Otevřela jsem oči.
Netuším, po jaké době. Strop z trámů.
Opatrně jsem se rozhlédla. Neviděla jsem nic jiného.
Jen jsem cítila slabou vůni čerstvé hlíny a na
zádech mě příjemně šimrala kožešina. To,
že jsem nahá, jsem si uvědomila až později.
?Mariane??
zeptala jsem se polohlasně. Nic. Nikdo se neozval. ?Mariane??
zopakovala jsem hlasitěji. Ale i tentokrát zůstalo mé
volání bez odpovědi.
Pomalu
jsem se posadila. Hlava se mi trochu točila a tělo jsem měla ještě
zesláblé. Postupně jsem se začala rozvzpomínat,
co se stalo. Vlčí pohled i řítící se
strom. Kam zmizel Marian? ?Mariane, kde jsi? ? Je tu
vůbec někdo?? volala jsem, jak hlasitě jsem dokázala.
Můj vlastní křik mě donutil ke kašli. Opět mi ale nikdo
neodpověděl. Teprve teď jsem si uvědomila reakci svého nahého
těla na chlad a rychle se zahalila částečně právě kvůli
chladu a částečně ze studu. Rozhlédla jsem se kolem,
jestli se přeci jen někdo nedívá. Kromě mého
lůžka nebylo v místnosti nic. Kamenné stěny,
dřevěný strop a hliněná podlaha. Žádný
oheň, žádný stůl. Jen lůžko. Byla jsem velmi slabá
a proto jsem si znovu lehla. Beztak nemělo smysl volat. Ten někdo,
kdo mě sem přinesl, o mně ví a jistě brzy přijde. V příštím
okamžiku jsem si ale uvědomila něco, co mě opět přinutilo se
zvednout. Znovu jsem se rozhlédla po místnosti.
Nevěřícně jsem ještě jednou očima sklouzla po stěnách
místnosti. Nebyly tu žádná okna ani dveře. Odkud
se bere to podivné světlo? A jak se dostanu ven?
Snažila
jsem se zachovat klid. Znovu jsem si lehla a přinutila se zavřít
oči. Jistě to bude mít své vysvětlení. Dveře
jsou nejspíš jen maskované a já se děsím
každé hlouposti.
Znovu
jsem usnula. Probudil mě až podivný zvuk. Skřípění
a vrzání dřeva. Otevřela jsem oči a trochu se
překvapeně nadzvedla. Strop se pomalu otvíral. Jakoby se
jednotlivé trámy od sebe samy odsunovaly.
Po
schodech, které sjely odkudsi z patra nade mnou, začal
někdo sestupovat. Byl to muž. V botách, vázaných
ke kotníkům, měl na sobě upnuté, černé, kožené
kalhoty s širokým opaskem, které v tom
podivném světle házely odlesky na všechny
strany. Horní polovinu těla měl odhalenou. Byl velmi dobře
stavěný. Vypracovaná lýtka i stehna se pod kůži
vzdouvaly a svaly hrály při každém pohybu. Boky úzké,
břicho ploché a pevné, hrudní koš hustě
porostlý černými chloupky měl opravdu široký.
Ruce velké a od prvního pohledu silné. Do tváře
mu zatím nebylo vidět, ale bylo jasné, že ten muž je
opravdu velmi vysoký. Velmi vysoký. Ještě jsem
si stačila všimnout, že v jedné ruce nese pohár
čímsi naplněný, když jsem pak vzhlédla k jeho
obličeji.
Strnula
jsem. ?Proboha, kdo jsi?? zeptala jsem se šeptem,
protože vykřiknout jsem nedokázala. Prsty jsem zabořila do
kožešiny a pevně ji přitáhla k tělu. Pak se pomalu
posadila.
Bez odpovědi přešel
až k mně. Jeho doprovodu ? velkého černého
vlka ? jsem si ani nepovšimla.
Teprve
teď jsem si mohla pořádně prohlédnout jeho obličej.
Tedy, pokud se dá to, co jsem viděla, nazvat obličejem. Ostré
rysy lícních kostí, brada řezaná do téměř
pravých úhlů, rty rovné a šedavě
zbarvené, nos ostře zahnutý, podobný orlímu
zobáku, oči zúžené, rámované
hustým obočím, zelené panenky s černými
vertikálními linkami uprostřed. Čelo rozryté
vráskami, hlava holá až na dva téměř černé
útvary, které vyrůstaly do špiček vedle sebe
přibližně někde na temeni hlavy a mírně rozvlněné se
v oblouku ztrácely za hlavou. Kolem svých kořenů
měly kůži zvrásnělou s překrývajícími
se šupinami strupů zaschlé krve.
?Kdo
jsi?? zeptala jsem se znovu téměř neslyšně. Pohár
postavil vedle mého lůžka a sám se posadil se do
křesla. Do křesla?
Chvíli
se na mě díval. Ještě pevněji jsem k sobě
přitiskla kožešinu, ale nic to neměnilo na mém pocitu,
že vidí skrz ní. Pak odpověděl otázkou.
?Kým chceš
abych byl?? Jeho hlas byl zvučný a hluboký.
Nevěřícně jsem
zavrtěla hlavou.
?Vypadáš
vyděšeně,? pokračoval. ?Jako bys mě viděla poprvé.
Ale my jsme se přeci už potkali. Copak si nevzpomínáš??
Jako z mlhy se začala
vynořovat nejasná vzpomínka?
?Ty
jsi ten muž, který se v krčmě smál žebračce?.
Jsi??
Namísto odpovědi se
usmál.
Náhle
jsem si uvědomila, že jsem se dosud vůbec nezeptala na Mariana.
?Co je s Marianem??
vyhrkla jsem.
?Žije,?
odpověděl prostě. Na okamžik jsem úlevou zavřela oči.
?A
kde je??
Opět mlčení.
?A kde jsem vlastně
já?? zeptala jsem se a zmateně se rozhlédla po
místnosti, která se zvláštním
způsobem přizpůsobovala, jak potřeboval ten? muž??
?Jsi tam, kde jsi
chtěla být.?
?Kdo
jsi?? zopakovala jsem otázku a podívala se do
jeho zelených očí se zúženými panenkami.
Jeho pohled jsem však nevydržela.
?Napij
se. Posilní tě to. Ještě si musíš
odpočinout,? dodal a zvedl se. Pak sotva znatelně pohnul
hlavou. Obrovské černé zvíře následovalo
svého pána po schodech.
Okamžik
na to jsem znovu osaměla. Ozvěnu jeho hlasu jsem pořád ještě
slyšela ve své hlavě. Nejasně jsem si uvědomovala, že
se pokoj opět proměnil. Rozhlédla jsem se. Křeslo zmizelo. Ani
jsem si nedokázala přesně vybavit, ve kterých místech
stálo. A bylo tu vůbec?
Rychle
jsem otočila hlavu a podívala se na místo, kde měl
zůstat pohár. Stál přesně tam, kam ho neznámý
položil. Opatrně jsem ho zvedla a přivoněla k obsahu. Temně rudá
tekutina voněla nasládle a trochu připomínala medovinu.
Váhavě jsem se napila. Hrdlo naplnilo teplo a podivný
pocit úlevy. Přestala jsem věnovat pozornost svým
obavám a dopila svůj pohár nezvyklého nápoje.
Opět jsem usnula.
Svůj čas
v tajemném pokoji jsem dělila mezi spánek a
setkání s neznámým mužem, jak jsem
si uvykla ho ve svých úvahách oslovovat bez
ohledu na to, jak vypadal. Po většinou seděl jen mlčky a
namísto odpovědí na mé otázky se usmíval.
Jeho návštěvy mě postupně přestávaly tak děsit.
Ještě jsem byla příliš unavená, abych
dokázala věnovat plnou pozornost všem podivnostem, které
ho provázely.
Někdy mi
v době jeho nepřítomnosti dělala společnost jeho černá
šelma. Zprvu jsem se bála pohnout, když vlk zůstal
v místnosti. Na mé prudší pohyby
odpovídal hlubokým vrčením a sklopenými
uši. Vědomě jsem se nutila pohybovat se pomalu a obezřetně.
Zotavovala
jsem se. Dobré jídlo, které přicházelo
vždy, když jsem dostala hlad a spánek vykonali své.
Slabost se postupně vytrácela. Po několika dnech jsem byla
schopná znovu vstát a pohybovat se. Byla jsem
rozhodnutá rychle nabrat sílu a pokusit se utéct,
jakmile k tomu bude příležitost. Horečně jsem přemýšlela,
zda si nevybavím nějakou drobnost, díky které se
vždycky na jeho povel průzor ve stropě otevře.
Zrovna
jsem se procházela podél kamenných prázdných
zdí, když se trámoví znovu otevřelo. Chtěla
jsem rychle vklouznout zpět na lůžko, neboť mi neznámý
muž stále ještě nevrátil mé šaty.
Nezastavilo mě ani temné vrčení jeho černého
průvodce. Stačil si mě však všimnout a pobaveně se na
mě díval.
?Už
jsem tě viděl,? dodal, jako by má nahota nebyla ničím
jiným, než naprostou samozřejmostí.
?Vrátíš
mi mé šaty?? reagovala jsem možná trochu
podrážděně, zatímco jsem si k tělu opět tiskla
kožešinu ze svého lůžka.
?Pokud
je budeš potřebovat??
?Chtěla bych domů,?
řekla jsem a snažila se, aby ta věta zněla jasně a důrazně.
?Domů??
odmlčel se. ?Není to tak dávno, co jsi toužila
přijít právě sem.?
?Sem? Já??
?Už se zase
nepamatuješ? Chtěla´s přece prostoupit kruhem, nebo
nechtěla??
Na chvíli jsem se
zarazila. Pak mi ale došlo, že byl přeci přitom, když jsem
zpívala svou píseň.
?Jen sis špatně
vyložil má slova.?
?Tvá slova,
nebo tvé sny??
?Kdo jsi??
?Copak sis už na to
sama neodpověděla? Ty nevíš, kdo jsem??
Zdálo se mi, že je
v tu chvíli ještě větší. Stál
nade mnou. Dostala jsem strach. Děsivý strach. Takový
poprvé od té doby, co jsem se probudila v této
místnosti.
?Bojíš
se to vyslovit? Děsí tě, že až to vyslovíš,
stane se to nezvratitelnou skutečností? Že přestanu být
jen ´neznámým mužem´, ale stanu se tím,
čeho se děsíš a po čem toužíš zároveň?
Děsí tě, že vím o tvých snech? Děsí tě ta
síla? Nebo fascinuje??
Napadlo mě, že bych mohla
říct, že nevím, o čem mluví, ale prostě jsem
mlčela s pohledem upřeným kamsi do tmy kamenů obvodové
zdi. Nebyla jsem schopná reagovat, uvažovat, nebyla jsem
schopná zabránit mu, aby pokračoval.
?Budu ale velkorysý
a proto ti řeknu, kdo jsem. Usnadním ti cestu,? řekl
tónem, jako když rodič poučuje malé dítě. ?Lidé
mě nazývají různými jmény. Ďábel.
Nebo démon. Negativní energie. Čistá esence zla.
Jsem satan.?
Způsob, jakým ta
slova vyslovoval, to prosté sdělení mě zneklidňovalo a
svým způsobem uráželo.
?To
není zrovna moc k smíchu,? odsekla jsem.
Copak tohle chci? Chtěla jsem tohle někdy?
?Já
se ale nesměju,? řekl a jeho hlas v okamžiku naplnil celou
místnost, jako by nepromluvil on sám, ale prostor kolem
něj. Jeho tělo narostlo do obrovských rozměrů a vzdálenost
mezi námi se stonásobně zvětšila. Kraj propasti.
Mohla jsem jen skočit.
Z nepochopitelných
důvodů se náhle ale usmál, pokoj se ve vteřině vrátil
do svých normálních proporcí a on řekl,
dá-li se to tak nazvat, téměř přívětivě: ?ale
ve skutečnosti se jmenuji Diaboron. Smíš mi tak říkat.?
Strnula
jsem chvíli pozorovala chloupky kožešiny na své
pokrývce. Vlnily se v nepatrném proudění
vzduchu.
?Ale
proč?? zeptala jsem se na všechno rezignovaně.
?Nemáš
jinou volbu. Jsi tu, protože tu nedokážeš nebýt.
Přitahuje tě má síla.? Odmlčel se. Snažila jsem
rozumět tomu, co mi říkal, ale ztrácela jsem se ve
významech slov. Tázavě jsem se proto na něj znovu
podívala.
?Ty
to chceš chápat? To žádný člověk
nedokáže. Nikdo neumí pojmout podstatu všech
protichůdných energií. Copak ty dokážeš
vysvětlit, co je to ?zlo? a ?dobro?? Nic
takového neexistuje. To jsou jen povídačky pro děti.?
Odmlčel se. ?Ale můžu k tobě být velkorysý a
dovolit ti, aby ses toho všeho dotkla alespoň z okraje,?
dodal a zpříma se na mě podíval. Vždycky, když se
takhle díval, jsem měla nepříjemný pocit, že
jsem průhledná a on vidí všechno uvnitř mne.
Všechny myšlenky, které vyplašeně
přepadávaly jedna přes druhou, strkaly do sebe, snažily se
skrýt, podobné myším, když nad loukou
krouží dravec. Pokračoval. ?Vím, že tě to
fascinuje. Chceš to poznat a dáš za to cokoli.
Sama to ale nedokážeš. Potřebuješ průvodce.
Učitele. Proto jsi přišla.?
?Ale já jsem
nepřišla sama!? vyhrkla jsem zoufale.
Pokrčil
rameny. ?Nedržím tě tu.?
Zmateně a bezradně jsem se
rozhlédla po místnosti a po stěnách bez dveří
a bez oken. Prudce jsem sebou trhnula, chtěla jsem vstát. Na
poslední chvíli jsem si ale uvědomila svou nahotu.
?Chci odtud pryč.
Slyšíš? Pusť mě ven,? opakovala jsem a
v hlase jsem znovu přidala na intenzitě.
?Chceš
odtud pryč, protože není pravda, co jsem o tobě teď říkal,
nebo odtud chceš pryč, protože si myslíš, že
z hlediska obecně morálních pravidel není
správné, abys tu byla a poslouchala takové
věci?? zeptal se stále stejně klidným hlasem.
Neodpověděla jsem. Teprve když se zvedl, znovu jsem zpanikařila.
Nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem, aby mě zase nechával
samotou.
Když jsem
se ale nadechla, abych se pokusila ho zastavit, promluvil: ?kdybys
opravdu chtěla odejít, dokázala bys to. Nepotřebuješ
k tomu nic víc než to, co právě máš.?
Na okamžik se odmlčel. ?A dám ti ještě jednu
radu. Už nikdy na mě nezvyšuj hlas. Mohlo by to probudit můj
hněv.? Na ta slova zamířil Diaboron ke schodům. Ani se
neohlédl.
?Vrať mi mé
šaty!?
Trámoví se
zavřelo.
Má mysl se podobala
ohni uvnitř hory. Taveným kamenům. Ten oheň spaloval a
stravoval všechny okolní vjemy. Několik hodin jsem
nejedla, neodpočinula si. Neustále jsem se vracela k jeho
slovům. Z každého úhlu pohledu jsem ale dospěla
k prostému sdělení. Měl pravdu. Diaboron měl
pravdu. Znovu jsem od této skutečnosti utíkala
v myšlenkách k otci a pak k Marianovi,
abych se obloukem vracela k již zmíněnému. Znovu a
znovu. Věděla jsem to. A taky jsem věděla, že k rozhodnutí
došlo mnohem dřív, než mě k němu Diaboron pobídl.
Vyčerpáním jsem usnula.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod