Jednoho večera našel panenku.
Odloženou a zapomenutou.
Její šrámy jasně dávaly najevo že se k ní někdo choval velmi neuctivě.

Vzal jí do náruče a odnesl ji s sebou domů.
Tam jí svlékl a pod jejími šaty
uviděl polámaná křídla.
Anděla kterého zranili
aniž by stačil poznat
že má křídla, že na nich může létat.

S láskou o ní pečoval, ošetřoval
a učil jí znát svět, poznávat jeho krásu.
Křídla se hojila a ona sama začínala chápat.
Jejich dům byl najednou to nejkrásnější místo na světě.

Všechno dostávalo smysl,
všechno jakoby bylo barevnější,
voňavější, krásnější.
On chápal že už není sám,
ona rostla a její křídla sílila den ode dne
a on jí učil na nich létat.

Pochopil že začínají vynášet i jeho.
Opojení krásou z volnosti a létání
vychutnávali si každý okamžik.
Létali stále výš a výš,
opájeli se tou nádherou
a zastavovali se v neskutečných výškách
pozorujíc svět a viděli shora jeho malost.

Jednou uprostřed toho krásna,
když oknem svítilo do místnosti jejich domu slunce
a hřálo je,
prostěš jen vylétla oknem ven.
On čekal kdy se pro něj vrátí.
A tak tam sedí a čeká,
dnem i nocí, okno už nezavírá.

Otevřel dokořán.I dveře,
to co kdyby se vrátila.
Dnem i nocí sedí u okna a pozoruje oblohu
a čeká na okamžik až spatří
ten pár bělostných křídel. Volá a křičí.
Přeje si aby slyšela
a snesla se do jeho oken.

Nejí, nespí, volá a čeká.
Bolavé srdce, okno dokořán,
v krku sucho a v duši šrám,
hluboká rána vypálená
žhavými kleštěmi mistra kováře.

Nejí, nespí, volá, čeká ....