Bude stačit vyvenčit. Nevím jak bych aportovala, jsem docela nacpaná.?

?Nevíš? To zní, jako důvod k tomu, aby sis to vyzkoušela.? S těmito slovy na ni upírám svůj bezelstný, ale zároveň docela záludný pohled. Vzhledem k tomu, jakou vidím v jejích očích reakci, to raději vzdávám. ?Tak teda ne, necháme to na jindy.? Už jsem jí párkrát říkal, že si z ní udělám fenečku, ale nějak se k tomu nemá. Uvidíme časem se to třeba poddá.

?Děkuju, ty seš na mě takovej hodnej.?

?No jistě, kdo jinej by na tebe měl bejt hodnej? Od toho mě přece máš.?

?No mohli by bejt hodní všichni.?

?Ne, nemohli. To by sis zvykla a nedocenila, jak hodnej sem na tebe já. Vždyť já tě úplně hýčkám. Ba co víc, já tě doslova rozmazluju.?

?Jenom trošičku. Ale vždyť ty mě rozmazluješ rád.?

?To je sice pravda, ale...... Nechme toho, nebo ještě začnu litovat jak sem hodnej a budu zlej.?

?Tak mi řekni ještě něco k té dovolené.?

To se mi líbí, rozvykládám se o svých představách, Zdena pěkně poslouchá, vyptává se na detaily a takhle pěkně prodebatujeme cestu až ke mně. Když už jsme u domu tak si ještě vzpomene:

?Potkala jsem v poledne v obchodě tvoji sousedku, paní Hoštovskou a jak jsme se bavili, tak se zmínila, že by potřebovala pomoct posunout doma skříň, že na to sama nestačí. Ani nevíš, že je jí už třiaosmdesát let. A ty prej seš takovej silák. Nemohl bys jí pomoct??

?Tak já za ní o víkendu skočím a posunu jí tu almaru.? Nemám z toho zrovna pocity jako Matka Tereza, ale co by člověk neudělal pro sousedy v baráku. Paní Hoštovská je strašně milá stará paní, taková ta šedovlasá stařenka, ale čilá jako dorostenka a výmluvná jako půlka parlamentu dohromady. Ta má vyřídilku, že by před ní zahanbeně utekl snad i ministr propagandy. Což znamená, že budu minutu posouvat almaru a dvě hodiny poslouchat debatu na témata počínaje sousedovic kočkou po terorismus v Bolivii.

?A nešlo by to hned? Určitě bys jí udělal radost. Říkala, že kdybys mohl, tak že ona bude vzhůru minimálně do půlnoci, takže tam klidně zajdi.?

?Potfůrko ušatá, víš ty do čeho si mě to uvrhla? To si ještě vyřídíme, tohle ti jen tak neprojde. A půjdeš tam pěkně se mnou a budeš trpět taky. Aspoň pochopíš co znamená umluvit někoho k smrti.?

?Raději ne, budeš se moct vymluvit, že spěcháš za mnou.?

?Pěkně sis to vymyslela, ale pak si mě nepřej. Běž nahoru a těš se. Odcházím za tebe trpět.? Ona je nepoučitelná, za tohle ji stihne zasloužený trest. Copak si na ni vymyslím tentokrát, no uvidíme až podle toho jak dlouho budu trpět já.

Zvoním u paní Hoštovské. Dobrý večer, tak se mi doneslo, že potřebujete posunout nějakou skříň. Tak jsem tady.?

?To je od vás milé. To tak nespěchalo. kdybyste se zastavil o víkendu, tak by to bohatě stačilo. Já bych vás nechtěla nějak obtěžovat, ale když Zdenička říkala, že byste mohl.? Tak to ti nedaruju, potforo ušatá.

?Ale ne, to já zase raději hned, nač to odkládat.? Nakonec se ukáže, že jde jenom o peřináč, který má jen trochu rozviklaný sokl a tak se nedá posouvat. Milé paní sousedce za něj spadl řetízek s křížkem a ona se k němu nedostane. Prostě vezmu peřináč, položím ho bokem, vylovím zpoza něho požadovaný křížek a spoustu dalších drobností, utřu jí tam prach a vrátím peřináč zpátky do kouta. To celé nakonec netrvá déle než nějakých pět minut a já se mám k odchodu. Teď ještě nezbytná dávka konverzace a rychle nahoru. Protože tam mě čeká něco rozhodně příjemnějšího. Alespoň pro mne, ne už tak pro potfůrku. Nakonec se mi zadaří prchnout zbaběle, ale rychle po pouhých dalších pěti minutách. Úspěch hodný zápisu do knihy jež se jmenuje po onom známém anglickém pivovaru.

Dokonce jsem si ani nestačil promyslet co s potfůrkou provedu. Večer ukáže, co mi ještě přinese na mysl. Odemykám dveře od bytu, boty si nechávám přede dveřmi a pomalu, potichu otevírám. Jsem docela zvědav, co potfůrka provádí. Ale tohle jsem rozhodně nečekal. Potfůrka klečí v předsíni na zemi tak jak ji matka příroda stvořila a panáčkuje, před sebou na zemi moje papuče, které jinak skoro nepoužívám a kouká na mě. V tlamičce drží tenký obojek s přívěskem ve tvaru srdíčka (tenhle neznám, ten si musela koupit sama), ale co to má na rukou! Na rukou má nádherný chlupatý tlapky. Chvíli se kochám tímhle pohledem.Prostě úchvatná fenečka. Přesně takhle nějak jsem si to vysníval.

?No ty seš ale hezoučká, dej mi pac.? Jen trochu zakňučí a podává pac. Chytnu tlapku a studuji co to vlastně je. Prohmatávám tlapku a vypadá to jako rukavice, ale na celou dlaň najednou, prsty v prvním kloubu natažený a zbytek stočenej dovnitř, palec taky dospodu pod prsty. Zespodu hustej heboučkej plyš, zeshora světlejší dlouhej chundelatej. Prostě tlapičky, jak se sluší a patří. Podívám se jí do očí. ?To´s ušila sama?? jenom horlivě přikyvuje a kňučí. ?Mám já to ale šikovnou potfůrku.? Podrbu ji za krkem a sahám po obojku. ?To sis koupila pro mě?? Jako odpovědi se dočkám dalšího kňučení a kývání. ?To abych ti ho připnul, co?? Stále kňučí a kýve, tak to jí ho musím připnout. Je úplně novej, jde to trochu ztuha, tak ho nechávám hodně navolno. Ale sluší jí, jen co je pravda. Je vidět, že je to potfůrka fintivá. Drbu ji za krkem a ona mi šťouchá tlapkou do bundy. ?Tak já si ji sundám, počkej, no tak.? Věším bundu na věšák. ?A no jo, kalhoty taky.? Teď ještě mi podstrkuje papuče. Tak jo, vezmu si papuče.

Chci jít do kuchyně, ale tlačí mě do pokoje. Na televizi jsou nějaký klepající se titulky, křeslo namířený přímo na televizi, na stolku láhev piva, sklenička a otvírák. Nasměruje mě do křesla, tak se posadím. Sahám po láhvi a otvíráku, ale jenom zavrčí a sekne mi po ruce tlapkou. No co to je? Aha, tak ty takhle.

Bere opatrně láhev za hrdlo do zubů, tlapkama si ji přidržuje (šmarjá opatrně, pozor na zuby) a pokládá ji na zem. Snaží se sebrat ze stolu otvírák do tlamičky, ale padá jí na zem. Když se ohýbám, že ho zvednu, tak se na mě podívá a zavrčí. Jasně, jak chceš, nechám to na tobě. Po chvilce snažení se jí daří chytit ho do tlamičky, ještě že mám doma tenhle plastovej, jenom se zalisovaným kouskem plechu na konci. Pomocí tlapek si ho trochu v tlamičce srovná a snaží se otevřít to pivo (a zase ty zuby, tohle kdyby viděla tvoje zubařka, vlastně asi jakákoliv zubařka). Já se jen bavím, jak jí to nejde, ale radši se jen dívám. Nehodlám riskovat, že na mě zase bude vrčet, ještě by mě kousla. A úspěch, povedlo se, zase chytne láhev do zubů a staví ji na stůl. Otvírák vyplivuje na stůl a ještě sbírá ze země zátku.

Snaží se chytit láhev do tlapek, ale nejde jí to. Láhev jí moc klouže a když ji chytne za hrdlo, tak ji nemůže nalít do sklenice. Chvilku po láhvi šmejdí tlapkama i tlamičkou, ale nedaří se. Smutně se na mě podívá a zakňučí. ?Počkej, já si to naleju sám.? Chytnu láhev a chystám se nalívat, když v tom se ozve zvuk od televize. Titulky se rozjely a tenhle zvuk okamžitě poznávám. U96 Das Boot. Ponorka. Tenhle film miluju, ten můžu kdykoliv. Potfůrka se na mě dívá, v očích jí hrají ohníčky a tichounce kňučí, já mezitím nalívám to pivo. ?To je od tebe fakt moc hezký. Chtěla´s mi udělat radost a pěknej večer, viď?? Horlivě přikyvuje. ?Děkuju.?

Pěkně se uvelebím v křesle, potfůrka se mi posadí na zem mezi nohy, tlapky mi položí na břicho a na ně si položí hlavu. Já si vychutnávám Ponorku a potfůrka se mi pomalu ale jistě zavrtává pod košili a lechtá mě tlapkama. Ponorka je film nádhernej a dlouhej. Skoro tři hodiny, to je na potfůrku asi moc. Asi po hodině a půl se začíná vrtět a chrout. ?Tak co je to s tebou? Co se tak vrtíš?? Podívá se na mě, zakňučí a koukne se ke dveřím. ?Copak potřebuješ? Jo ty ses vlastně nevyvenčila, co?? Kýve hlavou a kňučí. ?Tak běž.? Sesune se na všechny čtyři a odchází do koupelny, moc pěkný pohled, jak se tak sune pokojem.

Jen co zmizí v předsíni, tak se ozývá takový rozpačitý štěkání. Zastavuji video a jdu se podívat, co tam dělá. A jo, dveře. Ona si neumí otevřít dveře. Tak jí je otevírám a jdu si do kuchyně ještě pro jedno pivko. A další štěkání. Podívám se do koupelny a musím se začít smát. Potfůrka stojí před mísou, kouká na ni a tváří se jako by jí někdo děsně ubližoval. Tak s tímhle jsem teda fakt nepočítal, myslel jsem, že si normálně sedne na mísu a bude to. Ale ona ne, je tak zabraná do role, že se dostala do neřešitelné situace. Kudy dál?

?No jo, co s tebou? Pejsci se vlastně venčí venku. Že bych tě šel vyvenčit na dvorek? Už je skoro jedenáct, to tam nikdo nebude a na schodech snad nikoho nepotkáme. Ty čtyři patra seběhneme a zase vyběhneme jakoby nic. Ale možná, tobě to tak rychle nepůjde. Ale jo, já vím, přestaň vrčet. Musíme to vymyslet jinak.? Rozhlížím se po koupelně a přemýšlím jak dál. Pokud to nebude nezbytně nutné, tak ji nechci vyhazovat z role.

Nápad se vyskytnul. ?Kbelík. Použijeme kbelík.? Pokládám před ni červený plastikový kbelík a dívám se, jak se tváří. Jo dobrý, tohle půjde. ?Tak prosím, ale tohle ještě budeme muset vyřešit, takhle to dál nepůjde. Na příště musím něco vymyslet.?

Nechávám ji o samotě a vracím se pro to pivko. Ještě ujídám něco málo šunky z ledničky a pár koleček chystám na talířek pro potfůrku. Pivko i salámek odnesu do pokoje a pak ještě zase nakouknu do koupelny. Potfůrka stojí u kbelíku, tentokrát již nikoliv prázdného a šibalsky mrká očkama a kňučí. Vezmu kbelík, propláchnu ho sprchou a vyleju do záchoda, radši ještě jednou. ?Ráno ho ale ještě pořádně umeješ, jasný?? Potfůrka jen kývá a kňučí.

?Tak už pojď, něco sem ti nachystal. Na co ještě čekáš?? Potfůrka ještě čeká a kouká se na roličku toaletního papíru. ?Ach jo, takový problémy, ještě abych tě i utíral. Žádný takový, pod sprchu půjdeš.? Beru ji pod zadkem a pod rukama a pokládám do vany. ?Pěkně zapanáčkuj, hlavu a tlapky nahoru, ať se moc nezmáčíš.? Pouštím sprchu a splachuji ji od břicha dolů, občas cáknu i na prsa, teď ještě pořádně celou namydlit, tak, pěkně prsíčka taky, když už jsou mokrý. Znovu spláchnout a důkladně utřít. Ještě tak aby mi dělala v pokoji potopu. Pečlivě ji celou utírám, až je celá krásně růžová.

Zvedám ji z vany a odnáším do pokoje. Sedám si do křesla, potfůrku si nechávám na klíně, pouštím video a krmím ji šunčičkou. Nechávám ji to zapíjet pivem z mé skleničky, kdybych jí to dal do misky, tak budu celej pobryndanej od piva, což mě nijak zvlášť neláká. Potfůrka se na mně pěkně uhnízdí a dělá si ze mne polštář. Dodívám se v klidu na zbytek Ponorky, teda v klidu moc ne, ale dodívám se.

Potfůrka bezostyšně usnula, ale nechávám ji být. Jen co film skončí a já uroním slzu, protože moji oblíbenou ponorku zase jako obvykle vybombardovali a potopili i s částí posádky na palubě, plácnu potfůrku přes zadek, čímž ji i vzbudím. ?Tak hybaj vstávat, kaněc filmá. Jde se spát.? Opatrně ji ze sebe setřesu na zem a jdu se osprchovat.

Užívám si teplou vodu a přemýšlím nad tím vším, čím mě dneska ta moje potfůrka ušatá překvapila. Příjemně rozpařen se přemisťuji do ložnice a co nevidím. Potfůrka leží v posteli. ?Hybaj z postele! To se dělá? Pejsci do postele nepatří.?

Sám si lehám do vyhřáté postele a potfůrku odkazuji na kobereček u postele. Zhasnu světlo, zachumlám se do peřiny a čekám co bude dál. Nejdřív slyším tichoučký kňučení a za chvilku cítím, jak se mi pod peřinu cpe tlapka. ?Copak bys ráda?? Zvedá hlavu a ve slabém měsíčním světle po mně háže smutný psí pohledy a tiše kňučí. ?Ale pejsci fakt do postele nepatří.? A další kňučení a ještě mě začíná hladit tlapkou po tváři. Tak tohle už nevydržím, je načase vzít ji na milost.

?Tak jo, přestaň kňučet a pojď už za mnou pod peřinu.?

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek