Můj čas dál plynul
ve dvou rovinách. Rozdělil se na chvíle, kdy jsem
čekala na Diaborona a na ty chvíle, kdy jsem byla s ním.
Jeho návštěvy nebyly pravidelné a rozhodně ne
časté. Chvíle, kdy jsme nebyli spolu, jsem se snažila
vyplnit jakoukoli činností. Věnoval mi spoustu knih. Někdy
jsem celé hodiny jen četla. Jindy zas zanechal v mém
pokoji svého černého druha, na kterého jsem si
postupně uvykla a který zvedl hlavu pokaždé, když jsem
se na něj podívala. Nemusela jsem ho nikdy k sobě volat,
stačilo, abych na něj pomyslela. Zvykl si na mou přítomnost
stejně tak, jako já na jeho. Stali se z nás stejně
právoplatní členové smečky.
Občas mě
Diaboron brával na podivné večírky, které
se konaly v nejrůznějších částech světa.
Když jsme se vraceli, vyprávěl mi o historii těch zemí
a někdy i o tom, čím konkrétně on běh událostí
ovlivnil. Milovala jsem, když vyprávěl. Někdy jsem mu během
jeho vyprávění jemně masírovala ramena a šíji,
jindy zas jen tak ležela na jeho hrudi nebo ho sledovala s pohárem
v ruce ze svých podušek.
I nové
jméno mi dal. Lavia. Sára zmizela v minulosti i
spolu se svým otcem, Marianem a celým městem. Jen
zpívat jsem nepřestala. Někdy. Diaboron mě občas k tomu
sám vybídl, aby poslouchal.
Změnil
se. Tedy, jeho podoba se změnila. Zkrásněl. To jsem si
uvědomila na jedné ze svých dlouhých procházek
po divočině, kam jsem se vydávala jen ve chvílích,
kdy mě mohl doprovázet vlk. Sama jsem se bála. On mě
však vždy upozornil na každé nebezpečí a co víc,
vždy věděl, že se vrací pán a přiměl mě, abych se
vrátila včas.
Začala
jsem sama mluvit o věcech, o kterých jsem se dřív
zdráhala jen uvažovat. O svých snech, o své
duši, která patřila Diaboronovi. Nic jsem neskrývala.
A jen velmi pozvolna jsem si začala uvědomovat změnu, která se
nestala s Diaboronem, ale se mnou.
Diaboron
zřídka kdy něco přikazoval. Zpočátku jsem se jeho přání
bála. Později mi přišla samozřejmostí a já
se radovala, když jsem viděla v jeho očích spokojený
výraz, nebo když jen tak klidně oddechoval pod mou hlavou.
Měla jsem ráda ty chvíle, kdy jsem ho měla pro sebe a
kdy mi dal přednost před celým světem. Byla jsem nesvá,
když po dlouhou dobu nic nechtěl. Každé jeho přání
jsem vnímala jako projev pozornosti. A jen velmi neochotně
jsem si přiznávala, že mnohé z těch jeho přání
a příkazů byly vyřčeny právě kvůli mně, ne kvůli jeho
blahu. Uvědomovala jsem si, že ač jsem mu dala sebe, byl to on, kdo
mi věnoval svůj čas, své myšlenky, kdo mě vedl a učil.
Všechno to, co jsem mu dala já, on jen přetvářel
a rozšiřoval, aby mi pak vracel mou mysl zpět v jiné
podobě, abych já ji znovu bolestně přijímala a opět mu
ji věnovala k novému přetvoření a zdokonalení.
A byl to
zvláštní pocit samoty a klidu, když jsem začala
sedávat u jeho stop, které zanechal v čerstvé
hlíně po svém odchodu. Jeho černý druh lehával
stále těsněji vedle mne, až jsme se jeden druhého
dotýkali. Vlk a Lavia.
Nevím,
kdy jsem si Diaborona zamilovala. Nevím, kdy jsem si
zamilovala jeho podivné oči a ruce, ze kterých
přicházela bolest i něha. Vím ale, kdy jsem si
přiznala, že tomu tak je. Byl to jen okamžik, kdy jsem bloudila ve
svých úvahách. Snažila jsem se jen pochopit tu
hloubku, ve které jsem se ztrácela. Toužila jsem
oplatit nějakým způsobem Diaboronovi jeho velkorysost a
laskavost. Když jsem si uvědomila, že mi nevadí v této
souvislosti představa smrti, vyděsilo mě to.
Mlčela
jsem. Mlčela jsem několik dní. Ani když se Diaboron ptal, co
se se mnou děje, nedokázala jsem odpovědět. Poprvé jsem
mu neodpověděla na otázku. Jen se zachmuřeně podíval,
zvedl se a odešel. Věděl tenkrát, na co myslím?
Ve svých vzpomínkách
jsem se začala vracet k Marianovi. Pamatoval si mě ještě?
Byli jsme tak mladí, když jsme se poznali? Měla jsem ho
přeci ráda. Tak proč jsem teď tady? A Diaboron? Co vlastně
cítím? Co když je to pouhá závislost?
Copak je možné milovat zlo? Stále jsem mlčela.
Bála
jsem se.
A pak mi
přinesl šaty. Ty modré, ve kterých jsem k němu
přišla.
?Je
čas,? řekl jen. ?Už na tebe čekají.? Ani
tehdy jsem nedokázala nic říct.
Na svém
odchodu se neohlédl. Vlk zakňučel a velmi neochotně svého
pána následoval. Průzor v trámoví
zůstal otevřen. Převlékla jsem se.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod