Důvod proč tohle píšu je, abych si v sobě udělal jasno,
takže by bylo hloupé nebýt k sobě upřímný. Proto se čtenáři něco z
toho, co
bude číst, nemusí líbit. Mějte ale prosím se mnou trpělivost a suďte mě
podle
toho, jak se chovám/jsem se choval/ a ne jaké mám představy?OK?
Nehodlám
obhajovat své myšlenky, které zatím ani sám řádně nechápu.
Pokud se některým citlivějším duším bude zdát, že se do
pistáciových lidí více obouvám, berte to jako můj projev masochismu,
protože
sám se za pistáciového považuji a jak se říká podle sebe soudím tebe.
Jediný
pistáciový člověk, kterého dobře znám a vím co si myslí jsem já sám,
takže
vývody k nimž docházím, jsou subjektivní a jednostranné? Nesnažím se o
rozbor BDSM+ komunity, snažím se o rozbor sebe a mám nárok na
subjektivní názor.
Mnozí z nás ?pistáciových? si v určitém bodě
položili otázku: kde je chyba? Proč jsem takový jaký jsem, proč jsem
jiná než
moje kamarádky, proč se chovám jinak, než jak je ve společnosti běžné?
Někteří to možná odbudou mávnutím ruky, někteří se ale
nespokojí s odpovědí: neřeš to! A snaží se vykoumat to. Zkouší odbornou
literaturu, anonymní linky, nakonec se odváží přijít s coming
outem, ale tím se kupodivu celá situace nevyřeší? Jen
z choulostivého tématu se stane koníček. Tak to bylo u mě.
Když jsem si tedy po dlooouhé době
přestal lámat hlavu s tím, jestli jsem normální, jestli je to
společensky
přípustné, co by tomu řekli známí apod., když jsem si skutečně sám sobě
řekl:
To neřeš, pokud najdeš partnerku, tak tím budeš žít, pokud nenajdeš,
tak o tom
budeš psát, ale ať si zatraceně každý myslí co chce? A bůh chraň ty co
se pokusí
tě soudit? Hoď klidně kamenem ty, kdož jsi bez viny. A na názoru
několik pitomců nezáleží, tak se nesnaž pořád bránit, argumentovat
a nevysiluj se? Ať si mastí ego na někom jiném. Nejsi BDSM+, jsi Petr,
tak se
neškatulkuj, obzvláště pojmy, které neznáš a každý si je vykládá po
svém.
Prvním velikým
balvanem, který mi spadl ze srdce byl fakt, že nás není až tak málo
(patřím do
té spankingové lehké fronty, kde se hranice mezi
vanilkou a pistácií určuje těžko a jde spíše o extravaganci než o něco
nebezpečného nebo něco vyžadujícího si zvláštních schopností a znalostí
(prádelní šňůra pro mě stále ještě patří na balkón, elektrika do
zásuvky, nože
do příborníku a pomůcky k hrátkám, jejichž účel průměrně informovaný
člověk neodhadne, patří pro mě do sex-shopu nebo
výbavičky profesionálů (tak si říkám, co takový konzervativec jako já
chce
v DS oblasti))).
Pak přišlo období neuvěřitelného
zmatku. Internet je plný zdrojů, ale co je fantasie a co je skutečnost?
A co je
business? Teď to dokážu odhadnout (snad), ale tehdy? Některé povídky mě
vzrušovaly a děsily zároveň. Nikdy jsem se nedostal do stavu trvalých
následků (ani v představách ne), ale i tvrdý výprask, který zanechá na
pozadí jelita a modřiny byl pro mě příliš sugestivní. Snad empatie,
snad
zkušenosti z dětství? Něco mě nutilo litovat bitého a zatínat pěsti a
vysílat nenávistné myšlenky k osobě trestajícího.
Těžko se dají popsat
moje pocity, když Rozum ovládaný výchovou, ideály a představami co je
správné a
co ne mi říkal: Toto je špatně! A naopak Tělo, ach to
hříšné tělo, mi dávalo najevo mrazením v zádech a vzrušením: Jo, to je
ono! Ještě! O co jednodušší měla
situaci Olds-Milnerova
krysa, nezatížena morálkou se rozhodla pro krátký, ale slastný život.
Já,
člověk, však kromě výhody rozumného uvažování a schopnosti predikce
nesu i
břemeno svědomí a moje rozhodnutí tak jednoduché není.
Slzy, křik a prosby,
tak často popisované v některých povídkách (i mých vlastních) mě
zezačátku vzrušovaly
ale jakmile prišlo uvědomění, co si vlastně čtu,
jakmile přišlo srovnání s morálkou a běžnými vanilkovými normami,
pokaždé
mě přinutily padnout na zem a klikovat do úmoru
v zoufalé snaze uniknout bezmoci, snaze potrestat se za to, že jsem
jaký
jsem, vzteku na sebe sama, nebo snad ve snaze připravit se na podobnou
situaci
v reálu, kdy popisovaný dej zažiju na vlastní kůži a
budu moci něco změnit. Šlo skutečně o snahu připravit se???
Ač při pohledu zvenku
je toto počínání úsměvné, jak jinak řešit bezmocný vztek, jak řešit
situaci, ve
které jste konfrontováni s faktem, že svět není takový jaký by měl být?
Že
ideály, které do vás v dětství sypali horem dolem, jsou snůškou
blábolů, které existují jen ve vaší fantasii a vnucují vám
černé svědomí, že to není takové jaké to má být.
Svět není černobílý,
svět je šedivý.
Je to ale odpověď,
která něco vysvětlí dospívajícímu, nebo ho snad uklidní?
Nikoliv! Je to odpověď
alibistická, která nám, dospělým, dává možnost zachovat si tvář, když
dětem
vysvětlujeme, proč jsme jim lhali a proč svět není takový, jaký jsme
jim ho
prezentovali (a je tam ještě něco navíc? Je tam obhajoba sebe sama, že
jsme své
ideály v jejich věku tak snadno opustili, protože svět přeci JE šedivý,
nebo snad ne?)
Pln zmatku a
znechucení jsem proplouval internetem, až jsem zakotvil na Lopuchu. Ve
skutečnost i tam jsem se dostal náhodou, ale podrobnosti nejsou
důležité. Na
Lopuchu konečně přišlo období objevování. I když spíše bych měl
říci období škatulkování a poznávání a sbírání faktů a
seznamování.
Konečně jsem si začal
říkat, či mi snad bylo říkáno: Jsme lidi jako ty, jako kdokoliv jiný,
se svými
silnými stránkami a svými slabými stránkami, se svými cíli,
preferencemi a
názory, náš život se netočí kolem BDSM a nemáme v kabelce/kufříku bič a
v kapsách pouta a roubík (někteří možná ano, ale to je z jiného
soudku?). Dostal jsem se mezi lidi, kteří měli kdysi tytéž otázky jako
já a
odpověděli si na ně, nebo se rozhodli přestat je řešit a užívat si své
odlišnosti. Několik odpovědí se mi velmi líbilo, byly tak ?alibistické:
?ty za
nic nemůžeš, je to dáno genetikou, dodržuj SSC a všechno bude v
pohodě.?
Řekl jsem si OK, SSC
to mi dává smysl, nikdy jsem neměl exhibicionistické sklony, takže mi
nemusí
vadit, že s kamarády nebudu rozebírat ?jak jsem to dělal?, a vlastně o
nic
nejde. Přijal jsem argument ?To neřeš!??alespoň pro tuto chvíli.
Prvotní euforie ale
záhy opadla. Když jsem přestal řešit svoji pistáciovost
a začetl se do komentářů lidí z komunity na jiná témata, uvědomil jsem
si,
že mě s těmi lidmi z netu nespojuje
prakticky nic. ?Vyvrhel mezi vyvrheli??
Zkusil jsem přijít na
několik srazíků (2) a zjistil, že možná by se mezi
lidmi z komunity našly osůbky (osoby a osobnosti), které bych mohl mít
rád, které bych mohl obdivovat nebo se od nich učit, ale jsou z celé
republiky a tak hůře dosažitelní, než jejich vanilkové ekvivalenty z
mého
okolí.
BDSM vztahem jsem
nežil a tak pro mě nebylo nutné sbírat zkušenosti a návody, hledat
inspiraci na
scénky nebo si povídat o zážitcích se stejně smýšlejícími. Svoje
fantasie a
představy jsem se rozhodl sepisovat a uveřejňovat na netu.
BDSM se pro mě stalo
koníčkem, kterým jsem si brousil představivost a psaný projev tolik
potřebný ve
škole.
To byl stav, ve kterém
mě kontaktovala ONA. Miláček. Nejdřív jsem k ní přistupoval jako
k další čtenářce, ale zůstávala neoblomná a po každém mejlu,
který jsem jí napsal (s myšlenkou, že je poslední) od ní přišel další.
Řekla mi něco
o svých problémech a já si řekl, proč jí nepomoci?
...
Když navrhla setkání,
přemýšlel jsem nad slušným způsobem jak ji odmítnout, vyjadřoval se
nejasně a
mlžil, jen abych nemusel říct: Ne nepojedu, abych ji neranil, ale ani
OK -
pojedu, abych se neuvrtal do něčeho do čeho by se mi nechtělo.
Do jaké míry to byly
její fotky, do jaké míry to byly ohníčky, které člověk i na fotce
dokáže vidět
v jejích očích a do jaké míry to bylo tím, že jsem zrovna neměl plán na
víkend, který bych nemohl odložit na jindy, to si neodvažuju
posoudit, výsledkem však bylo, že jsem se s ní sešel. A ona mě
očarovala
svou bezprostředností, hravostí a elánem, nezdolností, živostí a dobrou
náladou.
Nejdřív jsme si dlouho
povídali (no dobře přiznávám, že spíše ona něco načala a já ji zahltil
svými
názory na danou věc, než jsem si uvědomil, že opět melu jenom já a ona
pouze
přikyvuje (díky za to přikyvování miláčku, dneska bys mě začala rýpat
pod žebra
a to bych býval tehdy nerozdýchal)). A až druhý den, na procházce po
okolí,
jsme se chovali jak pár. První objetí, první polibek, první zlobení a
první
plácnutí?A pak druhé, páté, desáté (mluvím o objetí, milý čtenáři, ale
tvá první
domněnka také není nepravdivá).
A tehdy začal můj život
pistácie s pistácií. Miláček už měla zkušenosti z předchozího vztahu a
tvrdila, že ví co chce, já jsem v tom měl zmatek (ne v tom co chci
TEĎ, ale co chci od vztahu do budoucna). Dostalo se mi odpovědi, že
nebudeme
plánovat a uvidíme co čas přinese. Dokud nejde o vztah, ale o
příležitostné
vidění se, tak je to OK a mě se taky moc do vztahu nechtělo, takže jsem
souhlasil.
Kluci si asi umí
představit mé překvapení, když jsem tě pak jednou představil jako
kamarádku a
ty ses pak v soukromí ošívala, žes myslela, že jde o víc. Děvčata se
samozřejmě postaví na tvoji stranu.
A pak zase život
ukázal růžky, a moje životní sinusovka se dostala do té oblasti pod
nulou?
Coming out
tedy byl na stole, a na chvilku byl klid, ale to si jen důležitější
věci
uzurpovaly právo na moji pozornost. Moje zvědavost nebyla ukojena. Proč
jsem
jaký jsem? Proč má kdokoliv zálibu v BDSM? Jde jen o bandu lidí, kteří
jsou buď znudění ?obyčejným? sexem nebo mají traumatické vzpomínky na
dětství,
nebo mají nedostatečné sebevědomí, nejsou spokojeni se sebou samými a
tak se
trestají nebo nechávají trestat, nebo jsou zkrátka přepracovaní a
v bolesti fyzické hledají chvilkový únik od zodpovědnosti, která denně
tíží
jejich ramena?
Mají snad pravdu zastánci ?legalizace BDSM?, kteří
argumentují s tím, že BDSM je o kreativitě, fantasii, lásce a
prožívání,
že na pistáciových lidech není nic neobvyklého, kromě chuti vyhnout se
stereotypu, kromě pochopení, že místo toho, aby si ve vztahu prohřešky
vyčítali
křikem nebo tichou domácností, tak si je ?vyříkají? rákoskou, že
SafeSaneConsensual a mluvení je nejlepším (a jediným
správným) měřítkem co je Ještě a co je Už (a Stopka tak nutná v
začátcích
ztrácí u stálých partnerů svůj význam)?
Jde jen o pár emotivních lidí schopných výborné empatie,
kteří umí a chtějí důvěřovat a projevené důvěry si vážit, kteří mají
však
trošku posunuté sebehodnocení tím či oním směrem? Nebo je tam ještě
něco navíc? Nějaký gen, který přinutí
každého, bez rozdílů pohlaví, sociálního statutu, výchovy, sebevědomí,
krásy a vím já
čeho ještě, aby se choval ?nepřístojně? a úchylně?
Anebo, alespoň pro některé, jde o touhu utrhnout se mainstreamu,
rebelovat a zviditelnit se tím, že jsou jiní?
Přečetl jsem si co tomu říká psychologie, co tomu říká
lékařská věda, sexuologové a odpověď nepřišla? Snad jen další a další
otázky. Zeptal jsem se psycholožky, ke které jsem chodil z jiného
(zdravotního) důvodu, co si o tom myslí a její vysvětlení zpracoval,
ale bohužel
nedošlo k osvícení: ANO! To je ono! Jak jsem mohl být celou dobu tak
slepý. Ale spíše jsem si řekl: hmmm asi mě
nepochopila. Pláču na špatném hrobě, štěkám na špatný strom.
Mám snad jít za dalším expertem?sexuologem a mám mu
vysvětlovat celé své dětství, pubertu a dospívání, s nadějí, že on bude
vědět kde je zakopaný pes? Možná k tomu jednou dojde, ale prozatím to
zkusím hodit na papír formou několika povídek a možná si z komentářů
něco
poskládám sám.
Na tomto místě se
musím zastavit: tento text byl ve stavu rozepsanosti
po nějakou dobu a v průběhu té doby docházelo k dalším a dalším
poznatkům: Na Dsku jsem si přečetl komentář,
v němž autor zastával názor (trošku ho přeženu): že v okamžiku, kdy si
neumím pomoci sám a pro pomoc sáhnu jinam, spustím svou hradbu
neprostupnosti a
z nezničitelné skály se stane ?jenom další člověk?, tak jsem (před
sebou
samým) selhal.
Tento názor, ač pro
mnohé se může zdát nepochopitelný, nelogický a značící o nevyrovnanosti
nebo
psychických problémech, jsem zastával v době před svým coming
outem také. Tento názor je nám (klukům) vnucován celé
dětství a dospívání, naším vzorem je nezranitelný, nezničitelný,
neprůstřelný
hrdina bez jakékoliv slabiny či ?achilovky?, kluci přece nepláčou a
něco
vydrží. Kdo nevydrží ten je srab, kdo uteče ten si zasluhuje jenom
posměch.
Namítnete, že tomu tak není, nebo alespoň ne ve všech domácnostech?
Ukažte mi
jedinou pohádku, jediný film nebo počítačovou hru, ve které je hlavní
hrdina
chudáček. Už ho máte? Zeptejte se svých dětí (kluků), co si o tomto
filmu myslí
resp. o jeho hlavním hrdinovi, zda si ho berou za vzor..
Na druhou stranu tento
názor je nebezpečný, vyčerpávající a zdraví škodlivý.
Skutečně pokud je
člověk vystaven příliš velkému tlaku a příliš velkým požadavkům (resp.
když se
s těmito požadavky ztotožní a bere je za legitimní), tak se na jeho
psychice podepíší (za jak dlouho i na zdraví: podle hesla ve zdravém
těle zdravý
duch a churaví-li duše, je čas hledat lékaře i pro tělo, nechám
nevysloveno?).
Jak jsem se tedy
s tímto názorem mohl dostat do stavu, kdy jsem otevřeně promluvil o své
sexualitě, ač jsem v sobě neměl jasno (doteď nemám)?
Jednoduše: Zapíral
jsem, zapíral a zapíral, razil heslo co oči nevidí, to srdce nebolí a
problém
své sexuality ignoroval. Pro sebe jsem si řekl: OK jsem pistáciový,
zkusím se podívat
mezi ostatní pistáciové a možná potkám někoho, kdo mi bude názorově
blízký.
Pak přišly jiné
starosti a jiné problémy a nakonec se ukázalo i to zdraví. Do té doby
jsem si
říkal: Musím, musím?až mi tělo řeklo: OK, když musíš, tak musíš, dělej
si co chceš,
ale já v tom s tebou nejedu.
To byla situace, ve
které jsem musel svůj názor/postoj přehodnotit. Už nešlo spoléhat jen
na
vlastní ruce, protože i ty řekly NE!
Kdo zažil, ví o čem
mluvím, kdo nezažil, zažije a přeju mu hodně síly a
dobré lidi kolem sebe, kteří mu dají důvod znovu začít (a znovu a
znovu?), bude
je potřebovat.
To tedy byla situace,
kdy mi bylo všechno jedno a ?problém? sexuality byl najednou k smíchu.
Už
mi nezáleželo na tom, co si kdo myslí a bylo celkem pohodlné všechno
vyklopit
psycholožce, když už si dala tu práci a poslouchala. A legrační na tom
je, že
jakmile padla ta první zábrana, jako domino popadaly i ty
ostatní?Chápu, že
jsem zatím nestihl ty důležité zábrany zpět postavit a koleduju
si o další ťafku od života za přílišnou ukecanost/důvěru,
ale hřeje mě pocit úspěchu za to z čeho jsem se vyhrabal a tak si to
tak
nepřipouštím, a díky tomu se snad tento článek dostane k očím někoho,
kdo
z něho načerpá sil, když uvidí, že v tom není sám. Tolik k tedy
fenoménu NEZDOLNÉHO HRDINY (nebo snad dokonalého dominanta???)
Díl první: Kazatel Daniel
Katka Šípková byla čerstvě dospělá dívčina, kterou právě
čekal poslední, maturitní, ročník reálného gymnásia
v Poděbradech a pak, snad, vysoká v Praze nebo Brně. Drobně rostlá, s
nerozvinutou postavou, která stále
ještě postrádala pořádně vyvinuté holčičí rysy, často byla pokládána
ještě za
dítě, čehož s chutí využívala, když si kupovávala poloviční jízdné a
vstupné, a což ji nesmírně iritovalo, když musela ukazovat občanku, aby
ji někam
pustili na diskotéku.
Rodiče se rozvedli a Káťa tedy žila hlavně s mamkou a
za taťkou jezdila do Prahy na víkendy a na výlety. Občas ji učitelky ve
škole
litovaly, že pochází z nekompletní rodiny a byly na ni hodnější, než na
ostatní spolužáky, ale ona v tom viděla jen samá pozitiva. Mamka ji
nezvládala, takže si dělala co se jí zachtělo, když se pohádaly, tak
zajela za
tátou do Prahy, který, aby ji zlepšil náladu, ji vzal někam na výlet a
když se
po dvou dnech vrátila zpět domů k mámě, tak ta se jí ještě omluvila se
slzami v očích a po trestu, často více než zaslouženém, nebylo vidu ani
slechu.
Není tedy divu, že Katku trápilo často svědomí. Moc dobře
věděla, že by zasloužila, ale mamka se toho neodvážila a taťka byl
příliš
flegmatický a dobrosrdečný na to, aby dceru vychovával. Kolikrát
si už Káťa řekla, že tentokrát to
bylo naposled co mamku neposlechla a přesto to příště zopakovala - jen
aby jí to
pak zpětně bylo líto. Zpětně. Ač za své dětství a dospívání zažila
několik výprasků, šlo
jen o slabý odvar toho, co by dostal seberozmazlenější
spratek z jejího okolí.
Dneska přišla domů ze školy dříve, protože jim odpadlo
odpolední vyučování a tak se rozhodla, že prázdného bytu využije.
Pustila si počítač a přihlásila se k internetu.
Kterýkoliv jiný den by vlezla někam na chat a chatovala až do večera,
ale dnes
tomu bylo jinak. Včera totiž našla na jednom ze svých oblíbených
serverů
zajímavou povídku, ale neměla čas na to, aby ji přečetla celou a jenom
ji tak
narychlo prolítla. To teď hodlala napravit.
?
?Minářovic Šárka si opět zadělávala
na průšvih. Ne že by snad byla hloupá nebo neschopná, ale často se
oddávala
dennímu snění a nevěnovala pozornost tomu, čemu by ji věnovat měla.
Kupříkladu včera zapomněla podojit krávu Dorku
a večer po orání vykartáčovat Lizzy. Místo toho
seděla na dvorku, dívala se na hvězdnatou oblohu a ? snila. Snila o
tom, jaké
by to bylo žít ve městě. Sousedovic Lukáš je už
druhým rokem v učení u hokynáře Berky. Ještě dva roky a bude si moci
založit vlastní živnost a pak se skutečně Šárčin sen splní a ona se
přestěhuje
do města.
A dneska zase v potoce vyprala prádlo a rozložila ho na
louce, ale pak si lehla do trávy, zavřela oči a užívala si teplého
podzimního
sluníčka, takže si nevšimla blížících se mraků, dokud nebylo pozdě a
teď jen
rychle zachraňovala situaci, než rychlá přeháňka a bláto zničí její
ranní
snahu. Šárka posbírala všechno plátno a utíkala do domu. Teprve pod
střechou se zklidnila a zkontrolovala škody. Nebylo to dobré. Jenom
doufala, že
přeháňka rychle skončí a sluníčko rychle vysuší louku, aby to do večera
stihla
udělat znovu, jinak bude malér.
A ke všemu ještě zítra bude neděle a to znamenalo návštěvu
fary a kazatele Daniela. Šárka podvědomě stáhla půlky a přihladila si
sukni,
když si vzpomněla na minulou neděli a stopy, které jí na zadku
zanechala
kazatelova rákoska. Zatraceně, už aby se přestěhovala do města?
?
Od té doby, co otec Minář zemřel když na něho v lese
padnul strom se o výchovu dětí staral kazatel Daniel. Máma Minářová se
snažila
udržet domácnost v chodu a zatím se jí to dařilo, ale na výchovu šesti
dětí jí už nezbýval čas ani síla. Šárka byla nejstarší, takže když něco
provedli sourozenci, tak je vyplatila ona, ale když něco provedla ona,
nebo
nedohlédla na sourozence a ti provedli nějakou lumpárnu, odnesla to
Šárka.
Každou neděli chodila po mši za kazatelem Danielem ke zpovědi a on jí
pak
vyměřil trest.
Jak sám říkal, modlení očistí duši a rákoska přinutí hříšné
tělo k lítosti a k tomu, aby lépe naslouchalo duši.
V neděli ráno když bylo všechno domácí zvířectvo
zaopatřeno se rodina ustrojila a vyrazila k faře. Šárce se tam moc
nechtělo a tak loudající se sourozence nehnala jako tomu bylo jindy, a
místo
toho sčítala co všechno se tento týden přihodilo. Bráchové, které měla
uhlídat,
v lese honili mladé divočáky do té doby, než se za nimi rozeběhla
bachyně
a nebýt lesníka, který byl náhodou blízko, mohla jim vážně ublížit. Pak
Dorka a Lizzy, včera na trhu
neprodala všechna vejce, protože se příliš dlouho sama poflakovala po
trhu, než
začala prodávat a?, a?, a?
?
Farář Daniel poslouchal, mezitím co mu Šárka vypočítávala co
se tento týden přihodilo a co si dávala za vinu, za co ji tížilo
svědomí.
Nebylo toho hodně, ale ani málo.
?To je všechno dítě moje?? zeptal se, když se Šárka
odmlčela.
?Pane faráři?? Šárka načala větu, ale hned se zasekla, jak
hledala vhodná slova ?já bych chtěla do města.?
?Ano, tomu rozumím. To není hřích. To si nemusíš vyčítat.?
Daniel čekal na něco jiného. Téma Šárčina odchodu do města probírali na
konci
skoro každého kázání.
?Ano, ale ?? Šárka byla nesvá,
protože cítila, že pokud vysloví to co ji tíží, tak počet proužků,
které budou
po dnešku zdobit její zadnici prudce naroste. ?Já?? stále hledala
odvahu.
?Ano? Neboj se dítě. Až to vyslovíš, tak odlehčíš své duši,
očistíš ji.? Daniel jí trpělivým, tichým hlasem dodával odvahu.
?Chci do města, abych už nedostávala výprasky.? Vyhrkla
Šárka rychle, aby to stihla než ji opustí odvaha.
Po tomto přiznání zavládlo ve zpovědnici ticho. Ticho, které
se nepříjemně táhlo a prodlužovalo.
?Dítě moje. Opravdu chceš riskovat svou nesmrtelnou duši?
Myslíš si snad, že tě trestám nepřiměřeně? Ty výprasky mají sloužit
tobě. Díky
nim můžeš klidně a bez obav spát, aniž by tě tížilo svědomí, aniž bys
na sebe
přitahovala pozornost zla.?
Šárka tiše naslouchala a přikyvovala hlavou, aniž si
uvědomila, že její gesto zůstává v temnotě zpovědnice nepovšimnuto.
Farář pokračoval se svou plamennou řečí dál a Šárka čím dál
tím více věřila tomu, že myšlenku na útěk od výprasků ji vnuknul sám
ďábel ve
snaze svézt ji z pravé cesty.
Když jí nakonec farář dal rozhřešení v podobě dvakrát
deseti Otčenášů a dvakrát deseti Zdrávasů a trest jí vyměřil na dvakrát
deset
ran. Byla šťastná, že se přiznala a že ji bude prominuto. Že se opět
podařilo
očistit její hříšnou duši. S lehkým srdcem vyšla z kostela a na zadním
dvorku
počkala, než přijde i kazatel Daniel, aby završil zpověď tradičním
výpraskem.
Po chvilce se Daniel objevil a v ruce nesl svoji
rákosku.
Šárka nasucho polkla a zamrazilo ji v zádech, ale když
jí pokynul ke dřevěnému stolu, tak uposlechla.
Klekla si na lavici, přehnula se v pase a položila ruce
a trup na stůl. Když se dřevěné desky dotklo i její čelo a ona v
očekávání
zavřela oči, uvědomila si, že farář už vyhrnul její sváteční sukni a
odhalil
bělostné pozadí.
Na zadku ji zastudil lehký větřík a tváře ji zrudly studem.
?Tak začneme. Počítej.? Slyšela farářův hlas a napětím
zapomněla dýchat.
SVIST.
Měla dojem, jakoby se přestal točit svět a zastavil se čas. Slyšela
jak rákoska řeže vzduch, cítila polibek dopadu a věděla, že by měla
říct jedna,
ale ústa ji neposlouchala.
Najednou jí zadek ožil pálivou bolestí a svět se začal opět
točit. Zasykla jak rychle vydechla zadržovaný vzduch a rychle zamrkala
?Jedna, děkuju pane.?
SVIST.
Druhá rána dopadla ještě dříve než bolest z první pořádně
propukla plnou silou.
Mezitím, co ji bolest z první rány znemožňovala nádech,
se Šárka snažila vyslovit "dvě"?
SVIST.
?
SVIST
?
SVIST
Rány dopadaly, Šárčino pozadí se pomalu barvilo do červena
jak ho křižovaly přibývající proužky a u desítky už jí slzy volně
kanuly ze
zavřených očí.
Šlo o slzy bolesti, nebo spíše o slzy úlevy? Těžko říct, ale
pravdou asi bude, že od každého trochu.
Když rákoska podesáté prořízla vzduch, podesáté štípavě
políbila Šárčino pozadí a zanechala na něm bílý proužek, který se však
rychle
zbarvil doruda a změnil se ve vystouplé jelítko, když zaznělo
Šárčino: ?deset, děkuju pane.?, tak Daniel ustoupil, aby dal Šárce
možnost
vydechnout si a nabrat sil na druhou půlku výprasku.
??
Káťa přerušila čtení, zavřela oči, aby si celou scénu lépe
vykreslila a představovala si, že je na dvorku sama přítomna. Opřela se
do
opěrátka židle a ruka jí vklouzla do kalhotek. Viděla sebe samu, ve
stejnokroji jaký znala jen z
pohádek nebo ze starých fotek po babičce, jak leží přehnutá přes
dřevěný stůl,
koleny klečí na lavičce, sukni má vysoko vyhrnutou do půli zad a zadek
jí zdobí
rudé proužky.
Ona statečně nastavuje zadek dalším a dalším ranám a ač se
jí tělo kroutí bolestí, nalézá vnitřní klid a rovnováhu, jakou ve
skutečném životě nikdy nepoznala.
Jóga, Taj-ti, nebo čchi-kung možná pomůže jiným, Káťa ale neměla
vytrvalost na to,
aby se čemukoliv z toho věnovala děle než týden, takže pořádný výprask
byl
její jedinou šancí.
Kdyby tedy bylo někoho, kdo by jí ho udělil?
Po nějaké době se její dech zrychlil a stejně tak i pohyby?
Zadržela v sobě vzduch, tělo napjaté jak pružinka a
ruka se přestala pohybovat?S výdechem se celá uvolnila a zalilo ji
teplo...
Otevřela oči, na tváři se jí rty roztáhly do spokojeného
úsměvu a poposedla si, aby pokračovala ve čtení?
Dočetla si, jak Šárka dostala druhou polovinu svého
vyměřeného trestu, jak se rozloučila s Danielem a se pálícím zadkem,
který
se ozýval na každém kroku, ale přesto spokojená, že všechny resty byly
prominuty, a rozhodnutá k dramatickým změnám ve svém chování, tak aby
příští týden byla výplata menší, se ubírala na louku nad vesnicí, aby
v chladivé vodě z potůčku našla úlevu a dala se trošku do pořádku,
než se vrátí na statek.
Káťa se spokojeně protáhla a v myšlenkách se opět
vrátila k situaci na faře. Nelíbilo se ji sice, jak farář mluvil o
dobru, o
zlu, o bohu a ostatních ptákovinách, nelíbilo
s jí ani že Šárka byla prosté děvče, které se nechalo oblbnout
a po asertivitě nebo ženské hrdosti v povídce nebylo ani řádky, ale
přesto
se jí styl líbil a představa, že existuje někdo, kdo dohlíží na to, aby
sekala
dobrotu, pořádně se učila a nelenošila nebo nezabíjela čas na
internetu,
pomáhala mamce doma a nechodila po večerech po hospodách?a ?a ?a.
Zarazila se, když si uvědomila, že si dělá úplně stejný
seznam, jak to dělala povídková Šárka. A musela si přiznat, že její
prohřešky
by kazatelova rákoska musela vyhánět na několik pokusů, protože by
nebylo kam
položit další ?polibek?. Zrak jí spočinul na jméně autora: Kazatel
Daniel. Břicho se
jí stáhlo jakoby náhlou předtuchou a rozhodla se, že místo v
komentářích
mu pochválí povídku mailem.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
Je to zajímavý příběh. Cítím z něj však jedinou velkou otázku: našel autor opravdu sám sebe? IMHO pokud totiž ano, tak nejspíš bude za čas litovat několika věcí, které tady na sebe "prásknul". Pokud přijme D roli natrvalo, zjistí, že ony povídky o statečných princích a hrdinech, o neporazitelných počítačových postavičkách, v sobě mají něco, co bude nakonec sám potřebovat. Já osobně jsem nikdy netrpěl žádnou potřebou (byť jen náznakem) náležet do nějaké komunity (mám na mysli zejména tu "bdsm+"), necítím se proto být jaksi ovlivněn vědomím, že se musím chovat tak a tak, aby mě "komunita brala". Narážkám na "drsné neporazitelné dominanty" se stále s chutí zasměju (pokud je to vtipné), bylo by ale chybou myslet si, že popisují vlastně neexistující jev (zveličený). Nechápu taky věty, kde se autor hlásí ke své potřebě dominance kterou vzápětí zrazuje jakousi kritikou jejích principů. IMHO.
Díky za komentář...jak už zmiňovala Tanais člověk už tím, že to píše, tak nad věcí přemýšlí, takže určitě jsem kousky našel...když už ne to co hledám, tak jsem alespoň poznal to co nehledám.
ad potřebné propriety nezničitelných hrdinů
Hodně jsem se obouval do MÍRY. Trošku problém je, že článek není rozborem obecným, ale rozborem mě samotného. Já jsem byl vždycky hodně sparťanský, takže uvědomění, že jsem taky jenom člověk bylo pro mě průlomové.
Samozřejmě existují lidé, kteří jsou na sebe hodní a těm trošku disciplíny a sebezapření jenom vyformuje charakter, ale ti zkrátka nebyli čtenáři, kterým byl článek určen...šlo o varování pro achievery co žijí pro budoucnost, že dnes je dnes a může se stát, že růžová budoucnost pro kterou celou dobu tak dřou se rozplyne, aniž by si jí všimli.
Vím, že Arixovi se nelíbil pseudo pedagogický tón mých "povídek", ale pro mě jde o důležité lekce, které si zažívám na vlastní kůži a v povídce jen formuluju k čemu jsem dospěl.
ad přijetí do komunity:
některých lidí tady na Dsku si vážím, přestože jsem je nepotkal, neviděl. Zkrátka mají názory, které respektuji, které se mi líbí nebo které bych si rád přivlastnil.
Proto nemůžu říct, že bych nechtěl patřit do skupiny přátel těchto lidí, protože by to byla lež.
ad dominance vs navazeni se do ni:
dominantni roli jsem si vyloženě nezvolil a v mém vztahu je dominance jen vágně určená. Není problém hrát si na dominanta, není problém i rozumně argumentovat a obhájit svoji pozici, ale problém je, jestli se v této (vnucené) pozici cítím doma.
Jak píšu dále v druhém díle...necítím se vyloženě dominantní, neužívám si rozhodování o někom, o něčím osudu(dokonce ani ne v rámci scénky). Jsem dostatečně zodpovědný, abych dostál svým závazkům partnera, pokud moje partnerka potřebuje oporu nebo dominantni osobu, ale necítím se v roli ovládajícího dobře, protože nevím co je cílem.
Pokud tedy nevím kam jedem, tak jak mám udržovat kurz?:-)))
Možná bych toto neřešil, pokud by nešlo o 24/7 D/s vztah, kdyby šlo o scénář pro nějakou scénku.
Na závěr ad lítost/obavy z otevřeností: máš trochu pravdu...možná server neni vhodné medium, ale pokud chci pochopit jak to má někdo druhy, musím se otevřít ja sam, abych se mohl bez obav zeptat a aby mi bylo odpovězeno na to na co se ptám.
plus jak je zmineno výše...když to formuluju do textu, tak si sam pro sebe ujasńuju NA CO se vlastne chci ptát a jak to mám já
Díky. Myslím, že teď už Tě chápu víc. Akorát mi není jasné, jestliže žijete ve 24/7 d/s, zda vám to takhle opravdu vyhovuje. Samozdřejmě mi do toho nic není, a už vůbec se necítím jako někdo kdo snad může rozdávat rady :), jen mi to tak kane na mysl. :) Tvůj příběh mě zaujal, protože sám jsem kdysi řešil problémy související s mojí sexualitou. Pak jsem ale tak nějak přijal kritiku nic netušícího vanilkového okolí (jsem prostě egocentrické sobecké hovado :)))) a přestal to řešit. Od té doby je mi skvěle. (pozn. s tím sobectvím to zase tak hrozné to není, pro svoji subinku bych udělal nevím co.... ale musí poslouchat!!! :)))
Díky. Myslím, že teď už Tě chápu víc. Akorát mi není jasné, jestliže žijete ve 24/7 d/s, zda vám to takhle opravdu vyhovuje. Samozdřejmě mi do toho nic není, a už vůbec se necítím jako někdo kdo snad může rozdávat rady :), jen mi to tak kane na mysl. :) Tvůj příběh mě zaujal, protože sám jsem kdysi řešil problémy související s mojí sexualitou. Pak jsem ale tak nějak přijal kritiku nic netušícího vanilkového okolí (jsem prostě egocentrické sobecké hovado :)))) a přestal to řešit. Od té doby je mi skvěle. (pozn. s tím sobectvím to zase tak hrozné to není, pro svoji subinku bych udělal nevím co.... ale musí poslouchat!!! :)))
bdsm a domácí násilí vs sex a znásilnění:
nesouhlasím...když jsem v D pozici, tak si neustále hraju s ohněm. Sko mi dává svoji důvěru, že poznám míru, že poznám i její potřeby(tzn odhadnu kdy na BDSM nemá chut nebo energii) v ideálním případě, kdy bych partnerku znal jako své boty, komunikace by mezi námi probíhala volně a otevřeně, partnerka by sama věděla co chce (a já taky), tak by skutečně riziko překročení hranice nebo šlápnutí vedle neexistovalo...nevím jak u tebe, ale já takovou partnerkou nedisponuji a tak je nespokojena(protože nedostane to po čem touží).
domácí násilí má tu nevýhodu, že nevzniká skokem, ale postupně...nejdřív jsou to ústupky, pak skrývaná nevole a až pak něco, co by se dalo dokazovat.
Nesrovnávám BDSM (tedy svist rákosky, pouta nebo jiné rekvizity), ale srovnávám závislost Ska na Dcku...Sko svému Dcku duveruje a Dcko musí být dost silné, dost inteligentni i charakterove silne na to, aby tuto roli ustalo. Kdyz pochybuji, jestli ustojim, nemyslim si, že jdu po špatné cestě. Naopak se obávám, že v momentě, kdy si řeknu: Ano ustojím to. Věří mi ona, tak si budu v tomto věřit taky, tak přijdu o kritické oko sebekontroly.
Zajímalo by mě, kolik S lidí tady na serveru nebylo zklamáno nebo neukončilo vztah se svým vrskem, protože si nerozumeli a doslo ke zklamani jimi vlozene duvery.
A pohled z druhe strany, kolik dominantu se nechalo okouzlit svetem DS a ztratilo kus sebe sama?
Ríkám si, co když má Metalski pravdu a stejně jako dívaní na televizi ti změní sudek a změkne ti mozek, tak provozovani DS ti zmeni usudek a pretvori te v neco jineho(at uz jsi D nebo S).
Nemyslim si, ze by neslo bez DS vyjit, na druhou stranu si myslim, ze cim vic clovek do sveta ds vstupuje, tim vic ho to laka dovnitr...po necem touzi a mysli si, ze to muze najit tady, na chatu, ve scence, ale nevi po cem touzi, nevi co hleda a tak nutne nachazi jen a pouze zklamani
Ale tak to přece není. D/s vztahy se liší od klasických pouze v tom, že jeden z partnerů deleguje část odpovědnosti na toho druhého. Určitě ne v míře tolerance, v míře vzájemné upřímnosti, v míře jednání, které bych nazval násilím. Ublížit neopatrností nebo nepochopením můžeš i ve vanilkovém vztahu a drobně si - nechtěně - "ubližujeme" v občas podstatě všichni.
Citová závislost a ukončení vztahů z důvodu vzájemného neporozumění nebo dokonce zklamání se vyskytuje jak ve vanilkových, tak v pistáciových vztazích.
Dívání na televizi ti změní úsudek a "změkčuje" mozek pouze tehdy, jestliže se pro to dám rozhodneš = nenabízíš svému mozku dostatek jiných podnětů.
Nechci se tě dotknout, ale působíš na mě hrozně dětinsky; jako člověk, který visí na lidech a věcech ve svém okolí a nemá žádnou vnitřní sílu, vnitřní přesvědčení, z něhož by odvozoval svůj vztah k okolnímu světu. Jako prázdná skořápka rezonující jen zvuky přijatými z okolí. Omlouvám se předem.
pokud deleguje odpovědnost, pak musí delegovat i jednání resp rozhodování...kdyby totiž rozhodoval sám za sebe a vyžadoval delegaci zodpovědnosti, tak nejde o ds vztah(jak ho citim ja), ale o utěk před zodpovědností.
A ohledně upřímnosti. vzhledem k tomu, že nikdo myšlenky nečte a nikdo není 100 procentně upřimný tak se mi zdá nelogické dohadovat se jaký je poměr otevenosti a úpřimnosti ve vztahu.
Kategorii Ds vztah vs normalni vztah jsme probirali u minuleho příspěvku Doneko, tady jsem mluvil o něčem jiném.
Ad televize:
to sem nepatří a bylo to jen takové popíchnutí.(sorry)
Ad dotýkaní se:
pokud nad poznámkou nemám jen mávnout rukou, tak potřebuju vědět, co tě přinutilo k této doměnce. pokud ti za to stojím, napiš mi prosím cos tím myslel nějak podrobněji do pošty...možná ti budu vděčen, že mi ukážeš čeho bych se měl vyvarovat, abych se tak nejevil.
ps diky za omluvu: značí o upřimnosti a toho si cením.
Péťo závislý je dítě na rodiči/-ích, submisivní partner jím ale není, a proto by hranice měli určovat spolu - I dominantní partner/ka je jenom člověk kterej může xxxxxkrát udělat chybu/splíst se a jeho submisivní protějšek může být v tu chvíli ten rozumnější, kterej má právo rozhodnout.
komentář pouze pro nautiku:
aneb počesku dominantní spodek...kdyz se mu neco nelibi, tak se vrhne do usmernovani vrska, s tím ty máš dost zkušeností, viď Princezno.(ech ale jsem tě zkazil, věřím, žes byla kdysi poslušná, jemná, krotká a jen já ti povolil retěz tolik, žes zase zdivočela(ty mlč, a nech mi mé iluze, PĚKNĚ PROSÍM:-)))))
Sám jsi řikal že je to pro tebe hra - tzn. VE HŘE může bejt sub partner na dominantnim závislej, ale mimo ni by tomu tak bejt nemělo.
P.S.: Jo to jsem byla KDYSI, dávno předtim než jsem tě poznala :-P :-))
Ona je to v podstatě trochu hra. V každém vztahu, i nejtvrdšího domynanta a nejposlušnější subinky se ti dva formují navzájem. A rozdíly bývají docela malé, byť deklaratorně velké ;)
promiň Arixi, ale nesouhlasím...opravdu si myslíš, že 18tileta poslušná subinka ovlivní 50ti leteho tvrdeho dominanta ve stejne (nebo nepatrne mensi) míře než jak tomu bude naopak?
vycházíš z předpokladu, že oba partnšři mají srovnatelné životní zkušenosti což ne vždy bývá pravidlem a že oba jsou stejně otevřeni zkoumání vztahu (pokud jeden tvrdě razí svoji cestu a druhý se jen přizpůsobí, nebo se jeden dobrovolně podřídí a "žije život toho druhého", tak o srovnatelných výsledcích co se týče učení se nemůže být řeči)
ps: říkal jsem, že to je primárně určeno Nautice, protože podobné debaty jsme měli, takže ví o čem mluvím i když to polopatisticky nenapíšu všechno
Týjo. Viděl jsi někdy, jak vyvádí starší muži ve chvíli, kdy sbalí nějakou mladou kočku? Dominanti i nedominanti? ;))
Ale to je nakonec vedlejší, koho a jak mění vztah je závislé na strášné spoustě věcí, nicméně oba partneři si vycházejí vstříc. Ono to ani jinak nejde.
No a ještě k tomu domácímu násilí...tak o tom vím taky své a zdaleka není nejhorší to fyzické a můžu říct, že s D/s nemá vůbec ale VŮBEC nic společného, to do toho vůbec nepleťte
PRO MĚ. je podstatně jednodušší vyhnout se šikmé ploše, pokud se chovám stylem "ženu ani květinou ..." než když jsem ve vztahu, kdy mě partnerka zlobí (nebo "zlobi") a ja ji za to trestam (nebo "trestam")
Toť vše co jsem tím chtěl říct.
Tak s tímhle souhlasím, ale k předchozímu příspěvku bych ráda podotkla, že člověk vždy (do určité míry) rezonuje zvuky přijatými z okolí a to i tehdy, když má pocit, že ne, i tehdy, když se tomu vědomě brání, ...;) trošku jsem to zašmodrchala ale snad je to k pochopení :)
pouštíš se na tenký led kočko...není to diskuse na tady a teď, ale opravdu myslíš, že v přesně vymezeném DS vztahu nedochází k citové závislosti Ska na Dcku? (ono to funguje i v tom opacnem smeru, ale Dcko muze neco delat, zatimco Sko musi verit, ze Dcko bude delat za ne za oba to spravne)
My jsme byli oba switch, takže tam se role tolik nedelily(i kdyz pokud budeš upřimná, tak jistě připustíš, že zodpovědnost ležela v nepoměru), ale vzpomeň na mého předchůdce...s ním jsi přeci měla vztah, ve kterém jsi žárlila na jeho čas který trávil s jinými a nevěnoval ho tobě.
To je mmj ta závislost o které mluvím. (ono by to bylo na dýl, ale to skutečně není na tuto formu debaty)
Na druhou stranu to bylo asi normální/přirozený, že jsem chtěla bejt pořád/co nejvíc s nim, když byl můj první...Ale teď už bych se chovala jinak - Naučila jsem se jet si po svym, aby mi nebylo líto že nemůžem bejt spolu (A proto to tak bylo i s tebou.)
Jo to měla, a neřekla jsem že to tak bylo správný (naopak VIM že to bylo špatný) - Mrzí mě že kámoše co mám teď jsem nepoznala o rok-3/4 roku dřív, všechno by tak bylo mnohem víc v pohodě...
Péťo Péťo, kdypak se naučíš, že jsou věci, které byste si měli říkat v soukromé poště nebo z oči do očí... Myslíš, že je vhodný sdělovat nám všem, jak to tvá partnerka měla v předchozím vztahu?
mno doufám, že jsem ji nějak neurazil nebo nesnížil její prestyž nebo tak něco(podle toho jak ji znam). Máš pravdu, že to sem asi nepatřilo a příště se kousnu do jazyka (ukazovačku:-)) než nepíšu něco příliš rychle. (pro mě (i kdybych byl v její kůži) nejde o tak převratnou/duvernou informaci, takže me nenapadlo ji za takovou povazovat)(což nemá byt vymluva a stale souhlasím, že maš pravdu(ono totiž je pro mě dosti obtížné s tebou nesouhlasit:-) jak to děláš Lištičko)
(Z vlastní zkušenosti - není ani tak důležité, jak lidi na tvé texty reagují, ale důležité je, že formuluješ své myšlenky a názory :) Všechno má svůj původ. Samozřejmě že to, po čem toužíme, je dáno výchovou a prostředím, ze kterého jsme vyšli... ale jen proto, že máme třeba trochu jiné sny, než náš soused, neznamená to, že to je patologický jev :) Najít vhodnou míru a najít v sobě klid je možné. Pak už to nebude něco, co svým způsobem zatěžuje a svazuje... pak to už bude jen něco, čím si možná budeš kořenit svůj život.. :)
ad reakce na texty:
souhlasím, že formulování myšlenek často pomůže, ale zpětná vazba je důležitá kvůli objektivitě(i kdybych totiž dokázal najít svoji pravdu a "objektivní pravdu", stále nebudu vědět, co si o daném tématu myslí ti, na jejichž názoru mi záleží, dokud mi to sami neřeknou. Proto mám takovou radost z komentářů, které jsou k věci.
ad míra:
mno a co když se míra posouvá(resp jsem si jist, že se posouvá) a kolik "mazáků" začínalo s přesvědšením, že rákosku nebo bičík nikdy a teď tím mávají jak kdyby za to byli placení...a ostatní "techniky" jsou na tom podobně.
Kdykoliv se mě někdo ptá:"proč tě to zajímá." tak si odpovídám:"A proč to ostatní nezajímá? Je to lehkovážnost, nebo nezodpovědnost, že si řeknou: To neřeším!"(to co dělám mě formuje a je skutečně obraz dominanta/submisiva tím, čím chci jednou být?(resp tím, čím chci, aby byla moje partnerka))
... hihi... o tom mi povídej... já si neuměla představit věcí... kdysi dávno :))) A pak je člověk prožije, ani neví jak :) Já jsem přišla na to... že netuším, kde jsou mé hranice. Ze zcela logického důvodu by bylo správné se domnívat, že hranice jsou. Ale já o nich nevím... Možná... že neexistujou... v mém případě... těžko říct... Jisté ale je, že už vím, jak se mé "hranice" chovají :) To bylo pro mě myslím důležitější zjištění, než to, jestli a kde je mám nebo ne :)
... a já myslím, že celej tenhle tvůj příběh bude mít dobrej konec... projdeš si to.. zorientuješ se v tom, najdeš si v tom své místo a míru, kterou potřebuješ a budeš považovat za vhodnou... buď se toho jednou vzdáš, nebo ne... ale bude to tvoje rozhodnutí! Tak nějak tomu věřím :)
je krásná.... říkám si, že jsi snad jasnovidec... :-), nebo jsem právě teď na ni měla štěstí.........
co se týče Tvých úvah- nejsem si jistá. V sobě vidím skoro všechny možnosti, které Tě napadly... Taky mě to někdy trápí, když mě napadne, jestli to není jen traumaty z dětství ty mé touhy a pocity.
ono taky zjistit čím to je, bude pro me jen prvnim krokem...pak bych chtel/potreboval vedet i jak se to bude vyvijet.
(jak se totiž přijmout takový jaký jsem, když vlastně pořádně nevím jaký jsem, že hehe.)
vaniláci mají nelogickou lásku, city a nákolnost, pistáciový (nebo alespon ti s předsudky proti ubližování) mají navíc dilema touhy a chtíče, který se neshoduje s jejich morálními hodnotami a viděním světa.
ps: alespoň v tom nejsem sám:-)
Hm, to já jako dom. moc předsudky netrpím (že bych byla tak sadistická..?? .-))).
Ale když jsem na druhý straně, občas váhám, co ještě chtít a co všechno přijmout. Měls pravdu, zdá se mi, že mám dost věcí jako nautika.
Arixi notak
nejsi o tolik starší než já, tak to na mě nehraj...opravdu je tak těžké si vzpomenout jakou váhu jsi přisuzoval názorům svého okolí když jsi byl mladší?
Opravdu pro tebe bylo tak snadné přijmout fakt, že jsi jiný než ostatní, že tě vzrušuje, když někdo ubližuje holkám?
A pokud skutečně ano. Opravdu si neumíš představit, že může existovat někdo, vychovávaný v jiných podmínkách než v jakých jsi byl ty, který může mít se svou identifikací problémy?
Pokud to vztáhnu k sobě, tak mě osobně zajímá proč jsem BDSM+ protože doma jsem byl svědkem i obětí domácího násilí a BDSM a domácí násilí má společné znaky, ať si kdo chce říká co chce.
Proto mám obavy, abych v momentě, kdy si řeknu: "To neřeš." nesklouznul na cestu svého otce, aby se ze mě nestal despota, tyran.
Proto řeším, jestli si odpírat potěšení těla, nebo to přijmout. Proto řeším, jestli tím, že s BDSM žiju postupně nepřijímám BDSM jako normu, jako něco obyčejného a neposouvám tak svou hranici co je dobré a co dobré není směrem, který mi může poskytnou chvilkovou relaxaci a potěšení, který ale po deseti letech vytvoří nezvratnou realitu mého každodenního života, kdy si přestanu rozlišovat, jestli to co dělám je ještě ok, nebo už ne.
Ne tedy že bych se potřeboval někam zařadit, ne že bych se chtěl vykecávat, ne že bych si přál teoretizovat, pro mě jde o rozhodnutí.
Svoje rozhodnutí neberu na lehkou váhu...jakmile se nějak rozhodnu, bráním svoji vizi pravdy, dokud nenajdu někoho, kdo je argumentačně silnější a kdo mě převálcuje.
Abych ale mohl mít tuto jistotu, že jsem se rozhodl správně a stát si za svým rozhodnutím, tak nejdřív musím skutečně ze všech stran nahlédnout na problém a vyřešit si ho takříkajíc jednou provždy.
Přiznám se, že jsem byl v tolika věcech jiný než ostatní už v dětství, takže by mě naopak překvapilo, kdybych byl normální. Fakt je, že jsem si docela dlouho myslel, že "ubližování" budu muset jen skrývat ve své fantazii a bavit se jen vanilkovým sexem... Ale jakmile jsem začal jemně experimentovat, s potěšením jsem zjistil, že se dívkám jistá míra "ubližování" líbí... atd, atd.
Klást si otázku, čím jsou způsobeny sexuální odchylky ;) je hezké, ale imho nedůležité. Prostě tu jsou. Do jaké míry má podíl genetika, do jaké míry prostředí, je námět pro lékařský výzkum ale amatérsky bych se s tím nezatěžoval. ;)
BDSM a domácí násilí má společného totéž, co sex a znásilnění. A stejně, jako se běžné vanilky nezabývají znásilněním ;), netřeba se v této rovině zabývat domácím násilím.
K tvému níže položenému dotazu o vztazích dominantních žen a submisivních mužů - nemám dost informací, abych mohl jakkoli polemizovat.
Tenhle text je trošku zvláštní. Pocity autora ohledně hledání sebesama dost dobře nechápu, ale čiší mi z toho taková ještě nevyřešená mladická touha někam se zařadit - do kolektivu.
:-) tvůj komentář, věřím, že uprímný, mě od tebe vůbec nepřekvapuje.
pokud se ti text zdá zvláštní, dovol mi položit si otázku: komu byl tvůj komentář určen, a co má dotyčnému sdělit.
možná se pletu, ale odpovídám si: Nikomu konkrétnímu, jsem zmatená a nevím o čem je řeč, ale chci se projevit, tak alespoň něco napíšu.
Ps:promiň tu reakci tady a teď, ale nevzpomínám si, že bychom se my dva někdy střetli v diskusi a rád bych si vylepšil mínění(nevalné...něco stylu je mi 20, ale všchno vím a všechno znám a kdo nesouhlasí, tak je xxx), které o tobě mám, tak snad bude toto místo to pravé.
v druhém díle Daniela a Katky se zabývám týmž(do jaké míry jsem subm. a do jaké dom.) takže tady jen tak na okraj:
fyzickou oblast submise jsem nazval masochismem a mám to stejné a opravdu stejně jako ty v psychické oblasti hledám rozhodovací roli.(je to trošku komplikovanější, ale o tom jindy)
O submisivních ženách mám tutéž představu jako ty (do jaké míry je to představa reálná snad dosvěčí komentáře submisivních žen), ale pak vzniká otázka: jak je to se submisivními muži? U žen jsme se dohodli na určité provázanosti materiálního zajištění, předané zodpovědnosti, oddanosti, společné citové jistotě a sexuální podřízenosti...jak je tomu ale u mužů?
Hraje tam roli pouze a výhradně sexuální podřízenost? Jsou ve hře city? Je tam touha po "mateřském teple" a bezpečí? Nebo jde o kompenzaci nebo pocitové sebemrskačství...uffff komplikované a opět se dostáváme na obecnou úroveň.
závěr: v obecné rovině(ač bych se do obecého konstatování nerad pouštěl) s tebou nemůžu nesouhlasit, ale přesto se mi zdá, že je to komplikovanější (i u mě samotného, natož v obecném sdělení, že "submisivní ženy, se kterými jsem se o tom bavil řekly, že...")
nevím kde přesně článek dává podnět k doměnce, že obhajuju vyvlečení se z odpovědnosti poukazováním na ovlivňování rodinou, minulostí ap.
souhlasím, že minulé zkušenosti nás formují(říká se tomu učení.-)), souhlasím, že učení nemusí přinášet nezbytně pouze zlepšení a můžeme se naučit nefunčním schématům řešení problémů (kupř: řešit nesnáze agresí nebo útěkem). A souhlasím, že (obzvlášť mezi dominanty v DS vztahu) je zodpovědnost nutnou proprietou, bez které si funkční ds vztah nedovedu představit(než se někdo ohradí opět k rozlišování mezi Ds a vanilkovým vztahem, tak uznávám, že v jakémkoliv vztahu zodpovědný přístup není na škodu, jen říkám, že submisivní partner MUSÍ věřit, že jeho protějšek je zodpovědný a uvědomělý, zatímco v obyčejném vztahu se zodpovědnost dělí 50/50(jinak jde o "skryty dominantně-submisivní vztah"))
závěrem: proti individuální zodpovědnosti nebrojím, právě naopak
a k myšlence, že umění projevovat city stavím na pedestal:
ano stavím, protože PRO MĚ je snadnější dosahovat svých cílu, než svobodně projevovat své city...dosahovat svých cílů...k tomu mě instinkt pro přežití, zatímco projevení citů mě pouze oslabí, neboť dávám najevo svou zranitelnost.
Projevení citů je tedy službou pro mé okolí, abych jim poskytl vodítko k pochopení proč se chovám jak se chovám.
PS: samozřejmě opět při zachování míry...neadekvátné množství projevovaných citů je na obtíž a působí utiskujícím dojmem, dojmem hysterie a nezvládnutí situace(obzvlášť u mužů...:-) ať taky přispěju předsudkem:-D...je to hodl kulturní zvyk, že muži se chovají jinak než ženy a toto chování se od nich očekává/vyžaduje, ať už se hnutí pro smazání rozdílů v přístupu k pohlavím snaží jakkoliv, tak toto hned tak nepřekonají:-)(díky bohu))
Kde jsi přišel na to, že řešení nesnází agresí nebo útěkem je nefunkční schéma? Pokud obojí transformuješ do společensky přijatelné formy, pochopitelně ;)
Zajímavá a upřímná úvaha, ke které si neodpustím několik (polemických ;P) komentářů.
Jeden v obecné rovině ? není chyba být jiný. Naopak, je to pozitivní jev; už z evolučního hlediska je diverzita prospěšným jevem. To, že škola a rodina někdy vyžadují pravý opak (nelišit se, nevybočovat), je jen chybou školy a rodiny; v pozdějším životě se beztak ukáže, že odlišnost přináší vesměs více pozitiv než negativ. Ale nebudu nosit sovy do Athén.
Co mě zaujalo více ? a nejen v téhle úvaze;má následující slova nejsou nikterak namířena proti autorovi ? je obhajoba slabosti. Pokud na celou věc pohlédnu z historického hlediska, od dob lovců mamutů byla síla, nezdolnost a výdrž velmi ceněna. Časem tyto vlastnosti transformovaly do duševní oblasti; málokoho dneska okouzlíte počtem kliků na jedné ruce ;). V době nedávné (řekněme několik málo desetiletí) dochází k jinému trendu; namísto individualismu a s ním spojené individuální odpovědnosti se prosazuje model vnímání svých chyb jako odrazu křivd utrpěných v minulosti. Vymlouváme se na svou rodinu, na svou minulost, na své (ne)přátele, na společnost. Člověka si už neceníme za to, že dokáže realizovat své myšlenky, ale za to, že umí projevovat své city. Pojednání o příčinách takového vývoje by bylo na samostatný článek, na který není čas ani prostor; stručně řečeno prvotním impulsem byl zřejmě relativní materiální dostatek a pocit bezpečnosti, který už ?staré? vlastnosti přímo a akutně nevyžaduje.
A co má všechno tohle společného s dominancí a submisivitou?
V první řadě bych oddělil fyzickou a psychickou stránku; ta fyzická mnohem víc souvisí s hravostí v sexu obecně a potřebou intenzivních emocí. Pokud vezmu svůj příklad, ač nejsem submisivní, občas ocením tu katarzi, kterou ve mně vyvolá intenzivní bolestivý vjem, přebíjející všechny ostatní myšlenky a pocity. Valná většina ?pistáciových? lidí, které znám, byť je vyhraněna v oblasti D/s ostře, občas ve fyzické rovině vyhledává opačnou pozici. Možná i zde mi potvrdíte podobné zkušenosti.
Soustředil bych se na psychickou stránku dominance (a submisivity) a to na její pravděpodobně větší část; dominanci mužů a submisivitu žen. Pokud budu vycházet ze zkušeností a diskusí se svými submisivními kamarádkami, hledají především oporu. Někoho, koho si budou moci vážit, někoho, kdo je (v mentálním smyslu) zajistí. Někoho, na koho ?je spoleh?, někoho, kdo zvládne nejen své, ale zčásti i jejich potenciální problémy a kdo jim bude pevným bodem v životě. Někoho, kdo je schopen převzít na sebe část jejich zodpovědnosti. Někoho ?nerozbředlého? (tohle trefné slovo jsem si od jedné z nich vypůjčil). Takové rozdělení rolí máme fylogeneticky vrozeno. Vůbec nejde o to, že by subinky ?nezvládly? samostatný život, že by byly méněcenné nebo nešikovné nebo neinteligentní. Jde o to, že v dnešními měřítky zdánlivě nerovnoprávném vztahu se jim žije příjemněji. ?Kvalitních? (ve smyslu výše uvedené definice) mužů například v mé generaci ale ubývá. I to je jeden z důvodů, proč je věkový rozdíl pistáciových partnerů často větší než mezi vanilkovými. Není to jen tím, že by starší muži měli více životních zkušeností nebo snad dokonce peněz.
Vrátíme-li se kruhem zpět k popisu změn, které v lidském chování nastávají v toku času, troufnu si tvrdit, že ?přesadili-li? bychom s jistou nadsázkou ?muže 19.století? do dnešní doby, byl by z něj dnešními slovy dominant.
Troufám si příliš?
Odhlédněme prosím od ?VDD?, které tak hezky karikuje Doneko; to bývají lidé, kteří trpí komplexy méněcennosti a v submisivní partnerce hledají především někoho, s kým se bude dát snadno manipulovat. Někoho, koho lehce získají, když normální, ?odporující? partnerku se neodváží hledat.
Neodpustím si glosu k zdravotním rizikům sebekázně a ztotožnění se s ?příliš velkými požadavky? ? řádově více zdravotních problémů je spojeno s opakem ? s bezuzdným podléháním svým potřebám a neschopností sebeovládání. Závislostí na návykových látkách počínaje, přes závislost na věcech a konče třeba přežíráním (ano, slovo do vlastních řad ;))
díky za komentář má mnoho podnětných myšlenek, které si budu muset pro sebe zpracovat, protože teď bych asi reagoval na slova a nikoliv na myšlenky.
vyjádřím se jen k několika jednodušším polemikám:
1)není chyba být jiný
souhlsím, však přesto každý potřebuje mít pocit sounáležitosti, každý potřebuje někam patřit a pokud je míra "bytí jiným" překročena, pak už přináší pouze a výhradně negativa.
Navíc bytí jiným je perfektní v dospělosti, v momentě, kdy máme pro sebe definouvanou vlastní příslušnost(tedy opět míra:-D), vlastní cenu a kdy víme, kým jsme...v období dětství a dospívání, když hledáme kým jsme nás však jinakost může dohnat do slepých uliček (viz tebou zmiňované drogy)
2)sbekázeň v případě sebepřijetí(uvědomění si vlastní hodnoty a ceny..tzv zdravé sebevědomí) má samá pozitiva a článek se tímto případem nezabýval. Šlo mi o nezdravě velkou sebekritiku, nesplnitelné cíle, kdy v honbě za tím co musím, narážím na vlastní fyzické hranice.
hmmm tak tady jsi mě docela překvapil, myslel jsem, že společenský kontakt je základní životní potřebou (a dále odvozoval, že asi nebude stačit konfliktní kontakt, ale bude třeba přátelského kontaktu a dále odvozoval, že k přátelskému kontaktu převážně dochází mezi členy nějaké skupiny...z toho mi vyšlo, že potřeba vnitřně někam patřit je vlastní všem lidem a pokud pocit sounáležitosti nenachází v rodině, mezi vrstevníky, v práci ani zájmových skupinách, čekal bych, že dojde k nějaké kompenzaci...dnes se nabízí internet a "internetové kamarádství")
Hmmm nemám jiné zdroje pro své přesvědčení než ty zmiňované výše, ale nikdy by mě nenapadlo zpochybňovat lidskou touhu někam patřit a nějak se identifikovat (resp identifikovat se skrze příslušnost k jistým skupinám)...nepopírám, že jsem ve svém okolí znám touhou mít ve všem pořádek a pevně stanovené co je co a co kam patří, takže na tvé námitce může být něco pravdy:-)))
Chybu děláš u třetího odvození. Pro přátelský kontakt není zdaleka nutné ztotožňovat se s nějakou skupinou, natož s ní mít pocit sounáležitosti. Vezmu-li si svůj příklad, pak mezi pistáciemi sdruženými okolo Ds-life/milovníky zvířat/CBčkáři/uživateli linuxu/fotografy architektury mám celou řadu dobrých známých a několik přátel, ale se skupinou jako takovou se neztotožňuji. V každé zmíněné skupině několik málo lidí které považuji za přátele, nějací dobří známí, spoustu lidí k nimž mám neutrální vztah, malá část lidí, s nimiž si nemám co říct a několik lidí kteří mně iritují.
Přátelství je bilaterální vztah, netřeba se ztotožňovat s nějakou pofidérní skupinou a jejími hodnotami, chceš-li tak společný základ ejích zájmů a názorů nazývat.
ale to neee
Teď jsme se nepochopili. Samozřejmě, že netvrdím, že se stotožňuju s nějakou obecně vyčlenitelnou skupinou (kolegové v práci, čtenáři ds-life ap) ale že mám nějaký žebříček hodnot, nějaké názory a nějaké představy o světě a díky sociální interakci se svým okolím se ujišťuji, že moje názory jsou obecně přijatelné, nebo je upravuji do obecně pijatelné formy...mé okolí mě formuje
v momentě, kdy jsem natolik jiný, že nenacházím ve svém okolí nikoho, kdo by se mnou souhlasil, kdo by vyznával stejné hodnoty a sdílel moje názory, tak se nevyhnutelně musím cítit jako outsider, což duševní rovnováze a klidu nedodá.
Proto jsem psal, že být jiný ve smyslu vytrhnout se z uniformity je dobré a přínosné, ale být jiný ve smyslu být nepochopen, odsuzován a izolován (nebo stačí mít pocit, že se to děje i kdyby objektivní skutečnost vypadala jinak) je škodlivé.
Ve skutečnosti bych šel tak daleko, že bych se odvážil tvrdit, že ideál pevně soudržné skupiny, kdy každý člen se cítí naprosto stotožněn se skupinou, nejeví znaky originality a vzdoru autoritám je disfunční, možný pouze snad v sektě nebo jiné silně elitářské skupině (a pravděpodobně i tak pujde o ideál, ale to už se dostáváme od tématu článku příliš daleko)
Snad je to teď srozumitelnější.(a pro mě je teď pochopitelnější, jak ke svému závěru přišla Darkness)
[když] nenacházím ve svém okolí nikoho, kdo by se mnou souhlasil, kdo by vyznával stejné hodnoty a sdílel moje názory, tak se nevyhnutelně musím cítit jako outsider
Vyhnutelně. Příliš podléháš okolí, davu, módě... Zamysli se někdy nad tím, proč máš takovou potřebu být "in", vtěsnat se do těsných šablon společnosti (různých společností).
to výš že nevyhnutelně . Jít s davem ej jedním se základních instinktů člověka (rozuměj davu) a stojíš li mimo, dá ti to vyžrat. člověk nežije ve vákuu a skupiny lidí zákonitě vytvářejí tlak. Nadávat někomu že mu podléhá a tudíž jest nekvalitní jedinec je ehm, velmi odvážné...
I od toho, aby reguloval své instinkty, má člověk rozum. Část lidí s davem jde, část stojí mimo - včetně mě - a proto se mi nelíbí slovo "nevyhnutelně". A nejsem žádný exot, takových jako já jsou tucty ;)
chce to asi notnou dávku sebelásky a egocentrismu, aby si člověk udržel představu o sobě i když všichni kolem budou tvrdit opak, ale i taci se najdou(viz nechvalne proslulá "Dido"nevímkdo z hvezdny pěchoty z prvni ceske superstar(jo jo je mi jasné, že jsem si opět přilipnul další mainstreemovou nálepku, svým přiznáním, že jsem sledoval první superstáry)
nemyslím, že pochopíš co se snažím sdělit, ale za pokus to stojí.
Ach jo. Pořád se míjíme. Mluvím o tom, že je chybou se neustále porovnávat s ostatními, neustále se snažit se jim připodobnit. Vůbec nemluvím o egocentrismu a sebelásce, nebo dokonce žití v iluzi, že já jsem ten kdo má pravdu a ostatní ne.
Superstar mě poněkud minula tak můžu střílet vedle - její protagonisté dělali pravý opak toho, co já obhajuji - exhibicionisticky (a často nekriticky) soutěžili s ostatními.
Myšlenková nezávislost není egocentrismus.
ale nemijime se, ja vim co říkáš, jen nechápu, proč mě do úst vkládáš slova o připodobňování se někomu apod. Místo toho, aby ses (když se vyjádřím zmateně nebo pro tebe nepochopitelně) zeptal jak jsem to myslel, tak si domyslíš svoji verzi a tu argumentačně napadneš...teď jsem udělal totéž já tobě a nelíbí se ti to(celkem pochopitelně...mě se to taky nelíbilo)
Aby nebyl poslední odstavec špatně interpretován - začátek závislosti na návykových látkách je způsoben nízkým sebeovládáním. Jak už se závislost rozjede, samotná vůle často nestačí.
Engine pracoval: 0.10568785667419 sekund sec. You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.048907995223999 sekund Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 217460 bytes