Známý zvuk
dovírajících se vrat mě přinutil zvednout hlavu
a pohlédnout směrem k oknu. Venku byla už téměř
tma a otec teprve teď zavíral truhlárnu. V poslední
době pracoval každý den dlouho do večera. Nebylo divu. Každý,
kdo ve městě i v okolí potřeboval něco kolem truhlařiny,
obrátil se nejdřív právě na mého otce.
Byl v kraji z truhlářů nejlepší,
všichni si ho považovali. A on toho možná i trochu
zneužíval. Od smrti mé matky jako by neexistovalo nic
jiného, než truhlařina.
Nesouhlasně
jsem se na sebe zamračila do prasklého kousku zrcadla. Marian
už nejspíš bude čekat. Kostěným hřebenem jsem si
ještě jednou pročísla vlasy, na tváři zkusmo
vystřídala několik úsměvů, do široka otevřela
hnědé oči a soustředěně nanesla růž jemnými pírky.
Nakonec jsem si připnula jedinou ozdobu na šaty, tepanou brož
po své matce. Poodstoupila jsem od malého zrcadla, aby
si prohlédla své tělo sotva od krku po pás,
neboť na víc zrcadlo a ani místo v mé
komůrce nestačilo. Ale ani to mi nezabránilo, abych se
nenatočila bokem a nepřekontrolovala záhyby indigově modré
látky svých šatů a lesk zvlněných, tmavě
hnědých vlasů, dopadajících až do pasu. Pak jsem
zhasila lampu.
Otec právě
v truhlárně zametal.
?Nechceš
přeci jen jít taky?? zeptala jsem se na místo
pozdravu a objala ho.
?Kdepak, Sáro.
To už není pro mě,? zasmál se otec a pohladil mě
po tváři.
?Budou tam všichni
z města. Odpočinul by sis.?
?Nemůžu. Mám
tu ještě práci. Musím poklidit??
?Víš,
že bych to ráno udělala. A já budu zpívat.
Nechceš si mě poslechnout??
?Vždyť tě slyším
každé ráno a to zpíváš jen pro
mne,? řekl a spiklenecky na mě mrkl jedním okem.
?Dnes
ale budu zpívat příběh, který neznáš,?
vymýšlela jsem si, abych otce přeci jen vylákala.
?Jsi
jako tvá matka, Sáro,? řekl a já raději
uhnula pohledem, protože otce vzpomínka na matku vždycky
rozesmutnila. ?Zpíváš jako ona. I taky tak
vypadáš. Uměla vyprávět krásné
příběhy.?
?Tak
půjdeš?? zeptala jsem se rozmrzele.
?Ne.
Už jsem řekl. Byl bych ráno unavený a víš,
kolik tu mám práce. Ještě můžeme být
rádi, že je co dělat. V zimě to zas bude horší.?
?Dobře,?
odpověděla jsem rezignovaně. ?Musím jít, Marian
už čeká.?
?Hezky se bav. A
nebuď tam moc dlouho,? řekl ještě a dal mi pusu na čelo.
Vyklouzla jsem do šera
večera. Ke krčmě U podkovy to bylo sotva pár kroků. Rozhlédla
jsem se, jestli někde neuvidím Mariana, svého milého
a otcova učeníka, mezi dívkami vyhledávaného
pro svou sličnou tvář a černé kudrnaté vlasy.
Nejspíš se přeci jen trochu zdržel, protože jinak by na
mě čekal, aby mě doprovodil. Vždycky měl o mě takovou starost! A
přitom nebyl důvod. Naše město bylo snad tím
nejklidnějším městem v zemi. Matka mi sice
vyprávěla dávné příběhy o temných
silách, rytířích a krásných
pannách, které se ztrácely neznámo kam.
Milovala jsem ty příběhy. Nejvíce ten o našem
městě, který začínal slovy ?naším
krajem obchází zlo?. Večer co večer jsem vedle
své matky usínala pod jednou houní a ve svých
představách nechala silné a obrovské muže
s rameny širokými jako řeka, s oštěpy
v rukou a meči na zádech prohánět se na koních.
Tak jsem si je alespoň představovala. Nikdy jsem totiž žádného
rytíře neviděla. V našem malém městě nebyli
žádní rytíři a ani krásné mladé
dívky oblečené do brokátu a hedvábí,
se zlatými vlasy a šperky kolem zápěstí a
kotníků.
Ani o
temných silách nemůže být řeči. Až na pár
lapků a opilců a těch podivných cizinců, kteří se
zřídka objevili a narušili tak poklidný život,
do města nepřijel nikdo, kdo by byl příčinou nějakého
vážného neštěstí. Možná i proto,
že toho nebylo mnoho, co bychom mohli nabídnout obchodníkům
z cizích měst a zemí.
V krčmě už bylo plno.
Sotva jsem se stačila pozdravit s přáteli, a už mě někdo
žádal, abych zazpívala. A já se dvakrát
prosit nenechala.
Venku se
mezi tím setmělo. V krbu plápolal oheň a krčmář
si dával pozor, když pokládal džbány s vínem
a pivem na dubové stoly, aby nenadělal příliš
hluku. Hosté posedávali či postávali kolem
dubových stolů a naslouchali. Někteří se dívali
na mě, jiní na štíhlou a jen o málo let
starší prostitutku Liu, která se zvedla z lavice
u šenku, aby tančila. Nevadilo mi to, naopak. Měla velké,
kočičí oči. Zelené panenky přitahovaly pozornost. Dál
jsem zpívala a přemýšlela, čím to je, že
se zdá, že ty její nehybné a hluboké oči
nepatří ke rtům, které se usmívaly.
Jen
zlehka a něžně jsem se svým hlasem dotýkala mollové
melodie, když jsem koutkem očima zahlédla něčí
pohybující se stín. Do místnosti vešla
stará žena. Byla to žebračka, která neměla svůj domov.
Spávala, kde ji kdo nechal a jedla, co jí kdo dal.
Nebyla zlá. Jen pomatená. Její netečný
pohled, kterým se o mě opřela, mě donutil zmlknout. Žena mě
ale po chvíli bez zájmu svýma očima přešla
a zastavila se na Liyně postavě. Lia trhla hlavou, jako by se
polekala a postavila se ke stařeně čelem. Hosté zvědavě
klouzali očima mezi Liou a stařenou a někteří polohlasně
reptali. Napětí neuniklo ani opilému mladíkovi,
svěsil ruce, kterými se právě snažil pevně v bocích
chytit jednu černovlásku a vrávoravě se opřel o stůl.
Kromě jeho polohlasného mumlání všichni
ztichli. Stará žena se najednou prudce nadechla a začala
křičet. Nejdřív jen nesrozumitelně halekala. Náhle se
ale s překvapivou pružností vymrštila dopředu a
vrhla se po zelenooké dívce. Ta nestačila uhnout, ztratila rovnováhu
pod její vahou a srazila mne k zemi.
Ramenem mi projela ostrá bolest. Lia se skulila z mého
těla na podlahu a sotva mi stačila věnovat omluvný pohled. To
už se nade mnou skláněl Marian, aby mi pomohl posadit se na
lavici. Lie ale nikdo pomoci nestihl. Stařena po ní skočila,
vjela jí rukama do vlasů a její kvílení
získalo tvar. ?Satanova děvka, satanova děvka, coura!?
Ta slova prořízla strnulost v sále. Několik mužů
přiskočilo a snažilo se stařenu od Liy odtrhnout.
?Zbláznila
ses, ženská? Pomátla ses na rozumu?? křičeli
jeden přes druhého.
Stará
žena náhle prudce zvrátila hlavu a se zděšeným
výrazem upřela pohled někam ke krbu. Instinktivně jsem pohnula
hlavou stejným směrem. Zdálo se mi, že u krbu stojí
velmi vysoký muž a směje se. Zarazila jsem se. Ale když jsem
zvedla hlavu a podívala se tím směrem přímo,
neviděla jsem nic než jen tmavý kout.
Znovu
jsem se obrátila ke stařeně. Tu už několik mužů drželo
v dostatečné vzdálenosti od Liy. Stařena však
nepřestávala křičet: ?satanova děvka! Slyšíte?
Je to satanova děvka! Nečistá děvka, spala s ďáblem!?
To už ale také křičela Lia. ?Že ty máš co
říkat! Já že jsem děvka? A co seš ty, ty špíno!
Dělalas to taky, nebo ne? Koho tu chceš dojmout, ty ubožačko??
Celá se třásla a neměla daleko k pláči,
který přemáhala svým křikem. Nechápala
jsem, proč Lia říká takové věci a nechápala
jsem, z čeho jí vlastně stařena obviňuje.
?Odveďte
ji na faru,? navrhl někdo. Dva muži podepřeli zesláblou
stařenu v loktech a napůl ji odvedli a odvlekli z místnosti.
Chvíli
bylo ticho. ?Baba bláznivá,? zamumlal Tom,
vyzáblý, zrzavý přítel mého
milého. ?Dočista se pomátla,? přidala se
žena, která seděla naproti němu. ?Farář na ni
bude krátkej,? přisadil si další. Kolem
Liy, která se opatrně svými prsty dotýkala
škrábanců od špinavých nehtů stařeny, se
zatím seskupily její společnice. Lia jen zavrtěla
hlavou a namísto plačtivých slov si vzala sklenici
vody, kterou jí podal jeden z jejích stálých
milenců a zákazníků, jednoruký Eddy.
?Sáro,
nezazpívala bys?? sklonil se nade mnou krčmář a
namísto další prosby přede mne postavil pohárek
dobrého vína. ?Lidi jsou rozladění a já
přijdu o kšeft, když se tu nezvedne nálada. A tak pěkně
to dneska vypadalo??
?Já myslím,
že bych měl Sáru raději odvést domů.? vrtěl
Marian nesouhlasně hlavou. ?Ne, jsem v pořádku, to
nic není,? ohradila jsem se, zatímco jsem si
rukou třela rozbolavěné rameno.
?Sáro, měli
bychom jít domů. Tvůj otec se bude zlobit, že jsem tě hned
nepřivedl,? zkusil to Marian ještě jednou.
?Jen dvě nebo tři
písně a půjdeme,? dodala jsem smířlivěji a
pohladila ho po ruce.
?Co
mám s tebou dělat,? vzdychl Marian, protáhl
obličej a znovu se posadil. Začala
jsem zpívat.
Kde
havrani nad zemí spálenou
Krhavé
oči si klovou
Kde plameny v kruzích
zas povstanou
Tam nechej mě můj milý
jít
Kde
skály jsou ostřejší ocele
Kde voda se kameny trhá
Kde vlci rvou na kusy
bratry své
Tam
musím už milý můj jít
Kde
havrani nad kruhy z plamenů
Tančí o
předtuchách smrti
Tam ohněm tvou očistím
ozvěnu
Tam v plamenném
kruhu chci žít
Poslední
tón dozněl. Čekala jsem, že po obvyklém okamžiku ticha
přijdou halasné projevy uznání a potlesk. Ale
ticho bylo delší, než obvykle. Rozhlédla jsem
se. Vzduch ztěžkl a místnost znehybněla. Někteří se na
mě dívali spíš zaraženě, jiní tázavě
na Mariana. Nervózně jsem se usmála. Takovou reakci
jsem nečekala. Slova té písně se mi sama skládala
do vět a melodie se tvarovala v mé mysli, jak bych ji
znala odjakživa. Nenapadlo mě, že ji někdo vezme vážně.
?Nelíbila
se ti?? vztáhla jsem k Marianovi ruku. Téměř
ucouvl.
?Divná
píseň,? zamumlal. Na okamžik jsem zadržela dech a
horečně přemýšlela, jak rozbít tu podivnou
náladu, které Mariana i ostatní vyvedla z míry.
Nakrčila jsem nos a dodala trochu dotčeně. ?Zazpívám
jinou, když se vám tahle nelíbila.?
Tentokrát jsem
vybrala veselou melodii s žertovným textem. Jednoduchou a
hloupou. Nálada se ale uvolnila. Lia znovu začala tančit a i
ostatní její společnice se k ní přidaly.
Ti, kteří mou píseň znali, začali pobroukávat
melodii, někdo chytal slova a Godred spolu s Tallem vzali do
rukou mandolínu a bubínky a doprovodili mě. Nepřestali
hrát ani když jsem dozpívala. Naopak, zpívat
začali jiní, mnozí tančili a krčmář se usmíval
od ucha k uchu.
?Ty
jsi mi dala,? mrkl na mě spiklenecky a dobrácky mě
šťouchl loktem. ?Málem jsi je všechny
vyděsila víc, než ta žebračka,? dodal se smíchem
a zmizel s další rundou u jednoho ze stolů.
Najednou
přede mnou stála Lia. Mírně a naklonila hlavu k jedné
straně a podívala se mi do očí.
?Když
jsi zpívala, byla jsi? jiná??
?Hloupost!?
neskrývala jsem svou podrážděnost.
?Dávej
na sebe pozor,? řekla a zmizela mezi tanečníky. V dalším
okamžiku jsem jí viděla, jak se objímá
s jednorukým Eddym.
?Půjdeme??
zeptal se Marian, stále ještě trochu zaražený.
Smířlivě jsem se na něj usmála, vzala ho za ruku a
následovala ke dveřím. Promluvili jsme až u našich
domovních dveří.
?Tak co je??
zeptala jsem se s povzdechem.
?Měli
jsme jít domů hned, jak jsem řekl,? vyčetl mi.
Neměla jsem co odpovědět.
?Proč
jsi to zpívala??
?Nevím. Byla
to jen slova. Napadla mě, když jsem ho uviděla.?
?Koho??
?Víš,
jak ta žebračka napadla Liu? Tak v té chvíli jsem
se ohlédla a u krbu jsem uviděla takového??
z rozpačitosti jsem pohodila hlavou směrem ke krčmě. Zdálo
se mi to nebo pod tou lampou stál právě on? Vysoký,
skrytý stínem? Díval se na mě? Zmlkla jsem.
?Koho??
zopakoval Marian znovu netrpělivě.
?Ale?
to se mi asi něco zdálo.?
?No počkej, říkáš,
že jsi někoho viděla, ne? Tak kdo to byl? Znám ho??
?Sáro, jsi to
ty?? ozvalo se z okna nad námi. Otec. Vděčně jsem
vzhlédla.
?Ano,
už jdu.?
?Dobrej večer,
pane,? pozdravil otce Marian.
?Dobrej,
Mariane. Už ji pusť, je pozdě. Musí jít spát.
Však se zítra zase uvidíte. A ty jdi taky spát.
Zítra nás čeká spousta práce.? A
zmizel v okně.
?Nemysli na to už.
Byla to hloupost, Mariane,? dodala jsem rychle, políbila
ho na tvář a otočila se k odchodu.
?Dobrou noc, Sáro.?
?Dobrou noc,
Mariane.?
Vyběhla jsem k našim
dveřím, pozdravila otce a zmizela ve své komůrce.
Zatímco jsem si myla tvář a ukládala se ke
spánku, musela jsem myslet na to, co se stalo. Proč jsem
Marianovi vlastně nepřiznala, co jsem v krčmě viděla? Nejspíš
by se mi smál. Kdo byl ten muž? Existoval vůbec? Z města
nebyl. Nikdy jsem nikoho tak vysokého nepotkala.
Vyhlédla
jsem z okna a rozhlédla se po ulici. Opatrně, aby mě
z ulice nebylo možno zahlédnout. Kromě několika opilců,
kteří se rozcházeli z krčmy do svých
domovů, byla ulice prázdná. Pohodila jsem hlavou a
vklouzla pod přikrývku. Jsem asi blázen. Co mě to jenom
napadlo?
Usnula
jsem nedlouho po té. Zdál se mi podivný sen.
Stála jsem před ohnivým kruhem a toužila vstoupit
dovnitř?
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod